Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 106 867 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí doplatku zadostiučinění ve výši 106 867 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jež bylo zahájeno dne 7. 5. 2014 a skončilo dne 3. 7. 2025, tedy trvalo 11 let a 2 měsíce. Řízení bylo zatíženo opakovaným rušením rozhodnutí soudů pro zásadní procesní vady, nepřezkoumatelnost a opomenuté důkazy, bylo provázeno značnými průtahy a rozsáhlým dokazováním, včetně znaleckých posudků, jejichž zpracování trvalo několik let. Pro žalobkyni mělo řízení velký význam, neboť střídání úspěchu a neúspěchu spolu s povinností náhrady nákladů a následné rušení těchto rozhodnutí mělo negativní dopad na její osobní život a psychickou pohodu. Žalovaná dobrovolně poskytla žalobkyni satisfakční plnění ve výši 137 133 Kč, přičemž vycházela z částky 16 000 Kč za každý rok řízení, se snížením o 25 % z důvodu složitosti řízení. Žalobkyně uvedenou finanční náhradu nepovažuje za adekvátní, domnívá se, že při jejím stanovení mělo být správně vycházeno ze základní částky 20 000 Kč za každý rok řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno 7. 5. 2014 a jeho předmětem byl požadavek žalobkyně na náhradu škody proti advokátovi, kterému kladla za vinu neúspěch v řízení před Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] o nárocích ze smlouvy o dílo. V řízení soudy činily procesní kroky pravidelně v krátkých lhůtách, průtahy v řízení způsobili v letech 2019 až 2023 znalci, a to i přes pravidelné urgence soudu a jím realizované procesní kroky vedoucí až ke zproštění příslušného znalce a odebrání spisu. Řízení proběhlo opakovaně na třech stupních soudní soustavy a jednou bylo rozhodováno Ústavním soudem. Celkem bylo rozhodováno čtyřikrát soudem prvního stupně, pětkrát soudem odvolacím, dvakrát Nejvyšším soudem a jednou Ústavním soudem. První zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením odvolacího soudu pro zásadní procesní pochybení a opomenuté důkazy, druhý zamítavý rozsudek byl potvrzen, dovolání proti němu bylo odmítnuto a rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu byla zrušena nálezem Ústavního soudu, který konstatoval porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, následně byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně. Po vypracování znaleckých posudků bylo dalším rozsudkem žalobkyni částečně vyhověno a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zrušil pouze rozhodnutí o příslušenství, ve zbytku dovolání odmítl. Posledním rozsudkem bylo rozhodováno o příslušenství a nákladech řízení a odvolání bylo podáno pouze proti nákladům řízení, ohledně nichž odvolací soud rozhodnutí změnil. Konečné rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 7. 2025. Posuzované řízení soud prvního stupně shledal složitým po stránce skutkové i procesní s tím, že v řízení bylo třeba provést výslechy většího množství svědků, někteří byli obtížně dostupní, bylo třeba podat znalecké posudky a věc byla opakovaně rozhodována na více stupních soudní soustavy. Žalobkyně sama se na délce řízení svým chováním nepodílela a ani význam řízení pro ni nebyl shledán vyšším než standardním, neboť se jednalo o běžný majetkový spor s typickými dopady civilního řízení. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 11. 8. 2025 a žalovaná následně vyplatila žalobkyni částku 137 133 Kč.
4. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, a tedy představující nesprávný úřední postup, v jehož důsledku došlo u žalované ke vzniku presumované nemajetkové újmy. Zároveň uzavřel, že nemajetkovou újmu je namístě odškodnit v penězích, neboť neshledal okolnosti, pro které by postačilo konstatování porušení práva. Při určení základní částky vyšel z platné judikatury Nejvyššího soudu ČR i ESLP, a to z rozmezí 15 000 Kč – 20 000 Kč dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, a pro její výpočet stanovil částku 15 500 Kč za rok trvání přezkoumávaného řízení, s poloviční výší za první dva roky. Takto zjištěnou základní částku 157 600 Kč soud prvního stupně snížil z důvodu skutkové a procesní složitosti o 35 % s odůvodněním, že věc byla skutkově i procesně složitá, čemuž dle něj odpovídá snížení základní částky o 20 %, a projednávána na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, čemuž pak odpovídá další snížení o 15 %. Z hlediska postupu soudu pak s ohledem na zrušení rozhodnutí pro procesní vady zvýšil základní částku o 10 %. Jednání poškozeného ani význam řízení pro žalobce v modifikaci základní částky nijak nezohlednil. Za adekvátní formu satisfakce tak soud prvního stupně ve výsledku shledal peněžité plnění v částce 118 000 Kč, tedy v částce nižší, než byla již žalobkyni vyplacena, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Povinnost k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně posoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný a přiznané zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je stanoveno nepřiměřeně nízko. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně stanovil základní částku finančního odškodnění ve výši 15 500 Kč za rok řízení, aniž by tento postup řádně odůvodnil, čímž učinil rozsudek v této části nepřezkoumatelným. Vzhledem k mimořádné délce původního řízení (11 let a 2 měsíce) měla být dle ní základní částka stanovena spíše při horní hranici Nejvyšším soudem dovozené sazby obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy. Soudem prvního stupně užitá částka neodpovídá současné rozhodovací praxi ani ekonomickým podmínkám, zejména s ohledem na inflaci a pokles hodnoty peněz od přijetí stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Vyšší základní částku odůvodňují také konkrétní okolnosti případu, zejména majetkové dopady průtahů v podobě znehodnocení přiznaného plnění inflací a zvýšení nákladů řízení způsobené opakovaným projednáváním věci. Soudu prvního stupně dále vytkla, že nepřípustně dvakrát zohlednil instančnost řízení, neboť ji hodnotil samostatně, ač dle judikatury Ústavního soudu je součástí složitosti řízení, pro které již byla náhrada snížena o 20 %, a neoprávněně tak krátil přiznané zadostiučinění. Odmítla i závěr soudu prvního stupně o zvýšené složitosti původního sporu s tím, že šlo po skutkové i právní stránce o běžný spor, v němž bylo třeba vyřešit pouze dvě právní otázky, tedy zda bylo povinností advokáta doporučujícího po podání žaloby postoupení předmětné pohledávky upozornit na procesní důsledky takového jednání a na nutnost zpětného postoupení pohledávky a zda advokát mohl své profesní pochybení napravit požadavkem, aby klient podepsal antedatované smlouvy. Tyto otázky nebyly soudy schopny zodpovědět, až na Ústavní soud. Dlouhé trvání řízení tedy bylo způsobeno především pochybeními soudů, které opakovaně rozhodovaly nesprávně, nerespektovaly závazné právní názory vyšších soudů či judikaturu a vedly k tzv. soudnímu ping-pongu. Upozornila, že v takovém případě judikatura Ústavního soudu neumožňuje víceinstančnost klást k tíži žalobkyně a krátit z tohoto důvodu zadostiučinění s odkazem na složitost věci. Soud prvního stupně navíc přecenil význam provedeného dokazování, když ve věci byli vyslechnuti pouze tři svědci a vypracovány dva znalecké posudky, což neodůvodňuje délku přezkoumávaného řízení. Nesouhlasila ani s tím, že nebyl zohledněn pro ni zvýšený význam původního řízení, přestože v žalobě uvedla konkrétní individuální skutečnosti tomu nasvědčující. Uvedla, že spor pro ni představoval dlouhodobou psychickou zátěž spojenou s nejistotou, opakovanými protichůdnými změnami soudních rozhodnutí a ztrátou důvěry ve spravedlnost soudního systému. Přezkoumávané řízení navazovalo na neúspěšnou rekonstrukci chalupy a následné pochybení advokáta, v jehož důsledku přišla o možnost efektivně vymoci svůj původní nárok, a ještě musela nahradit náklady řízení. V přezkoumávaném řízení pak zamítavá rozhodnutí signalizovala, že postup advokáta byl vlastně v pořádku, což zrušil až Ústavní soud. Nakonec obdržela v podstatě pouze zlomek toho, co požadovala, a dlouhé řízení významně navýšilo náklady advokáta, které musela nahradit. Tyto okolnosti podle žalobkyně odůvodňují zvýšení přiznaného zadostiučinění. Navrhla proto změnu rozsudku soudu prvního stupně a zvýšení základní sazby zadostiučinění na 20 000 Kč za rok řízení, případně alespoň použití částky spadající do horní poloviny Nejvyšším soudem dovozeného rozpětí obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy.
6. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání označila námitky žalobkyně za nedůvodné a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Nesouhlasila s požadavkem žalobkyně na zvýšení základní částky na 20 000 Kč za rok řízení s tím, že soudem prvního stupně stanovená částka odpovídá sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Upozornila, že u řízení trvajícího 11 let a 2 měsíce je podle ní namístě použít spíše částku v dolní hranici judikaturou stanoveného rozpětí, neboť horní hranice bývá přiznávána až u výrazně delších řízení, přibližně v délce 20 let. Ztotožnila se i s postupem soudu prvního stupně při modifikaci základní částky, při níž soud prvního stupně správně vyhodnotil výsledky dokazování i zákonná a judikaturní kritéria pro určení výše zadostiučinění. Podle ní bylo prokázáno, že přezkoumávané řízení bylo skutkově i procesně složité, přičemž složitost spočívala jednak v potřebě vyslechnout větší počet svědků, z nichž někteří byli obtížně dosažitelní, ve zpracování dvou znaleckých posudků a jejich doplnění, v průtazích způsobených znalci, v rozsáhlém listinném dokazování, v celkovém rozsahu soudního spisu, a nakonec i v opakovaném projednávání věci všemi stupni soudní soustavy, včetně Ústavního soudu. Zdůraznila, že právě takové projednávání objektivně prodlužuje délku řízení. Uvedla, že uplatňování opravných prostředků sice nelze žalobkyni vytýkat, avšak stát podle žalované nemůže odpovídat za dobu potřebnou k vyřízení těchto opravných prostředků vyššími soudy. Odmítla dále tvrzení, že by řízení mělo pro žalobkyni mimořádný význam. Podle ní nebyly prokázány žádné okolnosti, které by vybočovaly z obvyklých důsledků civilních řízení a odůvodňovaly vyšší odškodnění.
7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 214 odst. 1, § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že žalobkyní podané odvolání není důvodné.
8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
9. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1.). Zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2.). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3.).
10. Soud prvního stupně velmi podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a správně dovodil, že v přezkoumávaném řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. sp. zn. [spisová značka] po dobu 11 let a 2 měsíců byly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, kdy již jen v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vzniklá presumovaná újma, jejíž vznik dovozuje evropská judikatura z vyvratitelné domněnky, že morální újma vzniká již samotným porušením práva a není třeba ji dokazovat (srov. Apicella proti Itálii, odst. 93). Ostatně naplnění těchto předpokladů shledala i samotná žalovaná, když žalobkyni na podkladě předběžného projednání nároku dobrovolně vyplatila peněžitou náhradu nemajetkové újmy ve výši 137 133 Kč.
