30 Co 362/2024

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu co do částky [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] za dobu od [datum] do [datum], s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] za dobu od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, pokud se tato výše odlišuje od 14,75% a s úrokem ve výši 21,90% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, konkrétně neuhrazené jistiny ve výši [částka], poplatků ve výši [částka], kapitalizovaného úroku za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a dále úroku ve výši 21,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a dále zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení Povinnost žalované k úhradě těchto částek dovozuje žalobkyně ze smlouvy o osobní kreditní kartě uzavřené dne [datum] mezi původním věřitelem a žalovanou, na základě které čerpala žalovaná prostřednictvím kreditní karty úvěr, a to formou jednotlivých platebních operací až do výše [částka]. Žalovaná se zavázala úvěr splácet měsíčními splátkami, úroková sazba činila 21,90 % ročně. Žalovaná úvěr čerpala, z důvodu jejího prodlení s úhradu splatných závazků odstoupil původní věřitel od smlouvy dopisem ze dne [datum]. Původní věřitel uplatnil nárok na zaplacení nevrácené částky s příslušenstvím v rozhodčím řízení, přičemž podle rozhodčího nálezu, který vydal dne [datum] pod sp. zn. K/2010/01965 rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] (dále též jen „rozhodčí nález“), byla vůči žalované vedena exekuce, k zastavení exekučního řízení došlo usnesením ze dne [datum].

3. Podle soudu prvního stupně uzavřela [právnická osoba]. (dále též jen „předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou dne [datum] smlouvou o osobní kreditní kartě, na základě které byla žalované poskytnuta kreditní karta k účtu [č. účtu], limit byl sjednán na částku [částka]. Ke dni [datum] činila čerpaná částka [částka], žádné splátky nebyly hrazeny. Dopisem ze dne [datum] bylo žalované oznámeno odstoupení od smlouvy ke dni [datum]. Předchůdkyně žalobkyně uplatnila pohledávku za žalovanou v rozhodčím řízení, exekuce vedená k vymožení povinností z exekučního titulu byla zastavena usnesením soudního exekutora Exekutorského úřadu [adresa] – východ JUDR. [jméno FO] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, , ta ji následně postoupila na žalobkyni. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně věc zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále též jen zákon č. 321/2001 Sb.). Uzavřel přitom s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III ÚS 4129/18, že byť byly důsledky při porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy zakotveny v zákoně č. 257/2016 až novelou účinnou od [datum] a zákon č. 321/2001 Sb. povinnost zkoumat úvěruschopnost výslovně neupravoval, měla předchůdkyně žalobkyně povinnost i za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb. řádně zkoumat, zda budoucí dlužník nebude mít problém svůj úvěr splatit. To, zda je splácení dluhu reálné, lze totiž považovat za výchozí zásadu bez ohledu na zakotvení uvedení povinnosti v zákoně. Žalobkyně přitom neprokázala, že by byla řádně a s odbornou posouzena úvěruschopnost žalované, tedy že by její předchůdkyně posuzování prováděla na základě dostatečných, nezbytných a prověřených informací. K jednání, které bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila, z toho důvodu jí nebylo možné poskytnout poučení k označení a předložení důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Smlouvu o osobní kreditní kartě proto vyhodnotil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou, na základě této neplatné smlouvy žalovaná čerpala částku [částka], čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum] (dále též jen „obč. zák.“). Uvedenou částku proto uložil soud prvního stupně žalované k úhradě spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty splatnosti podle předžalobní výzvy. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. se zohledněním skutečnosti, že převážně úspěšné žalované žádné náklady v řízení nevznikly.

