84 Co 329/2024

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že je žalobkyně vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ na budově č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (dále též „předmětný rodinný dům“), a na budově bez č. p./č. e., jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (dále též „předmětná garáž“ či „předmětná kůlna“), které jsou zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [Anonymizováno] pro obec a katastrální území [adresa] (dále též „předmětné stavby“), dále rozhodl, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit náklady řízení jednak žalovanému, k rukám jeho zástupce, ve výši 382 324 Kč, a jednak České republice – Okresnímu soudu v [adresa] v částce 3 745 Kč.

2. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s odůvodněním, že předmětné stavby po vzájemné dohodě vybudovali společně s žalovaným v době, kdy spolu žili v družském vztahu, na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného, žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že obě předmětné stavby vybudoval ze svých výlučných prostředků, na výstavbě předmětné garáže se žalobkyně nepodílela vůbec, v případě předmětného rodinného domu žalovaný nejprve postavil zemědělskou stavbu, která byla následně upravena na rodinný dům, když žalobkyně se finančně podílela až na úpravě zemědělské stavby na rodinný dům poté, co (zemědělská) stavba byla již věcí v právním slova smyslu; z tohoto důvodu by žalobkyně měla nárok na zaplacení peněžité částky z důvodu vrácení investic, nestala se však spoluvlastnicí staveb. Zpochybňoval rovněž tvrzení žalobkyně o tom, že již před zahájením stavby předmětného rodinného domu účastníci (se společným synem [Anonymizováno]) žili ve společné domácnosti, Anonymizováno3. Okresní soud jednak dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., neboť v případě úspěchu žalobkyně v řízení by soudní rozhodnutí bylo podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí (body 4. až 7. odůvodnění rozsudku okresního soudu).4. V rámci věcného posouzení věci okresní soud vyšel ze skutkového stavu, podle něhož žalobkyně a žalovaný spolu žili ve společné domácnosti již před narozením jejich společného syna [Anonymizováno], nar. [datum], když jednak skutečnost, že účastníci spolu žili ve společné domácnosti již před narozením jejich společného syna, potvrdila celá řada v řízení slyšených svědků, dále okresní soud poukázal na skutečnost, že žalovaný v prvním vyjádření ve věci v reakci na tvrzení žalobkyně obsažené v žalobě, že společnou domácnost vedli již od roku 1998, potvrdil vedení společné domácnosti účastníky, až později v průběhu řízení začal žalovaný tvrdit, že účastníci společnou domácnost začali vést v roce 2008, kdy se nastěhovali do, tehdy ještě rozestavěného, předmětného rodinného domu (body 8. až 35. odůvodnění rozsudku okresního soudu).5. Okresní soud provedeným dokazováním dále zjistil, že v případě zemědělské stavby (později rodinný dům) se od počátku na její výstavbě až do září 2004, kdy se stavba stala věcí v právním slova smyslu (v polovině září 2004 se, tehdy ještě zemědělská, stavba dostala do stadia, kdy na ní bylo patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží – srov. bod 52. odůvodnění rozsudku okresního soudu), spolupodílela žalobkyně, a to okresním soudem konkrétně popsanými činnostmi – žalobkyně se podílela na vypracování projektové dokumentace k zemědělské stavbě, jednala s pracovníky stavebního úřadu o umístění stavby, územním souhlasu, a změně užívání a stavebním povolení, jednala s pracovníky vodoprávního úřadu o povolení vrtané studny, zajistila dodávku betonových směsí na stavbu budované zemědělské stavby a zásypových materiálů, ač nebylo zjištěno, z jakých zdrojů byla dodávka uhrazena, také většina svědků žalobkyni považovala, společně s žalovaným, za osobu, která staví stavbu pro sebe. Na tomto místě okresní soud uzavřel, že popsané skutečnosti dokladují, že žalobkyně se od zahájení výstavby zemědělské stavby do doby, kdy se stala věcí v právním smyslu (září 2004), přispěním v podobě jednání s projektantem, zhotovitelem požárně bezpečnostního řešení, zástupci dotčených úřadů a dodavateli materiálů na výstavbě zemědělské stavby spolupodílela, když její přínos v tomto směru nelze bagatelizovat s ohledem na skutečnost, že měla k těmto osobám bližší vztah než žalovaný a současně měla vzdělání stavebního zaměření a také vzdělání poskytující jí orientaci v právní evidenci nemovitostí, když přítomnost žalobkyně na stavbě před říjnem 2004 dokládají v řízení předložené fotografie (body 55., 56., 57., 58., 60., 73., 74., 75., 76., 78., 80., 88., 89. až 94., 127. odůvodnění rozsudku okresního soudu), i když převážnou část prací na zemědělské stavbě realizoval žalovaný (bod 87. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Okresní soud dále uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala, že společně shromažďovali s žalovaným finanční prostředky či že prostředky na účtu jednoho z nich považovaly za společné, když toto tvrzení žalobkyně v rámci účastnického výslechu zůstalo bez podpory dalších důkazů a žalovaný to při svém výslechu popřel, kdežto žalovaný prokázal, že za účelem financování obou staveb (body 97. a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu) uzavřel čtyři smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, měl sjednána celkem čtyři stavební spoření, sjednal jeden úvěr u [Anonymizováno], překlenovací úvěr u stavební spořitelny a úvěr u [právnická osoba]., žalobkyně dle zjištění okresního soudu do staveb investovala, jak bylo mezi účastníky nesporné, jen 150 000 Kč (jiné investice neprokázala – např. finanční prostředky z jiného stavebního spoření v částce 116 151,34 Kč – viz body bod 117. a 124. odůvodnění rozsudku okresního soudu) získaných v roce 2010 ze stavebního spoření (body 116., 118. odůvodnění rozsudku okresního soudu).6. V dubnu 2007 požádali žalobkyně a žalovaný společně stavební úřad o povolení změny stavby zemědělské stavby na rodinný dům, oba účastníci vystupovali jako stavebníci ve stavebním řízení, změna stavby byla stavebním úřadem povolena. Žádost u stavební úřadu podali dne [datum], dne [datum] uzavřeli nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaný jako pronajímatel a vlastník pronajal žalobkyni pozemky parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] za účelem výstavby rodinného domu, na jehož výstavbě se měla žalobkyně finančně podílet s tím, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou a nájemné bylo sjednáno ve výši 1 Kč ročně. I po povolení změny stavby se žalobkyně podílela konkrétními úkony na provádění stavby (spolupráce na bezpečnostním řešení, projektové dokumentaci, povolování a kolaudaci septiku, pískového filtru, vsakovacího zářezu). Účastníci řízení se do rozestavěného rodinného domu nastěhovali v roce 2008, kolaudace domu proběhla v lednu 2012 (body 130., 131., 133. až 139. odůvodnění rozsudku okresního soudu).7. Okresní soud uzavřel, že popsané skutečnosti dokladují, že žalobkyně se i v době po září 2004, kdy se rozestavěná zemědělská stavba stala věcí v právním slova smyslu, až do kolaudace stavby