Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 1/2005
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. M. G., JUDr. Milady Šámalové, JUDr. M. F. a JUDr. B. M. projednal v ústním jednání dne 8. září 2005 odvolání kárně obviněné JUDr. P. H., soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2004, sp. zn. 1 Ds 8/04, ve znění opravného usnesení ze dne 11. března 2005, sp. zn. 1 Ds 8/04, ve spojení s usnesením kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 1 Skno 3/2005, a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3, věty druhé, zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání kárně obviněné soudkyně zamítá.
Odůvodnění:
Kárný senát Vrchního soudu v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím uznal kárně obviněnou soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. P. H. vinnou, že ve 24 věcech obchodních a 22 věcech konkursních neučinila bez závažných důvodů ve vztahu k účastníkům řízení ve vymezeném období mezi červnem 2002 a 12. březnem 2004 žádné úkony, a že ve dvou věcech rejstříku Cm nevyhotovila rozhodnutí v takových termínech, aby mohla být odeslána ve lhůtě stanovené § 158 odst. 4 o. s. ř., čímž způsobila neodůvodněné průtahy při vyřizování těchto věcí. Kárně obviněná soudkyně tedy zaviněně porušila povinnosti soudce, čímž ohrozila důvěru v nezávislé a nestranné a spravedlivé rozhodování soudů a tím se dopustila kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Proto podle § 88 odst. 1 písm. d) zák. č. 6/2002 Sb. jí bylo uloženo kárné opatření – odvolání z funkce soudce.
Dále kárný senát Vrchního soudu v Praze zprostil kárně obviněnou soudkyni JUDr. P. H. návrhů předsedy Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 10. 2003 a z 1. 4. 2004 v rozsahu, ve kterém jí bylo kladeno za vinu, že způsobila neodůvodněné průtahy ve věcech vedených u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 68/99, 35 K 23/2003, 35 K 24/2003 a 35 K 25/2003.
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2004 spojil kárný senát Vrchního soudu v Praze ke společnému projednání a rozhodnutí obě kárné věci zahájené z podnětu již zmíněných návrhů předsedy Krajského soudu v Hradci Králové. U každé věci, v níž mělo dojít k průtahům, se soud jednotlivě zabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení kárné odpovědnosti soudkyně a to jak z hlediska tvrzení navrhovatele, tak ze strany námitek kárně obviněné. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že s výjimkou čtyř věcí, u nichž kárně obviněnou soudkyni zprostil návrhů předsedy Krajského soudu v Hradci Králové, došlo v ostatních věcech k neodůvodněným průtahům po dobu uvedenou ve výroku rozhodnutí, když odmítl argumentaci kárně obviněné, že příčiny její nečinnosti spočívaly též v nepřehlednosti a složitosti právní úpravy, v nedostatcích činnosti pomocného aparátu a v onemocnění osob jí blízkých.
Se zřetelem k rozsahu a době trvání zaviněné nečinnosti, k níž docházelo u kárně obviněné soudkyně opakovaně, dále s ohledem na kontinuálně projevované systémové nedostatky v plnění jejich služebních povinností, včetně nízkého počtu nařizovaných jednání, posoudil kárný senát Vrchního soudu v Praze kárné provinění soudkyně jako velmi závažné, přičemž ani její činnost po zahájení kárných řízení vůbec nedává záruku zlepšení výsledků v rozhodování a odstranění vytýkaných nedostatků do budoucna. Proto kárně obviněné soudkyni uložil kárné opatření, spočívající v odvolání z funkce soudce.
Své odvolání proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze kárně obviněná soudkyně prostřednictvím svého obhájce dodatečně odůvodnila podáním ze dne 23. 5. 2005. Citované rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze napadla ve výroku o vině a kárném opatření – odvolání z funkce soudce. Uvedla, že provedeným dokazováním v kárném řízení nebylo bez pochybnosti prokázáno, že by se skutkového jednání dopustila ve vyjmenovaném rozsahu uvedeném ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Dále namítla, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu věci, bez důvodných pochybností potřebných pro takové rozhodnutí, ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a zejména nebylo vydáno v souladu se zásadou obžalovací ve smyslu ustanovení § 2 odst. 8 trestního řádu. V této souvislosti poukázala na vady řízení před soudem prvního stupně, z nichž některé označila za podstatné a závažné a jimiž odůvodňovala porušení zásad vyplývajících z trestního řádu. V závěru uvedla, že sice uznává své pochybení v devíti věcech, ovšem ve zbývajícím rozsahu má za to, že svým jednáním nenaplnila subjektivní a objektivní znaky skutkové podstaty kárného provinění v rozsahu uvedeném v napadeném rozhodnutí. Proto považovala uložené kárné opatření za zjevně nepřiměřené a navrhla, aby kárný senát Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení, resp. aby změnil výrok o vině a uložil mírnější kárné opatření - snížení platu.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3, věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno odvolání a správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Podané odvolání však neshledal důvodným.
