16 Co 367/2025

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 129 376 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnosti nahradit náklady řízení vzniklé žalovanému ve výši 24 200 Kč (výrok II) a náklady vzniklé státu ve výši 4 274 Kč (výrok III).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané [datum], kterou se žalobkyně v jejím konečném znění domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobkyně žalovaným bez právního důvodu v době od [datum] do [datum]. Jde o pozemky v k. ú. [adresa], obec [adresa], o celkové výměře 14 711 m² dotčené v 80. letech 20. století výstavbou [podezřelý výraz] a státem pro tento účel zabrané (bez formálního vyvlastnění) v situaci, kdy pozemky užíval [právnická osoba] k zemědělským účelům. Soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby nedostatkem věcné aktivní legitimace žalobkyně, neboť tato nemohla být v roce 2006 vlastníkem pozemků. Předmětné pozemky jsou součástí bývalého pozemku parc. č. [hodnota] –role v k.ú. [adresa], který byl v 80. letech 20. století dotčen výstavbou komunikace zvané [podezřelý výraz]. Vlastníkem pozemku byl tehdy otec žalobkyně [jméno FO]. Pozemek byl dotčen jednak vyvlastněním jeho vydělených částí parc. č. [hodnota] a [hodnota] dne [datum] a dále pak faktickým záborem (zástavbou) i dalších částí pozemku v letech 1988–1989; právě této fakticky zabrané části pozemku o výměře 14 711 m² se žaloba o vydání bezdůvodného obohacení týká. Žalobkyně a její bratr uplatnili jako osoby oprávněné dle zákona č. 229/1991 Sb. u pozemkového úřadu restituční nárok na vrácení pozemků v k. ú. [adresa], pozemkový úřad vede řízení pod sp. zn. PÚ 4788/92, řízení dosud neskončilo. Vlastnické právo žalobkyně bude případně teprve konstituováno v rámci restitučního řízení.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozsudku a procesní vadu spočívající v nesprávném rozhodnutí soudu ze dne [datum] dle §95 o. s. ř. o částečném připuštění a částečném nepřipuštění změny žaloby, ačkoli ze strany žalobkyně ke změně žaloby nedošlo (nebylo jí ani podání žalobkyně ze dne [datum]), a soud prvního stupně tedy neměl důvod dle § 95 o. s. ř. rozhodovat. Tímto nesprávným procesním rozhodnutím tak soud prvního stupně zatížil řízení vadným vymezením předmětu řízení. Dále namítla nesprávnost rozhodnutí ve věci samé, soudu prvního stupně vytkla, že nekriticky vyšel z nesprávných skutkových a právních závěrů Městského soudu v Praze vyjádřených v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které vycházejí z nesprávných závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Trvala na tom, že byla a je vlastníkem pozemků o výměře 14 711 m2, kterých se netýká vyvlastňovací výměr z [datum], vlastnické právo nabyla děděním po otci, který zemřel [datum], a toto vlastnické právo nepozbyla, neboť žádný zákon neupravuje způsob, jakým by ho mohla pozbýt. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně není vlastníkem, tomuto odporuje. Soudu prvního stupně též vytkla, že pominul rozsudek NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud dovozuje aplikaci § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), od kterého se dle žalobkyně nesprávně odchýlil i Nejvyšší soud v související věci, ve které rozhodoval rozsudkem z [datum], sp. zn. [spisová značka].

4. Žalovaný navrhl potvrzení rozhodnutí ve věci samé jako věcně správného. Sám podal odvolání proti výroku II o nákladech řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když zastoupení advokátem označil za neúčelné a náklady žalovaného vyčíslil ve výši nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. Namítl, že v daném případě šlo o věc náročnou, vymykající se běžné agendě právního oddělení žalovaného. Argumentoval tím, že i jiné odvolací senáty shledaly v obdobných věcech zastoupení advokátem účelným a účelným ho shledal v obdobných věcech i dovolací soud (např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]).

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212, § 212a o. s. ř. se závěrem, že odvolání nejsou důvodná.

6. Odvolací soud předně uvádí, že se ztotožňuje s názorem žalobkyně, že její podání ze dne [datum] (č.l. 317) je jen částečným zpětvzetím žaloby, nikoli i změnou žaloby. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] uvedl, že „soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc“.