rodinného domu v lednu 2012 přispěním v podobě jednání s projektantem, zhotovitelem požárně bezpečnostního řešení, zástupci dotčených úřadů a dodavateli materiálů na výstavbě spolupodílela, když počínaje žádostí o povolení změny zemědělské stavby na rodinný dům ze dne [datum] byla s vědomím žalovaného (dovozovaným z obsahu jím podepsané nájemní smlouvy a společné žádosti ze dne [datum]) prezentována vůči stavebnímu úřadu jako stavebník stavby. Pokud jde o okolnost, zda a jakým způsobem dávali účastníci řízení najevo, že jsou podílovými spoluvlastníky budované stavby, byla soudu poskytnuta čestná prohlášení osob, které byly následně vyslýchány v pozici svědků ([Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO]), když výslechem těchto osob vyšlo najevo, že pokud bylo v čestných prohlášeních uvedeno, že žalobkyně při jednání (se svědky) vystupovala jako spoluvlastník nemovitosti, jednalo se o formulaci, kterou do prohlášení uvedla žalobkyně, když svědci nebyli schopni potvrdit, že by o vlastnických poměrech k nemovitosti vlastně něco věděli (body 140., 141., 146. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Žalobkyni se tak dle okresního soudu nepodařilo prokázat, že by žalovaný v minulosti prezentoval žalobkyni jako spoluvlastnici ať již budované stavby či posléze dokončeného rodinného domu. Stejně tak neprokázala, že by k takové prezentaci docházelo ze strany žalobkyně vůči jiným osobám v přítomnosti žalovaného, aniž by ten proti takovému stavu věcí vznesl výhrady. Žalobkyni se však podařilo prokázat to, že stavbu budovali s úmyslem v ní společně bydlet, což následně až do svého rozhodu v dubnu 2020 účastníci řízení uskutečnili.8. Jde-li o výstavbu předmětné garáže (kůlna, příp. dvougaráž), okresní soud zjistil, že v roce 2005 žalovaný zakoupil od své matky plechovou halu, kterou následně použil na výstavbu garáže (body 148., 149. odůvodnění rozsudku okresního soudu). I v případě této stavby žalobkyně spolupracovala na projektové dokumentaci, stavebním povolení, vypracování geometrického plánu pro vyznačení (jak rodinného domu, tak i) garáže (body 150., 151., 153., 160. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Faktickou výstavbu provedl z převážné části svépomocí žalovaný, příp. za pomoci dalších jím oslovených osob. Stavební povolení pro stavbu předmětné kůlny bylo vydáno v roce 2006, kolaudační rozhodnutí v roce 2013, řízení se účastnil pouze žalovaný (body 155. až 157, 161. odůvodnění rozsudku okresního soudu).9. Na základě uvedeného okresní soud dospěl k závěru, že ačkoli se žalobkyně na výstavbě kůlny spolupodílela při zpracování projektové přípravy a následně při výstavbě stavby kůlny v období let 2006 – 2011 v podobě jednání s projektantem a zástupci stavebního a katastrálního úřadu, neprokázala žádný podíl na samotném procesu výstavby této stavby ve formě spolufinancování, vlastní stavební činnosti či jejího zajištění ze strany rodinných příslušníků či dodavatelů (zhotovitelů) z její strany jí obstaraných (body 164., 165. odůvodnění rozsudku okresního soudu).10. Ke komunikaci účastníků okresní soud dodal, že (zejména) ze SMS zpráv plyne, že žalovaný na výzvu žalobkyně v předžalobní fázi řízení nabízel vypořádání v tom smyslu, že vycházeje z ceny „nemovitostí“ 3 000 000 Kč byl ochoten žalobkyni zaplatit částku 1 000 000 Kč a ponechat jí automobil v ceně 200 000 Kč, žalobkyně však, jak plyne z dopisu jejího zástupce ze dne 21. 1. 2022, nepovažovala nabídku žalovaného za dostatečnou pro spravedlivé vypořádání účastníků. Žalobkyně ze skutečnosti, že jí žalovaný nabízel k vyplacení částku 1 000 000 Kč, dovozovala potvrzení existence dohody tvrzené žalobkyní o budoucím podílovém spoluvlastnictví po doplacení hypotečního úvěru, okresní soud byl však toho názoru, že nic takového se z této nabídky, a to ani ve spojení s dalšími zjištěnými skutečnostmi dovodit nedá, když nabídka žalovaného bez potvrzení podílového spoluvlastnictví může svědčit o zcela jiných skutečnostech, jako například o tom, že žalovaný nezpochybňoval v tu dobu finanční či jiný podíl žalobkyně na obstarání „v žalobě uvedeného či jiného majetku“ a měl, i s ohledem na společného doposud nezaopatřeného potomka, zájem na bezkonfliktním vypořádání bez právních sporů. Stejně mohla mít taková nabídka souvislosti zcela jiné (body 169., 170., 180. odůvodnění rozsudku okresního soudu).11. Okresní uzavřel, že žalobkyně sice prokázala, že poskytla při výstavbě zemědělské stavby (pozdější rodinný dům) nikoliv zanedbatelnou pomoc, a to již v době, než se tato stavba stala věcí v právním slova smyslu, nepodařilo se jí však prokázat existenci ústní dohody účastníků o tom, že pokud byl do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných staveb pouze žalovaný, stalo se tak po vzájemné dohodě účastníků, a to pouze z důvodů vylepšení pozice (žalovaného) při vyjednávání s bankou ohledně hypotečního úvěru. Stejně tak neprokázala dohodu v tom směru, že žalovaný převede na žalobkyni po doplacení hypotečního úvěru polovinu nejen staveb, ale i darovaných pozemků (pozemky, na nichž výstavba proběhla, žalovanému před zahájením výstavby darovala jeho matka), když tato skutečnost zůstala v řízení prokazována pouze jejím účastnickým výslechem a synem účastníků, neboť žádný ze svědků navržených ze strany žalobkyně k této okolnosti nebyl schopen ničeho uvést. Syn účastníků sice potvrdil verzi žalobkyně, že v rodině to bylo vždycky tak, že „je to náš dům“ a až se splatí hypotéka, půlka se přepíše na matku (žalobkyni), avšak vzhledem k nízkému věku svědka v době tvrzeného sjednání ústní dohody o budoucím převodu na žalobkyni, se nutně jednalo o skutečnost, kterou svědek vnímal pouze zprostředkovaně. Podstatnou roli pak sehrála rovněž skutečnost, že tento svědek v době svého výslechu měl jednoznačně kladný vztah k žalobkyni, a naopak vůči žalovanému nezastíral zášť. V situaci, kdy z jím uváděných tvrzení mohl mít svědek (a žalobkyně) prospěch, jej okresní soud nepovažoval za nestranného svědka a jeho svědectví při popření sporné skutečnosti ze strany žalovaného okresní soud shledal nevěrohodným. Proti uvedenému tvrzení žalobkyně stojí též skutečnost, že v katastru nemovitostí je zapsán jako výlučný vlastník předmětných staveb žalovaný, žalobkyni „v těžké důkazní situaci“, kdy poukazovala na skutečnosti, které se převážně ústní cestou měly odehrát v daleké minulosti, v očích okresního soudu nepomohla ani skutečnost, že se na žalovaného s tvrzením, že je spoluvlastnicí předmětných staveb, obrátila až poměrně dlouho poté, co byl hypoteční úvěr, k jehož zajištění vázlo na nemovitostech zástavní právo, zcela splacen (únor 2021), což byl dle tvrzení žalobkyně okamžik, po němž se měla naplnit ústní dohoda účastníků o tom, že poté se stane spoluvlastnicí nemovitostí; navíc takováto ústní dohoda byla absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy dle § 40 odst. 1 a § 50a odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (body 181., 182., 187., 190., 192. až 196. odůvodnění rozsudku okresního soudu).12. Výroky o nákladech řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na ust. § 142 odst. 1 a § 148 o. s. ř. plným úspěchem