Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. M. M. a JUDr. I. Z., projednal dne 22. února 2006 v ústním jednání odvolání ministra spravedlnosti České republiky proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 1 Ds 5/2005-210, ve věci kárně obviněného soudce Okresního soudu v Benešově JUDr. M. H. a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání ministra spravedlnosti zamítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 1 Ds 5/2005-210, byl předseda senátu Okresního soudu v Benešově JUDr. M. H. uznán vinným kárným proviněním podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o soudech“), jehož se dopustil tím, že ve 30 věcech vedených v rejstříku 6 C svou neodůvodněnou nečinností způsobil v době před 7. lednem 2005 průtahy v trvání 12 až 35 měsíců, čímž zaviněně porušil povinnosti soudce uvedené v § 79 zákona o soudech. Současně podle § 88 odst. 2 zákona o soudech bylo upuštěno od uložení kárného opatření (výrok A). Ve zbývajícím rozsahu ve 36 věcech vedených v rejstříku 6 C byl kárně stíhaný soudce podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců ve znění pozdějších předpisů, zproštěn návrhu předsedkyně Okresního soudu v Benešově ze dne 23. února 2005 na zahájení kárného řízení, pokud mu bylo kladeno za vinu, že svou nečinností způsobil v těchto věcech neodůvodněné průtahy (výrok B).
Proti tomuto rozhodnutí, a to pouze v rozsahu jeho výroku o upuštění od uložení kárného opatření, podal v zákonné lhůtě odvolání ministr spravedlnosti. Nesouhlasil s tím, aby v případě tak závažného porušení povinnosti soudce rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů bylo upuštěno od uložení kárného opatření, přičemž zpochybnil závěr kárného soudu o tom, že samotné projednání věci je postačující k tomu, aby si kárně obviněný soudce uvědomil nedostatky ve své práci, vzal si z kárného řízení ponaučení a zlepšil se v organizaci práce tak, aby k podobným průtahům již nedocházelo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud při nezměněném výroku o vině uložil kárně obviněnému soudci přinejmenším kárné opatření – důtku.
Ve vyjádření k odvolání ministra spravedlnosti poukázal kárně stíhaný soudce na tíživou personální situaci u Okresního soudu v Benešově především v letech 2000-2002, jež měla podíl na průtazích ve vyřizování věcí. Nesouhlasil však s hodnocením odvolatele, že nepřiznal své pochybení a že si nevzal z kárného řízení ponaučení. V rozsahu, v němž byl uznán vinným kárným proviněním, považoval rozhodnutí za správné a proto si proti němu nepodal odvolání. Již v průběhu kárného řízení začal akcentovat takové postupy soudcovské činnosti, aby mezi jednotlivými úkony ve věcech nebyly delší lhůty, což se projevilo i tím, že v roce 2005 skončil nejvíce civilních věcí za období od roku 2000.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 3 věty první zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Podané odvolání však neshledal důvodným.
Výrok o upuštění od uložení kárného opatření zdůvodnil kárný senát Vrchního soudu v Praze tím, že samo projednání kárného provinění je dostačující. Jednalo se o první kárný návrh podaný proti soudci, přičemž v minulosti mu nebyla udělena ani výtka. Jde o dobrého soudce s poctivým přístupem ke svému povolání. V průběhu kárného řízení kárně stíhaný soudce podstatnou část věcí, jichž se řízení týkalo, skončil.
Podle § 88 odst. 2 zákona o soudech lze od uložení kárného opatření upustit, jestliže projednání kárného provinění je postačující.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 9. září 2004, sp. zn. 1 Skno 9/2004) vysvětlil, jakými úvahami se při řešení toho, zda v projednávaných případech byly splněny podmínky pro upuštění od uložení kárného opatření, řídil. V té souvislosti poukázal na znění § 88 odst. 2 zákona o soudech, podle něhož od uložení kárného opatření lze upustit, jestliže projednání kárného provinění je postačující, s tím, že tento zákon nedává přímé vodítko k posouzení, kdy lze mít za to, že projednání kárného projednání je postačující. Tehdy rovněž konstatoval, že kárné řízení je svou povahou sankční řízení a jako takové je obdobou trestního řízení. Nic proto nebrání tomu vzít si na pomoc podmínky, které klade trestní zákon pro upuštění od potrestání. Podle § 24 odst. 1 tr. zák. od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.
Základním předpokladem i pro upuštění od uložení kárného opatření by tedy podle názoru Nejvyššího soudu mělo být spáchání kárného provinění menší závažnosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že v projednávaném případě i přes větší počet věcí, v nichž došlo k neodůvodněným průtahům (30), na což ministr spravedlnosti ve svém odvolání jinak důvodně poukazuje, nejde o kárné provinění větší závažnosti. To zejména s ohledem na nezpochybněnou tíživou personální situaci na Okresním soudě v Benešově v letech 2000 –2002 a jinak velmi příznivé pracovní hodnocení kárně obviněného, jemuž až dosud žádné porušení povinnosti soudce nebylo vytknuto. Druhým, ne méně významným, předpokladem pro takový postup musí být, že kárně obviněný soudce si nesprávnost svého jednání (tedy spáchání kárného provinění) uvědomuje a lituje. K závěru o tom, že samotné projednání kárného provinění bylo dostačující, dospěl Nejvyšší soud též s přihlédnutím k postoji a chování soudce v průběhu kárného řízení, kdy si uvědomil své pochybení a vzal si z kárného řízení ponaučení projevující se v tom, že změnil postupy v práci a skončil podstatnou část věcí, jichž se kárné řízení týkalo.
Nejvyšší soud neshledal tudíž existenci takových skutečností, které by zpochybňovaly správnost napadeného rozhodnutí i ve výroku o upuštění od uložení kárného opatření a tedy ani důvod k tomu, aby toto rozhodnutí jakkoli měnil. Proto odvolání ministra spravedlnosti podle § 21 odst. 3 věty druhé zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Juraj M a l i k
předseda kárného senátu
Rozhodnutí vypracoval:
JUDr. Miroslav G a l l u s