Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení potvrzuje.
II. V části výroku I zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [právnická osoba].
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem I zároveň žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. Nákladovým výrokem II uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný v postavení spotřebitele uzavřeli dne [datum] smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému převodem na bankovní účet [částka]. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku [částka], a to v 60 měsíčních splátkách po [částka], žalovaný však žalobkyni vrátil pouze částku [částka]. Okresní soud se zabýval tím, zda žalobkyně při poskytnutí spotřebitelského úvěru s odbornou péčí posuzovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Vyšel ze zjištění, že tvrzený příjem žalovaného ve výši [částka] z daňového přiznání nevyplývá, po odečtení výdajů od příjmů by výdělek žalovaného činil v průměru [částka]. Výdaje žalovaného nebyly doloženy. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), a proto je smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., a žalobkyni tak náleží pouze právo na vrácení jistiny, respektive její dosud nesplacené části [částka]. Oproti tomu jako nedůvodnou zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení smluvních pokut, jakož i úroků z prodlení, neboť žalovaný s plněním v prodlení není. Nákladový výrok odůvodnil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle míry úspěchu přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 28 %, tj. částku [částka].
2. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku I zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se odvolala žalobkyně a navrhla, aby byl rozsudek v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno. Uvedla, že dostála svému závazku ze smlouvy o úvěru a poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný nehradil sjednané splátky včas, proto byl věřitel nucen úvěr zesplatnit. Žalovanému byla zalána písemná výzva ze dne [datum], ve které byl vyzván k úhradě dluhu do [datum]. Má za to, že okresní soud porušil princip rovnosti stran, neboť suploval neaktivitu žalovaného tím, že sám vnesl do řízení tvrzení, jež bylo ve prospěch žalovaného. Žalovaný byl po celou dobu neaktivní, nevyjádřil se jak k žalobě, tak k nemožnosti plnit dluh. Namítla, že okresní soud nesprávně vyložil § 87 z. s. ú., má za to, že splatnost předmětného nároku nastala na výzvu žalovanému k okamžitému splacení celého dluhu zaslanou žalovanému, když přiměřenost takto určené doby plnění nebyla nikdy žalovaným sporována a lze tak vyjít z toho, že byla konkludentně z jeho strany akceptována.
3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.
4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a jemu předcházející řízení, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a to v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, tj. pouze v části výroku I zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a v závislém výroku III o nákladech řízení, a odvolání žalobkyně shledal důvodným pouze částečně.
5. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o. s. ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem. Tak má odvolací soud za zjištěné, že žalobkyně jako věřitelka a žalovaný jako dlužník v postavení spotřebitele uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru č. [IBAN]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] a žalovaný se zavázal vrátit celkovou částku [částka] v 60 měsíčních splátkách po [částka]. Z výpisu z účtu je zřejmé, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku [částka] dne [datum] převodem na účet žalovaného. Z transakční historie k této smlouvě vyplývá, že na předmětný úvěr žalovaný uhradil dne [datum] částku [částka].
6. V právním hodnocením uvedených skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.
7. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Ze strany poskytovatele úvěru je nezbytné zkoumat důkladně nejen příjmovou složku žadatele o úvěr, tj. existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání, výši průměrné mzdy apod., ale i složku výdajovou, tj. náklady na bydlení, dopravu, běžné výdaje, závazky či dokonce případné exekuční či insolvenční řízení žadatele. Poskytovatel úvěru má tedy na základě zhodnocení příjmů a výdajů žadatele povinnost s odbornou péčí posoudit, zda žadatel (dlužník) nebude mít zjevný problém úvěr splácet, přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti dlužníka úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. S ohledem na objasněné okolnosti uzavírání smlouvy o úvěru shledává odvolací soud správným závěr okresního soudu, že žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Okresní soud ještě předtím, než ve věci nařídil jednání, vyzval usnesením žalobkyni, aby doplnila tvrzení o tom, jakým konkrétním způsobem žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a na základě čeho (z jakých konkrétních dokumentů a záznamů) dospěla k závěru, že žalovaný splňuje podmínku schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně podáním z [datum] okresnímu soudu sdělila, že ověřila majetkové poměry žalovaného z bankovních i nebankovních registrů, z registrů dlužníků a ostatních registrů a databází. Následně přistoupila ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného s ohledem na jeho příjem z podnikatelské činnosti ve výši [částka], který žalovaný uvedl při náběru smlouvy. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena a vyhodnocena na základě telefonického hovoru, ve kterém žalovaný uvedl, že pracuje jako podnikatel (kurýr) a dále na základě doloženého daňového přiznání žalovaného. Za rok 2021. Výdaje žalovaného posuzovala podle sdělení žalovaného a tyto konfrontovala s právními instituty v oblasti státní sociální politiky a částkami vycházejícími ze statistických dat. Výdaje konečně žalobkyně posoudila na základě doloženého výpisu z účtu. Z žalobkyní předložených důkazů - přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2021 vyplývá, že dílčí základ daně činil podle daňového přiznání žalovaného za rok 2021 částku [částka], příjmy [částka] a výdaje [částka]. Žalovaný žije ve společné domácnosti s dvěma nezletilými dětmi. Ve výpisu z interní databáze žalobkyně je zaneseno, že žalovaný je rozvedený, středoškolského vzdělání, bydlí u známých či příbuzných, je podnikatel, dosahuje měsíčního příjmu [částka]. Měsíční výdaje na bydlení činí [částka], splácí další úvěry po [částka] a ostatní výdaje činí [částka]. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nevěnovala před uzavřením úvěrové smluvy dostatek odborné péče za účelem posouzení schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit, neboť z doloženého daňového přiznání vyplývá, že průměrný měsíční příjem žalovaného za rok 2021 činil pouze okolo [částka]. Ohledně výdajů žalovaného se žalobkyně spolehla pouze na informace od žalovaného, aniž by výše skutečných výdajů žalovaného vyplývala z jakékoli listiny. Na výši skutečných výdajů žalovaného přitom nelze usuzovat pouze z jednoho předloženého výpisu z účtu žalovaného. Po odečtení (pouze tvrzených) výdajů žalovaného od jeho příjmů, je evidentní, že schopnost žalovaného splácet předepsané splátky bude problematická (zejména s ohledem na jeho nízký příjem z podnikatelské činnosti). Je proto správný závěr okresního soudu, že žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí dle § 86 odst. 1 z. s. ú., a proto je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. [IBAN] neplatná podle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z.), neboť ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. nechrání pouze spotřebitele, na jehož ochranu je citované ustanovení určeno, ale zprostředkovaně i další subjekty. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] požadavky na prověření úvěruschopnosti chrání zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Porušení povinnosti poskytovatele zkoumat schopnost dlužníka poskytnuté prostředky vrátit, odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Aktuální úprava § 87 odst. 1 z. s. ú. reaguje na rozsudek Soudního dvora EU ve věci OPR Finance zn. C-679/18, který judikoval, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění do účinném do [datum]), je v rozporu s články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru s tím, že uvedené články „musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu“.
11. Tato neplatnost, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, nese s sebou žalovanému dle § 87 odst. 2 věty třetí z. s. ú. povinnost vrátit (pouze) peníze mu na základě této neplatné smlouvy poskytnuté. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, respektive splatnost jeho závazku tak není vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž musí být určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Dokud zde není takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.), a nelze tudíž žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).
12. V projednávané věci přitom účastníci netvrdí, že by taková dohoda o splatnosti byla mezi nimi uzavřena, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] plyne, že k určení „přiměřené doby“ soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Ve druhém z případů proto lze určení doby nahlížet jako sui generis určení lhůty k plnění.
13. Ve shodě se shora uvedeným okresní soud postupoval, když výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny (po zohlednění částečné úhrady žalovaným v celkové výši [částka]), a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím byla splatnost povinnosti žalovaného (poprvé) soudem určena. Z doručenek ve spise vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne [datum] a žalovanému dne [datum] (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalovaný proti rozsudku odvolání nepodal a odvolání žalobkyně směřuje proti části výroku I (do zákonného úroku prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení), nabyl rozsudek okresního soudu v nenapadené části výroku I dne [datum] právní moci a je jím tak vázán i odvolací soud v tomto odvolacím řízení (§ 159, § 159a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud tedy vychází z toho, že podle § 87 z. s. ú. je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jistinu, respektive její dosud nesplacenou část, a tato povinnost se stala splatnou až dne [datum].
14. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud správně vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí ([datum]) nebyla uvedená povinnost ještě splatnou, proto žalovaný nemohl být v prodlení s jejím plněním (§ 1968 o. z.), a proto požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení správně zamítl. Pro rozsudek odvolacího soudu je však rozhodující stav v době jeho vyhlášení [datum] (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), a proto odvolací soud přihlíží k tomu, že v průběhu odvolacího řízení se uvedená povinnost žalovaného stala dne [datum] splatnou (jde o přípustnou novou skutečnost podle § 205a písm. f/ o. s. ř.). Žalobkyně přitom tvrdí, že jí žalovaný po vydání napadeného rozsudku ničeho nezaplatil. Ani žalovaný (přestože k tomu byl odvolacím soudem vyzván) netvrdí, že by tomu tak bylo (netvrdí, že by uvedenou povinnost splnil ani že by jiným způsobem zanikla). Proto odvolací soud uzavírá, že od [datum] je žalovaný v prodlení s plněním uvedené povinnosti, a proto má žalobkyně vůči němu podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., avšak nikoli v požadované výši 15 %, neboť úroková sazba platná v době vzniku prodlení žalovaného činila 12 %, proto odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu i v části výroku I zamítající žalobu co do úroku z prodlení ve výši 3 % (tj. rozdíl mezi 15 % sazbou úroků z prodlení a přiznanou 12 % sazbou) ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku I zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
16. Ve zbývající části výroku I nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden, proto v tomto rozsahu zůstal nedotčen a již nabyl právní moci (§ 159 o. s. ř.).
17. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl nově o nákladech řízení u okresního soudu a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.). Pro posouzení otázky, zda a která z účastníků má v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodující míra jejich úspěchu ve věci samé, kterou je však třeba posuzovat s ohledem na celý předmět řízení včetně příslušenství.
18. Žalobkyně měla v řízení před okresním soudem úspěch co do jí přisouzené částky [částka]. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení celkem částky [částka], tj. [částka] (jistina), [částka] (úrok z prodlení z částky [částka] kapitalizovaný ke dni rozhodnutí okresního soudu), [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], [částka] (kapitalizované úroky z prodlení), částky [částka] (smluvní pokuta) a částky [částka] (smluvní pokuta). Úspěch žalobkyně u okresního soudu tedy činí 64 %. Žalovaný byl oproti tomu úspěšný v rozsahu 36 %. Za řízení u okresní soudu má tedy žalobkyně právo na zaplacení 28 % nákladů řízení. Žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně zastoupena advokátem. Náklady řízení sestávají ze čtyřech úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, zaslání předžalobní výzvy a účast na jednání dne [datum]), za které náleží odměna za každý úkon právní služby podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění účinném do [datum], ve výši [částka] a paušální náhrada výdajů v celkové výši [částka] (§ 14 odst. 5 písm. a) AT). Advokát žalobkyně má též nárok na náhradu cestovného za jedno soudní jednání. Sídlo advokáta je v Praze a cestě do Liberce a zpět tak odpovídá vzdálenost 188 km. Dle technického průkazu vozidla použitého k přepravě šlo o vozidlo typu Peugeot používající jako palivo benzín s kombinovanou spotřebou 6,6 l/100 km. Žalobkyni náleží náhrada cestovného ve výši [částka] (sazba dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.). Advokát žalobkyně má nárok i na náhradu za ztrátu času dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT ve výši [částka] za jednu půlhodinu, a to v rozsahu osmi půlhodin za cestu na soudní jednání a zpět, tj. [částka]. Protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada sazby DPH z těchto částek ve výši celkem [částka] (tj. 21 % z [částka]) a náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši [částka]. Celkem žalobkyni na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem náleží [částka]. Úspěchu žalobkyně v rozsahu 28 % pak odpovídá částka [částka].
19. V odvolacím řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, neboť jeho předmětem byl toliko požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z čehož žalobkyně měla úspěch pouze co do úroku z prodlení 12 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení. Proto by žalovaný měl podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení před odvolacím soudem, avšak žádné náklady nevynaložil. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.20. [adresa] plnění a lhůty k plnění byly určeny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř., za použití § 211 o. s. ř.21. Pokud žalobkyně navrhla, aby odvolací rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku za podané odvolání, který jí byl vyměřen okresním soudem, odvolací soud uvádí, že ve věcech poplatků za řízení před odvolacím soudem rozhoduje soud, který rozhodl o věci v prvním stupni (srovnej § 3 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). O žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku soudního poplatku za podané odvolání je tedy příslušný rozhodnout Okresní soud v Liberci.