žalovaného v řízení, resp. výsledkem řízení.13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že z pečlivého přístupu okresního soudu, který se podrobně zabýval jednotlivými tvrzeními stran, měla za to, že své rozhodnutí postaví na skutkovém stavu, který byl zjištěn v celém rozsahu projednávané věci, z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že se tak nestalo. Žalobkyně poukázala na skutečnosti, o kterých nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn, když však okresní soud nijak stranám řízení neavizoval, že jsou to skutečnosti pro jeho rozhodnutí podstatné a rozhodné. Žalobkyně se tedy k těmto skutečnostem nijak nevyjadřovala a je otázkou, z jakého důvodu neměl okresní soud tyto skutečnosti minimálně formou účastnického výslechu stran prověřit, aby k nim mohl zaujmout kvalifikovaný postoj. Pokud okresní soud nepovažoval za logické, že se žalobkyně svého spoluvlastnického práva nedomáhala po doplacení posledního hypotečního úvěru, měl se na to žalobkyně zeptat. Stav věci byl totiž takový, že poté, kdy žalobkyně a žalovaný ukončili svůj partnerský vztah, se domluvili na tom, že bude jednodušší, když žalovaný žalobkyni z jejího podílu na nemovitostech vyplatí než zapisovat její spoluvlastnické právo do katastru nemovitostí za situace, kdy už spolu nežijí. Shoda byla v tom, že tak učiní po maturitě jejich v tu dobu ještě nezletilého syna. Že žalovaný doplatil hypoteční úvěr, se žalobkyně dozvěděla až mnohem později, než se tak stalo, žalovaný ji o tom neinformoval. Nadto vycházela z dohody, že bude ze svého podílu řádně v souladu s dohodou vyplacena. Vše se změnilo až poté, kdy žalovaný nebyl ochoten žalobkyni vyplatit částku, která odpovídala hodnotě podílu na nemovitostech, a nabídl částku výrazně nižší. Nicméně jeho nabídka obsahovala částku, která dle jeho názoru měla představovat reálnou hodnotu nemovitosti. A už jenom z toho lze dovodit, že žalovaný si byl dohody s žalobkyní (že jí náleží polovina nemovitostí) velmi dobře vědom, a proto také takovou nabídku v předžalobní komunikaci s uvedením celkové hodnoty nemovitostí učinil. S tím souvisí také další argument okresního soudu, že písemná nabídka žalovaného, kterou učinil formou SMS a kde žalobkyni nabízel finanční vyrovnání, „mohla být také dle úvahy soudu myšlena i jinak“. Okresní soud okolnosti předložené nabídky nijak nezkoumal a spokojil se s velmi úsečným vyjádřením žalovaného, že „to myslel úplně jinak, když tuhle nabídku učinil“. Jak, to nebyl schopen vysvětlit, stejně tak jako nebyl schopen vysvětlit okolnosti údajného rozchodu s žalobkyní po narození syna. Zatímco okresní soud okolnosti ohledně údajného rozchodu účastníků v roce 2003 pečlivě zkoumal a po provedeném dokazování správně uzavřel, že žalovaný v této věci účelově nevypovídal pravdu, tak okolnosti předložené nabídky nezkoumal vůbec. Okresní soud také pominul skutečnost, že bratr žalovaného pan [jméno FO] ve své svědecké výpovědi uvedl, že nabídka darování pozemku, kde nemovitosti dnes stojí, byla předložena jak jim jako synům, tak jejich partnerkám. Pakliže se okresnímu soudu nepozdávala časová souvislost jednotlivých rozhodnutí a na to navazujících úkonů účastníků, které byly v souvislosti s výstavbou činěny, měl se opět žalobkyně a žalovaného dotázat, kdy a za jakých okolností činily jednotlivá rozhodnutí a na to navazující úkony. Pokud by tak učinil, dozvěděl by se, kdy se účastníci rozhodli stavět, jaké finanční prostředky pro výstavbu fakticky měli, kolik stály první stavební práce, kdy žalovaný zjišťoval podmínky úvěru, kdy jim byl nabídnut pozemek matky žalovaného pro stavbu domu, kdy žalobkyně zjišťovala podmínky výstavby na stavebním úřadě a proč o úvěr nakonec žalovaný žádal, resp. byl mu poskytnut až v roce 2005. Okresní soud tyto okolnosti nezjišťoval, ale své rozhodnutí na nich postavil. Stejně tak okresní soud postupoval v případě formy zápisu spoluvlastnického práva žalobkyně k nemovitostem. Žalobkyně v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že shoda byla na tom, že to udělají co nejjednodušší formou, kterou se účastníkům jevila forma darovací smlouvy, ovšem v průběhu výstavby se pokusili její spoluvlastnické právo zapsat také skrze kolaudaci stavby rodinného domu. Byl to možný způsob, jak se vyhnout jednání s bankou ohledně zápisu spoluvlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, katastr nemovitostí však zápis nepovolil, neboť nemovitost již jako věc v právním smyslu slova existovala. Tím byla prokázána vůle stran, aby spoluvlastnické právo žalobkyně bylo v katastru nemovitostí zapsáno. Tuto okolnost okresní soud přehlédl. Vůle stran učinit žalobkyni spoluvlastnicí nemovitostí byla také prokázána uzavřenou nájemní smlouvou, která byla sjednána pro účely pozdějšího zápisu žalobkyně do katastru nemovitostí skrze její postavení stavebníka, jiný důvod pro uzavření nájemní smlouvy nebyl. Ustanovení nájemní smlouvy ohledně spolufinancování výstavby je důkazem toho, že mezi účastníky byla tato otázka jasně vyřešena, že tedy oba výstavbu financují, jen neměli potřebu ji do dne sepisu nájemní smlouvy písemně stvrzovat, což je v dlouhodobých partnerských vztazích, kde panuje vzájemná důvěry, přirozené. Forma převodu vlastnického práva tedy byla volná a otevřená, podmínkou bylo to udělat co nejjednodušeji, nejlevněji a tak, aby do toho banka nezasahovala. Okresní soud také rezignoval na zjišťování důvodů, pro které byla žalobkyně vedena jako stavebník ve stavebním řízení, jehož předmětem byla výstavby rodinného domu. V případě, že okresní soud nesouhlasil s interpretací žalobkyně, že se tak stalo z důvodu, že dům společně stavěli a společně ho také měli vůli vlastnit a užívat, měl okolnosti, pro které byla jako stavebník vedena, zjišťovat u žalovaného. Z týchž důvodů také následně nebyla žalobkyně vedena jako stavebník u garáže, neboť účastníci už věděli, že jí nelze skrze kolaudaci do katastru nemovitostí zapsat. Na důvody toho, proč nebyla žalobkyně stavebník, v tomto případě se okresní soud opět neptal, přesto, že pro něj byly tyto skutečnosti nakonec podstatné. Žalobkyně konstatovala, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není pro vznik podílového spoluvlastnictví podmínkou, aby účastník soudu prokázal existenci dohody budoucích spoluvlastníků (míněno patrně ústně či písemně uzavřenou), postačí prokázat, že dohoda byla uzavřena konkludentně, což se v projednávané věci s ohledem na prokázané skutečnosti týkající se výstavby obou nemovitostí stalo. Před tím, než okresní soud uzavřel, že kromě částky 150 000 Kč investované do výstavby žalobkyní, vše financoval žalovaný ze svých prostředků, měl se zabývat finanční situací obou účastníků v době, kdy se pro výstavbu rozhodli. Pokud by tak učinil, zjistil by, že příjem žalovaného zdaleka nestačil k tomu, aby v první fázi hradil náklady výstavby, včetně splátek úvěru, jen ze svých prostředků. Pokud by nebylo žalobkyně a jejích příjmů a naspořených finančních prostředků, nebylo by možné rodinný dům postavit, neboť žalovaný by neměl doslova z čeho žít, neboť žili jako mladá rodina od výplaty k výplatě. Ani tyto okolnosti okresní soud neprověřil, v řízení však zároveň