4. Proti výroku II a III uvedeného rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která navrhuje jeho změnu tak, že bude žalované uloženo zaplatit žalobkyni rovněž částky uvedené ve výroku II rozsudku a nahradit náklady řízení. Namítá rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se povinnosti zkoumat úvěruschopnost. Pokud právní předpisy účinné v době uzavření smlouvy neukládaly povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, nemůže být splnění neexistující povinnosti vyžadováno, neboť by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. Nadto součástí smlouvy byly informace o žalované, tedy že žila v nájmu, nebyla zaměstnána, neměla děti (vyživovací povinnost). Tyto informace jsou dostačující. Podle žalobkyně na věc nedopadá nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, který řešil smlouvu uzavřenou v neprospěch spotřebitele, neboť výše úrokové sazby desetkrát převyšovala úrokové sazby bankovních institucí. Také bylo nemravné opakované poskytnutí revolvingu s navýšením a souhrn smluvních pokut představoval nepřiměřené zajištění. Poukázala také žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 702/2020, ve kterém dospěl Ústavní soud v případě úvěrové smlouvy uzavřené v červnu 2009 k závěru, že věřitel měl lépe posoudit úvěruschopnost dlužníků, jednalo se však o úvěr ve výši [částka], proto není rozhodnutí aplikovatelné v projednávané věci, kde se jedná o pohledávku [částka]. Soud prvního stupně se neměl vůbec zabývat tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované.

5. Žalovaná zůstala v odvolacím řízení zcela nečinná, k odvolání žalobkyně se nevyjádřila.

6. Odvolací soud dle § 214 o. s. ř. v mezích podaného odvolání v souladu s § 212 o. s. ř. přezkoumal výrok II napadeného rozsudku a obsahově závislý výrok o nákladech řízení, jakož i předcházející řízení před soudem prvního stupně při jednání, ke kterému se žádný z účastníků bez nedostavil. Při jednání provedl odvolací soud podle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. důkaz sdělením podstatného obsahu podmínek k osobním kreditním kartám a rozhodčího nálezu. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

7. Podle čl. XVIII podmínek k osobním kreditním kartám se předchůdkyně žalobkyně s žalovanou dohodly, že veškeré majetkové spory vzniklé ze smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a. s.[IČO] IČO, , podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti (prokázáno podmínkami k osobním kreditním kartám). Podle této rozhodčí doložky předchůdkyně zahájila vůči žalované rozhodčí řízení, rozhodcem byl jmenován [tituly před jménem] [jméno FO], který vydal rozhodčí nález, jímž bylo žalované uloženo zaplatit předchůdkyni žalobkyně částku [částka] s příslušenstvím (prokázáno rozhodčím nálezem).

8. Vzhledem ke skutečnosti, že o nároku předchůdkyně žalobkyně vůči žalované podle smlouvy o osobní kreditní kartě bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem, podle kterého byla také vedena exekuce, zabýval se odvolací soud předně tím, zda v projednávané věci není dána překážka věci rozhodnuté, když podle § 159a odst. 4 o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

9. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. [Anonymizováno], plyne, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když odkaz na rozhodčí řád nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat.

10. Z dokazování provedeného před odvolacím soudem vyplývá, že spor nebyl rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel. Rozhodčí nález tedy vydal subjekt, který k tomu neměl pravomoc.

11. Nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, se tedy věcí může zabývat a rozhodnout o ní.

12. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Důvodně poukázal soud prvního stupně na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

14. Z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 702/20, dále plyne, že korektiv dobrých mravů obecným soudům podle Ústavního soudu nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.

15. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], závěr odvolacího soudu, že i v případech, kdy ze zákona (ještě) pro úvěrujícího nevyplynula povinnost se zabývat otázkou, zda úvěrovaný bude v budoucnu schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům úvěr splácet, úvěrující se touto otázkou nezabýval, resp. ji řešil nedostatečně, lze tuto skutečnost vyhodnotit v rámci úvahy o souladu jednání úvěrujícího s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

16. Závěry výše uvedené judikatury jsou na věc aplikovatelné, neboť nejsou postaveny na tom, jaká výše úvěru byla poskytnuta, v případě nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nejsou v něm popsané závěry o povinnosti zkoumat úvěruschopnost provázány s výší úrokové sazby či poplatků.

