Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 431 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od [datum] do [datum] (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 681 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, za které považoval rozsudek [Orgán veřejné moci] (dále „[Orgán veřejné moci] “) ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým bylo žalobci v trestní věci v rámci adhezního řízení uloženo podle § 228 tr. ř. zaplatit náhradu škody způsobenou [Orgán veřejné moci] (dále „FÚ [adresa] “) krácením daně ve výši 1 243 369 Kč s příslušenstvím. K dovolání žalobce byl rozsudek [Orgán veřejné moci] v části, jíž byla žalobci uložena povinnost k náhradě škody zrušen rozsudkem [Orgán veřejné moci] (dále „[Orgán veřejné moci] “) ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. [Orgán veřejné moci] přisvědčil argumentaci žalobce, že pohledávka FÚ [adresa] na náhradu škody zanikla v důsledku toho, že nebyla včas přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na žalobce jako dlužníka, nebyla zahrnuta do reorganizačního plánu, adhezní výrok tak nemohl obstát, neboť postrádal hmotněprávní základ. Na základě pravomocného adhezního výroku rozsudku [Orgán veřejné moci], před jeho zrušením [Orgán veřejné moci], zaplatil žalobce FÚ [adresa] celkem částku 100 000 Kč, čímž mu vznikla škoda. Žalobce neměl vůči FÚ [adresa] žádnou vlastní (nezaplacenou) daňovou povinnost.
3. Žalovaná nárok žalobce neuznala. Potvrdila, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil předmětný nárok, kterému nevyhověla. Bránila se tím, že ve věci platí zásada státu jako „posledního dlužníka“, tedy že nárok vůči státu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze úspěšně uplatnit pouze tehdy, pokud poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k její úhradě byla jinak povinen. Žalovaná byla přesvědčena, že žalobce se měl primárně domáhat vrácení částky 100 000 Kč po FÚ [adresa], na jehož straně došlo k bezdůvodnému obohacení. Žalobce nevyužil všech prostředků k ochraně svého práva, pokud se ve vztahu k FÚ [adresa] spokojil s tím, že FÚ [adresa] mu odmítl dobrovolně zaplacenou částku vrátit a nepodal vůči FÚ [adresa] žalobu. Poukázala na stanovisko FÚ [adresa] ze dne [datum], že došlo k započtení částky 100 000 Kč, kterou žalobce FÚ [adresa] zaplatil na povinnost k úhradě DPH, z čehož lze dovodit, že žalobci škoda vůbec nevznikla.
4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozsudkem [Orgán veřejné moci] (dále „[Orgán veřejné moci] “) ze dne [datum], č. j. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným ze spáchání [podezřelý výraz] podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od [datum] a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a peněžitý trest 100 000 Kč, poškozený FÚ [adresa] byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce se trestného činu dopustil ve zkratce tím, že jako předseda představenstva společnosti [právnická osoba]. do přiznání k DPH této společnosti za 1. čtvrtletí roku 2013 zahrnul přijatá plnění z fiktivních faktur, čímž došlo k neoprávněnému uplatnění odpočtu DPH a zkrácení odvodu DPH o 1 243 369 Kč. K odvolání FÚ [adresa] byl rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] výrok o náhradě škody zrušen a bylo znovu rozhodnuto tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit FÚ [adresa] částku 1 243 369 Kč s příslušenstvím a se zbytkem nároku byl FÚ [adresa] odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. [Orgán veřejné moci] takto rozhodl proto, že bylo zjištěno, že dodatečný platební výměr FÚ [adresa] ze dne [datum] zavazující společnost [právnická osoba]. k zaplacení dovyměřené daně ve výši 1 243 369 Kč byl pro nemajetnost povinné společnosti aktuálně nevykonatelný, žalobci bylo uloženu tuto částku zaplatit z ručitelského závazku za splnění daňových povinností z pozice předsedy představenstva společnosti. Uvedený rozsudek [Orgán veřejné moci] byl v části týkající se uložení povinnosti žalobci k náhradě škody v adhezním řízení zrušen rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a bylo znovu rozhodnuto tak, že se odvolání FÚ [adresa] proti rozsudku [Orgán veřejné moci] zamítá. [Orgán veřejné moci] učinil závěr, že FÚ [adresa] měl svou pohledávku za žalobcem z titulu ručení za daňové závazky společnosti [právnická osoba]. z pozice předsedy představenstva společnosti, která mu vznikla již dne [datum] přihlásit ve dvouměsíční lhůtě do insolvenčního řízení vedeného na žalobce, což neučinil. Podle § 356 odst. 1 insolvenčního zákona tato pohledávka zanikla účinností reorganizačního plánu (dne [datum]). Pohledávku tak nebylo možno FÚ [adresa] přiznat v rámci adhezního řízení. Žalobce 10 platbami po 10 000 Kč učiněnými v době od [datum] do [datum] zaplatil FÚ [adresa] celkem 100 000 Kč. Žalobce požádal FÚ [adresa] o vrácení zaplacené částky dopisem ze dne [datum]. FÚ [adresa] odmítl peněžní prostředky žalobci vrátit s tím, že platby zaúčtoval proti doměřené daňové povinnosti společnosti [právnická osoba]. v likvidaci na DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2013 dle dodatečného platebního výměru [hodnota]. Zastával názor, že zrušení pravomocného výroku rozsudku o náhradě škody v trestním řízení nemělo vliv na pravomocné rozhodnutí o stanovení daně.
5. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále OdpŠk).
6. Konstatoval, že byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku u žalované podle § 14 odst. 3 OdpŠk. Shledal, že je dána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť došlo ke zrušení pravomocného rozsudku [Orgán veřejné moci] v dotčené části týkající se náhrady škody pro nezákonnost, tj. proto, že žalobci bylo uloženo nahradit FÚ [adresa] škodu, ačkoli pohledávka již dříve zanikla. Existence odpovědnostního titulu ani nebyla mezi stranami sporná. Prokázáno bylo také to, že žalobce na podkladě zrušeného rozhodnutí zaplatil 100 000 Kč. Tato částka představuje skutečnou škodu (hodnotu, o kterou se majetek žalobce snížil). Nebýt nezákonného rozhodnutí, žalobce by tuto částku FÚ [adresa] nezaplatil. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
7. Následně se zabýval tím, zda se ve věci uplatní zásada státu jako tzv. posledního dlužníka. Žalobci totiž vedle nároku na náhradu škody po státu podle OdpŠk vznikl též nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti FÚ [adresa] podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Soud prvního stupně měl za to, že FÚ [adresa] nemohl žalobcem poskytnuté plnění započíst na daňovou povinnost společnosti [právnická osoba]. Pohledávka za žalobcem vůči státu z titulu ručení za splnění daňové povinnosti společnosti [právnická osoba]. totiž zanikla již ke dni [datum] a jiná (vlastní) daňová povinnost žalobce nebyla ani tvrzena. Žalobce by FÚ [adresa] neplnil nebýt existence nezákonného rozhodnutí.
8. Soud prvního stupně konstatoval, že judikatura je v otázce uplatnění zásady státu jako tzv. posledního dlužníka poněkud rozpolcená. Citoval z několik rozsudků [Orgán veřejné moci] (sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]), které uplatnění této zásady připouštějí. Dále citoval rozsudky [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], které použití této zásady zpřísňují. V podrobnostech viz odst. 31 až 33 napadeného rozsudku. Konečně citoval z nálezu [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka], v němž [Orgán veřejné moci] kromě jiného dovodil, že není důvod neaplikovat na stát závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] ohledně vztahu bezdůvodného obohacení a náhrady škody, v němž byl učiněn právní závěr, že případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej na jeho úkor získal nezbavuje poškozeného možnosti požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného a vznik ani úspěšnost nároku na náhradu škody není podmíněna uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
9. Na podkladě nálezu [Orgán veřejné moci] sp. zn. [Orgán veřejné moci] dospěl soud prvního stupně k závěru, že se zásada státu jako posledního dlužníka v daném případě neuplatní a žalobce se může domáhat na žalované náhrady vzniklé škody, aniž by bylo nutné, aby se předtím bez úspěchu domáhal vydání bezdůvodného obohacení po FÚ [adresa]. Žalobci vznikla škoda v podobě odčerpaných finančních prostředků jako přímý důsledek vydání nezákonného rozsudku [Orgán veřejné moci] a nejde o případ, kdy by v důsledku vadného postupu státu došlo ke ztrátě vymahatelnosti již dříve existující pohledávky žalobce za jeho dlužníkem. Nárok na úrok z prodlení shledal důvodným od data [datum], tedy po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované.
