Výrok
I. Rozsudek prvostupňového soudu se v zamítavém výroku II v odvoláním napadeném rozsahu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 382,30 Kč, a to v pravidelných splátkách po 400 Kč měsíčně, až do úplného zaplacení, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy ke každému 25. dni v měsíci, pod sankcí ztráty výhody splátek.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odůvodnění
1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 109 082,74 Kč formou pravidelných měsíčních splátek po 2 000 Kč, splatných vždy do patnáctého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I), žalobu zamítl do zbývajícího nároku na zaplacení částky 141 116,57 Kč s požadovanými kapitalizovanými úroky z prodlení a zákonnými úroky z prodlení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný zaplatil celkem 250 199,31 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení dvou revolvingových úvěrů. První nárok vycházel ze smlouvy, uzavřené dne 11.9.2022, na jejímž základě byl poskytnut úvěr s původním rámcem 110 000 Kč, později navýšeným na 127 000 Kč, přičemž žalobkyně požadovala úhradu nesplacené jistiny ve výši 126 999,94 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty 1 000 Kč a příslušenství. Druhý nárok vycházel ze smlouvy, uzavřené dne 8.11.2021, jejíž úvěrový rámec byl navýšen z 10 000 Kč na 120 000 Kč, a žalobkyně se domáhala zaplacení nesplacené jistiny 119 999,37 Kč, nákladů na vymáhání 600 Kč, smluvní pokuty 1 000 Kč a příslušenství. Žalovaný nárok neuznal a namítal absolutní neplatnost obou úvěrových smluv z důvodu, že žalobkyně neprovedla posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí, když podle něj vycházela pouze z neověřených tvrzení o jeho příjmech a výdajích. Dále zpochybňoval samotné uzavření smluv, neboť byly sjednány distančním způsobem, a tvrdil, že nelze prokázat, zda je skutečně uzavřel v předloženém znění. Namítal rovněž, že se před zahájením řízení i po jeho zahájení pokoušel spor řešit smírně a zahájil řízení před [právnická osoba], avšak žalobkyně přesto přistoupila k soudnímu vymáhání.
3. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování zejména listinnými důkazy, a to úvěrovými smlouvami, úvěrovými podmínkami, dodatky ke smlouvám, výpisy čerpání, splátek a úhrad, výzvami ke splacení úvěrů, předžalobní výzvou, podáními účastníků, dokumentací předloženou k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, listinami, týkajícími se řízení před [právnická osoba] a dalšími listinami. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Soud zjistil, že mezi účastníky byly dne 8.11.2021 a 11.9.2022 uzavřeny dvě smlouvy o revolvingovém úvěru, jejichž úvěrové rámce byly následně navýšeny až na 120 000 Kč, resp. 127 000 Kč. Žalovaný z obou úvěrů čerpal finanční prostředky, část závazků uhradil, avšak své splátkové povinnosti neplnil řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně oba úvěry dne 25.8.2025 zesplatnila. Soud dále zjistil, že žalovaný opakovaně navrhoval smírné řešení věci a zahájil řízení před [právnická osoba], přičemž před podáním žaloby byl vyzván k úhradě i předžalobní výzvou. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně předložila pouze omezené podklady, obsahující údaje o příjmech, bydlení a dalších poměrech žalovaného. Skutkovým závěrem soudu bylo, že žalovaný obdržel peněžní prostředky ze dvou úvěrových smluv, které řádně nesplatil, avšak současně nebylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smluv řádně a dostatečně prověřila jeho úvěruschopnost.
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1798 a násl., § 2395 a násl. a § 2991 občanského zákoníku a dále podle § 84 odst. 2, § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vyšel z toho, že mezi účastníky byly uzavřeny spotřebitelské úvěrové smlouvy, u nichž bylo povinností poskytovatele předem spolehlivě a dostatečně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě ověřených údajů o jeho příjmech, výdajích a celkové finanční situaci. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za nedostatečné považoval zejména neprokázání zdroje a stability jeho příjmů, neověření nákladů na bydlení, nedoložení údajů o dalších závazcích žalovaného a nepředložení výpisů z registrů, na jejichž prověření se žalobkyně odvolávala. Soud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dále k rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27.3.2014 ve věci C-565/12 LCL Le Crédit Lyonnais SA a k důvodové zprávě k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě těchto východisek uzavřel, že obě úvěrové smlouvy jsou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné, žalovaný se však na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o nesplacenou část poskytnuté jistiny ve výši 109 082,74 Kč. Proto žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu a umožnil splácení jistiny ve splátkách, přiměřených možnostem žalovaného, zatímco nároky představované smluvními úroky, úroky z prodlení, smluvními pokutami a dalším příslušenstvím jako nedůvodné zamítl.