17. Ze shora citovaných rozhodnutí plyne, že, i bez zákonného zakotvení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je na místě se v rámci posuzovaní souladnosti s dobrými mravy zabývat tím, zda předchůdkyně žalobkyně dostatečně prověřila schopnost žalované v budoucnu plnit závazky z uzavřené smlouvy, tedy splácet poskytnutý úvěr. Správně poukázal soud prvního stupně na to, že v rámci smlouvy o osobní kreditní kartě žalovaná uvedla, že je bez zaměstnavatele, žije sama a měsíční náklady domácnosti jsou uvedeny ve výši [částka]. Z takového prohlášení měla mít předchůdkyně žalobkyně zásadní a důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr z kreditní karty, jakož i o pravdivosti údajů o výši nákladů domácnosti. Vycházela-li předchůdkyně žalobkyně toliko z údajů uvedených ve smlouvě, provedla prověření úvěruschopnosti zcela nedostatečně. Z podané žaloby je zjevné, že žalovaná nebyla schopna své závazky plnit, ostatně žalobkyně v žalobě tvrdí, že žalovaná prostřednictvím kreditní karty čerpala peněžní prostředky, nezaslala však žádné měsíční splátky. Přes důvodné pochybnosti, které měla mít předchůdkyně žalobkyně s ohledem na osobní a majetkové poměry žalované uvedené ve smlouvě o osobní kreditní kartě, umožnila prostřednictvím kreditní karty předchůdkyně žalobkyně žalované čerpat úvěr. Nadto předchůdkyně žalobkyně sjednala se žalovanou (neplatnou) rozhodčí doložku, aby svůj nárok mohla uplatnit v rozhodčím řízení, podle rozhodčího nálezu přistoupila k vedení exekuce a tuto vedla až do roku 2024. Ač musela být jako profesionál v oboru obeznámena s vývojem judikatury k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců, žádným způsobem na vývoj judikatury nereagovala a zůstala pasivní.

18. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala splnění povinnosti své předchůdkyně zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, když ani v žalobě netvrdila v tomto směru ničeho. Plyne také z napadeného rozhodnutí, že soud prvního stupně byl připraven poskytnout žalobkyni při jednání odpovídající procesní poučení, žalobkyně se však k jednání nedostavila, pročež se sama ze své vůle zbavila možnosti být při jednání poučena o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které vymezuje poučovací povinnost soudu poskytovanou účastníku, jemuž hrozí neúspěch ve sporu pro neunesení břemene prokazovat, jehož konkrétní obsah si účastník bez své viny neuvědomil. Ustanovení § 118a o. s. ř. totiž upravuje poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, znemožnil tím soudu, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

19. Správně proto soud prvního stupně vyhodnotil, že ze strany žalobkyně nebylo prokázáno, že by její předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě dostatečných a prověřených informací.

20. Protože předchůdkyně žalobkyně i přes prohlášení žalované, že je bez zaměstnání, žije sama a zjevně nepravdivé tvrzení o nákladech domácnosti [částka], musela mít zcela důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr z kreditní karty, i přes tyto pochybnosti umožnila žalované úvěr čerpat, byť žalovaná pro svoje majetkové poměry zjevně nebyla schopna úvěr splácet, nadto si sjednala v rámci adhezní smlouvy s žalovanou (neplatnou) rozhodčí doložku, je nutno vyhodnotit uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.

21. S ohledem na výše uvedené důvodně uzavřel soud prvního stupně, že uzavřená smlouva je neplatná, a proto přiznal žalobkyni toliko vyčerpanou jistinu úvěru s úrokem z prodlení v zákonné výši, kdy správně také stanovil okamžik prodlení žalované i výši úroku z prodlení. V této části odkazuje odvolací soud na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu důvodně soud prvního stupně žalobu v odvoláním napadeném výroku zamítl, neboť žalobkyně má toliko nárok na vrácení jistiny a přiznaného úroku z prodlení.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve II jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného nákladového výroku III opírajícího se o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy z převážné míry byla úspěšná žalovaná, té však žádné náklady před soudem prvního stupně nevznikly.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná, avšak úspěšné žalované žádné náklady v souvislosti s odvoláním nevznikly.