Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZměněno

Spisová značka

55 Co 276/2026

Soud: Městský soud v PrazeDatum rozhodnutí: 9. 9. 2026Č. j.: 55 Co 276/2026-87Předseda senátu: JUDr. Zdeněk StibralAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 10. 11. 2026Předmět řízení: o zaplacení 28 927,89 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:MSPH:2026:55.Co.276.2026.87
náklady řízenídokazovánípeněžité plněnínáhrada nákladůodvolání
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (27) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 28 927,89 Kč s 15 % zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z částky 5 820,53 Kč, s 14,75 % zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z částky 14 068,36 Kč, s 12,75 % zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z částky 9 039 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů 27 181,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit [Orgán veřejné moci] doplatek soudního poplatku za odvolání 289 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet [Orgán veřejné moci].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 28 927,89 Kč s příslušenstvím (výrok I). a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 116 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval, aby mu žalovaná doplatila pojistné plnění v celkové výši 28 927,89 Kč s příslušenstvím z titulu tří pojistných událostí vztahujících se k havarijně pojištěnému vozidlu žalobce u žalované. Konkrétně požadoval částku 14 068,36 Kč představující podle jeho názoru neoprávněně neuhrazenou daň z přidané hodnoty (dále i jen DPH) z pojistné události č. [hodnota], částku 5 820,53 Kč jako neuhrazenou DPH z pojistné události č. [hodnota] a částku 9 039 Kč jako neuhrazenou DPH z pojistné události č. [hodnota], v nichž žalovaná podle žalobce nesprávně krátila pojistné plnění o DPH. Tvrdil, že ačkoliv je plátcem DPH, nevznikl mu nárok na její odpočet, neboť opravy vozidel z pojistných událostí provedl opravce, který nebyl plátcem DPH, a tudíž nemohl žalobci vystavit daňový doklad zakládající právo na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu příslušných zákonných ustanovení.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť měla za to, že postupovala v souladu s pojistnými podmínkami, podle nichž se v případě oprávněné osoby, která je plátcem DPH, poskytuje pojistné plnění v cenové úrovni bez DPH i tehdy, byla-li oprava provedena opravcem, jenž není plátcem DPH, pokud oprávněná osoba neprokáže, že jí nevznikl nárok na odpočet DPH. Zdůraznila, že žalobce takový důvod neprokázal.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil z listinných důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a v odstavci 7 popsal skutečnosti, které z provedených důkazů zjistil. Za nesporné vzal, že mezi účastníky řízení byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo havarijní pojištění vozidla žalobce. Nedílnou součástí pojistné smlouvy byly pojistné podmínky žalované. V průběhu pojistného vztahu došlo ke třem pojistným událostem vedených u žalované pod č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota]. Žalobce je plátcem DPH, zatímco opravce [právnická osoba], IČ0 [IČO] (dále jen oprávce) plátcem DPH není. Žalovaná žalobci vyplatila pojistné plnění z těchto tří událostí po odečtení DPH. Soud prvního stupně dále citoval pojistné podmínky žalované, a to konkr. čl. 10 bod 16, jež upravuje poskytování pojistného plnění bez DPH, a to tak, že „je-li pojistiteli známa informace, že oprávněná osoba je plátcem DPH, poskytne pojistné plnění v cenové úrovni bez DPH i za opravu provedenou u opravce, který není plátcem DPH, ledaže oprávněná osoba prokáže, že jí nevznikl oprávněný nárok na odpočet DPH podle příslušných právních předpisů“. Soud prvního stupně pak učinil v tomto směru skutkový závěr, že žalobce ani přes poskytnuté kvalifikované poučení neprokázal konkrétní důvod, pro který by mu ve smyslu pojistných podmínek nevznikl oprávněný nárok na odpočet DPH.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2758 odst. 1, § 2774 odst. 1 a § 2811 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (také jen o. z.) a dále podle § 73 odst. 1 písm. a), odst. 5 a odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále také jen zák. o DPH). Vyšel z toho, že mezi účastníky nebyl spor o vznik pojistných událostí, tedy, že žalobce má nárok na pojistné plnění (ostatně žalovaná částky oproštěné o DPH plnila), nýbrž výhradně o výklad čl. 10 bodu 16 pojistných podmínek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nastala právě situace předpokládaná tímto článkem, neboť žalobce je plátcem DPH a opravy byly provedeny opravcem, který plátcem DPH není. Zabýval se proto otázkou, zda žalobce prokázal existenci výjimky předvídané v citovaném článku, tedy že mu nevznikl oprávněný nárok na odpočet DPH. Argumentaci žalobce, že neplátce DPH nemůže vystavit daňový doklad umožňující odpočet daně, soud prvního stupně nepřijal, neboť by podle jeho názoru vedla k tomu, že by se výjimka uplatnila ve všech případech oprav provedených neplátcem DPH, což by odporovalo smyslu uvedeného smluvního ujednání. Uzavřel proto, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně splnění výjimky stanovené pojistnými podmínkami v uvedeném článku, a z tohoto důvodu žalobu zamítnul.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla ve věci plný úspěch. Proto jí přiznal vůči žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 13 116 Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem, náhrady hotových výdajů a odpovídající DPH.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Rozhodnutí vytýkal nesprávné právní posouzení věci spočívající ve výkladu a aplikaci čl. 10 bodu 16 pojistných podmínek žalované – [podezřelý výraz]. Sdělil, že skutkový stav byl mezi účastníky nesporný a spor se týkal výhradně otázky, zda mu vznikl oprávněný nárok na odpočet DPH. V této souvislosti poukázal na to, že pojistné podmínky byly vytvořeny žalovanou a předloženy bez možnosti jejich individuálního ovlivnění, a proto měly být v případě pochybností vyloženy k tíži jejich autora, tedy žalované. V této souvislosti odkázal na judikaturu [Orgán veřejné moci], konkrétně usnesení ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a rozsudek ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]. Podle žalobce soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl předmětného smluvního ustanovení, jehož účelem je zabránit tomu, aby pojištěný obdržel náhradu DPH, kterou si může současně odečíst v režimu daně z přidané hodnoty, a tím získal neoprávněnou výhodu, resp. by dané plnění obdržel dvakrát.

