35 CO 16/2022

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I. rozhodl, že se žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 42 500 Kč, zamítá. Výrokem II., že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Rozsudek byl odůvodněn tak, že žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 42 500 Kč, eventuálně nemajetkovou újmu ve výši stanovené soudem nahrazující neoprávněné vydání usnesení o zahájení [anonymizováno] stíhání osoby žalobce č. j. KRPL-35649-63/TČ-2014-180572 ze dne 29. 3. 2016, vydané Policií ČR, KŘP Libereckého kraje, Územní odbor [obec], 2. oddělení obecné kriminality, dle kterého bylo dne [datum] zahájeno [anonymizováno] stíhání žalobce, a to pro podezření ze spáchání [anonymizováno] neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl žalobce dopustit tím, že v [obec], ul. [adresa] od června 2015 do listopadu 2015 v podzemní garáži vjel nejméně v deseti případech vozem zn. VW Polo, [registrační značka], nejméně v pěti případech vozem zn. VW Golf, [registrační značka], nejméně v deseti případech vozem zn. VW Polo, [registrační značka], nejméně ve dvaceti případech vozem zn. Mercedes Benz, [registrační značka] na parkovací místo [číslo] bez souhlasu vlastníka [jméno] [příjmení] a vozidla tam odstavil. Dne [datum] bylo trestní řízení vedené proti žalobci skončeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j.

