Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].
Odůvodnění
1. Shora označeným rozsudkem ze dne 12. 6. 2025 zamítl okresní soud žalobu, kterou se původní žalobce [jméno FO], narozený [datum], domáhal určení, že „je vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno], zapsané na LV č. [hodnota], katastrální území [Anonymizováno] [Anonymizováno] a že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne [datum], na základě které byla bytová jednotka prodána žalovanému, je neplatná“ (výrok I), uložil neúspěšnému žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 18 510 Kč (výrok II) a uložil žalovanému doplatit České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III). Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žaloba podaná k soudu dne 7. 3. 2024 se opírala o tvrzení, že [jméno FO] nabyl v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. [incidenční spisová značka] do svého vlastnictví bytovou jednotku č. [Anonymizováno]. Tuto následně prodal kupní smlouvou ze dne [datum] žalovanému za cenu 665 850 Kč. Žalovaný zneužil své pozice podnikatele zabývajícího se prodejem nemovitostí, když uzavření kupní smlouvy [adresa] „vnutil“ s podhodnocenou kupní cenou, což má za následek neplatnost kupní smlouvy. Nadto žalovaný při prodeji bytové jednotky třetí osobě porušil ústní dohodu o předkupním právu uzavřenou s [adresa]. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva i na určení neplatnosti kupní smlouvy spatřoval v tom, že není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, který je předpokladem, aby mohlo být žalobě na určení vyhověno. Okresní soud vysvětlil, že naléhavý právní zájem nemůže být dán u určení neplatnosti kupní smlouvy, protože otázka její platnosti má povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení vlastnického práva, a případným určením neplatnosti kupní smlouvy by tak nedošlo k odstranění spornosti existence vlastnického práva k bytové jednotce. Stejně tak dle okresního soudu absentuje naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k bytové jednotce, protože jsou jako vlastníci předmětné bytové jednotky v katastru nemovitostí evidováni manželé [jméno FO] a [jméno FO], tedy osoby odlišné od žalovaného. Poukázal v tomto na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1333/2002 ze dne 19. 12. 2002, dle něhož žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k nemovitosti, pokud osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, nebudou účastníky řízení. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl a s odkazem na § 142 o. s. ř. přiznal procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů ve výši 18 510 Kč spočívající v paušální náhradě výdajů advokátem nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč spojené s podáním vyjádření k žalobě a dále v odměně za tři úkony právní služby po 5 620 Kč za převzetí a přípravu věci a dvě účasti na jednání spolu se třemi paušálními náhradami hotových výdajů v souvislosti s poskytnutím právní služby po 450 Kč.
2. Proti rozsudku se včas odvolal původní žalobce [jméno FO]. Namítal, že žalovaný prodal bytovou jednotku bez jeho vědomí s tím, že pokud by byla určena neplatnost kupní smlouvy, muselo by dojít i k „zneplatnění“ navazujících smluv, a proto má v posuzovaném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení, i když žaloba směřuje proti žalovanému. Vytýkal okresnímu soudu neprovedení navržených důkazů a nepoučení žalobce o vadě žaloby. Dle odvolatele je jednání žalovaného nekalou praktikou a zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Poukázal na to, že žalovaný nejprve vyplatil pasiva společného jmění manželů [jméno FO] a poté byla vynuceně podepsána smlouva o smlouvě budoucí kupní. Následně se žalovaný dostal do finančních problémů, které vedly k prodeji bytu paní [jméno FO], která jej dále prodala manželům [jméno FO]. Dle odvolatele okresní soud pochybil, pokud tato tvrzení neprověřil. Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci okresnímu soudu k provedení navrhovaných důkazů.
