Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 763 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno Zástupce B], advokáta v [adresa].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 38 111 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení. Svůj nárok odvíjí od skutečnosti, že jako studentka fakulty zdravotnických studií žalované vykonávala v době od 8. 11. 2021 do 2. 12. 2021 povinnou praxi na [podezřelý výraz] v [adresa] a dne 3. 12. 2021 jí bylo diagnostikováno onemocnění COVID – 19, kterým se musela nakazit právě při výkonu této praxe, když příznaky onemocnění začala pociťovat již dne 1. 12. 2021. Žalobkyni způsobené bolestné bylo ohodnoceno 100 body po 346,11 Kč, za vypracování znaleckého posudku bodového ohodnocení vynaložila žalobkyně 3 500 Kč. Odpovědnost žalované dovozuje žalobkyně z faktu, že k újmě žalobkyně došlo při praxi v rámci studijního programu uskutečňovaného vysokou školou.
2. Okresní soud poté, kdy při jednání soudu byl pro nesouhlas žalované zamítnut návrh žalobkyně na záměnu žalované společností [právnická osoba]., podanou žalobu zamítl. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně v rámci svého studia u žalované vykonávala v době od 8. 11. 2021 do 2. 12. 2021, kdy u ní podle jejího tvrzení měla propuknout nemoc z povolání, povinnou zdravotnickou praxi na [podezřelý výraz] v [adresa], jejímž zřizovatelem je [právnická osoba]. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. předmětnou újmu na zdraví neupravuje, neboť zjevně nedošlo ze strany žalované k jednání spočívajícím v porušení dobrých mravů, k porušení zákona nebo smluvní povinnosti, ve vztahu účastníků nejde ani o případ tzv. objektivní odpovědnosti škůdce ve smyslu zvláštních ustanovení občanského zákoníku v §§ 2920 až 2950. Speciální úprava odpovědnosti za škodu vzniklou studentovi vysoké školy při praxi, je obsažena v ust. § 391 odst. 4 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. Podle tohoto ustanovení příslušná vysoká škola svým studentům odpovídá za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při studiu nebo praxi ve studijním programu uskutečňovaném vysokou školou nebo v přímé souvislosti s nimi. Pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi nebo v přímé souvislosti s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, odpovídá právnická nebo fyzická osoba, u níž se studium nebo praxe uskutečňovaly. Ve věci úspěšné žalované přiznal okresní soud náhradu nákladů řízení, tvořených náklady právního zastoupení advokátem.
3. Zamítavý rozsudek napadla žalobkyně odvoláním. Praxe u společnosti [právnická osoba]. byla vykonávána v rámci praxe zajišťované vysokou školou, tedy žalovanou. Žalobkyně se společností [právnická osoba]. neuzavřela žádnou smlouvu, šlo o neplacenou praxi a ke vzniku nemoci z povolání tak došlo v rámci školní výuky. Žalobkyně si je vědoma druhé věty ust. § 391 odst. 4 zákoníku práce, podle které pokud ke škodě došlo při studiu nebo praxi nebo v přímé souvislosti s nimi u jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, odpovídá právnická nebo fyzická osoba, u níž se studium nebo praxe uskutečňovaly. Podle názoru odvolatelky však tato věta dopadá na situace, kdy je praxe studenta zajišťována a uskutečňována u jiné fyzické či právnické osoby, praxi si student zajišťuje samostatně, obdrží za výkon práce odměnu, tato osoba vystupuje vůči studentovi jako zaměstnavatel a dochází mezi nimi ke vzniku samostatného smluvního či pracovněprávního vztahu. Žalobkyně svůj nárok uplatnila původně u společnosti [právnická osoba]., tato společnost však její nárok odmítla s tím, že šlo o neplacenou praxi. Okresní soud rovněž zatížil řízení procesní vadou, když v průběhu řízení nepoučil žalobkyni v souladu s ust. § 118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu před skončením dokazování a vyhlášení rozsudku. Žalované rovněž neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, žalobkyně s žalovanou jednala v dobré víře, že právě žalovaná je za vznik újmy žalobkyně odpovědná, když žalovaná postoupila původně, byť neúspěšně, žalobkyní uplatněný nárok své pojišťovně. Odvolatelka navrhla změnit rozsudek prvostupňového soudu tak, že její žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a bude jí přiznána náhrada nákladů řízení.