3 T 117/2016-302, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne [datum]. Na základě tohoto rozhodnutí byl žalobce jakožto obžalovaný v předmětném [anonymizováno] řízení zproštěn obžaloby pro daný [anonymizováno], neboť v žalobním návrhu označený skutek není [anonymizováno] činem. Vedením tohoto neoprávněně zahájeného trestního řízení pak vznikla žalobci škoda, resp. nemajetková újma, jejíž náhradu požaduje, neboť je přesvědčen, že v jeho případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to konkrétně usnesením o zahájení trestního stíhání, na základě kterého bylo zahájeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením. K pochybení mělo dojít jak ze strany Policie ČR, tak ze strany Okresního státního zastupitelství v [obec], neboť již od samého začátku nebyly dány relevantní důkazy, které by dostatečně odůvodňovaly závěr ohledně pokračování ve vedení trestního řízení proti žalobci, resp. zahájení trestního stíhání a zahájení vyšetřovací fáze trestního řízení. Trestní věc měla být ze strany příslušného policejního orgánu odložena dle § 179c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a to ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 trestního řádu, nebo měla být daná věc odložena nejpozději ze strany státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] s odkazem na § 179c odst. 2 písm. c) trestního řádu. Žalobce dne [datum] řádně a včas v zákonem stanovené lhůtě podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, obrátil na Ministerstvo spravedlnosti ČR se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena v důsledku trestního stíhání. Žalobce požadoval zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., která mu vznikla v důsledku zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Vedením trestního řízení došlo k omezení osobnostních práv žalobce a s tím souvisejícímu zásahu do soukromého života žalobce, zvýšení psychické zátěže, dále mělo trestní stíhání nepříznivý dopad na osobní čest a dobrou pověst žalobce, který byl ve svém okolí společensky odsuzován a nenávratně došlo i k prohloubení negativních vztahů sousedů k osobě žalobce, navíc byl nucen strpět shromažďování a zveřejňování údajů o jeho osobě v souvislosti s vedením předmětného trestního řízení. Žalobce požadoval částku 42 500 Kč, která představuje částku 10 000 Kč, jakožto spravedlivé zadostiučinění za první dva roky trestního stíhání, částku 20 000 Kč jakožto spravedlivé zadostiučinění za třetí rok trestního stíhání a dále částku 2 500 jakožto spravedlivé zadostiučinění za poslední měsíc a půl trestního stíhání. Žalobce poukázal na to, že Ministerstvo spravedlnosti ČR v šestiměsíční lhůtě, která uplynula dne [datum], nereagovalo, tedy byl nucen podat žalobu. V řízení žalovaná nárok žalobce neuznala s tím, že nedospěla k závěru, že by byly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě, a že konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou považuje za dostatečnou satisfakci. Žalovaná učinila nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 117/2016, které skončilo vydáním rozsudku č. j. 3 T 117/2016-302, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby. Naopak žalovaná činila sporným žalobcem tvrzenou závažnost nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním.
3. Okresní soud shledal, že na žalobce byl ještě před podáním žaloby prohlášen konkurz. V průběhu řízení před okresním soudem pak insolvenční správce na výzvu insolvenčního soudu nechal dne [datum] zapsat pohledávku ve výši 42 500 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty, následně pak přípisem ze dne [datum] sdělil insolvenčnímu soudu, že tuto vyjímá z majetkové podstaty s ohledem na promlčení pohledávky a následnou nedobytnost pohledávky. Okresní soud pak vydal usnesení č.j. 12 C 186/2020-58, kterým návrh insolvenčního správce Mgr. [jméno] [příjmení] na vstup do řízení namísto žalobce zamítl (v právní moci od [datum]). Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 117/2016, kdy bylo zjištěno, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru [obec], 2. oddělení obecké kriminality ze dne 29. 3. 2016, č.j. KRPL-35649-63/TČ-2014-180572 pro přečin neoprávněného zásahu do práva k tomu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení si žalobce převzal dne [datum]. Z rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 3 T 117/2016-302 bylo zjištěno, že žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že ke sporům mezi žalobcem a jeho sousedy docházelo po několik let před zahájením trestního stíhání, kdy Okresní soud v Liberci v bodě 24. odůvodnění daného rozsudku poukázal na velmi napjaté vztahy obžalovaného s manželi [příjmení], paní [příjmení], panem [příjmení] a dalšími, kteří byli vyslechnuti v rámci trestního řízení jako svědci, přičemž v některých případech jejich spory ústí i do civilních sporů, které jsou projednávány u Okresního soudu v Liberci. [příjmení] to byla podána další trestní oznámení, ať ze strany svědků či obžalovaného. V daném případě tedy zhoršení vztahů mezi žalobcem a jeho sousedy nelze dávat do příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Okresní soud dále neshledal, že by orgány činné v trestním řízení pracovaly s údaji o žalobci v jiném než nezbytném rozsahu pro vedení trestního stíhání, nedošlo k žádnému zneužití či zveřejňování údajů o žalobci, nebo dokonce medializaci, která by žalobce mohla poškodit. Trestní spis je ze zákona přístupný pouze omezenému okruhu osob. Žalobce konkrétně netvrdil ani nedoložil, že by mělo dojít k protizákonnému zneužití jeho osobních údajů. Je nepochybné, že trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby, každá osoba toto vnímá jinak, může jít tedy o větší či menší intenzitu a vždy hraje roli subjektivní pocit daného jedince. V daném případě žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 117/2016 bylo vůči žalobci vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za což se žalobci omluvila, což vyplývá ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 6. 2020, č. j. MSP-2898/2019-ODSK-ODSK Okresní soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že v daném případě kromě běžného stresu a zátěže, které každé soudní řízení vyvolává (tedy nejen trestní řízení), nedošlo k dalším závažným následkům, které by negativním způsobem výrazně zasáhly do života žalobce v důsledku trestního stíhání. Nedošlo k žádnému postižení na zdraví v rovině fyzické ani psychické, stíhání žádným významným způsobem nezasáhlo do kvality jeho rodinného nebo pracovního života. Pokud žalobce uvedl, že již nemůže snášet uhýbavé a křivé pohledy sousedů, kteří na něho pohlížejí jako na zločince, pak je nutno dodat, že jde pouze o jeho subjektivní pocit, navíc to byl právě žalobce, který svým chováním zapříčinil, že bylo podáno trestní oznámení a je nerozhodné, zda jeho chování dosahovalo intenzity [anonymizováno] činu, nebo zda šlo pouze o přestupek. Pokud sousedům bylo známo, že probíhá trestní řízení a sami v něm vystupovali jako svědci, určitě se jim donesl i výsledek soudního řízení, obzvláště když poškozená paní [příjmení] byla se svým nárokem odkázána na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 1 odst. 1 a § 7 odst. 1 a 8 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), podle kterých stát odpovídá za stanovených podmínek za škodu způsobenou při výkonu státní moci. V daném případě stát odpovídá za vydání nezákonného rozhodnutí, když žalobcovo trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem a byl obžaloby zproštěn. Žalobce rovněž splnil podmínku, aby tímto rozhodnutím vzniklou škodu mohl uplatnit u soudu, neboť jej dříve uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Má tedy nárok, aby mu byla způsobená újma přiznána v soudním řízení. Okresní soud vyšel z toho, že dle judikatury při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem je nutno vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Okresní soud tak dospěl k závěru, že v daném případě prostředek nápravy, který zvolila žalovaná, tj. konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou, považuje za dostačující, neboť zásah do života žalobce nebyl takové intenzity, aby žalobci vznikl nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou v souvislosti s předmětným trestním stíháním. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady byly přiznány v souladu s vyhláškou č. 245/2015 Sb., kdy se jedná o dva režijní paušály po 300 Kč dle § 2 odst. 3 dané vyhlášky.

