Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Rozsudkem ze dne 27. 4. 2026 soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců částku 240 000 Kč (výrok I), rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a dále rozhodl, že náklady státu nese Česká republika (výrok III).
2. V pořadí třetím rozsudkem takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalované, aby zaplatila každému z pozůstalých žalobců částku 240 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku smrti jejich manžela a otce (dále jen „poškozený“) při pracovním úrazu dne [datum]. Žalobci tvrdili, že poškozený jako zaměstnanec žalované vykonával malířské práce podle pokynů zaměstnavatele, přičemž spadl z nezajištěného lešení, které nebylo opatřeno bočními stabilizátory ani zaaretovanými kolečky, a že žalovaná nezajistila bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Tvrdili, že žalovaná neprokázala, jaké konkrétní bezpečnostní pokyny zaměstnanci udělila, zda jim zaměstnanec rozuměl a zda jejich dodržování soustavně kontrolovala. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tvrzením, že poškozenému výslovně zakázala používání lešení a uložila mu provádět malířské práce pouze ze země do výšky 150 cm, že poškozený tento pokyn porušil, svévolně odstranil stabilizátory lešení a nacházel se pod vlivem alkoholu. Dovozovala proto úplnou liberaci podle § 270 odst. 1 zákoníku práce. Vedlejší účastník se se stanoviskem žalované ztotožnil a rovněž tvrdil naplnění liberačních důvodů.
3. Poprvé rozhodl soud prvního stupně ve věci rozsudkem dne 21. 8. 2020, č. j. [spisová značka], tak, že žalobu, aby žalovaná uhradila každému ze žalobců částku 240 000 Kč, zamítl. K odvolání žalobců rozhodoval ve věci Městský soud v [adresa], který rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. [spisová značka], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. [spisová značka], zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podruhé rozhodl soud prvního stupně ve věci rozsudkem dne 21. 11. 2023, č. j. [spisová značka], a to tak, že žalobu opět zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 3. 2024, č. j. [spisová značka]. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10. 3. 2025, č. j. [spisová značka], zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů, a to z listinných důkazů ([právnická osoba] spisu, pitevního protokolu, záznamu o vstupním školení BOZP, protokolu [právnická osoba], rodného a oddacího listu), z výslechů svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], z účastnické výpovědi jednatele žalované a ze znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a toxikologie. Návrh na doplnění dokazování dalšími důkazy soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost s odůvodněním, že nejsou relevantní pro prokázání skutečností významných pro rozhodnutí ve věci. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně takový závěr o skutkovém stavu, že poškozený zemřel dne [datum] v areálu [právnická osoba], kde vykonával jako brigádník práce pro žalovanou spočívající ve výmalbě prostor ze země do výšky 1,5 m. V době úmrtí pracoval poškozený sám, následně byl nalezen [jméno FO] a [jméno FO], kteří jej objevili ležícího na zemi v poloze na břiše. Na místě bylo spadlé posuvné lešení, které nebylo řádně zajištěno. Poškozený byl ráno před započetím prací na místo dopraven [právnická osoba], jednatelem žalované, který mu zadal práci spočívající ve výmalbě interiéru do výšky 1,5 m a rovněž jej proškolil o bezpečnosti práce. Poškozený dostal od jednatele žalované pokyny k práci, kdy měl zakázáno vstupovat na posuvné lešení s tím, že jeho úkolem je provádět výmalbu ze země pouze do výšky 150 cm. Pokyny mu sděloval v [jazyk], neboť poškozený byl rovněž [národnost] národnosti. K úmrtí poškozeného došlo okolo 11:15 hodin uvedeného dne v důsledku pádu z výše na obličejovou část hlavy, nikoliv z důvodu pádu lešení na poškozeného. Mezi osobními věcmi poškozeného byla nalezena láhev tvrdého alkoholu. Při nařízené pitvě byla následně v krvi poškozeného zjištěna hladina alkoholu 2,19 g/kg.
5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 269 odst. 1, § 270 odst. 1 písm. a) a b), § 270 odst. 2 a 3 a § 271k zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 2. 2018.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrt poškozeného nastala nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů ve smyslu § 271k zákoníku práce, tj. v důsledku pracovního úrazu. Žalovaná však prokázala liberační důvod podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a tak se zcela zprostila povinnosti nahradit újmu žalobcům jako pozůstalým poškozeného.