ale nijak neavizoval, že by pro jeho rozhodnutí byly podstatné. Stejně tak okresní soud zcela opomenul první fázi výstavby, kdy žalobkyně řešila podmínky výstavby se stavebním úřadem, kdy následně muselo dojít ke změně již připraveného projektu, neboť oficiálně na místě mohla stát jenom zemědělská stavba, která se až následně změnou projektu mohla změnit na rodinný dům. Všechny tyto administrativní úkony řešila výhradně žalobkyně, a to bez ohledu na její těhotenství, porod a následnou rodičovskou dovolenou. Okresní soud rovněž přehlédl skutečnost, že žalovaný nijak nepopíral existenci stavebních spoření žalobkyně, neuváděl také, že by si finanční prostředky nechala pro svou potřebu, jen účelově popíral, že by je použila na výstavbu obou nemovitostí. Z předložených důkazů dle žalobkyně ale plyne, že neměla jinou možnost než naspořené finanční prostředky do výstavby domu použít, neboť do výstavby tzv. šly prokazatelně všechny finanční prostředky, které účastníci měli, a jejich životní standard tomu také odpovídal. Žili skromně, nejezdili na drahé dovolené, měli staré auto. Bez stavebních spoření žalobkyně by nebylo možno nemovitosti postavit. Žalobkyně má dále za to, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že přesto, že účastníci neuzavřeli písemnou dohodu o společné výstavbě, uzavřeli tuto „ústně/konkludentně“ a stavebníky v občanskoprávním smyslu byli tedy oba. Účastníci v době výstavby žili společně v úmyslu takto bydlet i nadále, společně se dohodli na výstavbě rodinného domu s tím, že se na jeho výstavbě také společně podíleli. Žalobkyně se prokazatelně podílela jak finančně, tak i fakticky s přihlédnutím ke skutečnosti, že v době, kdy výstavba domu započala, prodělala těhotenství, porod a následně se starala o narozeného syna a domácnost účastníků, po ukončení rodičovské dovolené nastoupila zpět do práce, přičemž se nejednalo o pouhou výpomoc z její strany, jak odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (na tomto místě poukázala na rozhodnutí tohoto soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017), přičemž odchýlil-li se o ní, měl okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést důvody takového postupu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje vysvětlení, proč okresní soud rozsáhlé zapojení žalobkyně do výstavby, které na jednu stranu konstatuje, hodnotí na stranu druhou jakou pouhou výpomoc, kdy je tedy dle jeho názoru naplněn zákonný požadavek, že jednání už překračuje limity výpomoci a je důvodem pro vznik podílového spoluvlastnictví a kdy je dané jednání dle jeho názoru ještě pouhou výpomocí, která ke vzniku spoluvlastnictví nevede, to vše s přihlédnutím toho, že v běžných dlouhodobých partnerských vztazích, kde se narodí dítě, si partneři nenechávají mezi sebou podepisovat písemné dohody a ujednání ohledně jejich rodinného a majetkového uspořádání. Ostatně slyšení svědci ve skrze shodně uvedli, že výstavbu domu vnímali jako společnou výstavbu obou účastníků řízení s rozdělenými rolemi, co kdo dělá, někteří si dokonce mysleli, že jsou manželé. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je dle žalobkyně natolik vnitřně rozporné a v souhrnu nelogické, vzhledem k celkovému průběhu řízení a tvrzením stran a předloženým důkazům, že je považuje za nepřezkoumatelné, resp. v důsledku toho, že okresní soud ve věci připustil rozsáhlé dokazování a své rozhodnutí postavil na skutečnostech, které mohl a měl prověřit, avšak tak bezdůvodně neučinil, se dle názoru žalobkyně dopustil rovněž vydání překvapivého soudního rozhodnutí či rozhodnutí vydaného v rozporu se zásadou legitimního očekávání dle § 13 občanského zákoníku, podle které, pokud se rozhodující soud cíleně odchýlí od obdobného již rozhodovaného případu, je povinen takovouto odchylku v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně a přesvědčivě vysvětlit.14. Dále žalobkyně doplnila, že ji po vyhlášení napadeného rozhodnutí, dne 9. 4. 2024, žalovaný telefonicky kontaktoval s návrhem na uzavření smíru ve věci a navrhnul vypořádání, v jehož rámci by žalobkyni uhradil za její podíl částku 2 700 000 Kč, kterou odůvodnil tím, že bez ohledu na to, jak řízení dopadlo, si je vědom dohody, kterou spolu s žalobkyní před výstavbou domu uzavřeli, a rád by jejich vztahy tímto způsobem napravil. Konkrétně uvedl, že je schopen uhradit ihned částku 1 000 000 Kč a následně z prodeje domu zbytek. Svou nabídku žalovaný stvrdil také písemně v rámci SMS zprávy. Poté, co žalobkyně vyjádřila s nabídkou souhlas, kontaktoval právní zástupce žalovaného právní zástupkyni žalobkyně s tím, že s klientem jeho požadavek na uzavření smíru podrobně projednal a jeho stanovisko se tím zásadně změnilo. Na vypořádání žalovaný v dalším kole nabídl již jen částku 500 000 Kč s tím, že takto vypočetli hodnotu podílu, který žalobkyni náleží s ohledem na její aktivní účast při výstavbě domu a garáže. Žalobkyně s touto druhou nabídkou vyjádřila nesouhlas. Ke smíru mezi účastníky tedy nedošlo, nicméně z první nabídky žalovaného učiněné po vyhlášení rozsudku okresního soudu dle názoru žalobkyně vyplývá jasný důkaz o existenci dohody, kterou účastníci před započetím výstavby domu a garáže uzavřeli. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci rozhodl sám a v plném rozsahu podané žalobě vyhověl.15. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že rozhodnutí okresního soudu považuje za předvídatelné a přezkoumatelné, když nebyla porušena rovnost stran, okresní soud účastníky poučoval, umožnil jim nadstandardně doplňovat dokazování a zejména k žalobkyni byl velmi tolerantní ve vztahu ke koncentraci řízení, kdy dokazování prováděl i po závěrečných návrzích. Rozhodně proto nelze hovořit o nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí či dokonce o neúplném zjištění skutkového stavu. Žalovaný uvedl, že žalobkyně svá skutková tvrzení v průběhu řízení měnila a v rámci odvolání přišla již s třetí verzí svého „příběhu“. Žalobkyně totiž uváděla, že nemovitosti postavili s žalovaným společně a tím vzniklo originárním způsobem jejich spoluvlastnictví, při jednání své stanovisko změnila a začala tvrdit, že spoluvlastnictví mělo vzniknout až následně, kdy jí měl žalovaný polovinu nemovitostí darovat, v odvolacím řízení přišla s verzí, že se účastníci dohodli, že bude lepší žalobkyni vyplatit než zapisovat její vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí. K této argumentaci pak žalobkyně použila skutečně existující nabídky žalovaného, že jí vyplatí částku 2 700 000 Kč, kterou učinil po vyhlášení napadeného rozsudku, žalovaný však tuto nabídku učinil žalobkyni, nikoliv jako spoluvlastnici, ale za to, že v krátké době nemovité věci opustí a žalobci je předá, když předmětné stavby žalobkyně již několik let bezplatně užívá. I v průběhu řízení se nabídky na vyplacení opakovaly, a to prostřednictvím právního zástupce žalovaného k právní zástupkyni žalobkyně, kdy jejich motivem bylo ukončení sporu a urychlení předání nemovitostí žalovanému. V projednávané věci je jednoznačné, že žalovaný byl vlastníkem pozemku a sám se rozhodl postavit stavbu, což také fakticky svépomocí a z vlastního financování provedl. Rozsah