5. Rozsudek okresního soudu napadl včas podaným odvoláním žalobce. Namítá, že okresní soud nesprávně posoudil odškodnění nemajetkové újmy, která žalobci objektivně vznikla tím, že vůči němu bylo vedeno neoprávněně trestní řízení, které nadto trvalo více jak tři roky, a tedy došlo k zásahu do žalobcova života. Rozsudek okresního soudu de facto legitimizuje neoprávněné trestní řízení, tedy takové řízení, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Žalobce odkazuje na judikaturu, která akceptuje to, že následky porušení práva se ve vnějším světě neprojevují (jedná se o stav mysli), je prakticky nemožné takové následky prokazovat (ostatně často je to obtížné i v případech, kdy se projevují). V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (rozsudek NS ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015).“ Soudu bylo prokázáno, že trestní řízení vedené déle než 3 roky skončilo pravomocným zproštěním, tzn., soud měl posuzovat mimo jiné i toto objektivní hledisko případu. Vedením trestního řízení došlo k omezení osobnostních práv žalobce a s tím souvisejícímu zásahu do soukromého života žalobce, zvýšení psychické zátěže a narušení sousedských vztahů. Žalobce již před okresním soudem tvrdil, že samotné dopady trestního řízení byly pro žalobce velice nepříjemné, neboť je osobou, která předtím nebyla nikdy trestně stíhaná. V rámci trestního řízení docházela k soudu řada sousedů, kteří bydlí ve stejném domě, setkával se s nimi u trestního řízení, kde byl v pozici obžalovaného, ačkoliv poté byl obžaloby zproštěn. Tito lidé se však již o rozsudku nedozvěděli, kdy se poté těžko napravuje reputace člověka. Žalobce tento případ přirovnal k pomluvě či obdobným neoprávněným zásahům do sféry jednotlivce. I okresní soud v odůvodnění nepopřel, že ke stresu a psychické zátěži u žalobce došlo. Nalézací soud v daném případě nerespektoval ustálenou soudní praxi, kdy neprovedl žádné srovnání v rámci dalších obdobných případů. Pokud měl okresní soud za to, že žalobce neunese břemeno tvrzení a důkazní, tak jej měl řádně dle ustanovení § 118a o.s.ř., a to včetně druhého odstavce, neboť soud měl odlišný právní názor. Žalobce za to, že bylo flagrantně zasaženo do jeho práv a v neposlední řadě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Na základě shora uvedených skutečností žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 42 500 Kč, eventuálně nemajetkovou újmu ve výši stanovené odvolacím soudem, a to do 3 dnů od doručení tohoto rozsudku. Dále náhradu nákladů řízení soudů obou stupňů, a to k rukám zástupce žalobce ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto rozsudku. Eventuálně žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že má za to, že v dané věci neexistuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou žalobce, když ke sporům mezi sousedy docházelo již několik let před zahájením trestního stíhání s ohledem na napjaté vztahy mezi žalobcem a manželi [příjmení], paní [příjmení], panem [příjmení] a dalšími. Zhoršení vztahů se sousedy tak není v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním, nebyl tak doložen vznik újmy odůvodňující přiznání peněžité satisfakce, proto navrhuje rozsudek okresního soudu v plném rozsahu potvrdit jako věcně správný.

7. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně jemu předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z části důvodné.

8. Po skutkové stránce je možno vyjít ze skutkových zjištění okresního soudu, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru [obec], 2. oddělení obecké kriminality ze dne 29. 3. 2016, č.j. KRPL-35649-63/TČ-2014-180572 pro přečin neoprávněného zásahu do práva k tomu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení si žalobce převzal dne [datum]. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 3 T 117/2016-302 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne [datum]. Lze tak vycházet z toho, že žalobce byl ze shora uvedeného důvodu trestně stíhán po dobu 38 měsíců. Z rozsudku č. j. 3 T 117/2016-302 lze dále shledat, že jednání žalobce, pro které bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba mělo spočívat v opakovaném parkování a odstavování vozidel v podzemní garáži domu ul. [adresa] v roce 2015 na parkovacím místě [jméno] [příjmení]. Jako svědci byli v řízení vyslechnuti [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], kteří užívají bytové či nebytové prostory v daném domě, přičemž se vyjadřovali k vlastnickému vymezení a způsobu užívání parkovacích míst a jejich obsazování obžalovanými a jim blízkými osobami. Bylo potvrzeno, že žalobce v době vydání rozsudku neměl v přestupkové ani trestní evidenci žádný záznam. Okresní soud se v trestní věci zabýval tím, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání z hlediska společenské škodlivosti činu, když trestněprávní represe je posledním prostředkem (tzv.„ ultima ratio“), který neslouží k nahrazování ochrany, které se může jednotlivec domoci soukromoprávní cestou. Okresní soud tak uzavřel, že tu jsou na napjaté vztahy mezi žalobcem a manželi [příjmení], paní [příjmení], panem [příjmení] a dalšími, které ústí do civilních sporů a podávání trestních oznámení, nelze však dospět k závěru, že by stupeň škodlivosti jednání obžalovaných dosahoval takové míry, že by bylo třeba uplatnit jejich odpovědnost za použití trestního zákoníku a i v případě, že by společenská škodlivost dostoupila takové míry, že by bylo možno skutky kvalifikovat jako [anonymizováno] čin, případně přestupek, nelze dospět k závěru, že se uvedeného dopustili právě obžalovaní (který, ve kterém vozidle, ve který den). Stran náhrady škody byla poškozená [jméno] [příjmení] odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne [datum] (vydaného po zahájení tohoto řízení dne [datum] na základě podání žalobce ze dne [datum]) vyplývá, že konstatovalo, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod. sp.zn. 3 T 117/2016 bylo vydáno vůči žalobci nezákonné rozhodnutí, za což se uvedené ministerstvo žalobci velice omlouvá.

9. Po právní stránce okresní soud citoval a vyšel správně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (OdpŠk), dle kterého podle § 1 odst. 1 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

10. Okresní soud správně vyšel i z ustálené judikatury, podle které lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo byl obžalovaný zproštěn obžaloby, přičemž nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Lze citovat např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 70/2009 ze dne 9.3.2011, které uvádí podle OdpŠk. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Dále pak správně okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27.6.2012 (dostupné jako i další na [webová adresa]), který uvádí, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

11. Pro posouzení nároku na peněžitou kompenzaci lze též citovat rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16.9.2015, který uvádí, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.

12. Z hlediska kritérií stanovených shora citovanou judikaturou bylo tedy třeba se podrobně zabývat povahou trestní věci, délkou trestního řízení a následky v osobnostní sféře žalobce při porovnání obdobných případů. Okresní soud naplnění parametrů jednotlivě nehodnotil. Lze však souhlasit s tím, že povaha daného trestného činu neměla kvalitu závažnosti, která by měla potenciál znevážit již dané postavení žalovaného v rodině či ve společnosti. Ostatně, pokud jde o následky stíhání, žalobce ani nějaké rodinné či profesní dopady netvrdil, pouze tvrdil, že se v trestním řízení setkával s lidmi z řad sousedů, když seděl na lavici obžalovaných, kterým se výsledek sporu nemusel dostat, s některými má dobré vztahy s některými nikoliv, tvrdil prohloubení negativních vztahů, i to že nemohl snášet křivé a uhýbavé pohledy sousedů a to, že jako nikdy netrestaný trpěl nařčením z toho, že by měl být zločinec. Lze v tomto směru souhlasit s okresním soudem, že již z trestního řízení vyplynulo, že pokud jde o sousedské vztahy, tyto byly a jsou v daném domě ve vztahu k žalobci již dlouhodobě napjaté, že jak popisovali svědci v trestním řízení, je s osobou žalobce spojován zdroj některých konfliktů v domě a nelze tudíž říci, že by podstata negativních emocí, nebo vnímání žalobce jako určitým způsobem problémového mezi sousedy tu před zahájením trestního stíhání nebyla dána a tedy, že ji trestní stíhání způsobilo. Toho si je ostatně vědom i sám žalobce, když hovoří o prohloubení negativního nahlížení. Toto zhoršení nahlížení však vzhledem k povaze trestného činu nemohlo být nijak závažné, lze zároveň považovat za vysoce pravděpodobné, že i zpráva o zprošťujícím výsledku řízení se mezi sousedy roznesla. Činnost žalobce nebyla medializována, žalobce není osobou veřejně činnou. Žalobce nebyl odsouzen, bylo na něj tedy nahlíženo jako na nevinného. Žalobce netvrdil žádné konkrétní osobní [anonymizováno] či rodinné dopady. Odvolací soud by tedy ve shodě s okresním soudem, pokud by šlo pouze o povahu trestného činu a tvrzené dopady do sousedských vztahů rovněž shledal konstatování porušení práva a omluvu jako dostačující, je tu však osobní úkorné vnímání spojené délkou řízení, která naopak ve vztahu k nízké společenské nebezpečnosti činu je dle úvahy odvolacího soudu nepřiměřeně dlouhá, když zjištění, že věc měla být řešena jako občanskoprávní, mělo být orgány činnými v trestním řízení přijato mnohem dříve a žalobce tak mohl důvodně pociťovat psychickou újmu, když objektivně úkorně by vnímala takovou délku řízení ve vztahu dané situaci každá osoba na místě žalobce, která doposud nebyla přestupkově ani trestně řešena. Odvolací soud tedy má za to, že samotné konstatování porušení práva tedy v daném případě s ohledem na délku trestního řízení není dostačující, a proto se zabýval výší peněžitého zadostiučinění. S ohledem, na povahu [anonymizováno] činnosti, z níž byl žalobce obviněn a vlivu na společenské postavení, které jsou nevýznamné, by však měla být tato satisfakce stanovena při dolní hranici.

13. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování tabulkou Ministerstva spravedlnosti – Satisfakce za trestní stíhání dle odvolacích soudů z května 2022 dostupnou na [webová adresa] a shledal, že dolní hranici přiznaného odškodnění za měsíc stíhání tvoří částky 126 Kč (pojistný podvod, poškozování cizí věci), 129,80 Kč (pojistný podvod, poškozování cizí věci, výtržnictví), 135,10 Kč (výtržnictví), 162 Kč (ublížení na zdraví, vydírání), 181,80 Kč (porušování povinností správy cizího majetku). Pokud jde o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k nebytovému prostoru, pohybovaly se částky za měsíc stíhání od 952 Kč, vždy však byly kvalifikovány dopady zdravotní, profesní či dopady do osobní a rodinné sféry.

14. Odvolací soud tak shledal přiměřenou částku odškodnění 150 Kč za měsíc stíhání tj. za 38 měsíců celkem 5 700 Kč. S ohledem na uvedený závěr odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I., kterým byl nárok žalobce zamítnut a to tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 5 700 Kč ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku a ve zbytku byl zamítavý výrok potvrzen.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo nutno s ohledem na změnu rozsudku znovu rozhodnout, s ohledem na shledání vzniku újmy a přiznání odškodnění bylo nutno shledat žalobce jako plně úspěšného a přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o.s.ř. (viz nález ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 42/16 dostupný na [webová adresa]). Žalobce tak v řízení před okresním soudem vynaložil náklady soudního poplatku 2 000 Kč, dále náklady na zastoupení advokátem představované 4 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení – 3 100 Kč, žaloba– 3 100 Kč, účast u jednání [datum] 3 100 Kč, účast na vyhlášení rozsudku [datum] – 1 550 Kč), k tomu 4 režijní paušály po 300 Kč a 21% DPH ve výši 2 530,50 Kč, tj. celkem 16 580,5‬ 0 Kč a před odvolacím soudem představované náklady soudního poplatku 2 000 Kč a náklady za 2 úkony právní služby odvolání a účast na jednání dne [datum] po 3 100 Kč a 2 režijní paušály po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 1 428 Kč tj. celkem 10 228 Kč.