7. Výpověď jednatele žalované soud hodnotil jako věrohodnou. Přihlédl k tomu, že při své první výpovědi dne [datum] nevypověděl ničeho, co by bylo v rozporu s výpovědí svědka [jméno FO], a že pozdější rozdíly ve výpovědích se týkaly skutečností, které jednatel žalované uváděl s odstupem několika let. Výpověď jednatele žalované byla ode dne úmrtí poškozeného po letech neměnná v základních a zásadních bodech, a to ohledně pokynů, které dal poškozenému, tedy výmalby ze země jen do výšky 1,5 m a zákazu použití lešení, a skutečnosti, že lešení bylo na místě stále osazeno stabilizátory, které si musel poškozený odstranit sám. Soud proto uzavřel, že není důvod nevěřit jednateli žalované, že před započetím prací proškolil poškozeného o bezpečnosti práce a udělil mu pokyn provádět výmalbu pouze ze země do výše 150 cm a nepoužívat pojezdové lešení.
8. Soud prvního stupně měl za prokázané, že poškozený nastoupil u žalované dne [datum] jako brigádník a byl první den v práci. Jednatel žalované jej seznámil se zásadami bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména mu sdělil, že má provést výmalbu stěn interiéru pouze ze země do výšky 1,5 m a nesmí používat pojezdové lešení. Lešení bylo stále osazeno stabilizátory, dokud je neodstranil sám poškozený. Ačkoli nebylo poškozenému povoleno používat lešení, poškozený na ně vylezl, aniž by ho zajistil, a po pádu z lešení zemřel. Na místě bylo spadlé pojezdové lešení, které nemělo nasazené boční jistící podpěry ani zaaretovaná pojezdová kolečka. Smrt nastala v souvislosti s poraněním obličeje poškozeného, přičemž poranění vzniklo pádem poškozeného z výše, nikoliv pádem lešení na poškozeného. V krvi poškozeného bylo zjištěno 2,19 g/kg alkoholu.
9. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že náplň práce poškozeného nebyla nijak riziková, neboť měl vymalovat místnost jen do výšky 1,5 m, a to pouze ze země, přičemž měl zakázáno používat pojezdové lešení. Pokyny k práci poškozeného byly natolik jednoduché, že jednatel žalované mohl nechat poškozeného pracovat na místě samotného. Žalovaná neměla ani podezření, že by byl poškozený pod vlivem alkoholu či že by měl během práce alkohol požívat. Žalovaná podle soudu prvního stupně nejen vyžadovala, ale také kontrolovala dodržování pokynů, resp. měla v úmyslu po několika hodinách práce poškozeného zkontrolovat. Nehoda se však stala již po necelých čtyřech hodinách práce.
10. Ohledně alkoholu v krvi poškozeného soud prvního stupně po doplnění dokazování znaleckým posudkem dospěl k závěru, že poškozený se nacházel buď ve fázi středního, nebo těžkého stupně opilosti a jeho duševní funkce a celková pohotovost musely být sníženy. Nebylo však prokázáno, nakolik byly jeho duševní funkce sníženy, resp. že by opilost poškozeného byla jednou či jedinou příčinou jeho úmrtí. Další znalecké dokazování soud považoval za neúčelné, neboť ani další oslovení znalci nebyli schopni jednoznačně či s pravděpodobností hraničící s jistotou určit, zda požití alkoholu bylo jedinou nebo jednou z příčin pádu.
11. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že jedinou příčinou vzniku újmy byla skutečnost, že poškozený porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterými byl ze strany žalované seznámen, vstoupil na pojezdové lešení, aniž by ho zajistil, a následně z něho spadl. Byť bylo prokázáno, že poškozený požil alkohol a přivedl se do stavu těžké (případně středně těžké) opilosti, nebylo prokázáno, že by tato okolnost byla jedinou či jednou z příčin vzniku újmy. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že je naplněn liberační důvod dle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a žalovaná se zcela zprostila odpovědnosti za vzniklou újmu. Proto žalobu zamítl.
12. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 150 o. s. ř. tak, že žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, přestože byli ve věci úspěšní, a to s ohledem na poměry žalobců a okolnosti případu. S odkazem na § 150 o. s. ř. také rozhodl, že náklady státu nese Česká republika.