financování, na které žalobkyně nikterak nepřispěla a rovněž nepřispěla fyzicky ani na vlastní výstavbě domu, byl žalovaným jednoznačně doložen. Příspěvek žalobkyně byl jen zlomkem až v konečné fázi výstavby, tedy v souvislosti se změnou užívání stavby, neboť zde již vůle společného bydlení (nikoliv výstavy) skutečně byla. Žalovaný poukázal na skutečnost, že stavba (fyzicky beze změny) byla postavena výlučně jím předtím, než se žalobkyně stala účastnicí stavebního řízení. Toto účastenství totiž neznamenalo a nemohlo znamenat, že se účastníci snažili skrze kolaudaci zapsat žalobkyni do katastru nemovitostí (i toto je nové skutkové tvrzení, které bylo nově uplatněno až v odvolání), ale jen to, že se bude účastnit změny užívání v souvislosti s bydlením. Tento postup navrhla žalobkyně, ačkoliv musela vědět, že se na základě změny užívání vlastnicí nestane. Žalovaný nerozumí tvrzení žalobkyně, že nájemní smlouva měla být prostředkem budoucího zápisu do katastru nemovitostí. Podle něj byla nájemní smlouva naopak důkazem toho, že žalobkyně je oprávněna nemovitosti užívat. Nelogické je rovněž tvrzení, že se žalobkyně měla stát kolaudací domu spoluvlastníkem, přestože nebyla (spolu) stavebníkem garáže. Žalovaný dále uvedl, že není pravdou, že by okresní soud pominul první fázi výstavby, touto otázkou se důsledně zabýval, včetně financování stavby a provádění výstavby svépomocí žalovaným. Žalobkyně nikdy neprokázala uzavření konkludentní či jiné dohody o společné výstavbě, naopak provedené důkazy údajně uzavřenou dohodu „zcela popírají“, nebylo nic prokázáno o tom, že by se v první fázi výstavby, tj. podstavení domu či následně garáže, žalobkyně jakkoliv na výstavbě podílela. Žalovaný dále doplnil, že od počátku výstavby, kdy se jednalo ještě o zemědělskou stavbu, probíhala výstavba tak, aby bylo možno stavbu beze změn dokončit jako rodinný dům. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.16. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu spolu s řízením jeho vydání předcházejícím a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.17. Jde-li o naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení, neboť předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je jeho existence (§ 80 o. s. ř.), odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem má. Platí totiž, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, které se zapisuje do katastru nemovitostí, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Poněvadž žalobkyně není zapsána jako spoluvlastnice předmětných staveb v katastru nemovitostí (a takto zapsána by být mohla – viz dále), má naléhavý zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť v případě vyhovění žalobě by získala podklad (pravomocné rozhodnutí soudu), na jehož základě by docílila změny zápisu v katastru nemovitostí – zápisu, podle něhož jako spoluvlastník předmětných staveb bude zapsána ona – a tím i pevného základu pro právní vztahy mezi účastníky. Ačkoli dle § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, platí, že stavba, která nebyla ke dni 31. 12. 2013 součástí pozemku, na němž je zřízena, přestala být dnem 1. 1. 2014 (nabytí účinnosti nového občanského zákoníku) samostatnou věcí a stala se součástí pozemku, taková situace nastala pouze v případě, že ke dni 1. 1. 2014 měla vlastnické právo ke stavbě i k pozemku táž osoba. V současné době jsou sice v katastru nemovitosti obě předmětné stavby zapsány jako součásti pozemků parc. č. [Anonymizováno], resp. parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], neboť ke dni 1. 1. 2014 byla jako vlastník pozemků i vlastník staveb zapsána v katastru nemovitostí táž osoba (žalovaný, který je v současné době katastru nemovitostí uveden jako jejich výlučný vlastník), v případě, že by žalobkyně prokázala, že se před 1. 1. 2014 stala spoluvlastnicí předmětných staveb (nikoliv stavbami zastavěných pozemků), by se však jednalo o zápis nesprávný, tudíž případné vyhovění žalobě by vedlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí v tom smyslu, že žalobkyně a žalovaný by byli zapsáni jako spoluvlastníci předmětných staveb, žalovaný by nadále zůstal zapsán jako výlučný vlastník zastavěných pozemků.18. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že okresní soud správně dovodil, že obě předmětné stavby jako věci v právním slova smyslu vznikly před 1. 1. 2014, zemědělská stavba (nyní rodinný dům) se věcí v právním slova smyslu (způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů) stala v září 2004, neboť v polovině září 2004 se stavba dostala do stadia, kdy na ní bylo patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží (bod 52. odůvodnění rozsudku okresního soudu), v případě stavby garáže okresní soud neučinil jednoznačný závěr o tom, kdy se tato stala věcí v právním slova smyslu, z okresním soudem provedeno dokazování je však zřejmé, že se tak rovněž stalo před 1. 1. 2014, když stavba byla kolaudována rozhodnutím vydaným v prosinci 2011 (bod 161. odůvodnění rozsudku okresního soudu), proto již v té době musela existovat.19. Vlastnictví k nově zhotovené věci (nově postavené stavbě za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) originárně nabýval ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001). Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob bylo třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014). Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011); uvedená okolnost však může být určitou indicií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Vzhledem k tomu, že se stavba za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nestala součástí pozemku, není pro posouzení nabytí vlastnictví ke stavbě rovněž rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).20. Pouze výjimečně se stává, že osoby zřizující stavbu nijak neprojeví (ani konkludentně) vůli o jejím budoucím vlastnictví, nemají o něm žádnou představu, jsou však srozuměni s jejím pozdějším společným užíváním; tyto případy Nejvyšší soud řešil již v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, v němž uvedl, že „[p]okud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o ‚společném užívání‘, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“ V takovém případě je stavebníkem osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Podílení se na výstavbě pak může mít více podob, zejména prací, dodáním materiálu a jiným financováním stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě věnovat (například vaření a péče o další rodinné záležitosti) – (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011).21. Z výše uvedeného plyne, že při posouzení vlastnických vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je podstatná dohoda (byť konkludentně uzavřená) před vznikem stavby (případná dohoda uzavřená po dokončení stavby nemá pro vznik podílového spoluvlastnictví právní význam). Provádí-li výstavbu stavby více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, když z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z těchto osob, nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se proto stávají spoluvlastníky se stejnými spoluvlastnickými podíly. Stavebníkem v občanskoprávním smyslu je třeba rozumět osobu (osoby), která (které) uskutečnila (uskutečnily) stavbu s úmyslem mít ji pro sebe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 336/96). Uskutečnit stavbu pak neznamená pouze fakticky (vlastnoručně – svépomocí) ji postavit, do provádění stavby náleží též podílení se na financování stavby, zajištění dodávek materiálu a provádění dalších činností pro výstavu nezbytných (např. zajištění projektové dokumentace, podle níž je následně stavba prováděna apod.).22. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně a žalovaný nejméně od roku 2002 žili ve společné domácnosti a společně hospodařili, tedy společnou domácnost začali vést ještě před zahájením staveb – k zahájení zemědělské stavby došlo v září 2003 nebo 2004 (srov. výpověď žalovaného), resp. v průběhu roku 2004 (srov. výpověď žalobkyně), stavba garáže byla zahájena v roce 2005 (či později), kdy žalovaný zakoupil plechovou halu, kterou následně použil na výstavbu kolny (body 148., 149. odůvodnění rozsudku okresního soudu) – tj. žili ve spotřebním společenstvím trvalé povahy představující trvalé soužití fyzických osob, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy (byť to neznamená, že musí mít společný účet, či veškeré své příjmy dávat tzv. na jednu hromadu). Okresní soud správně provedeným dokazováním zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu žili ve společné domácnosti již před narozením jejich společného syna [Anonymizováno], nar. [datum] (body 8. až 35. odůvodnění rozsudku okresního soudu), což, jak správně uvedl, potvrdila celá řada slyšených svědků, a žalovaný to v počáteční fázi řízení (v prvním vyjádření ve věci) potvrdil – potvrdil vedení společné domácnosti, aniž by okamžik založení společné domácnosti jakkoliv časově specifikoval, přičemž první vyjádření ve věci bylo reakcí na žalobu žalobkyně, v níž tvrdila, že účastníci spolu žili ve společné domácnosti již od roku 1998. Teprve později v průběhu řízení začal tvrdit, že účastníci společnou domácnost založili v roce 2008 (až poté, co vznikla stavba rodinného domu jako věc v právním slova smyslu), kdy se nastěhovali do, tehdy ještě rozestavěného, předmětného rodinného domu, aniž by vysvětlil, jakým způsobem, podle jeho názoru, došli účastníci k rozhodnutí založit společnou domácnost právě v uvedené době navzdory např. tomu, že již 5 let měli syna.23. Žalobkyně již k zemědělské stavbě (před vznikem stavby v občanskoprávním slova smyslu) zajistila projektovou dokumentaci, jednala o umístění stavby (i stavby garáže), zajišťovala doklady pro vrtanou studnu, zajistila dodávku betonu, a to jak do základů, tak i do podlahy druhého nadzemního podlaží, podala za žalovaného žádost o stavební povolení, jednala se zhotovitelem požárně bezpečnostního řešení stavby (body 55.-58., 73.-80. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Z pořízené fotodokumentace z let 2003 až 2006 vyplývá, že se žalobkyně na vlastní stavbě opakovaně nacházela, což rovněž svědčí o tom, že se podílela na provádění výstavby (obecně to potvrdili i někteří ze slyšených svědků). V tomto smyslu její účast pokračovala i při dostavbě rodinného domu (po vydání rozhodnutí stavebního úřadu o změně zemědělské stavby na stavbu rodinného domu), kdy opět zajištovala podklady pro stavební a kolaudační řízení, sama již vystupovala též jako účastnice správního (stavebního) řízení. Žalobkyně rovněž logickým způsobem vysvětlila, proč se dřívějšího stavebního řízení (řízení, jehož výsledkem bylo vydání stavebního povolení pro zemědělskou stavbu a stavbu kolny) neúčastnila, když v době zahájení výstavby (rok 2004) měli účastníci ročního syna, s nímž žalobkyně byla na rodičovské dovolené, tudíž, v případě, že by žalobkyně byla deklarována jako stavebník vedle žalovaného, by v případě posuzování žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru bankou byl příjem žalovaného poměřován s životními náklady tří osob, nikoliv osoby jediné, jako tomu bylo v případě, kdy žalobkyně za stavebníka deklarována nebyla. Na změně zemědělské stavby na rodinný dům se žalobkyně zcela jednoznačně již podílela poskytnutím svých finančních prostředků (mezi účastníky bylo nesporné, že v roce 2010 byla na výstavbu rodinného domu použita částka 150 000 Kč ze stavebního spoření žalobkyně). Ze v řízení prokázané skutečnosti, že účastníci nejméně od roku 2002 (rok před narozením společného syna) vedli společnou domácnost, dále vyplývá, že se žalobkyně podílela rovněž na financování stavby rodinného domu – žalovaný výstavbu rodinného domu, resp. kolny financoval z řady úvěrů, tyto úvěry však splácel v době, kdy účastníci vedli společnou domácnost (do dubna 2020, kdy žalovaný společnou domácnost opustil), tudíž z logiky věci plyne, že finanční prostředky použité na splácení úvěrů nemohly být použity na jiné společné výdaje účastníků (například na úhradu nejen základních životních potřeb účastníků a jejich syna, ale též na úhradu dovolených, nákupu osobních vozidel apod.) a tyto jiné společné výdaje proto musely být hrazeny (alespoň částečně) z finančních prostředků, jež získala svou činností žalobkyně (v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla po celou soužití účastníků zaměstnaná u katastrálního úřadu).24. Z uvedených důvodů proto považuje odvolací soud za správný závěr okresního soudu, že popsané skutečnosti dokladují, že žalobkyně se od zahájení výstavby zemědělské stavby do doby, kdy se tato stala věcí v právním smyslu (září 2004), přispěním v podobě jednání s projektantem, zhotovitelem požárně bezpečnostního řešení, zástupci dotčených úřadů a dodavateli materiálů na výstavbě zemědělské stavby spolupodílela, když její přínos v tomto směru nelze bagatelizovat s ohledem na skutečnost, že měla k těmto osobám bližší vztah než žalovaný a současně měla vzdělání stavebního zaměření a také vzdělání poskytující jí orientaci v právní evidenci nemovitostí, když přítomnost žalobkyně na stavbě před říjnem 2004 dokládají v řízení předložené fotografie (body 55., 56., 57., 58., 60., 73., 74., 75., 76., 78., 80., 88., 89. až 94., 127. odůvodnění rozsudku okresního soudu), i když převážnou část prací na zemědělské stavbě realizoval žalovaný (bod 87. odůvodnění rozsudku okresního soudu), resp. závěr, že žalobkyně prokázala, že stavbu budovali s úmyslem v ní společně bydlet (bod 146. odůvodnění rozsudku okresního soudu).25. Okresní soud rovněž správně zjistil, že žalobkyně i v době po září 2004, kdy se rozestavěná zemědělská stavba stala věcí v právním slova smyslu, až do kolaudace stavby rodinného domu v lednu 2012 přispěním v podobě jednání s projektantem, zhotovitelem požárně bezpečnostního řešení, zástupci dotčených úřadů a dodavateli materiálů na výstavbě spolupodílela, když počínaje žádostí o povolení změny zemědělské stavby na rodinný dům ze dne 18. 4. 2007 byla s vědomím žalovaného (dovozovaným z obsahu jím podepsané nájemní smlouvy a společné žádosti ze dne 17. 4. 