Odvolatelka založila podstatnou část svého odvolání na výčtu procesních vad, jež měly mít za následek porušení základních práv kárně obviněné soudkyně na obhajobu a porušení ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces, vycházejíc přitom z mylného názoru, že kárný senát Nejvyššího soudu při zrušení napadeného rozhodnutí může podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Neuvědomila si totiž, že základním procesním předpisem, který upravuje kárné řízení proti soudcům, je zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení trestního řádu se použijí v kárném řízení jen přiměřeně, nestanoví-li cit. zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného (§ 25). Těžiště nesprávných úvah kárně obviněné soudkyně a jejího obhájce tkví v tom, že mechanicky vycházeli z ustanovení trestního řádu i tam, kde to nebylo opodstatněné a své závěry o porušení práv obhajoby opírali o nesoulad postupu kárného soudu prvního stupně s adekvátními ustanoveními trestního řádu, pro jejichž použití v konkrétním případě však nebyly důvody. Kárné řízení ve věcech soudců a státních zástupců se zásadně liší od trestního řízení menší mírou formálnosti, mající jediný cíl, aby se z něj nestal vleklý, téměř nikdy nekončící spor mezi kárně obviněným a subjekty oprávněnými podat na něj návrh na zahájení kárného řízení. A to i v případě, kdyby během něj došlo k procesním vadám a k porušení práv kárně obviněného. Odvolací řízení podle cit. zák. je totiž konstruováno tak, že odvolací soud nemá nikdy možnost odvoláním napadené rozhodnutí zrušit a přikázat kárnému soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Případné zjištěné nedostatky musí po provedeném odvolacím řízení odvolací soud napravit sám, a to tak, že nezamítne-li odvolání, napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a sám ve věci rozhodne (§ 21 odst. 3 cit. zák.). Kárný senát Nejvyššího soudu konstatuje, že v dané věci byly podány dva právně způsobilé návrhy na zahájení kárného řízení proti soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. P. H., o nichž kárný senát Vrchního soudu v Praze rozhodl napadeným rozhodnutím. K těmto návrhům měla kárně obviněná soudkyně možnost se vyjádřit, což také prostřednictvím zvoleného obhájce učinila v písemné podobě, ještě před ústním jednáním kárného senátu vrchního soudu. Kárně obviněná soudkyně se osobně zúčastnila ústního jednání před kárným senátem vrchního soudu a z protokolu o tomto jednání nevyplývá, že by byla jakkoli zkrácena na svých právech a že by takové zkrácení, případně nesprávnou protokolaci namítala.
Existenci vad řízení, které by bránily vydání napadeného rozhodnutí, resp. které by měly vliv na jeho správnost a zákonnost, případně které by nebyly odstranitelné ani v odvolacím řízení, kárný senát Nejvyššího soudu nezjistil a v tomto směru proto neměl důvod napadené rozhodnutí zrušit a sám ve věci nově rozhodnout.
Kárný senát Nejvyššího soudu neshledal důvodnými ani další odvolací námitky kárně obviněné soudkyně, směřující do výroku napadeného rozhodnutí o vině a uloženém kárném opatření.
Pokud jde o výrok o vině kárně obviněná soudkyně skutková zjištění kárného soudu prvního stupně v zásadě nezpochybňovala. Namítala jen, že objektivně zjištěné průtahy v řízení nezavinila. Kárný senát Vrchního soudu v Praze se podrobně zabýval každou věcí, u níž mělo dojít podle obou návrhů na zahájení kárného řízení k zaviněným průtahům. Provedl obsáhlé a úplné dokazování všech rozhodných skutečností potřebných k posouzení zaviněného porušení povinností kárně obviněné soudkyně v jednotlivých věcech, provedené důkazy správně zhodnotil a výstižně a přesvědčivě rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Kárný senát Nejvyššího soudu neshledal žádný důvod, pro který by mohl dospět k odlišnému skutkovému zjištění, když ani kárně obviněná soudkyně provádění dalších důkazů v odvolacím řízení na výslovný dotaz předsedy kárného senátu nenavrhla.