13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Namítali, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc rovněž nesprávně právně posoudil. Předně nesouhlasili se závěrem soudu prvního stupně, že poškozený byl řádně seznámen s pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Namítali, že existence takového pokynu byla prokazována výlučně účastnickou výpovědí jednatele žalované, aniž by byla podpořena dalšími důkazy. Podle žalobců neexistuje žádný písemný doklad o proškolení poškozeného, ani žádný jiný nezávislý důkaz potvrzující obsah a rozsah tvrzeného poučení. Soud prvního stupně podle žalobců nedostatečně zohlednil, že jednatel žalované měl na výsledku sporu přímý zájem a že jeho výpověď vykazuje rozpory s dřívějšími vyjádřeními a dalšími provedenými důkazy. Žalobci dále namítali, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že jednatel žalované měl dostatečný časový prostor k provedení školení, neboť z provedených důkazů podle nich vyplývá, že poškozený byl na pracovišti pouze stručně seznámen s výkonem práce a dalšími organizačními záležitostmi, takže rozsah tvrzeného školení neodpovídá reálným časovým možnostem. Žalobci brojili i proti závěru soudu prvního stupně, že žalovaná soustavně vyžadovala a kontrolovala dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Namítali, že poškozený byl první den výkonu práce ponechán na pracovišti bez dozoru, přičemž jednatel žalované po jeho uvedení na pracoviště odjel a poškozeného již nekontroloval. Podle žalobců nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná provedla jakoukoli kontrolu dodržování pokynů nebo že by konkrétně plánovala kontrolu vykonat. Závěr soudu prvního stupně o existenci kontroly proto považovali za důkazně nepodložený. Nesouhlasili se skutkovým závěrem, že poškozený porušil pokyn zaměstnavatele tím, že vstoupil na pojízdné lešení. Poukázali na znalecký posudek, z něhož podle jejich názoru nevyplývá jednoznačný mechanismus vzniku smrtelného poranění ani skutečnost, že by poškozený spadl právě z lešení. Z posudku nelze vyloučit ani jiné varianty průběhu úrazu, zejména možnost, že poškozený upadl a současně na sebe strhl lešení. Současně poukázali na to, že žádný ze svědků neviděl poškozeného na lešení pracovat ani na něj vstupovat. Naopak z výpovědí svědků podle žalobců vyplývá, že poškozený prováděl malířské práce ze země a že lešení bylo po události nalezeno na jeho nohou. Za těchto okolností měli žalobci za to, že porušení pokynu ze strany poškozeného nebylo prokázáno. Žalobci rovněž vytýkali soudu prvního stupně, že se nedostatečně vypořádal s rozpory mezi výpovědí jednatele žalované a ostatními důkazy, na které již v předchozím průběhu řízení upozornil dovolací soud. Namítali, že soud prvního stupně se s těmito rozpory vypořádal pouze obecnými úvahami o věrohodnosti výpovědi jednatele žalované, aniž by konkrétně vysvětlil jednotlivé zjištěné nesrovnalosti týkající se zejména postavení lešení, existence a formy školení poškozeného či kontroly jeho práce. Podle žalobců žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně existence liberačního důvodu podle zákoníku práce. V řízení nebylo prokázáno, že poškozený porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, že byl s těmito pokyny řádně seznámen, ani že jejich dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno. Nebylo rovněž prokázáno, že tvrzené jednání poškozeného představovalo jedinou příčinu vzniku újmy. Žalobci proto zastávali názor, že byly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za následky pracovního úrazu a že závěr soudu prvního stupně o úplném zproštění odpovědnosti žalované není správný. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.
14. Podle žalované není odvolání žalobců důvodné. Navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Žalovaná se vzdala práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.
15. Vedlejší účastník se vyjádřil k odvolání žalobců tak, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně i právně správný a odvolání žalobců není důvodné. Soud prvního stupně postupoval v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, správně zjistil skutkový stav a dospěl ke správnému závěru o naplnění liberačního důvodu, neboť příčinou újmy bylo zaviněné porušení pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci poškozeným. Udělení těchto pokynů bylo podle vedlejšího účastníka v řízení prokázáno. K námitce jejich nedostatečné kontroly poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], podle něhož soustavné vyžadování a kontrolování dodržování pokynů neznamená povinnost zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda je zaměstnanec neporušuje. Vedlejší účastník proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že nepožaduje náhradu nákladů odvolacího řízení.
16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a po doplnění dokazování listinou (§ 213 odst. 2, § 213a odst. 1 o. s. ř.) shledal, že odvolání žalobců není opodstatněné. Odvolací soud je shodně jako soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 10. 3. 2025, č. j. [spisová značka] (§ 243g odst. 1 ve spojení s ust. 226 odst. 1 o. s. ř.).