2007) prezentována vůči stavebnímu úřadu jako stavebník stavby.26. Žalobkyni a žalovaného za osoby, které společně budují stavbu rodinného domu, považovala řada v řízení slyšených svědků ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]), byť žalobkyně těmto osobám tuto skutečnost nijak nedokládala – logicky, neboť účastníci stavbu prováděli bez smlouvy třetí osobou a žalobkyně nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemku, na kterém stavba probíhala - účastníci neměli k dispozici listiny dokládající vlastnictví žalobkyně k (budoucím) stavbám, resp. dokládající postavení žalobkyně jako stavebníka. Z těchto důvodů nelze souhlasit se závěrem okresního soudu, že žalobkyně neprokázala, že by se vůči třetím osobám prezentovala jako stavebník zemědělské stavby, později rodinného domu.27. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně a žalovaný společnou činností, kterou na straně žalobkyně nelze posuzovat jen jako pouhou výpomoc, zřídili zemědělskou stavbu (později předmětný rodinný dům), kterou hodlali společně užívat, což je zpravidla, jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Co 3610/2014, důkazem, nevyplývá-li z okolností věcný věci něco jiného – což v projednávané věci nevyplývá, o existenci konkludentní dohody o spoluvlastnictví stavby. Skutečnost, že účastníci společně zemědělskou stavbu (později rodinný dům) zřizovali za účelem společného užívání (společného bydlení) svědčí též jejich chování po dostavbě rodinného domu – účastníci se do tohoto rodinného domu nastěhovali ihned, co to jen bylo možné, tj. v roce 2008, několik roků před kolaudací domu.28. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že účastníci zemědělskou stavbu od počátku budovali de facto jako rodinný dům, jelikož však v době zahájení stavby (rok 2004) nebylo možno na pozemku žalovaného ze stavebně-právních důvodů rodinný dům vybudovat, zajistili si účastníci společně stavební povolení (žalobkyně zajistila potřebné doklady a podala žádost, žalovaný vystupoval ve stavebním řízení jako stavebník) pro stavbu, kterou v té době zbudovat bylo možno (zemědělská stavba), a po změně územního plánu požádali o povolení změny (zemědělské) stavby před jejím dokončením na stavbu rodinného domu za účelem „řešení bytové situace“ (srov. žádost o povolení změny stavby před jejím dokončením ze dne 18. 4. 2007 podanou společně oběma účastníky řízení). Jak vyplývá z tvrzení žalovaného, které žalobkyně nikterak nezpochybnila, plynoucího například z jeho písemného podání, došlého okresnímu soudu dne 6. 9. 2022 či ústního přednesu při odvolacím jednáním, zemědělská stavba byla „dispozičně shodná“ se stavbou rodinného domu, přistavěna byla pouze veranda, resp. „jinými slovy, stavba rodinného domu je fakticky původní zemědělskou stavbou“ a „rodinný dům vznikl pouze úpravou stávajících prostor (dispozičně shodných) na bydlení“. V projednávané věci se tak nejedná o situaci, kdy by stavba původně zřízená k určitému účelu (zemědělská činnost žalovaného) byla později přebudována na stavbu sloužící účelu odlišnému (společné bydlení obou účastníků), naopak od počátku se jednalo o výstavbu rodinného domu. Pokud by v době zahájení stavby bylo úmyslem stavebníka (žalovaného) vybudovat stavbu sloužící zemědělským účelům, potom by bylo možno mít důvodné pochybnosti o tom, že stavebníkem je vedle něj rovněž žalobkyně, neboť ta na rozdíl od žalovaného žádnou zemědělskou činnost v té době (ani později) nevyvíjela, a bylo by možno souhlasit s žalovaným, že žalobkyně se začala aktivně dostavby účastnit až při přebudovávání zemědělské stavby na stavbu, jejíž účel mohl sloužit i žalobkyni (bydlení). Jelikož však byla stavba od počátku zamýšlena jako stavba sloužící bydlení žalobkyně a žalovaného, nejeví se logickým, že by se žalobkyně na její výstavbě začala podílet až v jejím průběhu (např. jak tvrdil žalovaný po vydání rozhodnutí o změně stavby stavebním úřadem) za situace, kdy žila s žalovaným ve společné domácnosti.29. Z výše podaných důvodů tak lze mít za prokázané, že oba účastníci od počátku uskutečňovali výstavbu předmětné zemědělské stavby (stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno] stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]) jako stavebníci v občanskoprávním smyslu, tedy jako osoby, které stavbu uskutečnili s úmyslem mít ji pro sebe (společně ji vlastnit), současně z provedeného dokazování vyplývá, že účastníci uzavřeli konkludentní dohodu o tom, že k nově zřizované stavbě založí spoluvlastnický vztah, aniž by se dohodli na výši spoluvlastnického podílu; z tohoto důvodu se, jak žalobkyně a žalovaný, stali rovnocennými spoluvlastníky této stavby. Odvolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že i kdyby taková dohoda účastníky nebyla uzavřena, byli by stále stavebníky v občanskoprávním smyslu oba, a i v takové situaci by uskutečnili výstavu zemědělské stavby způsobem, jež by rovněž vedl k založení jejich spoluvlastnictví k ní, při stejných spoluvlastnických podílech. Dále platí, že v řízení nebyly tvrzeny (natož prokázány) skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by mělo jít o stavby ve vlastnictví jen žalovaného (žalovaný v tomto směru tvrdil pouze to, že je výlučným vlastníkem staveb, neboť je zbudoval výhradně sám, v řízení však bylo prokázáno něco jiného – stavby byly zbudovány společnou činností obou účastníků), tudíž stavebníky v občanskoprávním smyslu byli oba účastníci.30. Obdobná situace nastala i v případě předmětné garáže, jejíž stavba byla zahájena nejdříve v roce 2005 a byla ukončena v průběhu roku 2011 (bez nejmenších pochyb byla stavba garáže provedena nejpozději v roce 2013, kdy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí). I v případě stavby garáže bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně spolupracovala na projektové dokumentaci, na stavebním povolení, na vypracování geometrického plánu pro vyznačení (jak rodinného domu, tak i) garáže (body 150., 151., 153., 160. odůvodnění rozsudku okresního soudu), byť faktickou výstavbu provedl z převážné části svépomocí žalovaný. I v případě garáže okresní soud učinil správný závěr o tom, že se žalobkyně na výstavbě garáže spolupodílela při zpracování projektové přípravy a následně při výstavbě stavby garáže v podobě jednání s projektantem a zástupci stavebního a katastrálního úřadu. Z těchto důvodů i ve vztahu ke stavbě garáže lze učinit závěr, že žalobkyně byla společně s žalovaným jejím stavebníkem v občanskoprávním smyslu a že zhotovením garáže (jiná stavba bez č. p./č. e. stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]) vzniklo oběma účastníkům spoluvlastnictví k ní, při stejných spoluvlastnických podílech.31. Závěr o tom, že žalovaný žalobkyni považuje za spoluvlastnici předmětných staveb, svědčí i jednání účastníků o vzájemném vypořádání předmětu sporu, kdy nabídky finančního vyrovnání ze strany žalovaného byly činěny obdobným způsobem, jako kdyby žalobkyni nabízel vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud žalovaný žalobkyni nabízel finanční vyrovnání, pak jeho výši odvíjel od ceny nemovitostí, jako by je účastníci měli ve spoluvlastnictví. Žalovaný jednak v rámci předžalobní komunikace prostřednictvím SMS zprávy zaslané žalobkyně učinil nabídku ve výši 1 200 000 Kč s odůvodněním, že „[k]dyž vezmu cenu nemovitostí, cca 3 000 000 Kč, tak nabídka 1 000 000 Kč