Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 312 541,16 Kč s úrokem ve výši 10 528,65 Kč a dále ve výši 13,49 % ročně z částky 307 028,57 Kč od 19. 2. 2025 do 18. 3. 2025 a ve výši 12,75 % ročně z částky 307 028,57 Kč od 19. 3. 2025 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 307 028,57 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 12 502 Kč (výrok II) v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Vyšel ze zjištění, že na základě účastníky uzavřené smlouvy o úvěru č. [hodnota] z 12. 6. 2024 žalobkyně poskytla žalovanému částku 310 000 Kč, kterou se zavázal splácet spolu s poplatkem za vyřízení úvěru ve výši 6 200 Kč a úrokem ve výši 13,49 % ročně v celkové výši 629 547,33 Kč formou 120 pravidelných měsíčních splátek po 5 248 Kč vždy do 18. dne měsíce počínaje červencem 2024. Pro případ prodlení s jejich úhradou byla smluvena pokuta ve výši 500 Kč/splátka. Žalovaný prováděl splátky pouze od 18. 7. 2024 do 18. 11. 2024 a od 18. 12. 2024 se dostal s jejich úhradou do prodlení, proto žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr ke dni 19. 2. 2025 zesplatnila, vyčíslila na 323 069,81 Kč a žalovaného vyzvala k úhradě dluhu do 28. 2. 2025. Protože se tak nestalo, žalobkyně požadovala přiznání dlužné částky 312 541,16 Kč, zahrnující dlužnou jistinu ve výši 307 028,57 Kč, pojistné za 12/2024 a 1-2/ 2025 po 428 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč, spolu se specifikovaným příslušenstvím.
3. V situaci, kdy žalovaný je státním občanem Bulharské republiky, jeho poslední známé bydliště bylo na adrese [Adresa žalovaného], v [adresa] a neexistují žádné indicie o tom, že by měl nyní bydliště mimo Evropskou unii, soud prvního stupně dovodil mezinárodní příslušnost soudů České republiky z čl. 18 bod 2 Brusel I bis. Na skutečnost, že v době zahájení řízení byl pobyt žalovaného neznámý, reagoval tím, že mu ustanovil podle § 29 odst. 3 o. s. ř. procesního opatrovníka.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli platnou smlouvu o úvěru v souladu s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) v rámci služby Zonky, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému za dohodnutých podmínek úvěr ve výši 310 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila řádně podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost žalovaného. Vycházela z jeho prokázaného příjmu ve výši 28 589 Kč ve společnosti [právnická osoba], provedla další lustrace, byla si tak vědoma jeho dalších 3 úvěrů, které splácel celkem ve výši 13 288 Kč měsíčně, jak vyplývalo z výpisů z jeho účtu. Za přijatelné výdaje odpovídající výdajům svobodného muže bydlícího u rodičů či rodinných příslušníků považovala žalovaným uvedenou částku 7 000 Kč měsíčně. Z toho oprávněně dovodila, že žalovaný má ze své mzdy další volné finanční prostředky na splácení předmětného úvěru.
5. Jako nedůvodné soud prvního stupně odmítl všechny námitky opatrovníka žalovaného. Přestože pojistné nebylo součástí splátek, nelze to podle něj považovat za klamavé ujednání, neboť žalovaný byl na povinnost platit pojistné upozorněn v jiné části úvěrové smlouvy a jejím podpisem přistoupil k rámcové smlouvě o pojištění. Přestože je žalovaný cizinec a žalobkyně nevysvětlila, jak si ověřila, že porozuměl textu smlouvy, na jeho svobodné vůli bylo, zda smlouvu uzavře. Pokud textu nerozuměl, nebyl jakkoliv nucen smlouvu uzavřít. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal spolu s dlužnou jistinou ve výši 307 028,57 Kč také pojistné ve výši 1 248 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč a poplatek ve výši 3 228 Kč, a dále úroky do dne zesplatnění ve výši 10 528 Kč a ve výši 13,49 % od 19. 2. 2025 do 18. 3. 2025 a ve výši 12,75 % od 19. 3. 2025 do zaplacení. Podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. žalobkyni přiznal také zákonný úrok z prodlení z jistiny 307 028,57 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek.
