Výrok
I. Rozsudek se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce podal včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně žalobu zamítl a uložil mu zaplatit žalované náklady řízení.
2. Namítal, že výše zadostiučinění nebyla soudem správně zhodnocena. Správně měla být stanovena v částce 15 000 Kč za rok se zvýšením o 50 % s přihlédnutím k okolnostem případu i k tomu, že žalovaná se ani neomluvila. Celková délka řízení měla být počítána až do posledního úkonu soudu (k vrácení přeplatku soudního poplatku došlo 28. 6. 2023), tedy nikoli k okamžiku zpětvzetí žaloby.
3. Snížení zadostiučinění o 35 % je nepřijatelné. Věc nebyla nijak skutkově ani právně složitá, když veškeré sporné otázky byly vyřešeny v předcházejících řízeních. Předmět vypořádání nebyl rozsáhlý a ohledně souboru nemovitostí účastníci uzavřeli dohodu, rozšiřování předmětu řízení protistranou mohl soud eliminovat koncentrací řízení. Rovněž snížení o 5 % pro podíl účastníků na délce řízení nebylo namístě, žalobce se naopak zasadil o zkrácení řízení uzavřením dohody o podstatné části předmětu řízení. Poukázal na to, že v důsledku délky řízení došlo ke ztrátě na hodnotě nemovitého majetku a zmaření zamýšleného dalšího využití nemovitostí, což mělo být zohledněno v rámci významu řízení pro žalobce. V průběhu řízení také došlo k převratnému navýšení ceny nemovitostí. Navrhl rozsudek změnit tak, že soud uloží žalované zaplatit mu 161 625 Kč s úrokem z prodlení.
4. Žalovaná navrhla rozsudek jako správný potvrdit odkazujíc na svou předchozí argumentaci; z jednání se omluvila z důvodu kolize, přičemž nežádala o odročení.
5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) jednaje v nepřítomnosti žalované. Odvolání neshledal důvodným. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, jež byla pro odvolací přezkum dostačující. Odvolatel ostatně nesporoval jejich správnost, nýbrž jejich zhodnocení, tedy závěry, které z dokazování soud učinil z hlediska posouzení důvodnosti nároku (stanovení výše zadostiučinění).
6. Namítá-li žalobce nesprávné stanovení celkové délky řízení, nelze s ním souhlasit. Zadostiučinění se neposkytuje za celou dobu, kdy řízení formálně trvalo, nýbrž jen za dobu, kdy účastníku mohla důvodně vzniknout nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku řízení. Tato doba skončila skutečně okamžikem zpětvzetí odvolání účastníky. V době následující sice řízení ještě formálně trvalo, nicméně nebyla tu již nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku, popř. mohlo jít nanejvýš o újmu zcela zanedbatelnou.
7. V tomto lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR NS 30 Cdo 243/2015: „Doba trvání řízení z hlediska odškodnění se neodvíjí striktně od jeho počátku a konce dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Anebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR NS 30 Cdo 2434/2010: „Předpoklad vzniku újmy nemusí být naplněn jenom proto, že řízení formálně trvá. Třeba zkoumat, dokdy šlo o reálné vymožení práva a od kdy již řízení vzhledem k okolnostem ztratilo význam.“
8. Do celkové délky řízení se započítávají i doby, kdy bylo řízení přerušeno, jelikož otázka, zda délky řízení, kvůli němuž bylo řízení přerušeno, byla přiměřená či nikoliv má vliv toliko na závěr o přiměřenosti délky hlavního řízení. Další aspekty s tím související lze zohlednit až v rámci kritérií pro modifikaci základní částky zadostiučinění podle § 31a zákona.
9. Tak postupoval i soud I. stupně a odvolací soud shledává jeho závěry o délce řízení ovlivňující nemajetkovou újmu žalobce správnými.
10. Jelikož celková délka řízení přesáhla 10 let, nepochybil soud I. stupně ani v tom, že základní částku za rok řízení stanovil na 20tisíc Kč (s krácením první 2 roky). Jelikož žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích jakožto vyšší forma kompenzace, nepřísluší mu nárok na omluvu, resp. konstatování porušení práva, jelikož jde o méně významné formy kompenzace. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3850/2014.
11. V zásadě správně pak soud I. stupně upravil výši zadostiučinění (základní částku) podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona 82/98 Sb. (s jistou modifikací odvolacího soudu uvedenou dále).
12. Nejvýznamnějším kritériem byla složitost řízení, jak ji soud popsal v bodu 42. odůvodnění. Tyto závěry plně odpovídají popsanému předmětu a průběhu řízení a snížení zadostiučinění o 35 % je plně adekvátní. Namítá-li žalobce, že věc se postupně zjednodušovala, jelikož účastníci zčásti dosáhli dohody, nic to na složitosti věci nemění. Je zcela běžné, že po provedení a zhodnocení dokazování, vyřešení předběžných otázek, popř. i omezení předmětu řízení účastníky se věc bude jevit jednodušeji než předtím.
13. Vliv na celkovou délku řízení měli také účastníci, jak soud správně uvedl v bodu 44. odůvodnění. Tento závěr plně vyplývá z popisu průběhu řízení, přičemž jde o řadu opakovaných situací. Podle náhledu odvolacího soudu by zde bylo namístě tuto okolnost zohlednit (zejména vzhledem k opakujícím se situacím) snížením zadostiučinění o 10 %.
14. Kromě toho však je namístě zohlednit též podíl orgánu veřejné moci na délce řízení. Jednak pro nepřiměřenou délku dovolacího řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] (jedno z řízení, kvůli kterým bylo předmětné řízení přerušeno), jednak pro jistou nekoncentrovanost postupu soudu ve věci. Tyto okolnosti, i vzhledem k tomu, že šlo o „průtah“ v řízení vedlejším, by mohly zdůvodnit zvýšení základní výše zadostiučinění o cca 5-10 %.
15. Co se týče významu řízení pro žalobce, souhlasí odvolací soud s tím, že šlo o význam standardní. Nešlo o řízení s typově vyšším významem (např. věci trestní, rodinné, pracovní) nýbrž toliko o vypořádá společného majetku manželů, tedy o právo majetkové, a to jen v podobě rozdělení majetku existujícího (nešlo tedy ani o nabytí či pozbytí majetku ani o jiný nárok s existenčním významem pro účastníky). Konkrétní okolnosti popsal opět přiléhavě soud I. stupně. Namítá-li žalobce zchátrání majetku, lze je přičíst účastníkům, neboť oni byli vlastníky a mohli o majetek pečovat. Stát nikoli. Stejně tak otázka vývoje cen nemá pro dané kritérium význam, neboť byla-li částka finančního vypořádání majetku v průběhu času vyšší, bylo tomu tak proto, že cena vypořádávaného majetku se zvýšila (a naopak).
16. Soud I. stupně redukoval základní výši zadostiučinění o 40 %, odvolací soud by považoval za adekvátní redukci o 45 % a zvýšení o cca 5-7 %, tudíž (i při zvýšení o 10 %) by dospěl v zásadě ke stejné částce jaká již byla žalobci žalovanou vyplacena před zahájením řízení.
17. Správně bylo rozhodnuto též o nákladech řízení. Proto odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil.
18. Žalovaná byla úspěšná i v odvolacím řízení. Má proto vůči žalobci právo na náhradu nákladů v něm vzniklých. Jde o paušální náhradu nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za vyjádření k odvolání 300 Kč.