plus auto (200 000 Kč), je odpovídající“, resp. den po vydání napadeného rozsudku okresního soudu nabídl žalobkyni zaplacení částky 2 700 000 Kč (touto SMS komunikací provedl důkaz odvolací soud, když k ní došlo až po vyhlášení rozsudku okresním soudem). V této souvislosti se značně nevěrohodným jeví tvrzení žalovaného, že částku 1 000 000 Kč, resp. 2 700 000 Kč žalobkyni nabízel jako protiplnění za urychlené vyklizení nemovitostí (srov. vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně), když případné zaplacení takto vysokých částek oproti pouhému vyklizení staveb, i při zohlednění skutečnosti, že žalobkyně, jak tvrdil žalovaný, do jejich výstavby investovala jen 150 000 Kč, není možno považovat za přiměřené protiplnění; jinými slovy, považuje-li se žalovaný za výlučného vlastníka předmětných staveb, potom má nárok na jejich bezplatné vyklizení, tudíž není možno uvěřit jeho tvrzení, že za vyklizení staveb žalobkyni nabízí částky, které zřejmě představují značnou část jejich hodnoty. Navíc součástí komunikace účastníků, při nichž žalovaný nabídky zaplacení částek 1 000 000 Kč, resp. 2 700 000 Kč žalobkyni učinil, není o vyklizení předmětných staveb zmínka.32. Z vyložených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že se společným vybudováním předmětných staveb stali účastníci jejich podílovými spoluvlastníky, se stejnými spoluvlastnickými podíly – v případě rodinného domu (budova č. p. [Anonymizováno] stojící na pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]) se tak stalo v září roku 2004, v případě garáže (budova bez č. p./č. e., jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]) se tak stalo někdy v období let 2011-2013. Proto přistoupil ke změně napadeného rozsudku okresního soudu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) v tom smyslu, že žalobkyni určil vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ na obou těchto stavbách.33. Vzhledem ke změně napadeného rozhodnutí ve výroku o věci samé odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, dále rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení před soudy obou stupňů byla zcela úspěšnou žalobkyně, pro což má podle § 224 odst. 1 a odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., v jejímž důsledku by žalobkyni zčásti či zcela neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.34. Náklady vzniklé v průběhu řízení žalobkyni jsou tvořeny zaplacenými soudními poplatky, hotovými výdaji a odměnou advokátky, která v řízení žalobkyni zastupovala, přičemž výši odměny advokáta v projednávané věci je třeba podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, stanovit z tarifní hodnoty, která je představována hodnotou předmětu sporu. Oba účastníci řízení (žalovaný v závěru řízení před okresním soudem v rámci vyúčtování nákladů řízení, žalobkyně v průběhu odvolacího řízení rovněž při vyúčtování nákladů řízení) se, jde-li o hodnotu předmětu sporu (podíl o velikosti ½ předmětných staveb) dovolávali ceny celku nemovitostí ve výši 6 250 000 Kč stanovené odborným vyjádřením, které nechala vypracovat žalobkyně. Z tohoto důvodu je tarifních hodnotou částka 3 125 000 Kč, odměna advokáta za jeden úkon právní služby pak činí 20 820 Kč (§ 7 bod 6. advokátního tarifu).35. Náklady vzniklé žalobkyni v řízení před okresním soudem jsou tvořeny odměnou advokátky za provedení deseti úkonů právní služby – převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, účast u šesti jednání proběhlých před okresním soudem (v případě dvou jednání, konaných ve dnech 5. 6. a 5. 9. 2023 náleží odměna ve dvojnásobné výši, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny) a účast u výslechu svědka mimo jednání – v celkové výši 249 840 Kč, dále deseti paušálními náhradami hotových výdajů v celkové výši 3 000 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovným stanoveným podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu v celkové výši 9 760 Kč vynaloženým na šest cest zástupkyně žalobkyně z místa sídla její kanceláře k okresnímu soudu a zpět a jednu cestu od okresního soudu do bydliště mimo jednání vyslýchaného svědka (při průměrné spotřebě 6,3 litru benzinu Natural 95 na 100 ujetých kilometrů, při celkem ujetých 1356 km, ceně paliva 34,40 Kč a sazbě základní náhrady za 1 ujetý kilometr ve výši 5,20 Kč - § 1 a § 4 vyhlášky č. 467/2022 Sb.), náhradou za ztrátu času při těchto cestách ve výši 1 900 Kč (100 Kč za každou započatou půlhodinu) stanovenou podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu; celková výše nákladů žalobkyní vynaložených v řízení před okresním soudem, včetně soudního poplatku za prvostupňové řízení ve výši 5 000 Kč, činí 269 500 Kč.36. Náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení jsou tvořeny odměnou advokátky za provedení dvou úkonů právní služby (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) v celkové výši 41 640 Kč, dvěma paušálními náhradami hotových výdajů v celkové výši 600 Kč, cestovným ve výši 1 307 Kč vynaloženým na cestu zástupkyně žalobkyně z místa sídla její kanceláře k odvolacímu soudu a zpět (při průměrné spotřebě 4,5 litru nafty na 100 ujetých kilometrů, při celkem ujetých 178 km, ceně paliva 38,70 Kč a sazbě základní náhrady za 1 ujetý kilometr ve výši 5,20 Kč[Anonymizováno] - § 1 a § 4 vyhlášky č. 398/2023 Sb.), náhradou za ztrátu času při této cestě ve výši 300 Kč; celková výše nákladů žalobkyní vynaložených v odvolacím řízení, včetně soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 5 000 Kč, činí 48 847 Kč.37. Ze žalobkyní účtovaných úkonů za řízení před okresním soudem nelze za účelně provedené považovat konzultaci ve věci, neboť žalobkyně nedoložila provedení tohoto úkonu, sepis vyjádření ze dne 31. 1. 2023, neboť jeho obsahem bylo označení důkazů, což žalobkyně mohla učinit při jednání, při němž se jí dostalo poučení o potřebě označit důkazy, resp. tak mohl učinit již v žalobě (odměna za vyjádření – označení důkazů je tak zahrnuta v odměně za tyto, jiné, úkony), sepis závěrečného návrhu, neboť odměna za něj je již zahrnuta v odměně za účast zástupkyně žalobkyně při posledním ve věci konaném jednání (podle § 119a odst. 2 o. s. ř. účastníci závěrečný návrh činí při jednání soudu). Dále oproti provedenému vyúčtování náleží zástupkyni žalobkyně odměna za účast u jednání, které se konalo před okresním soudem dne 17. 1. 2023, „pouze“ ve výši jednonásobku odměny, neboť toto jednání nepřesáhlo dvě hodiny. Z úkonů účtovaných za odvolací řízení žalobkyně nebyla přiznána odměna za sepis repliky k vyjádření žalovaného ze dne 25. 9. 2024, neboť k podání vyjádření nebyla žalobkyně soudem vyzvána a možnost učinit vyjádření měla při jednání odvolacího soudu (odměna za repliku je obsažena v odměně za účast při jednání odvolacího soudu).38. Náklady řízení vynaložené žalobkyní v celkové výši 308 294 Kč žalovaný zaplatí k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).39. O náhradě nákladů řízení státu (z rozpočtových prostředků hrazené svědečné) rozhodl odvolací soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy na základě výsledku řízení uložil povinnost k jejich úhradě neúspěšnému žalovanému (rovněž v běžné pariční lhůtě).