Kárný senát Vrchního soudu v Praze rovněž pečlivě zvážil všechny rozhodné okolnosti, jimiž odůvodnil uložení nejpřísnějšího kárného opatření – odvolání z funkce soudce. Zaviněné porušení povinností kárně obviněné soudkyně, vymezené ve výroku rozhodnutí, posoudil oprávněně jako velmi závažné především se zřetelem ke zjištění, že systémově shodné nedostatky se projevovaly v práci soudkyně nepřetržitě, tedy nejen v období vymezeném ve výroku napadeného rozhodnutí. I když v této souvislosti kárný senát Vrchního soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že kárně obviněné soudkyni již bylo dříve rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. Ds 2/96, uloženo kárné opatření rovněž za zaviněné průtahy v řízení, přesto tímto již zahlazeným kárným postihem neodůvodňoval uložení přísnějšího kárného opatření a ani k němu nepřihlížel jako k přitěžující okolnosti, jak sám výslovně zmínil v odůvodnění rozhodnutí. Stanoví-li ustanovení § 24 zák. č. 7/2002 Sb., že po uplynutí 1 roku od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření se hledí na soudce nebo státního zástupce, jako by nebyl pro kárné provinění stíhán, neznamená to, že by kárný soud pro účely celkového a úplného hodnocení práce kárně obviněné soudkyně nemohl přihlížet k tomu, jak plnila své povinnosti soudce i v době rozhodné pro uložení předchozího kárného opatření a jaké jsou tudíž předpoklady pro to, aby při dalším setrvání ve funkci soudce již zákonem stanovené požadavky řádně plnil. Na druhou stranu nebylo zcela na místě v rozhodnutí tento zahlazený kárný postih citovat.
V tomto směru napadené rozhodnutí může budit jisté rozpaky. Na jedné straně správně akcentuje, že předchozí kárné řízení (z roku 1996, které je nutno ve smyslu cit. ustanovení považovat za zahlazené) a jeho výsledek nemohou být důvodem pro snížení platu na dobu přesahující 6 měsíců, či posouzení jako přitěžující okolnosti, na druhé straně však podrobně uvádí zjištění a závěry onoho zahlazeného kárného rozhodnutí. Správný je takový postup, kdy k zahlazenému postihu se nepřihlíží, avšak jakoukoli známou a nezapomenutou skutečnost, která může posloužit k hodnocení osoby kárně obviněného soudce, nelze pominout při volbě kárného opatření, které stejně jako trest v trestním řízení má obdobný účel, v daném případě chránit pověst justice, přimět provinilce, aby napříště řádně plnil zákony a své povinnosti a tím působit i na ostatní soudce a státní zástupce. V projednávaném případě je zřejmé, že nedostatky v práci kárně obviněné soudkyně, vedoucí k vytýkaným průtahům a nerespektování zákona stanovícího termíny pro vyhotovení rozhodnutí, se tradují od roku 1996, mají stoupající tendenci a dřívější opatření nevedla k žádoucí nápravě. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje zejména na str. 16, 18, 21 a 22 napadeného rozhodnutí s tím, že tam uvedené skutečnosti nepovažuje za nutné opakovat. Negativním faktorem ovlivňujícím výkonnost a pracovní výsledky kárně obviněné soudkyně je nepochybně i její nedobrý zdravotní stav, který sice není jí zaviněný, nicméně jej nelze pominout při úvaze o tom, zda do budoucna skýtá dostatečnou záruku řádného a bezproblémového plnění soudcovských povinností. Již v napadeném rozhodnutí bylo poukázáno na některé okolnosti s tím související. K tomu je nutno dodat, že od vydání napadeného rozhodnutí byla kárně obviněná soudkyně práce neschopna v letošním roce od 10. ledna 2005 do 12. července 2005 a 19. července 2005 do 21. července 2005, tj. celkem 140 dnů. To vše ve spojení s neúčinností dřívějších domluv, výtek a upozornění přesvědčilo kárný senát Nejvyššího soudu o tom, že i uložené kárné opatření je nutno považovat za správné.
Jelikož ani v odvolacím řízení nevyšly najevo takové skutečnosti, jež by odůvodňovaly odchylné posouzení otázky jak zaviněného porušení povinnosti kárně obviněné soudkyně, tak i uložení mírnějšího kárného opatření a jež by skutkové a právní závěry kárného senátu Vrchního soudu v Praze zpochybňovaly, kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb. odvolání kárně obviněné soudkyně zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Juraj Malik
předseda kárného senátu
Vypracoval: JUDr. M. G.