3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry okresního soudu s tím, že napadené rozhodnutí považuje za správné a řádně odůvodněné. Další dokazování nebylo třeba provádět za situace, kdy se okresní soud zabýval nejprve otázkou naléhavého právního zájmu a dospěl k závěru, že dán není. Popírá, že by s [adresa] sjednal předkupní právo ústní formou, a z toho důvodu jakékoli nakládání s vlastní nemovitostí nemůže být považováno za zneužití práva, nekalou praktiku či jednání v rozporu s dobrými mravy. Naopak s [adresa] uzavřel smlouvu o zřízení služebnosti umožňující bezplatné užívání bytu. Žalovaný zaplatil kupní cenu v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, kdy při stanovení kupní ceny bylo vycházeno ze zprávy insolvenčního správce ze dne 10. 12. 2015, přičemž manželka žalobce (dlužnice) souhlasila, že se vyplatí její dluhy a náklady insolvenčního řízení a jejímu manželovi [adresa] připadne do výlučného vlastnictví byt. Kupní cenu schválil insolvenční správce, [jméno FO], jeho manželka a následně i insolvenční soud. Nelze tak dle žalovaného téměř po osmi letech namítat nízkou prodejní cenu bytu s odkazem na aktuální ceny a v tomto směru v jednání žalovaného spatřovat nekalé praktiky či rozpornost s dobrými mravy. Dle žalovaného je nepravdivé tvrzení o „donucení“ k podpisu, neboť veškeré jednání [adresa] bylo dobrovolné, přičemž nebylo ani konkretizováno, jak by měl žalovaný protistranu k podpisu přinutit. Navrhuje proto potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.[právnická osoba] průběhu odvolacího řízení žalobce [jméno FO] zemřel, a proto odvolací soud usnesením ze dne [datum] rozhodl, že namísto žalobce [adresa] bude v řízení pokračováno s žalobkyní [Jméno žalobkyně].5. Žalobkyně dne [datum] navrhla, aby do řízení na straně žalované přistoupili vlastníci bytové jednotky zapsaní v katastru nemovitostí, [jméno FO] a [jméno FO], a to k odstranění vady žaloby, pro kterou byla okresním soudem zamítnuta. Zároveň poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (Běleš proti České republice) s tím, že spravedlnost nesmí ustoupit „procesní technice“, protože pokud je doložen podvod a zneužití práva tím, že žalovaný záměrně nesjednal se [adresa] zákaz zcizení a zatížení bytové jednotky, musí být upřednostněna materiální pravda před formalismem. Dle žalobkyně nemohou být manželé [jméno FO] v dobré víře, jestliže koupili nemovitost dotčenou takto očividným podvodem a spekulativním řetězcem převodů. Navíc [jméno FO] uznal, že se stal obětí podvodu ze strany žalovaného, a proto má žalobkyně za nepřípustné, aby soud legalizoval obchod, u kterého kupující pochybuje o právní bezvadnosti převodu. Dále uvedla, že v související věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka] bylo vyhověno žalobě pro zmatečnost, přičemž soud „uznal postupy této skupiny lidí za rozporné se zákonem“, a proto by mělo být v posuzovaném případě postupováno shodně. Konečně poukázala žalobkyně na to, že spor vyvolaný predátorskými praktikami má negativní vliv na její zdravotní stav.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i postup okresního soudu v předchozím řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Pokud jde o skutkové okolnosti vztahující se k meritornímu výroku, okresní soud je objasnil na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a zcela dostatečně. Ve shodě s okresním soudem lze po skutkové stránce shrnout, že dne [datum] uzavřel [jméno FO] se žalovaným kupní smlouvu, na základě které převedl na žalovaného vlastnické právo k bytové jednotce č. [Anonymizováno], vymezené v budově č. p. [Anonymizováno] postavené na pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [Anonymizováno] (dále jen „bytová jednotka“). Od [datum] jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci bytové jednotky [jméno FO] a [jméno FO].8. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.9. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 ze dne 27. 3. 1997, uveřejněné pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, nebo rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 522/2015 ze dne 26. 5. 2015).10. V posuzované věci se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem bytové jednotky s odůvodněním, že není v katastru nemovitostí zapsána jako její vlastník, a to žalobou proti osobě, která v katastru nemovitostí není evidována jako vlastník bytové jednotky. Za takové situace je třeba přisvědčit okresnímu soudu, že absentuje naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. jako základní předpoklad pro vyhovění žalobě na určení vlastnického práva k bytové jednotce. Odůvodňuje-li totiž žalobkyně svůj požadavek na určení vlastnického práva zájmem na nápravě stavu zapsaného v katastru nemovitostí, pak měla žaloba směřovat proti osobám, které jsou v katastru nemovitostí evidovány jako vlastníci bytové jednotky. Je tomu tak proto, že výrok rozsudku, který by nezavazoval osoby zapsané v katastru nemovitostí, není způsobilý přivodit změnu zápisu vlastnického práva k dotčené bytové jednotce, a tedy postavit najisto právní poměry účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1333/2002 ze dne 19. 