10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.
11. Proti výrokům I a III tohoto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Zopakovala své přesvědčení, že se v daném případě měla uplatnit zásada státu jako tzv. posledního dlužníka. Odkaz na nález [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] nepovažovala za přiléhavý, neboť se týkal situace, kdy došlo k nevratné ztrátě majetku v důsledku nezákonného rozhodnutí. V projednávané věci však žalobce majetek neztratil definitivně, resp. to nebylo postaveno najisto. Žalobce nepodal vůči FÚ [adresa] žalobu a spokojil se pouze s jeho administrativním stanoviskem. Otázka vymahatelnosti pohledávky nebyla soudem postavena najisto. Jednání FÚ [adresa], který odmítl žalobci zaplacenou částku vrátit považovala žalovaná za primární a samostatnou příčinu vzniku majetkového úbytku na straně žalobce, čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. Soud prvního stupně tedy nesprávně posoudil splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu, konkrétně existenci škody a příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. Tyto podmínky splněny nebyly.
12. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I změnil a žalobu i v tomto rozsahu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
13. Žalobce považoval rozsudek v napadeném rozsahu za věcně správný. Navrhl jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že závěry soudu prvního stupně jsou opřeny o pečlivě zjištěný skutkový stav a ustálenou judikaturu [Orgán veřejné moci] a [Orgán veřejné moci]. Žalobce zopakoval, že škoda mu vznikla okamžikem, kdy na základě později zrušeného adhezního výroku rozsudku [Orgán veřejné moci] zaplatil FÚ [adresa] celkem 100 000 Kč. Škoda spočívala v úbytku finančních prostředků žalobce ve smyslu § 2952 odst. 1 o. z., nikoli ve ztrátě již existující pohledávky. Žalobce souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zásada, podle které stát odpovídá jako tzv. poslední dlužník se uplatní pouze v případech, kdy pochybení státního orgánu spočívá v tom, že poškozenému byla znemožněna úspěšná realizace pohledávky, která vůči třetí osobě existovala již před tímto pochybením. Nezákonný adhezní výrok sám o sobě vyvolal odliv peněžních prostředků žalobce a odpovědnost státu je tedy přímá a není podmíněna předchozím vymáháním plnění od jiného subjektu. Na projednávanou věc plně dopadají závěry rozsudku [Orgán veřejné moci] sp. zn [spisová značka]. Ke sjednocení judikatury došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] a na věc dopadá i nález [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka].
14. Za zcela nepřiléhavou považoval argumentaci žalované opřenou o § 8 odst. 3 OdpŠk, že měl svůj nárok nejprve vymáhat na FÚ [adresa]. Citované ustanovení dopadá na procesní prostředky k nápravě nezákonného rozhodnutí, kterých žalobce využil, neboť k jeho dovolání došlo ke zrušení nezákonného adhezního výroku rozsudku [Orgán veřejné moci]. Důvodné není ani tvrzení žalované, že majetková sféra žalobce nebyla zmenšena definitivně, neboť otázka vymahatelnosti nároku vůči FÚ [adresa] nebyla postavena najisto. Škoda žalobci vznikla a trvá. Případné pozdější plnění ze strany FÚ [adresa] by na tom ničeho nezměnilo a promítlo by se toliko do rozsahu škody. Jednání FÚ [adresa] nelze považovat za primární a samostatnou příčinu majetkového úbytku na straně žalobce. Žalobce zaplatil částku 100 000 Kč na základě nezákonného adhezního výroku rozsudku [Orgán veřejné moci]. Nebýt tohoto výroku, žalobce by FÚ [adresa] ničeho neplatil. Nezákonný výrok tak zůstává nutnou a právně významnou příčinou vzniku škody. Jednání FÚ [adresa] spočívající v přijetí a následném zúčtování plnění nepředstavuje novou okolnost, která škodu vyvolala nezávisle na původní škodné události. Jde nanejvýš o souběžný článek téhož skutkového děje, který byl vyvolán nezákonným rozhodnutím.