5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť převážný úspěch měl sice žalovaný, jemuž však žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to dle důvodu, uvedeného v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., kdy rozhodnutí vytýká nesprávná skutková zjištění spočívající v nesprávném výpočtu výše bezdůvodného obohacení. Odvolání směřuje výlučně proti výroku II. napadeného rozsudku, neboť žalobkyně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o překvalifikování uplatněného nároku na nárok z bezdůvodného obohacení, nesouhlasí však s výší částky, kterou jí soud na tomto základě přiznal. Namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění správně zjistil a převzal z provedených důkazů, že ze smlouvy č. [číslo] žalovaný vyčerpal 145 382,30 Kč a uhradil 104 501,15 Kč a že ze smlouvy č. [číslo] vyčerpal 163 561,89 Kč a uhradil 76 978 Kč, avšak z těchto správně zjištěných údajů následně vyvodil nesprávný matematický závěr o rozsahu bezdůvodného obohacení. Podle žalobkyně rozdíl mezi čerpáním a úhradami u první smlouvy činí 40 881,15 Kč a u druhé smlouvy 86 583,89 Kč, takže celková výše bezdůvodného obohacení představuje částku 127 465,04 Kč, nikoliv částku 109 082,74 Kč, kterou jí soud prvního stupně přiznal. Žalobkyně proto namítá, že soud prvního stupně na základě správně zjištěných skutkových okolností dospěl k nesprávnému vyčíslení nároku, a v důsledku toho jí nepřiznal bezdůvodné obohacení v plném rozsahu.
7. Žalobkyně zdůrazňuje, že jelikož soud prvního stupně již výrokem I. přiznal částku 109 082,74 Kč, zbývající dosud nepřiznaná část bezdůvodného obohacení činí 18 382,30 Kč. Nesprávnost napadeného rozsudku tak podle ní nespočívá v právním posouzení věci ani v hodnocení provedených důkazů ohledně existence nároku, nýbrž výhradně v chybně provedeném výpočtu rozdílu mezi částkami vyčerpanými a uhrazenými žalovaným. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni další částku 18 382,30 Kč a nahradit jí náklady odvolacího řízení, případně aby výrok II. rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvádí, že již od počátku řízení namítal absolutní neplatnost obou úvěrových smluv a zastával názor, že žalobkyni může svědčit pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K odvolací námitce žalobkyně, týkající se nesprávného vyčíslení bezdůvodného obohacení, uvedl, že pokud žalobkyně relevantními důkazy prokáže, že soud prvního stupně skutečně nesprávně určil jeho výši a že doplatek činí 18 382,30 Kč, bude respektovat povinnost uhradit správně stanovenou výši bezdůvodného obohacení, neboť se nechce vyhýbat vypořádání svých závazků. Současně však požaduje, aby odvolací soud správnost vyčíslení důsledně prověřil na základě předložených důkazů. Poukazuje dále na to, že sám nemohl v odvolacím řízení včas předložit vlastní důkazy o jím uskutečněných splátkách, neboť jeho banka mu odmítá vydat potřebné podklady v přiměřené lhůtě a za jejich vydání požaduje nepřiměřeně vysoký poplatek, přičemž podle sdělení banky by na tyto podklady musel čekat i několik měsíců. Žalovaný rovněž požádal o úpravu splatnosti měsíčních splátek ve výši 2 000 Kč z patnáctého dne na dvacátý pátý den v měsíci, protože tento termín odpovídá dni výplaty jeho mzdy a usnadnil by mu plánování rozpočtu domácnosti. Současně zásadně nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť má za to, že za případné nesprávné vyčíslení bezdůvodného obohacení nenese odpovědnost on, ale soud prvního stupně, což ostatně sama žalobkyně v odvolání připouští. Dále poukazuje na to, že zástupce žalobkyně měl již při jednání dne 7.4.2026 možnost výši bezdůvodného obohacení upřesnit či korigovat, avšak neučinil tak, a proto měla být tato otázka vyřešena již v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaný rovněž nesouhlasí se zrušením rozsudku soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení; připouští pouze možnost případného doplnění povinnosti uhradit po ověření správné výše doplatek bezdůvodného obohacení v režimu splátek. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.
10. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, z nichž proto vychází i odvolací soud. Žalobkyně vyčíslila dlužnou částku ze smlouvy č. 1 na 145 382,30 Kč s tím, že na dlužnou částku žalovaný uhradil 104 501,15 Kč, dále vyčíslila dlužnou částku ze smlouvy č. 2 na 163 561,89 Kč s tím, že na dlužnou částku žalovaný uhradil 76 978 Kč.
11. Odvolací námitka žalobkyně je důvodná. Pochybení soudu prvního stupně nespočívá v právním závěru o povaze uplatněného nároku, nýbrž ve vyčíslení dosud nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, jakým výpočtem soud dospěl k přiznané částce 109 082,74 Kč a v návaznosti na ni k zamítnuté částce 141 116,57 Kč. Zejména není vysvětleno, jak do výsledného vyčíslení promítl jednotlivá čerpání a úhrady u obou úvěrů, které sám zjistil v bodech 9 a 10 odůvodnění. Rozsudek je tak v této dílčí otázce nedostatečně odůvodněný a z hlediska rekonstrukce výpočtu přiznané a zamítnuté jistiny dílem nepřezkoumatelný; nevyhovuje požadavku § 157 odst. 2 o. s. ř. na srozumitelné a přesvědčivé vysvětlení rozhodovacích úvah soudu. Samotné uvedení výsledných částek bez objasnění jejich vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním tento požadavek nesplňuje.
12. Uvedený nedostatek však v poměrech této věci nebrání věcnému přezkumu a nevyžaduje zrušení napadeného rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Rozhodné údaje o čerpání a úhradách jsou totiž v rozsudku výslovně uvedeny, jsou spojeny s konkrétními listinnými důkazy a odvolací soud je přejímá, aniž by měnil jejich hodnocení nebo činil odlišná skutková zjištění. K nápravě postačuje správný aritmetický výpočet z těchto údajů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že přezkoumatelnost je třeba poměřovat především možností účastníků náležitě uplatnit odvolací důvody; ne každý nedostatek odůvodnění činí rozhodnutí nepřezkoumatelným v procesním smyslu. Také odborná literatura rozlišuje mezi nedostatky, které znemožňují přezkum, a nejasnostmi, jež lze z dostupných důvodů rozhodnutí objasnit (srov. kolektiv autorů Nejvyššího soudu, Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, komentář k usnesení sp. zn. 28 Cdo 4266/2014, ATLAS consulting, 27. 7. 2015). Žalobkyně ostatně početní nesoulad konkrétně označila a žalovaný se k němu mohl vyjádřit. Dílčí nedostatek vysvětlení výpočtu proto nelze v této věci ztotožnit s nepřezkoumatelností, která by bránila vlastnímu rozhodnutí odvolacího soudu.
13. Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že vztahy účastníků je třeba vypořádat jako plnění z neplatných smluv o spotřebitelském úvěru. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Toto ustanovení představuje zvláštní úpravu vůči obecným ustanovením o vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, poskytovatel v takovém případě nemá nárok na sjednané úroky a poplatky, nýbrž pouze na dosud nesplacenou jistinu, a to v době splatnosti odpovídající možnostem spotřebitele. Při stanovení zbývajícího plnění je proto třeba od skutečně poskytnutých prostředků odečíst všechny zjištěné úhrady žalovaného na příslušný úvěr, nikoli pouze částky, které žalobkyně podle neplatných smluv účetně přiřazovala k úhradě jistiny. Jinak by se do vypořádání nepřípustně promítly nároky, založené neplatným smluvním ujednáním.
14. U smlouvy č. [číslo] činily vyčerpané prostředky 145 382,30 Kč a žalovaný na tento úvěr uhradil 104 501,15 Kč. Zbývající část poskytnuté jistiny tak činí 40 881,15 Kč (145 382,30 Kč − 104 501,15 Kč). U smlouvy č. [číslo] činily vyčerpané prostředky 163 561,89 Kč a úhrady žalovaného 76 978 Kč; zbývající část jistiny proto činí 86 583,89 Kč (163 561,89 Kč − 76 978 Kč). Celkově je tedy žalovaný povinen z titulu vypořádání plnění z obou neplatných smluv vrátit 127 465,04 Kč (40 881,15 Kč + 86 583,89 Kč).
15. Uvedený výpočet je současně nutno zasadit do rozsahu předmětu řízení a odvolacího přezkumu. Žalobkyně původně požadovala celkem 250 199,31 Kč s příslušenstvím. Jednotlivé částky zjištěného nevráceného plnění nepřesahují částky, uplatněné z příslušných úvěrových vztahů; přiznáním plnění z odlišného právního titulu při zachování totožného skutkového základu proto nedochází k překročení žalobního návrhu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož částka 109 082,74 Kč již byla žalobkyni pravomocně přiznána výrokem I napadeného rozsudku, zbývá jí přiznat dalších 18 382,30 Kč (127 465,04 Kč − 109 082,74 Kč), tedy právě částku, kterou požaduje v odvolacím návrhu. Po této změně představuje zamítnutá část původně požadované částky 122 734,27 Kč (250 199,31 Kč − 127 465,04 Kč). Nejde tak o přiznání dalšího smluvního příslušenství, nýbrž výlučně o nápravu nesprávného výpočtu dosud nevrácené jistiny.
16. Na uvedeném závěru nic nemění vyjádření žalovaného o obtížích při získávání bankovních dokladů. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně zjištěnou výši svých úhrad nezpochybnil a žádná konkrétní tvrzení o dalších úhradách neuplatnil před poučením podle § 119a odst. 1 o. s. ř. ani následně před vyhlášením rozhodnutí. Ve vyjádření k odvolání ostatně neoznačil konkrétní další platbu, její výši a dobu uskutečnění, která by měla být v uvedeném vyčíslení opomenuta; požaduje především ověření správnosti výpočtu, které odvolací soud provedl. Pro žalovaného jako jiného účastníka než odvolatele platí podle § 211a o. s. ř. omezení nových skutečností a důkazů stanovená v § 205a o. s. ř. Poukaz na dobu vyřízení žádosti bankou a cenu bankovních podkladů sám o sobě nenaplňuje některou ze zákonných výjimek. K případným novým tvrzením o dalších úhradách, uskutečněných již před rozhodnutím soudu prvního stupně, pro něž nejsou podmínky přípustnosti podle § 205a o. s. ř. splněny, proto odvolací soud podle § 213 odst. 5 o. s. ř. nepřihlíží. Tento závěr se netýká skutečností, které by nastaly teprve po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí a byly řádně uplatněny podle § 205a písm. f) o. s. ř.
17. Odvolací soud se nemohl zabývat požadavkem žalovaného na změnu splatnosti splátek, stanovených výrokem I rozsudku soudu prvního stupně. Tento výrok žalovaný odvoláním nenapadl a žalobkyně svým odvoláním požaduje pouze přiznání další částky 18 382,30 Kč ze zamítnuté části nároku. Vyhovující výrok I, včetně výše splátek, jejich splatnosti k patnáctému dni v měsíci a ztráty jejich výhody, proto nabyl právní moci; stejně tak nabyl právní moci výrok II v části, která nebyla odvoláním žalobkyně napadena. Odvolací soud je podle § 212 o. s. ř. vázán rozsahem požadovaného přezkumu a právní mocí oddělitelných, nenapadených částí rozhodnutí (§ 159, § 159a a § 206 o. s. ř.). Stanovení splatnosti nově přiznávaného doplatku není důvodem k otevření pravomocného rozhodnutí o dříve přiznaném plnění. Samotný požadavek, obsažený ve vyjádření k odvolání žalobkyně, nemůže nahradit včas podané vlastní odvolání žalovaného.
18. Žalovaný při jednání odvolacího soudu uvedl, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uhradil žalobkyni na splátkách podle výroku I celkem 10 000 Kč. K doložení předložil doklady o platbách po 2 000 Kč ze dne 10. 7. 2026, 14. 8. 2026 a 14. 9. 2026; těmito doklady je tedy doloženo plnění v celkové výši 6 000 Kč. Ani tyto úhrady však nemění výsledek odvolacího přezkumu. Žalovaný je poskytl na plnění povinnosti uložené pravomocným výrokem I, který nebyl odvoláním napaden, a nejde proto o plnění na částku 18 382,30 Kč, jejíž přiznání je předmětem odvolání žalobkyně. Odvolací soud, vázaný rozsahem odvolání podle § 212 o. s. ř., tyto úhrady od uvedeného doplatku neodečítá; je třeba je zohlednit při plnění, případně výkonu pravomocného výroku I.
19. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně správně zjistil rozhodné skutečnosti, avšak nesprávně vypočetl zbývající plnění, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil zamítavý výrok II v odvoláním napadeném rozsahu tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dalších 18 382,30 Kč. Nepřebírá přitom nové skutkové okolnosti ani nenahrazuje chybějící dokazování; napravuje pouze nesprávný početní výsledek při zachování skutkových zjištění i právního závěru soudu prvního stupně. Zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení by za těchto okolností nebylo potřebné.
20. U nově přiznané částky odvolací soud zohlednil zvláštní úpravu doby vrácení jistiny podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru a skutečnost, že žalovaného již zatěžuje pravomocně uložená povinnost hradit splátky po 2 000 Kč měsíčně. Doplatek proto rozložil do dalších měsíčních splátek po 400 Kč, čímž zachoval postupné vypořádání závazku namísto jeho jednorázové úhrady. Výši a podmínky splatnosti splátek stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. U tohoto nově přiznaného plnění mohl na rozdíl od pravomocného výroku I zohlednit požadavek žalovaného, aby splátky byly splatné k 25. dni v měsíci, který odpovídá jím uvedenému výplatnímu termínu. V této části proto jeho požadavku vyhověl. Takto stanovená splatnost se týká pouze doplatku přiznaného odvolacím soudem; splatnost splátek dříve přiznaných 109 082,74 Kč zůstává nedotčena.
21. V souvislosti se změnou rozhodnutí odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně. Rozhodný je konečný výsledek řízení, nikoli původní, početně nesprávné vyčíslení úspěchu účastníků. Žalobkyně uspěla do částky 127 465,04 Kč, zatímco žalovaný uspěl do zamítnutých 122 734,27 Kč. Při porovnání těchto částek je poměr jejich úspěchu v zásadě stejný, přibližně 50,95 % ku 49,05 %. Ani jeden z účastníků tedy neměl podstatně převažující úspěch. Odvolací soud proto využil možnosti stanovené v § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. zakládá povinnost znovu o těchto nákladech rozhodnout; vlastní posouzení nároku na jejich náhradu se řídí § 142 odst. 2 o. s. ř.
22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 143 o. s. ř. Žalobkyně sice byla v odvoláním vymezeném rozsahu plně úspěšná, přiměřené použití ustanovení o nákladech prvostupňového řízení však podle odvolacího soudu vyžaduje, aby byla podmínka nezavdání příčiny k zahájení řízení v tomto případě posouzena ve vztahu k důvodu vedení odvolacího řízení. Jeho předmětem již nebyla otázka platnosti úvěrových smluv ani právního základu vypořádání, nýbrž výlučně početní korekce zbývající jistiny na základě údajů, zjištěných soudem prvního stupně. Žalovaný výši svých úhrad před soudem prvního stupně nesporoval a ve vyjádření k odvolání uvedl, že správně stanovený doplatek po ověření výpočtu akceptuje; požadoval především kontrolu jeho výše a zachování splátkového režimu. Potřeba odvolacího přezkumu tak nevyplynula ze sporu účastníků o rozhodné vstupní údaje ani z procesního jednání žalovaného, směřujícího k nesprávnému vyčíslení nároku, ale z početního pochybení při jejich promítnutí do rozhodnutí soudu. Odvolací soud proto v těchto konkrétních okolnostech dovodil, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k vedení této fáze řízení, a přiměřeně na něj vztáhl výjimku ze zásady úspěchu, ve věci upravenou v § 143 o. s. ř. Rozhodnutí není založeno na pouhé absenci subjektivního zavinění žalovaného ani na poměru celkového úspěchu účastníků v prvostupňovém řízení. Za uvedeného použití § 143 o. s. ř. by náhrada odvolacích nákladů náležela žalovanému, jemu však žádné náklady v této fázi řízení nevznikly. Odvolací soud proto vyslovil, že ani na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.