17. Soud prvního stupně v dalším řízení doplnil dokazování a zabýval se skutečnostmi, jejichž posouzení mu uložil dovolací soud. Provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech způsobem odpovídajícím § 132 o. s. ř. Odvolací soud se s jeho skutkovými a právními závěry ztotožňuje s dále uvedeným doplněním.
18. Odvolací soud považoval za potřebné zopakovat k důkazu Protokol [právnická osoba] pro [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 11. 9. 2018 (viz č. l. 391 spisu), neboť je možné z něj učinit další zjištění významné pro posouzení věci. Z Protokolu se podává, že dne 1. 8. 2018 [právnická osoba] zahájil kontrolu u žalované. Kontrola byla provedena dne 7. 9. 2018 a byla zaměřena na dodržování povinností vymezených v ust. § 3 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, se zaměřením na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce. Inspektorovi byly ze strany žalované předloženy doklady, mimo jiné záznam o vstupním školení BOZP – pan [jméno FO], dohoda o provedení práce – pan [jméno FO], systém řízení a prevence rizik, evidenční list o přidělování OOPP, posouzení zdravotní způsobilosti a školení BOZP vedoucích zaměstnanců. Kontrolou nebyly zjištěny nedostatky.
19. Z uvedené listiny vyplývá, že kontrola [právnická osoba] podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, zahrnovala rovněž dodržování povinností podle § 102 a § 103 zákoníku práce, které upravují zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Výsledek kontroly [právnická osoba], při níž žalovaná předložila systém řízení a prevence rizik k povinnostem podle § 102 odst. 1 a 2 zákoníku práce, dokumentaci o školení BOZP vedoucích zaměstnanců k povinnosti podle § 103 odst. 2 zákoníku práce a evidenční list o přidělování osobních ochranných pracovních prostředků k povinnosti podle § 104 zákoníku práce, svědčí o tom, že žalovaná plnila své zákonné povinnosti ve vztahu k zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
20. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věrohodnosti výpovědi jednatele žalované, které učinil soud prvního stupně. Otázka věrohodnosti jednatele žalované je v řízení posuzována opakovaně, přičemž soud prvního stupně se jí zabýval velmi pečlivě (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku). Přestože jde o účastnickou výpověď osoby zainteresované na výsledku sporu, ani odvolací soud nepřehlédl, že jednatel žalované od počátku řízení setrvale uváděl v podstatných okolnostech stejnou verzi skutkového děje, zejména pokud jde o obsah pokynů udělených poškozenému.
21. Jednatel žalované ve své účastnické výpovědi při jednání soudu dne 21. 8. 2020 a dne 9. 6. 2022 vypověděl, že poškozenému ústně zadal úkol vymalovat místnost do výšky 1,5 m a zakázal mu lézt na lešení. Stejné skutečnosti uvedl rovněž dne [datum] v 17:16 hod., tedy v den pracovního úrazu poškozeného, při podání vysvětlení [právnická osoba], kdy vypověděl, že poškozenému ústně uložil vymalovat místnost pouze do výšky 1,5 m a poučil jej, aby pracoval dole a na lešení nevstupoval. Uvedené skutečnosti byly zaznamenány i v úředním záznamu o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne [datum].
22. Odvolací soud zastává shodný názor jako soud prvního stupně, že rozhodná část výpovědi jednatele žalované je konzistentní a rozpory, které se objevily při jeho pozdějších výpovědích, se týkají skutečností vedlejší povahy, zejména otázky sestavení lešení nebo přítomnosti dalších osob na pracovišti, nikoli samotného obsahu pracovního úkolu či bezpečnostních pokynů, a že tyto rozpory lze vysvětlit časovým odstupem ode dne pracovního úrazu.
23. Jednatel žalované se konkrétně odlišně vyjádřil k tomu, kdo pojízdné lešení sestavil. Bezprostředně po události uvedl, že je pracovníci žalované sestavili sami, zatímco při jednání dne 21. 8. 2020 vypověděl, že je sestavovala firma svědka [jméno FO]. Prvotní údaj jednatele žalované se shoduje s výpovědí svědka [jméno FO], podle níž žalované lešení pouze zapůjčil a její pracovníci si je sestavili sami. I podle odvolacího soudu je třeba pozdější odlišný údaj jednatele žalované přičíst časovému odstupu a nepřesnému vybavení okolnosti, která se netýkala obsahu pracovního úkolu ani zákazu použít lešení.
24. Pokud jednatel žalované při jednání dne 9. 6. 2022 uvedl, že poškozený byl při práci kontrolován svědkem [jméno FO] nebo jinou osobou, je tato část jeho výpovědi sice odlišná od výpovědi svědka [jméno FO], podle níž se na pracovišti v rozhodné době nacházel pouze náhodou, ale jak správně konstatoval soud prvního stupně, přítomnost svědka [jméno FO] ani jeho kontrolní činnost jednatel žalované dříve nezmiňoval. Uvedená odlišnost se rovněž netýká obsahu pracovního úkolu ani bezpečnostních pokynů udělených poškozenému, o nichž jednatel žalované vypovídal shodně již bezprostředně po pracovním úrazu, a lze ji rovněž přičíst časovému odstupu od pracovního úrazu.
25. Ostatně časový odstup od pracovního úrazu se projevil i ve výpovědi svědka [jméno FO], který při jednání před soudem dne 9. 6. 2022 nejistě vypověděl, že poškozený snad měl pracovat do výšky 1,4 m, ačkoli v úředním záznamu [právnická osoba] ze dne [datum], který sám sepsal, zaznamenal, že poškozený měl vymalovat zdi do výšky 1,5 m. Výpověď svědka [jméno FO] dokládá, že jednatel žalované již bezprostředně po události uváděl stejnou verzi pracovního zadání, jakou následně uvedl ve svých účastnických výpovědích.
26. Je skutečností, že žádný ze svědků si nevybavil, do jaké výšky byly stěny v době pracovního úrazu vymalovány, avšak nelze přehlédnout, že tuto okolnost dne [datum] nemuseli vůbec vnímat, protože jejich pozornost byla zaměřena na oživování poškozeného, případně na zajištění místa události a její šetření. Skutečnost, že si tuto okolnost nevybavili, proto nemůže založit rozpor mezi výpověďmi svědků a účastnickou výpovědí jednatele žalované. Skutkové zjištění, že dva elektrikáři viděli poškozeného kolem 9:30 hod. pracovat ze země a neviděli jej používat lešení, sice samo o sobě neprokazuje obsah pokynů, které mu jednatel žalované udělil, odpovídá však způsobu práce tvrzenému jednatelem žalované a podporuje věrohodnost jeho výpovědi.
27. Další odlišnost spočívá v údaji uvedeném v úředním záznamu [právnická osoba] ze dne [datum], podle něhož měl být poškozený o bezpečnosti práce proškolen ústně. Tento záznam ale nebyl jednatelem žalované sepsán ani podepsán a jeho obsah jednatel žalované neautorizoval. Zachycuje toliko informace zaznamenané [právnická osoba]. Údaj, že poškozený byl o bezpečnosti práce proškolen ústně, pak není v rozporu s existencí písemného záznamu o vstupním školení BOZP. Samotné školení i konkrétní pokyny týkající se uložené práce a zákazu používat lešení mohly být poškozenému sděleny ústně, zatímco absolvování vstupního školení BOZP stvrdil svým podpisem na příslušném záznamu.
28. Podle odvolacího soudu věrohodnost výpovědi jednatele žalované nezpochybňuje ani údaj zaznamenaný při podání vysvětlení dne [datum], podle něhož jednatel žalované uvedl, že „nic nebylo písemně“. Z úředního záznamu totiž není zřejmé, zda se toto sdělení vztahovalo také ke vstupnímu školení BOZP, nebo pouze ke konkrétnímu pracovnímu zadání a zákazu použít lešení. Existenci písemného záznamu o vstupním školení BOZP nadto dokládá samotná listina datovaná dnem pracovního úrazu a opatřená podpisem poškozeného, kterou žalovaná předložila při kontrole [právnická osoba] dne 7. 9. 2018. Neurčitě zachycené sdělení jednatele žalované proto nelze bez dalšího považovat za rozporné s jeho pozdější výpovědí.
29. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi jednatele žalované o pracovním úkolu a bezpečnostních pokynech udělených poškozenému. Při hodnocení její věrohodnosti přihlédl k tomu, že zjištěné rozpory se převážně týkaly vedlejších okolností skutkového děje a byly vysvětlitelné časovým odstupem, zatímco obsah pracovního úkolu a bezpečnostních pokynů popisoval jednatel žalované od počátku shodně.
30. V řízení tak bylo prokázáno, že poškozený absolvoval vstupní školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, včetně zákazu požívání alkoholických nápojů, což stvrdil svým podpisem, a že mu jednatel žalované ústně zadal pracovní úkol vymalovat místnost ze země do výšky 1,50 m a současně mu zakázal používat lešení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud vyšel ze skutkového zjištění, že poškozený byl před zahájením práce řádně seznámen s pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, včetně výslovného zákazu používat pojízdné lešení a pokynu provádět výmalbu pouze ze země do výšky 1,50 m.
31. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že školení poškozeného nebylo vzhledem ke své délce dostatečné. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žádný právní předpis nestanoví minimální dobu školení zaměstnance. Jeho dostatečnost je třeba posuzovat s ohledem na charakter práce a rozsah sdělovaných pokynů. Rozhodující přitom nebylo podrobné seznámení poškozeného s úplným obsahem pracovního řádu, vnitřních předpisů a obecných zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale seznámení s těmi pravidly a riziky, která se vztahovala k práci, již měl vykonávat. Poškozenému byla zadána jednoduchá malířská práce prováděná ze země, ve vyklizené místnosti, a byl mu výslovně zakázán vstup na pojízdné lešení, které stálo v místnosti bokem. Jednatel žalované s ním přitom komunikoval v [jazyk] jazyce a ze sdělení elektrikářů vyplynulo, že poškozený se nejméně v průběhu dopoledne těmito pokyny řídil, tedy jim porozuměl. Za těchto okolností nelze dobu školení v délce 30 minut považovat za nedostatečnou.
32. Žalobci opětovně namítali, že jednatel žalované poškozeného neznal a navzdory tomu ho ponechal samotného, bez jakéhokoliv dohledu.
33. Samotná skutečnost, že poškozený pracoval u žalované první den a jednatel žalované jej předtím neznal, nezakládala povinnost zajistit nad ním nepřetržitý dohled. Poškozený měl vykonávat jednoduchou malířskou práci ve vyklizené místnosti, a to ze země pouze do výšky 1,50 m. Pojízdné lešení nebylo určeno k plnění jeho pracovního úkolu. Jednatel žalované poškozenému ukázal pracovní pomůcky, uložil mu, aby prováděl výmalbu ze země, a výslovně mu zakázal pojízdné lešení používat. Pokyn mu udělil bezprostředně před zahájením práce v [jazyk] jazyce, kterému poškozený rozuměl. Poškozený přitom nevykazoval známky ovlivnění alkoholem ani jiné známky nasvědčující tomu, že není schopen udělený pokyn respektovat. Nejméně po část pracovní doby se udělenými pokyny skutečně řídil, neboť dva elektrikáři jej přibližně v 9:30 hod. viděli malovat ze země.
34. Rozsah kontrolní povinnosti žalované bylo třeba posuzovat podle konkrétních provozních a pracovních podmínek, rizikovosti práce, kterou měl poškozený vykonávat a podle osoby zaměstnance. V dané věci byl poškozenému přidělen jednoduchý úkol spočívající ve výmalbě stěn místnosti do výše 1,50 m od země, ve vyklizené místnosti, kde se sice nacházelo pojízdné lešení, to však bylo odstaveno bokem, opatřeno stabilizátory a nebylo připraveno k použití. Poškozený obdržel výslovný pokyn, aby na pojízdné lešení nevstupoval. Samotná přítomnost pojízdného lešení na pracovišti za těchto okolností nepředstavovala rizikovost pracoviště, ani nezakládala povinnost žalované zajistit nad poškozeným trvalý či zvýšený dohled. Ostatně samotné ponechání lešení v místnosti nebylo příčinou vzniku újmy poškozeného. K tomu vedlo až jeho jednání, kdy v rozporu s výslovným zákazem na lešení vstoupil a použil je bez jeho zajištění.
35. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2021, č. j. [spisová značka], vydaném v této věci, uvedl, že (cit.): Podmínka, že „znalost a dodržování (pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“, samozřejmě neznamená, že je povinností zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci neporušují příslušné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž, opětovně podle konkrétních poměrů a podmínek zaměstnavatele a charakteru (rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce, reálně vyhodnotit bezpečnostní rizika a tomu přizpůsobit kontrolní činnost tak, aby se tato rizika pokud možno eliminovala“. (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 21 Cdo 357/2025).