6. Proti rozsudku se žalovaný prostřednictvím opatrovníka včas odvolal. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně namítl, že před uzavřením smlouvy nebyla řádně prověřena jeho úvěruschopnost. Pokud je v potvrzení klienta uvedeno, že „celkové výdaje včetně splátek úvěrů“ činí 7 000 Kč, nesouhlasí to s tím, že splátky z dalších 3 úvěrů činily celkem 13 288 Kč. Není podle něj rovněž zřejmé, z jakých normativních nákladů na bydlení soud prvního stupně vycházel, tj. zda z normativních nákladů na vlastní a družstevní bydlení nebo nájemní a podnájemní bydlení, na což by se dalo usuzovat z údaje, že žalovaný bydlí u rodičů či jiných rodinných příslušníků. V tom případě jsou ale normativní náklady odstupňovány podle počtu osob v rodině a podle velikosti obce a od 1. 1. 2024 se pohybovaly v rozmezí od 13 737 Kč do 18 477 Kč pro obce do 69 999 obyvatel. V částce 7 000 Kč navíc nejsou zahrnuty např. výdaje za cesty z a do zaměstnání, náklady na stravu, či rezerva pro pokrytí základních životních potřeb. Z některých výpisů z účtu vyplývá, že měsíční výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy. Důvodné pochybnosti žalobkyně o schopnosti žalovaného splácet úvěr měla vzbudit i skutečnost, že v úvěrové zprávě je zmíněno 6 žádostí žalovaného o poskytnutí osobního či spotřebního úvěru, které byly zamítnuty. Se závěrem soudu prvního stupně, že měl volné finanční prostředky na úhradu splátek z předmětné smlouvy, se proto neztotožňuje. Protože ze strany žalobkyně nebyla podle něj řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, je smlouva absolutně neplatná. V neposlední řadě žalovaný namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho námitkou, zda v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem lze sjednat fikci doručení, tedy otázkou, zda předžalobní výzva mu byla řádně doručena. Z těchto důvodů žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
7. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Trvala na tom, že před poskytnutím úvěru provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vycházela z údajů žalovaného, že má čistý příjem ze zaměstnání v [právnická osoba] ve výši 30 250 Kč, je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Příjem ze zaměstnání si však ještě ověřila z výpisu z jeho bankovního účtu č. [č. účtu] vedeného u [právnická osoba]. za období od 1. 2. 2024 do 31. 5. 2024, dokládajícího jeho příjmy – mzdu ve výši cca 28 300 Kč za 2-4/2024 a ve výši 40 384 Kč za 5/2024. Při stanovení disponibilního příjmu pro splácení úvěru však použila nejnižší částku. Žalovaným uvedené výdaje domácnosti ve výši 7 000 Kč ověřila porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem a jeho platby na další závazky zjišťovala z úvěrových registrů NRKI/BRKI a z insolvenčního rejstříku, z nichž neplynulo riziko exekuce. Při zohlednění příjmu žalovaného ve výši 28 589 Kč vypočetla jeho disponibilní čistý měsíční příjem ve výši 5 257 Kč a dospěla k závěru, že z něj bude schopen úvěr splácet, a proto mu jej poskytla.
8. Žalobkyně dále ve vyjádření k odvolání podrobně vysvětlovala způsob, jakým postupuje u každého klienta při prověření jeho schopnosti splácet úvěr. Významné jsou přitom položky spotřebního koše, které musí klient měsíčně hradit. Vychází v jejich případě z údajů Českého statistického úřadu o celkových výdajích klienta na významné položky, což je postup, který je v souladu s právní teorií, viz komentář Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s., ale také rozsudkem švédského Nejvyššího správního soudu z 15. 11. 2017, sp. zn. 5868-16, v němž byl akceptován postup poskytovatele úvěrů, který používal model založený na vědeckých poznatcích a ověřené zkušenosti, a nikoli model založený na zjišťování skutečných příjmů a výdajů spotřebitele. Tento postup koresponduje také s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie CA Consumer Finance SA, C-449/13. Na základě jí takto zjištěných a vyhodnocených údajů pak uzavřela, že žalovaný disponuje dostatečnými příjmovými zdroji pro řádné splácení úvěru. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaný podpisem smlouvy o úvěru potvrdil, že se seznámil s podmínkami, za kterých mu je úvěr poskytnut, a že jim rozumí, že před uzavřením smlouvy převzal formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a že mu byl náležitým způsobem vysvětlen. V té souvislosti žalobkyně odkázala na § 4 odst. 1 o. z. a její oprávněné očekávání, že žalovaný je osobou mající rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, takže pokud by potřeboval cokoliv dalšího vysvětlit, má možnost tak učinit, tedy dostavit se na pobočku, případně dotázat se telefonicky prostřednictvím kontaktního centra, kde by mu její zaměstnanci případné dotazy zodpověděli. Nepochybně ale všem informacím porozuměl, když smlouvu 12. 6. 2024 distančním způsobem podepsal.
9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a §212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
10. Ve shodě se soudem prvního stupně je třeba konstatovat, že nárok žalobkyně plyne z účastníky v souladu s § 2395 a násl. o. z. platným způsobem uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 310 000 Kč za dohodnutých podmínek spočívajících v povinnosti žalovaného jej řádně splácet spolu se splátkami pojistného, poplatkem za uzavření smlouvy a úrokem ve výši 13,49 % ročně, tedy v celkové výši 629 547,33 Kč, formou 120 pravidelných měsíčních splátek po 5 248 Kč počínaje červencem 2024. Ve smlouvě byla také jasně uvedena RPSN 14,9 % a je z ní rovněž patrné, že úvěr nebyl ničím zajištěn. Těchto smluvených povinností si žalovaný byl či musel být jako dospělý svéprávný člověk s rozumem průměrného člověka nepochybně vědom a se žalobkyní je třeba souhlasit také v tom, že pokud by tomu tak nebylo, měl možnost požádat o vysvětlení. Pokud se jedná o sjednaný způsob doručení prostřednictvím portálu Zonky.cz nebo mailem, resp. zmíněnou „fikcí“, odvolací soud nepovažuje toto ujednání za nijak znevýhodňující postavení žalovaného coby spotřebitele. Stále je totiž třeba mít na paměti, že přestože je spotřebitel slabší smluvní stranou při jednání s profesionálem, neznamená to jeho bezbřehou ochranu v každé situaci, kterou si jen lze představit, k níž patří i způsob doručení předžalobní výzvy.
11. Podle odvolacího soudu žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila řádně v souladu s § 86 o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost žalovaného, což prokazuje řada k tomu předložených důkazů. Pokud proto žalobkyně na základě informací, které jí žalovaný o sobě poskytl, a informací, které si o něm opatřila, vyhodnotila situaci tak, že je žalovanému možno úvěr ve výši 310 000 Kč poskytnout, což ostatně žalovaný potvrdil také tím, že splátky až do listopadu 2024 prováděl, nelze dát opatrovníku žalovaného za pravdu, že žalobkyně zákonnou povinnost v podobě neprověření úvěruschopnosti porušila.
12. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně prokázala existenci nároku plynoucího z platné úvěrové smlouvy, a proto přezkoumávaný rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.
13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěšná žalobkyně se práva na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému vzdala.
14. O odměně opatrovníka žalovaného rozhodne soud prvního stupně podle § 140 odst. 2 o. s. ř.