7. V dané věci žalobkyně v žalobě v roce 2008 spojila požadavek na bezdůvodné obohacení s výměrou 49 118 m2, kterou specifikovala tak, že jde o deset pozemků, konkrétně parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Podáním ze dne [datum] omezila požadavek na výměru 14 711 m2, kterou specifikovala tak, že jde o deset pozemků parc. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa], tedy výměru 14 711 m2 vymezila zčásti stejnými a zčásti jinými parcelními čísly pozemků. Je zřejmé, že podáním z [datum] žalobkyně reagovala na průběh a výsledek řízení, které bylo vedeno od roku 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. [spisová značka] a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém se obec ([adresa]) domáhala vůči žalobkyni (a jejímu bratrovi) určení svého vlastnického práva k deseti pozemkům parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (bod 38) vyplývá, že odvolací soud poučil v odvolacím řízení obec, že žalobě na určení lze vyhovět jen v rozsahu vyvlastnění výměrem z [datum], který se podával z plánku [podezřelý výraz], neboť jen v tomto rozsahu lze dovodit vlastnické právo státu a následně vlastnické právo obce. Ve zbylém rozsahu (tj. nevyvlastněném, „jen“ fakticky zastavěném) vlastnické právo obce neshledal. Vzhledem k tomu, že porovnáním plochy pozemků, které byly předmětem řízení, a plochy vyvlastněných pozemků dle plánku [podezřelý výraz] vyplývalo, že z některých zažalovaných pozemků spadá do plochy vymezené v plánku [podezřelý výraz] jen jejich část, obec v rámci odvolacího řízení zpracovala geometrický plán č. [hodnota] z [datum], na jehož základě došlo k rozdělení některých pozemků tak, aby jedna jejich část do záboru vymezeného plánkem [podezřelý výraz] spadala a část byla vně. Na základě toho pak odvolací soud ve výroku I rozsudku z [datum], č. j. [spisová značka] připustil změnu žaloby, čímž učinil předmětem řízení všechny pozemky s parcelními čísly vzešlými z nového geometrického plánu. K tomu v bodě 40 odůvodnění rozsudku uvedl, že jde jen o formální změnu, neboť rozsah a povaha žalobou uplatněného nároku se nezměnila, když obec svůj stále stejný nárok jen vymezila jinými parcelními čísly, které zavedl nový geometrický plán z roku 2022. Konečným meritorním výsledkem odvolacího řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] bylo určení vlastnického práva obce k pozemkům (parcelním číslům), které se nacházely uvnitř záboru vymezeného plánkem [podezřelý výraz] (o ploše cca 36 000 m2), s odůvodněním, že tyto byly v roce 1987 vyvlastněny státem a na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešly na obec. Ohledně zbylých pozemků vně záboru (o ploše cca 14 000 m2) byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že byť byly i tyto pozemky státem použity (zabrány) na výstavbu [podezřelý výraz], vlastnictví obce k pozemkům nelze určit pro nesplnění jedné z podmínek zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, konkrétně podmínky práva hospodaření obce, kterou nelze s ohledem na zábor státem bez právního důvodu považovat za splněnou.

8. V podání z [datum] tedy žalobkyně neustoupila od svého původního v žalobě vyjádřeného záměru požadovat bezdůvodné obohacení za užívání konkrétní části zemského povrchu, jen reflektovala nově nastalou okolnost (tj. rozdělení pozemků a nové parcelní označení) a upravila označení pozemků podle stávajícího stavu. Zároveň zareagovala na výsledek řízení sp. zn. [spisová značka] tím, že v rozsahu, ve kterém bylo určeno vlastnické právo obce, svůj návrh na vydání bezdůvodného obohacení omezila. Odvolací soud proto uzavřel, že podání ze dne [datum] není změnou žaloby dle § 95 o. s. ř., ale úpravou žalobních tvrzení spojenou s částečným zpětvzetím žaloby dle § 96 o. s. ř. Usnesení soudu prvního stupně vydané dle § 95 o. s. ř. u jednání [datum], kterým soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby ohledně pozemků parc. č. [hodnota], je proto s ohledem na absenci změny žaloby nicotné, tzn. bez procesněprávních účinků (tedy nevedlo k omezení předmětu řízení, které žalobkyně nezamýšlela). Předmětem řízení tak nadále bylo bezdůvodné obohacení 129 376 Kč za dobu od [datum] do [datum] týkající se pozemků parc. č. [hodnota] (6515 m2), [hodnota] (3662 m2), [hodnota] (1048 m2), [hodnota] (498 m2), [hodnota] (116 m2), [hodnota] (139 m2), [hodnota] (260 m2), [hodnota] (687 m2), [hodnota] (1348 m2) a [hodnota] (438 m2) v k. ú. [adresa] o celkové výměře 14 711 m2. Ostatně soud prvního stupně si byl vědom toho, že částka 129 376 Kč požadovaná žalobkyní se týká všech výše uvedených pozemků (parcel) a jejich výměry 14 711 m2, a v bodě 8 odůvodnění rozsudku uvedl, že se jeho závěry týkají všech uvedených pozemků a jejich výměry 14 711 m2. Z uvedeného vyplývá, že procesní vada spočívající v postupu dle § 95 o. s. ř., zejména v nepřipuštění změny žaloby ve vztahu k několika parcelám, neměla s ohledem na svoji povahu a okolnosti případu vliv na to, jak bylo rozhodnuto ve věci samé.