36. V řízení bylo prokázáno, že před zahájením výkonu práce jednatel žalované seznámil poškozeného s pravidly bezpečnosti práce. Dále bylo prokázáno, že jednatel žalované se hodlal ještě v průběhu pracovní směny, v brzkých odpoledních hodinách, na pracoviště vrátit a osobně zkontrolovat průběh práce. K pracovnímu úrazu však došlo již kolem 11:15 hod., po necelých čtyřech hodinách práce, tedy dříve, než se jednatel žalované stihl na pracoviště vrátit a zkontrolovat plnění zadaných pracovních povinností, včetně dodržování bezpečnostních pokynů. Skutečnost, že poškozený nebyl osobně zkontrolován již v průběhu dopoledne, pak s ohledem na jednoduchost zadané práce, její nízkou rizikovost při dodržení zadaných pokynů a udělený bezpečnostní pokyn, podle odvolacího soudu neznamená, že by žalovaná v daném případě porušila svou povinnost soustavně vyžadovat a kontrolovat dodržování bezpečnostních pokynů. Opačný závěr by ve svém důsledku znamenal požadavek nepřetržitého dohledu nad poškozeným. Nepřetržitý dohled však nelze po žalovaném zaměstnavateli spravedlivě požadovat, právě s ohledem na jednoduchost uložené práce, způsob, jakým měla být vykonávána, a ostatní zjištěné okolnosti jejího výkonu. Při hodnocení splnění této povinnosti odvolací soud přihlédl také k tomu, že poškozený pracoval u žalované první den a k pracovnímu úrazu došlo již po necelých čtyřech hodinách práce. Požadavek soustavnosti kontroly je proto třeba v dané věci posuzovat v tomto časovém rámci a s ohledem na povahu uložené práce, nikoli pouze podle toho, zda byl poškozený před vznikem pracovního úrazu osobně zkontrolován. Odvolací soud proto považuje způsob, jakým žalovaná vyžadovala a kontrolovala dodržování bezpečnostních pokynů, spočívající v poučení poškozeného před zahájením práce a v plánované osobní kontrole jejího průběhu ještě v průběhu téže pracovní směny, za přiměřený povaze a okolnostem uložené práce, a uzavírá, že žalovaná splnila povinnost soustavně vyžadovat a kontrolovat dodržování bezpečnostních pokynů podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Tomuto závěru odpovídá i protokol [právnická osoba], z něhož vyplynulo, že u žalované byla zavedena pravidla pro zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a žalovaná tak na plnění povinností v této oblasti obecně nerezignovala.
37. Důvodně soud prvního stupně uzavřel také to, že poškozený udělené pokyny porušil. Znaleckým posudkem podaným znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], dne 28. 3. 2023 bylo prokázáno, že smrtelné poranění poškozeného vzniklo v důsledku jeho pádu z výše na obličejovou část hlavy, nikoli pádem lešení na poškozeného. Současně bylo zjištěno, že lešení bylo v době nehody bez stabilizačních prvků a nemělo zajištěna kolečka, ačkoli při zahájení práce bylo pojízdné lešení odstaveno bokem, opatřeno stabilizačními prvky a nebylo připraveno k použití. V době mezi odjezdem jednatele žalované a vznikem pracovního úrazu přitom v místnosti pracoval poškozený sám a z provedeného dokazování nevyplynulo, že by s lešením v této době manipulovala jiná osoba. Změna polohy a zajištění lešení svědčí závěru, že s ním manipuloval a k použití je připravil právě poškozený. Ten byl nalezen v bezprostřední blízkosti převráceného pojízdného lešení, přičemž podle závěru znalce utrpěl smrtelné poranění pádem z výše. Mechanismus, při němž by toto poranění bylo způsobeno pádem lešení na poškozeného, byl vyloučen. Pojízdné lešení bylo jediným zjištěným pracovním prostředkem nacházejícím se v místnosti, jehož použití umožňovalo pád z výšky. Uvedené skutečnosti ve vzájemné souvislosti odůvodňují závěr, že poškozený pojízdné lešení použil a následně z něj spadl. Okolnost, že převrácené lešení po události zasahovalo do prostoru dolních končetin poškozeného, tento závěr nevyvrací. Nevypovídá totiž nic o mechanismu vzniku jeho smrtelného poranění. Odvolací soud znovu odkazuje na závěry znaleckého posudku, že poranění poškozeného nebylo způsobeno pádem lešení na poškozeného. Skutkový závěr, že poškozený navzdory zákazu na lešení vstoupil a následně z něj spadl, má proto dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
38. Námitka žalobců, že znalec neurčil konkrétní výšku pádu a že poškozený mohl spadnout ze stoje, není důvodná. Znalec sice neurčil přesnou výšku pádu, ale podle charakteru poranění usuzoval na velkou intenzitu působícího násilí a uzavřel, že smrtelné poranění vzniklo pádem z výše. Závěr znalce tak tvrzení žalobců o pádu poškozeného ze stoje nepodporuje.
39. Pokud žalobci poukazovali na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2021, č.j. [spisová značka], v němž dovolací soud vyjádřil úvahu, že provedené důkazy nasvědčují závěru, že poškozený si nějakým způsobem lešení na sebe strhl, pak odvolací soud zdůrazňuje, že šlo pouze o předestřenou úvahu, přičemž v dalším řízení byl právě za účelem objasnění otázky, jaký byl mechanismus vzniku poranění poškozeného, ustanoven ve věci znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zdravotnická odvětví různá, forenzní traumatologie, [tituly před jménem]. [jméno FO], [tituly za jménem] Závěry tohoto znaleckého posudku (viz výše) spolehlivě vyvrací přetrvávající domněnku žalobců, že poškozený na sebe lešení strhl.
40. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal i se skutečností, že poškozený se nacházel ve stavu střední až těžké opilosti, a správně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že opilost poškozeného byla jedinou příčinou nebo jednou z příčin pracovního úrazu. V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu bylo třeba zjistit, jak se hladina alkoholu v krvi poškozeného ve výši 2,19 ‰ s ohledem na jeho tělesnou konstituci projevila na jeho rozpoznávacích a ovládacích schopnostech a zda ovlivnila jeho jednání způsobem, který vedl k pádu. Podle osloveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO] tuto skutečnost již nelze objektivně zjistit, neboť by bylo nutné provést s poškozeným vyšetřovací pokus, což vzhledem k jeho úmrtí možné není. Rovněž další oslovený znalec [tituly před jménem]. [jméno FO], [tituly za jménem], uvedl, že není schopen určit, zda a do jaké míry se opilost poškozeného na jeho pádu podílela, když k pádu mohlo dojít i z jiných příčin. Za situace, kdy samotná zjištěná hladina alkoholu v krvi poškozeného (2,19 ‰) neprokazuje příčinnou souvislost mezi opilostí poškozeného a vznikem pracovního úrazu, soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaná neprokázala, že opilost poškozeného byla jedinou příčinou nebo jednou z příčin pracovního úrazu ani že by bez ní k úrazu nedošlo tak, jak k němu došlo. Podmínky zproštění odpovědnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákoníku práce proto nebyly splněny.
41. Odvolací soud však souhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, že žalovaná prokázala existenci liberačního důvodu podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. V řízení bylo prokázáno, že poškozený byl dostatečně, srozumitelně a bezprostředně před zahájením práce poučen, aby výmalbu stěn prováděl pouze ze země do výšky 1,50 m a aby nepoužíval pojízdné lešení. Dále bylo prokázáno, že v průběhu dopoledne se pracovní úkol ani pracovní podmínky poškozeného nezměnily, žalovaná dodržování daných pokynů vyžadovala a že zvolený způsob kontroly odpovídal jednoduchosti uložené práce, povaze pracoviště a rizikům, která bylo možné při řádném výkonu pracovního úkolu předvídat. Poškozený přesto navzdory výslovnému zákazu vstoupil na pojízdné lešení a následně z něj spadl, čímž si přivodil smrtelné zranění. Udělený bezpečnostní pokyn porušil přinejmenším z nedbalosti. Současně nebylo prokázáno, že by opilost poškozeného byla jedinou nebo jednou z příčin pracovního úrazu. Z provedeného dokazování nevyplynula ani jiná okolnost, která by se na vzniku pracovního úrazu podílela jako jeho další příčina. Za této situace je správný závěr soudu prvního stupně, že jedinou prokázanou příčinou pracovního úrazu bylo zaviněné porušení bezpečnostních pokynů ze strany poškozeného a že žalovaná se podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce zcela zprostila povinnosti nahradit vzniklou újmu.
42. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to ve všech jeho výrocích.
43. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario za situace, kdy v odvolacím řízení procesně úspěšná žalovaná náhradu nákladů řízení výslovně nepožadovala.
44. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované bylo rozhodnuto rovněž podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když vedlejší účastník se náhrady nákladů řízení vzdal.