15. Žalobce dodal, že zúčtování plnění, které poskytl FÚ [adresa] na daňovou povinnost společnosti [právnická osoba]. postrádalo právní titul. Žalobce plnil výlučně za sebe z titulu náhrady škody podle adhezního výroku trestního rozsudku. Ručitelský závazek žalobce za daňovou povinnost společnosti [právnická osoba]. zanikl účinností reorganizačního plánu dne [datum]., jak bylo potvrzeno [Orgán veřejné moci] v rozsudku [spisová značka]. Vadná účetní operace FÚ [adresa] nemohla založit hmotněprávní titul. Příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím byla v řízení prokázána.
16. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalované rozsudek v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
17. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou stručně shrnuta shora. Ostatně skutkový stav mezi stranami sporný nebyl.
18. Po právní stránce nebyla spornou existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, kdy tímto je rozsudek [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] v adhezním výroku o uložení povinnosti žalobci k náhradě škody FÚ [adresa] jako poškozenému, neboť ten byl zrušen rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka].
19. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zaplacení částky 100 000 Kč žalobcem FÚ [adresa] představuje skutečnou škodu, neboť o tuto částku byl snížen majetek žalobce. FÚ [adresa] neměl za žalobcem jinou pohledávku z důvodu nesplnění daňové povinnosti kromě sporné pohledávky z titulu ručení za daňovou povinnost společnosti [právnická osoba]. [Orgán veřejné moci] však v kasačním rozsudku č. j. [spisová značka] dospěl k závěru, že pohledávka FÚ [adresa] za žalobcem zanikla účinností reorganizačního plánu a její přiznání v rámci adhezního řízení nemělo hmotněprávní podklad. Z toho vyplývá, že FÚ [adresa] nepostupoval správně, pokud započetl platbu částky 100 000 Kč učiněnou žalobcem na podkladě adhezního výroku rozsudku [Orgán veřejné moci] na plnění z titulu ručitelského závazku za daňový nedoplatek společnosti [právnická osoba]. v likvidaci.
20. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy v majetkové sféře žalobce, neboť nebýt nezákonného rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit FÚ [adresa] náhradu škody (v adhezním řízení), žalobce by FÚ [adresa] částku 100 000 Kč nezaplatil.
21. Za primární příčinu vzniku škody nelze považovat jednání FÚ [adresa], který žalobci zaplacené peněžní prostředky nevrátil, jak argumentovala žalovaná v odvolání. Škoda vznikla již zaplacením peněžních prostředků na podkladě nezákonného rozhodnutí.
22. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobci vznikl vůči státu jednak nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, a dále potenciálně též nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť FÚ [adresa] mu částku 100 000 Kč zaplacenou na podkladě nezákonného rozhodnutí dosud nevrátil, a to při neexistenci pohledávky za žalobcem z titulu jakéhokoli daňového nedoplatku.
23. Za této situace zůstala spornou otázka, zda se v daném případě může žalobce domáhat na státu nároku na náhradu škody podle OdpŠk či by se měl nejprve domáhat na státu – FÚ [adresa] vrácení částky 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, tedy zda se uplatní zásada státu jako tzv. posledního dlužníka.
24. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v projednávané věci zásada státu jako tzv. posledního dlužníka neuplatní.
25. Soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že judikatura [Orgán veřejné moci] není v tomto směru zcela jednotná. Citoval z rozsudků [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], v nichž [Orgán veřejné moci] zásadu státu jako tzv. posledního dlužníka dovodil. Poukázal však i na rozhodnutí jiná, v nichž [Orgán veřejné moci] uplatnění zmíněné zásady zpřesnil (rozsudky sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).
26. Např. v rozsudku sp. zn. [spisová značka] [Orgán veřejné moci] vyslovil, že není-li podle skutkového vylíčení v žalobě uplatněn vůči státu nárok na náhradu za ztrátu pohledávky pro pochybení orgánu státu, nýbrž nárok na náhradu škody, kterou žalobci způsobila třetí osoba v důsledku pochybení orgánu státu, nelze žalobu zamítnout s odůvodněním, že i kdyby byla tvrzení žalobce prokázána, povinnost státu by nastoupila až subsidiárně, pokud by se žalobce nedomohl její náhrady na primárním škůdci.
27. Ve svých úvahách pak neopomenul rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] a nález [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka].28. [Orgán veřejné moci] se ve zmíněném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia zabýval otázkou, zda je poškozený, pokud jsou na základě stejné právní skutečnosti vůči různým osobám splněny předpoklady vzniku jak nároku na náhradu škody, tak i nároku na vydání bezdůvodného obohacení, oprávněn uplatnit oba tyto nároky. Dospěl k závěru, že poškozený může vyžadovat plnění od kterékoliv odpovědné osoby, případně i ode všech, s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jedné povinné osoby zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo je na jeho úkor získal, tak nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného.29. Tento závěr byl nicméně dovozen v případě, kdy se nejednalo o vztah mezi poškozeným a státem podle OdpŠk.30. Otázku aplikace závěrů citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia i na vztahy mezi poškozenými a státem zmínil [Orgán veřejné moci] ve svém nálezu sp. zn. [spisová značka], v němž v odst. 37 uvedl, že právní názor ohledně vztahu bezdůvodného obohacení a náhrady škody byl překonán rozhodnutím velkého senátu [Orgán veřejné moci], konkrétně rozsudkem sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a není důvod jej neaplikovat i na stát.31. Zmíněným nálezem bylo částečně zrušeno usnesení [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka]. [Orgán veřejné moci] následně v rozsudku sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že posouzení, zda má stát v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu postavení solidárně odpovědného dlužníka nebo je naopak dlužníkem tzv. posledním je vždy odvislé jak ze vztahu každé jedné příčiny ke způsobenému následku, tak (a to především) charakterem následku, od nějž poškozený své nároky odvozuje. Je třeba vždy věnovat pozornost tomu, jak poškozený svůj nárok ve skutkové rovině konstruoval. Postavení posledního dlužníka bude mít stát zpravidla tehdy, jestliže na základě jeho protiprávního jednání nevznikl nový závazek, nýbrž závazek jiné osoby vůči poškozenému nemůže být právě a jen v důsledku nezákonného rozhodnutí (nebo nesprávného úředního postupu) řádně uspokojen. Podstatné tedy je, zda je stát za tvrzenou škodu přímo odpovědný či jde o ztrátu již existující pohledávky v důsledku pochybení státu.32. V projednávané věci škoda vznikla přímo v důsledku nezákonného rozhodnutí, neboť na jeho podkladě žalobce zaplatil částku 100 000 Kč, která mu nebyla vrácena. V důsledku nezákonného rozhodnutí tedy na straně žalobce nedošlo ke ztrátě vymahatelnosti již dříve existující pohledávky žalobce za jeho dlužníkem, jak zcela správně konstatoval soud prvního stupně.33. V souladu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] ve spojení s nálezem [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka] tedy žalobce nebyl povinen nejprve soudně vymáhat nárok z bezdůvodného obohacení, ale mohl si vybrat, zda svůj nárok uplatní z titulu náhrady škody podle OdpŠk či z titulu bezdůvodného obohacení. Celkově se mu nicméně může dostat pouze té částky, o kterou přišel, tedy v rozsahu plnění jedné povinné osoby by pak jeho nárok zanikl i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita).34. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalobci přiznal částku 100 000 Kč včetně úroku z prodlení v zákonné výši od data [datum].35. Ze všech důvodů vysvětlených shora shledal odvolací soud napadený rozsudek věcně správným, a to jak ve výroku I, tak ve výroku III o náhradě nákladů řízení, o nichž soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci a zcela správně též vyčíslil jejich výši. Proto napadený rozsudek ve výrocích I a III potvrdil (§ 219 o.s.ř.).36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení neúspěšná, a proto je povinna nahradit žalobci náklady řízení, které mu vznikly. Jednalo se o náklady na právní zastoupení advokátem. Advokát učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání. Za to mu náleží odměna ve výši 10 200 Kč (2 x 5 100 Kč podle § 7 bod 5. vyhl. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] (dále „a. t.“)), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t.) a náhrada za 21 % DPH ve výši 2 331 Kč.37. Žalobci tedy vznikly v odvolacím řízení náklady, jež lze považovat za účelné v celkové výši 13 431 Kč a odvolací soud uložil žalované zaplatit je žalobci ve standardní třídenní lhůtě podle § 160 o.s.ř. k rukám jeho advokáta.38. Výrok II nebyl odvoláním napaden, tudíž zůstal nedotčen.