11. Odvolací soud považuje za správný i závěr soudu prvního stupně ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, že je namístě žalobce odškodnit za dané řízení v penězích, neboť samotná forma konstatování porušení práva na spravedlivý proces není v případě takto dlouho vedeného řízení dostačující. Neztotožnil se však s výběrem částky určující výpočet základní částky, kterou soud prvního stupně vzal za odpovídající zadostiučinění za jeden rok trvání přezkoumávaného řízení s tím, že za první dva roky řízení se započítá částkou poloviční, která dle něj neodpovídá částce přiznávané ve srovnatelných případech, v nichž se vychází obvykle z částek 16 000 Kč či 17 000 Kč za rok posuzovaného řízení. Žalobkyní požadovaná částka 20 000 Kč neodpovídá délce trvání přezkoumávaného řízení, neboť ve vztahu k velké složitosti věci není ještě natolik extrémní, aby bylo třeba při výpočtu zadostiučinění vycházet z horní hranice judikaturně stanoveného rozmezí. Uvedená částka bývá obvykle zvažována až u řízení přesahujících svou délkou dobu trvání 20 let. K námitce žalobkyně ohledně inflace za dobu uplynulou od přijetí stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 odvolací soud odkazuje na závěry Ústavního soudu, který konstatoval, že v době přijetí Stanoviska bylo odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nastaveno velmi štědře a až v současnosti dochází k jeho vyrovnávání s odškodněními za typově závažnější újmy (například způsobenými nezákonným omezením osobní svobody či nezákonným trestním stíháním). Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodovací činnosti ESLP za posledních pět let, přičemž zjistil, že ESLP ani v nedávné době nezvýšil částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Částky přiznávané českými civilními soudy tak i nadále splňují všechna požadovaná kritéria (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25). Ani z tohoto pohledu tedy nemá požadavek žalobkyně na použití sazby 20 000 Kč za rok řízení opodstatnění. Dle názoru odvolacího soudu odpovídá výpočtu základní částky ve vztahu k délce přezkoumávaného řízení a jeho složitosti sazba 17 000 Kč za rok řízení, a to se započtením poloviční částky za první dva roky řízení. Volbu vyšší ze dvou výše uvedených v úvahu přicházejících variant sazeb učinil odvolací soud s přihlédnutím k individuálním okolnostem přezkoumávané věci a reflektoval v ní skutečnost, že podstatná část řízení běžela v režimu, v němž Ústavní soud shledal porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, když obecné soudy nezohlednily, že nebylo její povinností napravovat pochybení advokáta falšováním dokumentů a toto její chování posoudily jako neposkytnutí součinnosti. Základní částka tak činí 172 834 Kč (10 x 17 000 Kč + 2 x 1 417 Kč).
12. Odvolací soud následně přezkoumal i modifikaci takto určené základní částky provedenou soudem prvního stupně dle parametrů obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že závěry soudu prvního stupně a jím zvolený způsob snížení či zvýšení základní částky se nijak podstatně neodlišují od způsobu, jakým by je hodnotil odvolací soud.
13. Odvolací soud souhlasí s nezbytností ponížení základní částky z důvodu složitosti řízení, která vychází již z vlastního předmětu řízení, v jehož rámci bylo třeba hodnotit žalobkyní uplatněný škodní nárok nejen z hlediska advokátem zvoleného postupu při zastupování žalobkyně ve sporu vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], ale zároveň též prizmatem výsledku, kterého by ideálně byla žalobkyně schopna dosáhnout při bezvadném postupu advokáta. Navíc advokátem poskytované služby se týkaly sporu ze smlouvy o dílo, který obecně patří mezi nejsložitější typy soudních sporů. Už jen samo uvedené svědčí o značné hmotněprávní složitosti věci. Posuzovaný spor byl však složitý i po stránce procesní, o čemž svědčí rozsáhlost dokazování i potřeba podání znaleckých posudků, což objektivně prodlužuje řízení. Na větší složitost věci poukazuje i skutečnost, že řízení proběhlo opakovaně na třech stupních obecné soudní soustavy a zabýval se jím i Ústavní soud. Odvolací soud nesouhlasí s žalobkyní, že se v daném případě jednalo o tzv. soudní ping-pong. Je sice pravdou, že první z rozsudků byl zrušen z procesních důvodů a pro opominuté důkazy, nicméně další rozhodnutí již reflektovala právní názor jednotlivých soudních instancí. Poté, co Ústavní soud svým závazným právním názorem nasměroval řízení na shledanou odpovědnost advokáta, bylo úkolem soudů posuzovat výši škody, za kterou advokát měl odpovídat, což soudy činily v souladu s tímto závazným právním názorem a věc samu rozhodly. Předmětem dalšího řízení již byla jen otázka příslušenství, která taktéž byla následně vyřešena. Nejednalo se tak o přehazování si věci, kdy by soudy neaplikovaly platné a účinné právní normy správně a nerespektovaly právní názory vyjádřené v judikatuře a stanoviscích Nejvyšších soudů, jak byl zmíněný „soudní ping-pong“ definován Ústavním soudem. V tomto případě lze tedy i předmětnou víceinstančnost zohlednit ve složitosti věci. Z pohledu odvolacího soudu tak složitosti věci odpovídá snížení základní částky až o 50 % (20 % z důvodu hmotněprávní a procesněprávní složitosti a 30 % pro čtyři instance, na nichž řízení proběhlo).
14. Soud prvního stupně pak v rámci modifikace základní částky zcela správně zohlednil i postup soudů a jejich podíl na délce řízení, jak toto vyplývá z ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb., v němž je třeba zohlednit nejen ono zrušení prvního z rozsudků pro podstatné procesní vady po cca dvou letech řízení, ale i skutečnost, že soudy dopustily, aby znalecké zkoumání dosáhlo délky téměř 31 měsíců (a to i přesto, že činily úkony vůči znalci s cílem dosáhnout urychlení podání znaleckého posudku), kterou rozhodně nelze považovat za obvyklou ani v případě sporů týkající se smlouvy o dílo. Uvedené nedostatky podstatným způsobem prodloužily přezkoumávané řízení, řádově minimálně o čtvrtinu celkové délky, což nepostačí zohlednit pouze v hodnocení nepřiměřenosti jeho délky, ale je třeba toto promítnout i v modifikaci základní částky, jak správně učinil soud prvního stupně. Odvolací soud nicméně považuje zvýšení základní částky o 10 %, jak je nastavil soud prvního stupně, za neodpovídající shledanému podílu postupu soudů na délce řízení. Za adekvátní popsanému pochybení orgánů veřejné moci na prodloužení řízení shledal podíl o velikosti 25 %.
15. Odvolací soud následně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že při posouzení ostatních hledisek ve smyslu § 31a odst. 3 cit. zák. již nebylo důvodu základní částku modifikovat. Žalobkyně se na prodloužení či zkrácení délky řízení nijak významně nepodílela a odvolací soud neshledal ani význam přezkoumávaného řízení jiný než standardní, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Objektivně daný spor nepředstavoval řízení, u něhož ESLP dovodil typově vyšší význam, a žalobkyní označená nejistota ohledně výsledku řízení i jeho dopady do její majetkové sféry nepředstavují jiné důsledky než ty, které jsou standardně presumovány a odškodňovány. Žalobkyně zároveň neuváděla jiné důsledky dlouhého vedení řízení v jejím osobním životě, které by význam přezkoumávaného řízení pro ni zvyšovaly.
16. Po modifikaci základní částky a jejím snížení o 25 % (50 % - 25 %) tak adekvátní zadostiučinění odpovídající nepřiměřené délce přezkoumávaného řízení činí dle závěru odvolacího soudu 129 626 Kč (172 834 Kč – 43 208 Kč), tedy méně, než kolik se již žalobkyni z uvedeného právního titulu od žalované dostalo.
17. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud shledal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, a proto je postupem podle § 219 o. s. ř., včetně rovněž správného rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně, potvrdil.
18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, vznikla jí tak povinnost nahradit žalované náklady tohoto řízení. Jejich výši určil odvolací soud jako paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb. za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava účasti na odvolacím jednání a vlastní účast na tomto jednání) po 450 Kč, tedy celkem 1 350 Kč.