12. 2002 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1677/2007 ze dne 14. 8. 2007). Lze tak uzavřít, že pokud nemůže žalobkyně požadovaným určením přivodit nápravu evidenčního stavu v katastru nemovitostí, neboť žaloba nesměřuje proti osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako vlastníci bytové jednotky, není ani dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.11. Tento nedostatek nemůže být odstraněn až v odvolacím řízení podaným návrhem žalobkyně, aby do řízení na straně žalované přistoupili manželé [jméno FO], kteří jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci bytové jednotky. Dle ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. je totiž v odvolacím řízení zcela vyloučena změna v okruhu účastníků přistoupením účastníka do řízení, případně záměnou účastníků (§ 92 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Protože takový návrh nemá právní účinky, odvolací soud o návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka nerozhodoval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1506/2002 ze dne 17. 3. 2004).12. Na uvedeném nemění ničeho ani žalobkyní prezentovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci stížnosti č. 47273/99 Běleš a ostatní proti České republice ze dne 12. 11. 2002, neboť jeho závěry na posuzovanou věc nedopadají. Rozhodnutí se týkalo nepředvídatelnosti dřívější procesní praxe při přístupu k Ústavnímu soudu a formalistického výkladu procesních předpisů. V projednávané věci však nejde o formalistický výklad procesních předpisů ani o formalistický postup soudu, nýbrž o aplikaci výslovné zákonné úpravy § 216 odst. 1 o. s. ř. vylučující změnu v okruhu účastníků dle § 92 o. s. ř. v odvolacím řízení.13. Stejně tak nemůže mít význam pro otázku změny okruhu účastníků, popřípadě naléhavého právního zájmu, zda je v jiném řízení (vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka]) nahlíženo na jednání účastníků jako rozporné se zákonem.14. Co se týká určení neplatnosti kupní smlouvy, žalobkyně sice správně žalobní požadavek směřuje proti žalovanému jako účastníkovi kupní smlouvy, nepodává se však z jejího tvrzení, jak by se případné určení mělo projevit v právech žalobkyně jinak, než že bude zapsána jako vlastník bytové jednotky v katastru nemovitostí. Výrok soudu o určení neplatnosti kupní smlouvy, byť na jejím podkladě bylo vlastnické právo žalovaného k bytové jednotce zapsáno, však nemůže mít pro žalobkyni příznivý dopad v podobě změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, neboť do katastru nemovitostí se zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence či neexistence vlastnického práva dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) a nikoli platnost či neplatnost kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti. Neboli v poměrech projednávané věci nemůže pravomocný výrok o určení neplatnosti kupní smlouvy bez dalšího sloužit jako způsobilý podklad pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Tím by mohl být pravomocný výrok o určení vlastnického práva, přičemž otázka platnosti kupní smlouvy by se posuzovala jako předběžná otázka k posouzení existence vlastnického práva. Za takové situace, kdy žalobou požadované určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne [datum] má povahu pouze předběžné otázky, a není tak s to odstranit spornost právního vztahu účastníků ohledně vlastnictví bytové jednotky, nemůže být dán ani naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne [datum].15. Jestliže již z tohoto důvodu byly naplněny předpoklady pro zamítnutí žalobního požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy, nelze okresnímu soudu vytýkat, že se okolnostmi jejího uzavření nezabýval a v tomto směru neprováděl dokazování, jak nesprávně uvádí žalobkyně.16. Jelikož je závěr okresního soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení správný, odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně závislého nákladového výroku II, který se opírá o správné užití § 142 odst. 1 o. s. ř. a úplný výčet účelných nákladů vynaložených žalovaným. Na podrobné odůvodnění tohoto výroku obsažené v napadeném rozsudku odvolací soud pro stručnost odkazuje.17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla se svým odvoláním zcela neúspěšná, a proto je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Těmito náklady jsou odměna zástupce žalovaného spojená s podáním vyjádření k odvolání a účastí u jednání před odvolacím soudem v celkové výši 11 240 Kč [dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („AT“)] a hotové výdaje zástupce spojené se dvěma úkony právní služby v paušální výši celkem 900 Kč (§ 13 odst.
4 AT). Celkovou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 140 Kč je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).