8. Žalobce zdůraznil, že v projednávané věci bylo prokázáno, že opravu vozidla provedl opravce, který nebyl plátcem DPH, a proto vystavil faktury bez vyčíslené DPH. Z toho podle jeho názoru přímo vyplývá, že dodavatel služby neuplatnil daň na výstupu a žalobci nevznikl oprávněný nárok na odpočet DPH. Tuto skutečnost tak ve smyslu citovaného článku pojistných podmínek prokázal již pouhým odkazem na § 72 a § 73 zákona o DPH. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož neprokázal konkrétní důvod neexistence nároku na odpočet DPH, je proto zjevně nesprávný. Dále žalobce namítal, že úvahy soudu prvního stupně o tom, na jaké situace měla výjimka obsažená v pojistných podmínkách dopadat, neodpovídají smyslu daného ustanovení. Uvedl možné příklady případů, kdy by u oprávcem neúčtované DPH mohlo být pojistné plnění poskytováno bez DPH, např. při likvidaci škody rozpočtem nebo v situaci, kdy by si pojištěný sám pořídil náhradní díly a z jejich pořízení uplatnil odpočet DPH. Tvrdil, že žádná taková situace v projednávané věci nenastala a žalovaná proto bezdůvodně krátila pojistné plnění, přestože žalobce vynaložil na opravu skutečné náklady a žádný nárok na odpočet DPH mu nevznikl. Žalobce současně vytkl žalované nelogičnost jejího postupu, když krátila pojistné plnění o DPH pouze u části poskytnuté služby spočívající v dodání náhradních dílů, přestože šlo o jediné komplexní plnění zahrnující jak dodání dílů, tak samotnou opravu vozidla, přičemž pro takový postup podle něj neexistuje opora v pojistných podmínkách ani ekonomické opodstatnění. Z uvedených důvodů žalobce odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná považovala odvolání žalobce za nedůvodné a ztotožnila se s právními závěry soudu prvního stupně. Namítala, že výklad čl. 10 bodu 16 pojistných podmínek je jednoznačný a nevyvolává žádné interpretační pochybnosti, takže není důvod aplikovat pravidlo výkladu k tíži autora smluvních podmínek. Zdůraznila, že v projednávané věci byly splněny obě podmínky předpokládané uvedeným článkem, neboť žalobce je plátcem DPH a opravu vozidla provedl opravce, který plátcem DPH není. Za této situace pojistné podmínky stanoví, že pojistné plnění bude poskytnuto v cenové úrovni bez DPH, ledaže pojištěný prokáže, že mu nevznikl nárok na odpočet DPH. Žalovaná poukázala na to, že z rozpisů prací a materiálu i z předložených faktur vyplývá, že materiál byl pořízen za maloobchodní ceny obsahující DPH a následně byl žalobci přefakturován, takže žalobce fakticky hradil cenu materiálu a práce v cenové hladině s DPH, na což právě předmětné smluvní ujednání dopadá. Proto byly žalovanou z přefakturovaných položek odečteny částky odpovídající DPH. Žalovaná v této souvislosti zdůraznila, že žalobce mohl mít nárok na proplacení DPH pouze tehdy, pokud by prokázal, že mu nevznikl nárok na její odpočet, což se však ani přes poučení poskytnuté soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř. nestalo. Žalovaná rovněž odkázala na argumentaci soudu prvního stupně, podle níž by přijetí výkladu prosazovaného žalobcem vedlo k tomu, že by výjimka obsažená v pojistných podmínkách byla naplněna ve všech případech oprav provedených neplátcem DPH, což neodpovídá obsahu smluvního ujednání. Má za to, že odvolání představuje pouze polemiku s uzavřenou smluvní úpravou a správnými závěry soudu prvního stupně. Závěrem žalovaná odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Protože účastníci řízení výslovně souhlasili s projednáním a rozhodnutím o odvolání žalobce bez nařízení jednání, postupoval odvolací soud podle § 214 odst. 3 o. s. ř., odvolací jednání nenařizoval a přistoupil toliko k veřejnému vyhlášení rozsudku podle § 156 odst. 1 o. s. ř.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

12. Podle § 2 odst. 1 písm. a), b) zák. o DPH předmětem daně je dodání zboží a poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, s místem plnění v tuzemsku.

13. Podle § 2 odst. 1 písm. a), b) zák. o DPH zdanitelné plnění je plnění, které je předmětem daně a není osvobozené od daně.

14. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. o DPH plátce daně je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci své ekonomické činnosti použije pro uskutečňování zdanitelných plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku.

15. Podle § 72 odst. 2 písm. a) zák. o DPH daní na vstupu u přijatého zdanitelného plnění se rozumí daň uplatněná podle tohoto zákona na zboží, které plátci bylo nebo má být dodáno, nebo službu, která mu byla nebo má být poskytnuta.

16. Podle § 72 odst. 5 zák. o DPH nárok na odpočet daně vzniká plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat.

17. Podle § 73 odst. 1 písm. a) zák. o DPH pro uplatnění nároku na odpočet daně je plátce povinen splnit tyto podmínky: při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, mít daňový doklad.

18. Mezi účastníky řízení nebylo v rozepři to, že žalobce je plátcem DPH, že oprava poškozeného vozidla byla provedena opravcem, který není plátcem DPH, že žalovaná při stanovení pojistného plnění postupovala podle čl. 10 bodu 16 pojistných podmínek, ani to, v jaké výši byla jednotlivá pojistná plnění poskytnuta. Spornou zůstala toliko otázka, zda žalobce prokázal existenci výjimky předpokládané uvedeným článkem pojistných podmínek, tedy že mu nevznikl oprávněný nárok na odpočet DPH podle příslušných právních předpisů.

19. Odvolací soud se v tomto směru neztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal to, že mu nevznikl oprávněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Předmětné smluvní ustanovení výslovně váže vznik výjimky na prokázání skutečnosti, že oprávněné osobě nevznikl nárok na odpočet DPH podle právních předpisů upravujících daň z přidané hodnoty, tedy konkrétně zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle výše uvedených zákonných ustanovení vzniká nárok na odpočet u přijatého zdanitelného plnění z daně na vstupu. Podmínkou mj. je daňový doklad a daň, kterou v tomto případě uplatnil opravce vůči žalobci. Pro posouzení věci je proto rozhodné, zda žalobce jako plátce DPH mohl z plnění poskytnutého opravcem uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. o DPH výslovně hovoří o odpočtu daně, kterou vůči plátci uplatnil jiný plátce. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že opravce nebyl plátcem DPH a žalobci vystavil faktury, na nichž byla uvedena sazba DPH ve výši 0 %, tedy žádná částka daně na nich vyčíslena nebyla, tedy vůči žalobci neuplatnil daň z přidané hodnoty. Za této situace žalobci daň na vstupu, kterou by byl podle zákona o DPH oprávněn odečíst nevznikla.

20. Odvolací soud považuje za správnou námitku žalobce, že ustanovení pojistných podmínek používá právní pojem „nárok na odpočet DPH podle příslušných právních předpisů“. Je proto nutno zkoumat existenci tohoto nároku z pohledu veřejnoprávní úpravy daně z přidané hodnoty, nikoliv z pohledu ekonomických úvah o tom, zda cena poskytnutého plnění mohla nepřímo zahrnovat náklady, které opravce vynaložil při pořízení materiálu. Skutečnost, že opravce při své podnikatelské činnosti nakupoval náhradní díly za ceny obsahující DPH, sama o sobě neznamená, že žalobci vznikl nárok na odpočet daně. Takový nárok lze dovozovat pouze za podmínek stanovených zákonem o dani z přidané hodnoty, které však v projednávaném případě splněny nebyly.

21. Daňový subjekt má v prvé řadě povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro jeho daňovou povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného. Podle § 72 odst. 1 zák. o DPH je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování vyjmenovaných plnění. Podle § 73 odst. 1 písm. a) zák. o DPH je pro uplatnění nároku na odpočet daně plátce povinen při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, mít daňový doklad. Znamená to tedy, že daňový subjekt je povinen tvrdit, chce-li uplatnit nárok na odpočet DPH, že od jiné osoby, která v době transakce byla plátcem DPH, přijal plnění zákonem charakterizované jako zdanitelné plnění a tato použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Daňový subjekt proto musí v daňovém řízení prokázat nejen to, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a že je použil k uskutečnění své ekonomické činnosti, ale i to, kdo mu ono plnění poskytl. Tento „poskytovatel“ totiž musí být plátcem DPH, aby vznikl daňovému subjektu nárok na odpočet daně (viz rozhodnutí [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka]).

22. Odvolací soud současně nemůže přisvědčit úvaze soudu prvního stupně, podle níž by výklad zastávaný žalobcem vedl k faktickému vyprázdnění obsahu předmětného ustanovení pojistných podmínek. Výklad smluvního ujednání musí vycházet především z jeho jazykového projevu a je proto nepřípadná argumentace, že by při takovémto výkladu daného článku, nemohla být výjimka zde uvedená de facto nikdy naplněna. Jestliže žalovaná jako tvůrce pojistných podmínek spojila výjimku z krácení pojistného plnění s neexistencí nároku na odpočet DPH podle právních předpisů, nelze této podmínce přisuzovat jiný obsah, než jaký vyplývá z právní úpravy daně z přidané hodnoty. Případné pochybnosti o významu smluvního ujednání pak nemohou být vykládány k tíži pojistníka, který jeho text nevytvářel. Jak ostatně trefně podotknul žalobce, není na něm, aby vymýšlel, za jakých situací by případně podle výkladu žalované mu nárok na odpočet podle uvedeného článku vznikl.

23. Naopak žalobce již pouhým odkazem na předmětná zákonná ustanovení zákona o DPH prokázal, že mu v souvislosti s opravami vozidla provedenými neplátcem DPH nevznikl oprávněný nárok na odpočet DPH. Zjednodušeně řečeno, pokud nebyla v daňových dokladech, který vystavoval neplátce DPH, daň z přidané hodnoty uvedena, nemůže žalobce jako plátce DPH učinit její odpočet. Byla tak naplněna výjimka předvídaná čl. 10 bodem 16 pojistných podmínek a žalovaná nebyla oprávněna krátit pojistné plnění o částky odpovídající DPH. Odvolací soud dále sděluje, že smyslem předmětného ujednání všeobecných podmínek žalované je to, aby pojištěný neobdržel pojistné plnění v případě daně z přidané hodnoty dvakrát, pakliže je plátcem DPH, tj. jednou při jím uplatněném odpočtu daně z přidané hodnoty a podruhé jako pojistné plnění od žalované. Odvolací soud také připomíná, že pojistné plnění má plně (po odečtení spoluúčasti) reparovat pojištěnému vzniklou škodu, která mu v souvislosti s pojistnou událostí vznikla. V tomto konkrétním případě tedy veškeré náklady, které žalobce na opravu vozidla vynaložil zahrnují i náklady na DPH. Protože žalobce nemohl učinit odpočet DPH, ač je jejím plátcem, a žalovaná ji žalobci neuhradila, ačkoli on daň z přidané hodnoty prokazatelně při opravě svého vozidla uhradil, zkrátila jeho pojistné plnění o částky představující daň z přidané hodnoty ve výši 28 927,89 Kč. Jinými slovy tato částka představující rozdíl mezi skutečně vynaloženými náklady na opravu vozidla a poskytnutým pojistným plněním. Nárok žalobce na doplatek pojistného plnění v této výši je proto opodstatněný.

24. Žalobci náleží i požadované příslušenství z dlužné částky ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z., když žalovaná se dostala do prodlení následujícím dnem, po dni, kdy žalobci sdělila, že jeho nároky uspokojit nehodlá, a to na podkladě přípisu ze dne [datum] u částky 22 715 Kč, ze dne [datum] u částky 61 988 Kč a ze dne [datum] u částky 38 045 Kč. Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.

25. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 28 927,89 Kč s požadovaným příslušenstvím.

26. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupně je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci plný úspěch. Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 16 950 Kč podle § 11 odst. 1, 2, § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (7 úkonů právní služby á 2 260 Kč – převzetí a příprava věci, sepis žaloby, doplnění skutkových tvrzení ze dne [datum], 2x účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum], sepis odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] a 1 úkon právní služby á 1 130 Kč – jednoduchá výzvy k plnění před podáním žaloby), z náhrady hotových výdajů ve výši 3 600 Kč podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) g), k), odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (8 úkonů á 450 Kč), daně z přidané hodnoty 4 315,50 Kč (21%), jít je právní zástupce žalobce plátcem a ze zaplaceného soudního poplatku za návrh 1 158 Kč a zaplaceného soudního poplatku za odvolání 1 158 Kč. Celkem náklady řízení před soudy obou stupňů činí 27 181,50 Kč.

27. Výrok III. je odůvodněn § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 4 odst. 1 písm. j) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Žalobce byl soudem prvního stupně vyzván k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši a v odvolacím řízení byl zcela úspěšný, doplatek na soudním poplatku za odvolání jde proto k tíži žalované. Výše soudního poplatku za odvolání činí podle Pol. 22 bod 1 písm. a) 1 447 Kč, protože na soudním poplatku za odvolání bylo žalobcem uhrazeno toliko 1 158 Kč (a tato částka mu byla přiznána v rámci náhrady nákladů odvolacího řízení), zbývá k doplacení ještě částka 289 Kč (představující náklady státu). Tuto částku je pak žalovaná povinna uhradit v lhůtě podle § 160 odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř. na účet soudu prvního stupně.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací