69 Co 512/2024

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu na zaplacení částky 73 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 21 103 Kč (výrok II.).

2. Takto nalézací soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení žalované částky z titulu majetkové škody na vozidle [název], RZ [SPZ], (dále také jen „vozidlo žalobce“), ke které došlo dne 15. 12. 2022 při dopravní nehodě způsobené vozidlem [název 2], RZ [SPZ] (dále také jen „vozidlo [název 2] ”) a následně žalovanou neposkytnutého pojistného plnění z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [název 2].

3. Nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil podle § 6 odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, v návaznosti na ust. § 2918 a ust. § 2932 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a v návaznosti na ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též „ZPPK“).

4. Dospěl k závěru, že zavinění na vzniklém škodním ději je výlučně na straně žalobce; naopak mezi jednáním řidiče pojištěného u žalované a poškozením vozidla žalobce není příčinná souvislost. Zdůraznil, že průběh předmětné dopravní nehody byl nadstandartním způsobem zachycen z různých úhlů na dvou videozáznamech, pořízených z vozidla žalobce a z přilehlé benzinové pumpy. Z těchto videozáznamů lze velmi dobře rekonstruovat jak průběh škodního děje, tak události předcházející.

5. Ze záznamu pořízeného žalobcem především naprosto jednoznačně plyne, že žalobce se svým vozidlem vjel do předmětné křižovatky v době, kdy na semaforu již poměrně dlouhou dobu (cca 3 až 4 vteřiny) svítilo žluté znamení „Pozor!“. Na tomto místě soud odmítl úvahy žalobce, že byly splněny podmínky pro pokračování v jízdě dle § 70 odst. 2 písm. d) ZPPK, neboť žalobce se teprve rozjížděl, pohyboval se velmi nízkou rychlostí a dozajista by byl schopen své vozidlo zastavit ještě před hranicí křižovatky. Je tedy zjevné, že styl jízdy řidiče vozidla [název 2] nijak nenutil žalobce, aby vjel do křižovatky za porušení dopravních předpisů. Soud podotkl, že pokud žalobce uvádí, že žluté světlo spatřil až při vjetí do křižovatky, pak v zásadě sám přiznává, že v rozporu se zákonnými ustanoveními nevěnoval plnou pozornost situaci v provozu.

6. Taktéž soud jako nemístnou odmítl konstrukci žalobce, že by okamžité zastavení vedlo k nárazu vozidla jedoucího za ním do jeho vozidla, neb toto vozidlo bylo rovněž (ostatně jako žalobce) povinno dodržovat bezpečnou vzdálenost dle § 19 odst. 1 ZPPK, z videozáznamu [název] se nadto podává, že se toto vozidlo pohybovalo taktéž velmi nízkou rychlostí. Pokud žalobce v průběhu řízení akcentoval princip omezené důvěry v dopravě (s odkazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 1711/20 ze dne 21.12.2020), pak svou úvahou o porušení ustanovení o povinném odstupu vozidel jedoucích za ním v zásadě jde proti tomuto pravidlu.

7. Co se týče odbočovacího manévru vozidla [název 2], přisvědčil nalézací soud, že tento byl proveden neobratně, kdy řidič při průjezdu křižovatkou výrazně zpomalil. Na druhé straně z videozáznamu [název] plyne, že žalobce byl nucen přibrzdit až poté, co přejel na vozovce zakreslenou příčnou čáru souvislou, tedy po vjetí do křižovatky na žluté světelné znamení.

8. Co se týče následného škodního děje, pak z obou provedených videozáznamů měl soud za prokázané, že žalobce zcela ignoroval, že do předmětné křižovatky vjel z vedlejší komunikace, označené značkou „Dej přednost v jízdě“, taktéž ignoroval obecné pravidlo o přednosti zprava, což vedlo ke srážce s vozidlem [název 3]. Soud tedy uzavřel, že mezi odbočovacím manévrem řidiče vozidla [název 2] a poškozením vozidla žalobce není žádána příčinná souvislost, kdy příčiny dopravní nehody soud shledal zcela na straně žalobce, který opakovaně porušil dopravní předpisy, nejprve tím, že do křižovatky nedůvodně vjel až na žluté světelné znamení a následným ignorováním pravidel o vzájemné přednosti vozidle v křižovatce. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu účastníků ve sporu.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl, že postavil své rozhodnutí na posouzení skutkové otázky spočívající v existenci výhradní příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce a vznikem škody, zatímco souvislost s provozem jiného vozidla není významná.

10. Zdůraznil, že se domáhal plnění v souvislosti s protiprávním jednáním řidiče (řidičky) vozidla [název 2]. Tvrdil, že nebýt jednání řidiče tohoto vozidla (3sekundové zdržení uprostřed křižovatky v důsledku odbočování [název 2] z nesprávného směrového jízdního pruhu přes jiný pruh), ke vzniku škody by nedošlo, protože jinak žalobce byl schopen křižovatku projet bez kolize s jakýmkoli jiným vozidlem. Nalézací soud se ovšem jednáním tohoto řidiče vůbec nezabýval.

11. Konstatoval, že postup, který zvolil nalézací soud, by v zásadě eliminoval možnost použití § 2932 o. z. Stačilo by totiž dovodit porušení povinnosti jedním vozidlem a odpovědnost druhého by byla automaticky vyloučena proto, že nebýt onoho zjištěného jednání rušitele, ke škodě by nedošlo. Nalézací soud zcela pominul roli jednání řidiče vozidla [název 2], které hodnotil jen jako „neobratný odbočovací manévr“, když při průjezdu křižovatkou výrazně zpomalil. Naopak dovozoval, že právě tento řidič porušil §§ 63 a 64 ZPPK tím, že nerespektoval vyhrazený jízdní pruh pro přímou jízdu křižovatkou stanovený svislou dopravní značkou IP 16 (upořádání jízdních pruhů) podle bodu 2 přílohy č. 5 a vodorovnou dopravní značkou V9a (směrové šipky) podle bodu 3. přílohy č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb. ve spojení s § 66 odst. 3 ZPPK a § 21 odst. 1 ZPPK tím, že při vjezdu do křižovatky nedal znamení o změně směru jízdy.

12. Dále pak žalobce zdůraznil, že při vjezdu do křižovatky nemohl s ohledem na konstrukci vozidla (hromadně homologovaného k provozu na pozemních komunikacích) vidět změnu signalizace na semaforu nad vozidlem, protože úhel výhledu bránil strmému pohledu vzhůru. Žalobce tedy mohl vnímat jen signalizaci nacházející se na pravém okraji křižovatky. Kamera snímající záběr byla umístěna na horním okraji čelního skla a je širokoúhlá, tedy zabírá více, než zaznamená lidské oko. Záznam z ní tedy umožňuje vidět situaci z jiného (širšího) úhlu, než ji vnímal žalobce. V této situaci navíc musel žalobce reagovat na bezprostřední nebezpečí, a tedy významnější událost, způsobené pomalou jízdou řidiče vozidla [název 2], který v křižovatce dokonce v zásadě zastavil, a na řadu vozidel jedoucí za žalobcem. Tomuto vlivu naopak není vystaven pozdější pozorovatel záběru. Žalobci tedy nelze vyčítat, že za této situace přehlédl náhlou změnu signalizace. Dovozoval, že pokud žalobce vjel do křižovatky s očekáváním, že všechna před ním jedoucí vozidla budou plynule pokračovat v průjezdu křižovatkou, nelze mu ohledně tohoto očekávání nic vyčítat. Žalobce neměl povinnost předpokládat porušení povinnosti řidiče jedoucího před ním tak, aby tomu přizpůsobil svou jízdu.

13. Zcela nepřípadné je pak právní hodnocení soudu o porušení povinností žalobcem tím, že nerespektoval pravidlo pravé ruky a dopravní značku dej přednost v jízdě při zákonem stanovené nadřazenosti světelné úpravy provozu (§ 76 odst. 6 a § 22 odst. 1 a 2 ZPPK).

14. Konečně zdůraznil, že nebyl obviněn z žádného přestupku v dopravě, ani policií jinak kontaktován, ačkoli policie jistě měla všechny důkazy prováděné soudem také k dispozici. Z toho je zřejmé, že i policie měla zřejmě pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přestupku.

15. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

16. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná a odvolací argumentaci odmítla. Ztotožnila se se závěry nalézacího soudu a zejména odmítla argumentaci žalobce, že se soud jednáním řidiče vozidla [název 2] vůbec nezabýval. Poukázala na to, že soud naopak své odůvodnění založil na komplexním posouzení situace, viz bod. 5, 6 a 10 odůvodnění rozsudku. Nalézací soud vyšel ve svém rozhodnutí mj. ze závěru, že zavinění na vzniklém škodním ději je výlučně na straně žalobce; naopak mezi jednáním řidiče pojištěného u žalované a poškozením vozidla žalobce není dána příčinná souvislost. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, který teorii adekvátního kauzálního nexu shrnul tak, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Přeneseno na řešenou situaci, pomalý průjezd vozidla křižovatkou by musel obvykle mít za následek způsobení škody, aby se taková škoda dala přičítat řidiči vozidla [název 2], což není pravdou.

17. Odmítla argumentaci žalobce, že by k dopravní nehodě nedošlo, pokud by nenastalo zdržení uprostřed křižovatky zaviněné jednáním vozidla, jehož provoz je pojištěn u žalované. Z kamerových záznamů je prokazatelné, že žalobce vjel do křižovatky na rozsvícený světelný signál „Pozor!“ (obecně tzv. žluté či oranžové světlo). Pokud by žalobce respektoval světelnou signalizaci, k dopravní nehodě by nedošlo. Řidič vozu pojištěného u žalované nemůže v žádném případě odpovídat za pochybení žalobce. Dovozovala, že samotné porušení dopravních předpisů žalobcem vedlo ke vzniku škody a z důvodu protiprávního jednání žalobce došlo k přetržení řetězce příčinné souvislosti, jelikož řidič vozidla [název 2] nemohl počítat s tím, že vozidlo za ním jedoucí poruší dopravní předpisy. Zdůraznila, že provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že žalobce vjel do křižovatky v době, kdy již dlouho svítil žlutý signál. Současně je z videozáznamů patrná nízká rychlost vozidel a skutečnost, že se žalobce do křižovatky rozjel až ve chvíli, kdy svítil žlutý signál, tedy v rozporu s § 70 odst. 2 písm. d) ZPPK.

18. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

19. Nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak odkazuje v této souvislosti na písemné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožňuje.

20. Nalézací soud zcela správně zjistil skutkový děj, podle něhož není sporu o tom, že žalobce vjel do křižovatky za situace, kdy se rozjel ve chvíli, kdy na semaforu svítilo oranžové výstražné světlo.

21. Podle ust. § 70 odst. 1 písm. d/ ZPPK „signál se žlutým světlem "Pozor!" povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou "Příčná čára souvislá", "Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě!" a "Příčná čára souvislá s nápisem STOP", a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením; je-li však toto vozidlo při rozsvícení tohoto signálu již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě. Svítí-li světlo tohoto signálu přerušovaně, nejde o křižovatku s provozem řízeným světelnými signály,“ Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá zákaz rozjetí se a vjetí do křižovatky při signálu žlutého světla „Pozor“. Jediná výjimka se týká situace, kdy „vozidlo při rozsvícení tohoto signálu již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě“, což však není případ zde souzené věci a uvedenou výjimkou z uvedeného pravidla tudíž není nutno se zabývat.

22. Z uvedeného vyplývá zavinění žalobce na kolizi s vozidlem [název 3], které vjelo do křižovatky na zelený signál „volno“, neboť žalobce se svým vozidlem byl v té chvíli přítomen v křižovatce (na místě střetu) pouze z důvodu vlastního spáchání přestupku proti pravidlům silničního provozu.

23. Nalézací soud postupoval správně, pokud se nezabýval jednáním řidiče vozidla [název 2]. Ačkoli tento řidič (zřejmě) rovněž spáchal přestupek proti pravidlům silničního provozu nerespektováním vyhrazeného jízdního pruhu a přejetím z pruhu do pruhu přes nepřerušovanou bílou čáru bez znamení o změně směru jízdy), toto jednání není v příčinné souvislosti s nehodou. Není vinou řidiče vozidla [název 2], že žalobce porušil pravidla silničního provozu a vjel do křižovatky na signál se žlutým světlem "Pozor!". Přestupek (přestupky) řidiče vozidla [název 2] tudíž není nikterak v příčinné souvislosti s vinou žalobce na kolizi s vozidle [název 3].

24. Veškeré další obranné námitky žalovaného pokládá odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem za zcela irelevantní. Tvrzení žalobce, že „neviděl“ na semaforu, před nímž stál, signál se žlutým světlem "Pozor!", vyznívá v čistý neprospěch žalobce, který zřejmě vjel do křižovatky řízené semaforem bez toho, aniž by vůbec věděl, jaký signál na semaforu svítí. Stejně tak při dodržení povinnosti stát s vozidlem před semaforem, na němž svítí signál se žlutým světlem "Pozor!" by nemusel jakkoli reagovat na manévr vozidla [název 2], který by pro něho nepředstavoval jakékoli nebezpečí.

25. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4948/2017 uvedl, že „Zásadně se vychází z toho, že příčinou vzniku škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo“. Tento výklad lze plně aplikovat i na zde souzenou věc, při přijetí závěru, že bez toho, že by se žalobce se svým autem rozjel a vjel do křižovatky, když na semaforu svítil signál se žlutým světlem "Pozor!", by nedošlo ke kolizi se vozidlem [název 3] a vniku škody, která následkem této kolize vznikla.

26. Nejvyšší soud v tomto rozsudku rovněž vyložil, že „Závěr o tom, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, kterou je povinen nahradit, je závěrem právním, o němž přísluší rozhodovat soudu, nikoli znalci. Znaleckým posudkem z oboru dopravy lze pouze potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků o průběhu skutkového děje dopravní nehody. Byl-li nehodový děj objasněn jinými důkazy, je znalecký posudek nadbytečný.“ Na základě tohoto výkladu je pak nutno dovodit i nedůvodnost námitky žalobce, že nalézací soud rozhodl, aniž by zadal znalecký posudek, který by objasnil průběh nehodového děje.

27. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu o tom, že žalobce je výhradním viníkem střetu s vozidlem [název 3] a řidič vozidla [název 2] na něm nenese vinu.

28. Z uvedeného důvodu tedy ve shodě s nalézacím soudem žalobu nepovažuje za důvodnou a konstatuje, že nalézací soud rozhodl správně, pokud žalobu zamítl.

29. Rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce, že žalovaná je velkým korporátem, vybaveným dostatečným množstvím odborných právně vzdělaných pracovníků, takže její zastoupení advokátem není účelné.

30. Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 986/2009 ze dne 17. července 2009 (kde účastníkem řízení byl však stát a nikoli soukromá právnická osoba), vyslovil, že „z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy včetně státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mj. v ustanovení § 25, § 137 a § 142 o.s.ř. Podle ustanovení § 25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (viz § 137 o.s.ř.). Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení § 142 o.s.ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů jí diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám“.

31. Odvolací soud na tomto místě při ztotožnění se s výše uvedeným výkladem dodává, že nemůže být žalované upřeno právo nechat se v řízení zastoupit advokátem, a to ani za situace, kdy by žalovaná sama zaměstnávala pracovníky s právnickým vzděláním.

32. Z uvedených důvodů se proto odvolací soud neztotožňuje s odvolací námitkou žalobce o tom, že náklady vynaložené žalovanou na zastoupení advokátem ve zde souzené věci nelze posuzovat jako náklady účelně vynaložené.

33. Odvolací soud pouze podotýká, že na zde souzenou věc nelze aplikovat ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 195/2011, kde Ústavní soud posuzoval procesní situaci, kdy velký soukromoprávní subjekt byl žalobcem a jednalo o spor o bagatelní částku, tedy nijak složitý ani skutkově ani právně. Závěr Ústavního soudu o tom, že v takto jednoduché právní věci byl žalobce schopen zajistit si vyřešení tohoto případu vlastními prostředky, rozhodně nelze vztáhnout na věc zde posuzovanou.

34. Rovněž tak ve zde souzené věci nelze použít ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2013, sp. zn. IV. ÚS 474/13, který se týká nepřiznání nákladů řízení [právnická osoba], která je veřejnou institucí, čerpající na svůj provoz veřejné prostředky.

35. Výše nákladů řízení žalované pak byla nalézacím soudem stanovena správně, konečně proti správnosti stanovení výše nákladů advokáta žalobce ani nebrojil.

36. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný za použití ust. § 219 o. s. ř.

37. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení. Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení na straně žalované jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle ust. § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 4 060 Kč a dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o.s.ř.) ve výši 1 831,20 Kč. Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí 10 551,20 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.