4. Žalovaná navrhla ve vyjádření k podanému odvolání rozsudek prvostupňového soudu jako správný potvrdit a přiznat jí náhradu nákladů odvolacího řízení. Okresní soud jasně a správně formuloval své skutkové závěry a z nich dovodil i nutný, logický a jediný správný právní závěr, tedy že podle ust. § 391 odst. 4 věty druhé zákoníku práce je v posuzované věci vyloučena odpovědnost žalované vysoké školy. Žalobkyně v podaném odvolání nepřináší žádné nové skutečnosti ani tvrzení, v podstatě jde jen o polemiku se závěry okresního soudu. Jejímu výkladu, že citované hmotněprávní ustanovení lze aplikovat jen tehdy, zajistí-li si student vysoké školy praxi u třetí osoby samostatně, za úplatu a v samostatně utvořeném právním vztahu, jednoznačně slovně vyjádřená právní úprava neodpovídá. Ve vztahu k tvrzené dobré víře žalující je třeba připomenout, že žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem.
5. Odvolací soud přezkoumal k podanému odvolání napadený rozsudek prvostupňového soudu i řízení jeho vydání předcházející. Za souhlasu stran tak učinil bez nařízení odvolacího jednání (§ 214 odst. 3 občanského soudního řádu). Jak je patrné z výroku shora, neshledal při tom podané odvolání důvodným. Odvolací soud je při přezkoumání konkrétního napadeného rozsudku v situaci, kdy může při konstatované správnosti rozsudku okresního soudu v zásadě jen odkázat na věcně správnou, logickou a obsahově dostatečnou důvodovou část tohoto rozsudku. Skutková zjištění i závěry soudu obsažené v těchto důvodech jsou ostatně nesporné i mezi samotnými účastníky, pokud jde o závěry právní, kde odvolatelka nabízí jiný výklad vztahujícího se ust. § 391 odst. 4 zákoníku práce, lze k tomu uvést následující. Z pohledu aplikace ust § 391 odst. 4 zákoníku práce, ze které správně vycházel soud prvého stupně, nejde o rozlišení mezi subjekty v pracovněprávním vztahu a subjekty jinými ale výlučně o subjekty, které navzájem v pracovněprávním vztahu nejsou. V přechodných ustanoveních zákoníku práce zařazené ust. § 391 upravuje zvláštní případy odpovědnosti za škodu vzniklou studentům nebo žákům, a to pokud jde o věcnou legitimaci škol anebo jiných právnických osob v závislosti na podmínkách, za kterých k takové škodě došlo. Tato úprava je poměrně jednoznačná a nenabízí jiný výklad než ten, který z textu normy přímo vyplývá a ze kterého správně ve svém rozhodnutí vycházel i soud prvého stupně. Okolnost, zda žalovaná, která k náhradě tvrzené škody žalobkyni není věcně legitimována, projevila před vyvoláním soudního řízení ochotu řešit nárok žalobkyně jednáním se svou pojišťovnou, je pro rozhodnutí soudu, resp. určení pasivní věcné legitimace, nerozhodná. Stejně tak nepřiléhavá je v procesní situaci nedostatku věcné legitimace odvolací argumentace poukazující na absenci poučení a výzvy žalobkyně k doplnění rozhodných tvrzení a označení důkazů k nim. Zamítavý rozsudek okresního soudu je z vyložených důvodů správný a jako takový byl odvolacím soudem podle ust. § 219 občanského soudního řádu potvrzen, a to včetně nákladového výroku respektujícího úspěch žalované ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a správně vypočítávající náklady žalované v prvním stupni soudního řízení.
6. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, tedy i v této fázi řízení jí přísluší náhrada nákladů (§§ 224 odst. 1. 142 odst. 1 o. s. ř.). Přiznaná částka 3 763 Kč zahrnuje odměnu advokáta za jeden úkon právní služby 2 660 Kč (vyjádření k odvolání), paušál věcných výdajů advokáta 450 Kč na tento poskytnutý úkon právní služby a 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát jako její plátce povinen z poskytnuté odměny a náhrady podle zvláštního předpisu odvést.