9. Rozhodnutí ve věci samé je správné po stránce skutkové i právní a důvody rozhodnutí jsou srozumitelně a přezkoumatelně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací námitka, že soud prvního stupně nekriticky převzal skutkové a právní závěry Městského soudu v Praze vyjádřené v řízení o určení vlastnického práva obce k pozemkům, konkrétně v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zejména závěr, že žalobkyně není vlastníkem předmětných pozemků, není důvodná. Pro žalobkyni, obec i soud je závazný výrok o určení vlastnického práva obce ke konkrétním pozemkům v k. ú. [adresa], a závazný je i závěr, že obec není vlastníkem ostatních žalovaných pozemků (§ 159 odst. 1, 3 o. s. ř.). Důvody, proč obec není vlastníkem několika konkrétních pozemků, vyjádřené v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ze kterých zároveň implicitně vyplývá, proč jejich vlastníkem není ani žalobkyně, závazné nejsou, což však nebrání tomu, aby se jiný soud v jiném řízení s těmito důvody ztotožnil, jak se také stalo v dané věci.

10. Rozhodnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (žalobkyní nijak konkrétně nezpochybněnými) jsou zjištění, že pozemky (parcely), kterých se řízení týká, jsou součástí bývalého pozemku parc. č. [hodnota] - role v k.ú. [adresa], jehož vlastníkem byl otec žalobkyně [jméno FO], který zemřel [datum], a že pozemek byl v době před [datum] dotčen výstavbou komunikace zvané [podezřelý výraz], což se projevilo jednak vyvlastněním vydělených částí parc. č. [hodnota] v roce 1987, jednak faktickou zástavbou některých dalších (nevyvlastněných) částí pozemku parc. č. [hodnota] v letech 1988–1989. Právě k faktickému stavu (nevyvlastněné) části pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 14 711 m2 v době rozhodné z hlediska restitučního zákonodárství (tj. před [datum]) provedl Městský soud v Praze v odvolacím řízení sp. zn. [spisová značka] dokazování se skutkovým závěrem (žalobkyní ničím konkrétním nezpochybněným), že předmětné pozemky byly v letech 1988 a 1989 dotčeny výstavbou [podezřelý výraz] minimálně v rozsahu rozpracované stavby (důkazem byl letecký snímek postupu výstavby [podezřelý výraz] v letech 1988 a 1989, s průmětem polohy předmětných pozemků - viz bod 38 odůvodnění rozsudku z [datum], č. j. [spisová značka]).

11. Právní závěry, které na základě výše uvedeného skutkového stavu učinil Městský soud v Praze v odvolacím řízení sp. zn. [spisová značka] i soud prvního stupně v nyní posuzované věci, totiž že na výměru 14 711 m2 v k.ú. [adresa] státem fakticky zabranou v době před [datum] pro výstavbu komunikace dopadá „restituční“ skutková podstata upravená v § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., a vlastnické právo k této výměře žalobkyně případně teprve nabude v restitučním řízení vedeném u pozemkového úřadu dle zákona č. 229/1991 Sb. s účinky ex nunc, jsou správné a odvolací soud nemá důvod se s nimi neztotožnit.

12. Ze skutkového závěru o faktické zástavbě pozemků v době před [datum] a tudíž neužívání pozemků žalobkyní, resp. tehdejším ještě žijícím vlastníkem [jméno FO] k [datum], soud prvního stupně v bodě 38 správně dovodil, že nejde případ, kdy by vlastnické právo restituenta nebylo nikým nijak zpochybňováno a restituent by tak neměl rozumný důvod postupovat dle restitučních předpisů. Nejde tedy o skutkově výjimečnou věc, kde by bylo na místě vyloučit aplikaci restitučních předpisů a poskytnout ochranu vlastnického práva dle obecných předpisů.

13. K argumentaci žalobkyně, že jí zákonem předpokládaným způsobem nezaniklo vlastnické právo k pozemkům, které nabyla děděním po otci, odvolací soud uvádí, že lze souhlasit s tím, že nenastala standardní skutečnost, se kterou obecné předpisy spojovaly zánik vlastnického práva. Nutno však vzít v úvahu restituční zákony a v nich obsaženou specifickou úpravu, reflektující specifickou společenskou, politickou a právní situaci počátku 90. let 20. století. Mezi ně patří i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), v jehož preambuli se uvádí, že jeho účelem je zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Dle § 1 odst. 2 zákon upravuje práva a povinnosti vlastníků, původních vlastníků, uživatelů a nájemců půdy, jakož i působnost státu při úpravě vlastnických a užívacích práv k pozemkům. Dle § 4 odst. 1 oprávněnou osobou je státní občan [adresa], jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od [datum] do [datum] způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. Dle § 6 odst. 1 písm. p) oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

14. Bylo opakovaně judikováno, že zákony restituční jsou zákony speciální k obecné úpravě, což znamená, že odstranění majetkových křivd (škod) vzniklých v době do [datum] se lze domáhat zásadně jen dle restitučních zákonů. Z výše citovaného zákona o půdě vyplývá, že majetkovou křivdou bylo i převzetí půdy bez právního důvodu. Dikce ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) si všímal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98 a následně ve stanovisku z [datum], sp. zn. [spisová značka], ve kterém dospěl k závěru, že „vlastnické právo oprávněných osob vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“

15. Judikatura dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy dle § 6 odst. 1 písm. p) se řadí případy, v nichž se stát zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva; postačí, došlo-li k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (např. NS sp. zn. 31 Cdo 3361/2001). Pod skutkovou podstatu dle § 6 odst. 1 písm. p) lze podřadit i situace, v nichž stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval komunikace (např. NS sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).

16. Je zřejmé, že otec žalobkyně [jméno FO], který zemřel [datum] (tj. po [datum], tzn. po době rozhodné z hlediska restitučního zákonodárství), byl původním vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], a době rozhodné z hlediska restitučního zákonodárství, tj. do [datum], mu byla způsobena majetková křivda spočívající v tom, že část tohoto pozemku v rozsahu 14 711 m2 byla státem převzata bez právního důvodu pro výstavbu [podezřelý výraz]. Skutečnost, že otec žalobkyně přišel o půdu v uvedené době uvedeným způsobem, brání závěru o vlastnickém právu žalobkyně; udělala z ní však osobu oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě.

17. Odvolací soud se tudíž neztotožňuje s názorem žalobkyně, že zákon o půdě nemá vliv na řešení otázky vlastnického práva žalobkyně, popř. jeho otce k pozemkům fakticky (fyzicky) zabraným státem v době do [datum]. Naopak. Zákon o půdě ovlivňuje a upravuje vlastnické vztahy (viz název zákona), předpokládá různé způsoby odnětí půdy, se kterými spojuje vlastnické právo státu a upravuje podmínky znovunabytí (obnovení) vlastnického práva fyzickými osobami prostřednictvím vydání věci (§6), popř. podmínky vzniku vlastnického práva k věci náhradní (§11a).

18. K odvolací námitce žalobkyně, že soud prvního stupně pominul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud dovodil aplikaci § 135c obč. zák. u pozemku ve vlastnictví fyzických osob, užívaného jednotným zemědělským družstvem a zastavěného bez souhlasu vlastníků v roce 1979 vodárnou coby neoprávněnou stavbou zřízenou socialistickou organizací, nelze než uvést, že zatímco z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, proč soud prvního stupně postupoval dle restitučního předpisu a nikoli dle předpisu obecného, v rozsudku sp. zn. [spisová značka] se důvod postupu dle obecných ustanovení a nikoli dle předpisů restitučních výslovně neuvádí. Nelze vyloučit, že rozsudek sp. zn. [spisová značka] vydaný [datum], tedy ještě před stanoviskem sp. zn. [spisová značka], je projev v oné době značně nejednotné judikatury v otázce vztahu restitučních a obecných předpisů, na což reagoval Ústavní soud ve stanovisku.

19. Odvolací soud uzavírá, že s ohledem na zjištění, že v daném případě šlo o zemědělský pozemek parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa], který v 70. letech 20. století užíval státní statek a jehož část stát zabral, aby tam v letech 1988 až 1989 budoval [podezřelý výraz], je dána působnost zákona o půdě, který upravuje práva a povinnosti původních vlastníků (§ 1 odst. 2) a jiné právní předpisy se aplikují, jen pokud zákon o půdě nestanoví jinak (§ 1 odst. 3).

20. Skutečnost, že otec žalobkyně a po něm následně i žalobkyně byli i v době po [datum] zapsáni jako vlastníci předmětných pozemků v evidenci nemovitostí, není za zjištěných skutkových okolností rozhodná. Ostatně, žalobkyně byla evidována jako vlastník i ohledně pozemků, které byly v roce 1987 vyvlastněny, a přesto v souvislosti s nimi uplatnila restituční nárok. Není tedy důvod, aby se dle zákona o půdě (byť dle jiné restituční skutkové podstaty) nepostupovalo i ohledně pozemků převzatých státem bez předchozího vyvlastnění. Pro zcela odlišný právní režim vyvlastněné části pozemku na straně jedné a nevyvlastněné, ale zabrané části pozemku na straně druhé není rozumný důvod, obzvlášť když na oba způsoby zásahu státu výslovně pamatuje § 6 zákona o půdě. S ohledem na smysl a účel restitučního zákonodárství (vypořádání se jednou pro vždy s majetkovými křivdami) a existenci skutkové podstaty § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě může jen stěží obstát právní konstrukce žalobkyně generující soudní spory o vydání bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, svojí podstatou založené na majetkové křivdě nastalé před [datum].

21. Pro rozhodnutí v dané věci není rozhodný stav a předmět restitučního řízení, neboť je věcí žalobkyně, čeho se v restitučním řízení domáhá a proč.

22. Pro úplnost odvolací soud dodává, že závěry učiněné v tomto řízení jsou shodné se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v obdobných věcech žalobkyně (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]).

23. S ohledem na výše uvedené postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdil.

24. Odvolací soud shledal nedůvodným i odvolání žalovaného proti výroku II o nákladech řízení. Odvolací soud se sice ztotožňuje s názorem žalovaného, že věc byla právně složitá, dodává však, že v podstatě všechny složité právní otázky byly řešeny a také vyřešeny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. [spisová značka], tj. v řízení, ve kterém se obec (HMP) domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům. V dané věci se na tato řešení vždy čekalo (řízení se přerušilo) a pak se z nich vyšlo. Uvedené zjistil odvolací soud poté, co porovnal průběh daného řízení a řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Dané řízení zahájené [datum] bylo přerušeno usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka] do pravomocného skončení věci sp. zn. [spisová značka] a usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto o pokračování řízení z důvodu pravomocného skončení věci sp. zn. [spisová značka] konečným rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přičemž v bezprostředně následném podání z [datum] žalovaný zopakoval výsledek řízení sp. zn. [spisová značka] a sdělil, že se závěry nesouhlasí a proti rozsudku č. j. [spisová značka] podal dovolání. V podání z [datum] žalovaný soudu sdělil, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], a poté, co odvolací senát 18 Co zrušil dne [datum] i rozsudek soudu prvního stupně a věc [spisová značka] se vrátila soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bylo v dané věci řízení opět přerušeno usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] do pravomocného skončení věci sp. zn. [spisová značka] a takto bylo přerušeno do nového pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], následně i po dobu dovolacího řízení, které skončilo částečně rušícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a přerušeno bylo i po dobu obnoveného odvolacího řízení, které skončilo novým konečným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] soud prvního stupně rozhodl o pokračování řízení, poté žalovaný ve svém vyjádření označeném „aktuální stanovisko žalovaného“ ze dne [datum] popsal závěry řízení sp. zn. [spisová značka], zejména závěry Městského soudu v Praze vyjádřené v konečném rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], z nichž vyšel poté i v replice z [datum], a dne [datum] byl vyhlášen prvostupňový rozsudek (napadené rozhodnutí). Lze tedy shrnout, že toto řízení zcela kopíruje průběh řízení sp. zn. [spisová značka], a proto lze také uzavřít, že výsledky řízení sp. zn. [spisová značka] mohl v daném řízení v podstatě již jen reprodukovat pracovník právního oddělení obce. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a potvrdil jako věcně správný i výrok o nákladech řízení mezi účastníky, ve kterém soud prvního stupně s ohledem na neúčelnost nákladů advokáta vyčíslil náklady řízení ve výši paušální náhrady dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

25. Výrok II o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Žalovanému úspěšnému v odvolacím řízení náleží náhrada nákladů, a vzhledem k tomu, že závěry odvolacího soudu vyjádřené v bodě 24 odůvodnění platí i pro odvolací řízení, přiznal odvolací soud žalovanému náklady řízení ve výši paušální náhrady dle vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. ve výši 600 Kč za dva procesní úkony po 300 Kč (tj. vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání).