Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 10/2006
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. M. M. a JUDr. I. Z. projednal dne 20. září 2006 v ústním jednání odvolání, které podal JUDr. J. H., předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2006, sp. zn. 2 Ds 17/2005, a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání kárně obviněného soudce zamítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze v záhlaví označeném byl JUDr. J. H. uznán vinným kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu, v platném znění (dále též jen „zákon o soudech“), jehož se dopustil tím, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 28 T 23/2004 dne 15. 3. 2005 rozhodl v neveřejném zasedání v senátě usnesením pod č. j. 28 T 23/2004-12541, že se podle § 71 odst. 6 tr. ř. obžalovaný G. H. M. ponechává ve vazbě, když se současně nepřijímá slib učiněný podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. ani nabídka peněžité záruky učiněná podle § 73a) odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., ačkoliv lhůta pro rozhodnutí podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř. skončila již dne 13. 3. 2005, přičemž stížnost obžalovaného proti citovanému rozhodnutí doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 3. 2005, v rozporu s § 71 odst. 1 tr. ř. stížnostnímu soudu nepředložil, a to ani do 12. 4. 2005, kdy byl obžalovaný G. H. M. propuštěn z vazby na svobodu a současně vzat do vazby předběžné. Za toto kárné provinění mu podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o soudech uložil kárný senát Vrchního soudu v Praze kárné opatření – odvolání z funkce předsedy senátu.
Proti tomuto rozhodnutí podal dne 14. 6. 2006 v zákonné lhůtě kárně obviněný soudce odvolání, s tím, že je podává „do výroku o vině i trestu, protože se nejedná o kárné provinění, ale pouze o chybné rozhodnutí, k němuž může při výkonu pravomoci dané zákonem dojít“. Dále pouze dodal, že se nejedná o takové jednání, které by ohrozilo důvěru v nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu.
V doplnění svého odvolání ze dne 13. 9. 2006 dále vyjádřil názor, že se nemůže jednat o kárné provinění proto, že se jedná o rozhodnutí v napadené věci, i když je chybné. Pokud by prý bylo postupováno způsobem, jaký volil vrchní soud, musel by být před kárný senát postaven každý předseda senátu za špatné rozhodnutí, nebo rozhodnutí, které bude shledáno nadřízeným soudem za rozporné se zákonem. Nadto poukázal na skutečnost, že obžalovaný byl informován o zahájeném vydávacím řízení i o svém propuštění z vazby a vzetí do vazby vydávací, a proto vzal stížnost proti rozhodnutí o prodloužení vazby podanou dne 18. 3. 2006 zpět. Dále mimo jiné namítl, že kárný senát Vrchního soudu v Praze vycházel při úvaze a rozhodování o kárném opatření především z výpovědi svědkyně Mgr. H. B., místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a přesto, že se jedná o jediný ničím nepodložený důkaz, nijak jej neověřil. Především rozporoval její tvrzení, že o možném přeřazení k okresnímu soudu nechce ani slyšet, když dle svých slov již před rokem požádal o převedení na jinou práci a do dnešního dne to předseda krajského soudu neřešil, a ohradil se rovněž vůči tomu, že by část jeho agendy za něj ošetřovala kancelář soudu bez jeho referátu, což označil s ohledem na povahu práce a nutnost znát obsah spisu za nemožné. Tato i další tvrzení svědkyně před soudem I. stupně považuje za důsledek nedobrého vztahu mezi ním a svědkyní. Dále poukázal na to, že proti němu nebylo kárné řízení vedeno čtyřikrát, ale pouze dvakrát, přičemž s ohledem na ustanovení § 24 zákona č. 7/2002 Sb. k prvému rozhodnutí nelze přihlédnout. A konečně zdůraznil, že projednávaného kárného provinění se dopustil před vyhlášením rozhodnutí za předcházející kárné provinění. Závěrem odvolatel uvedl, že si je vědom závadnosti předmětného rozhodnutí o prodloužení vazby a tato skutečnost jej velice mrzí. V tomto dodatku odvolání se současně omluvil za to, že odmítl převzít vyrozumění o odvolacím ústním jednání.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zák. č. 7/2002 Sb., za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu kárného řízení, které jim předcházelo. Podané odvolání však neshledal důvodným.
Nejvyšší soud shledal, že kárný senát soudu prvního stupně provedl ve věci úplné dokazování, které správně zhodnotil a výstižně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Nepochybil ani při právní kvalifikaci jednání kárně obviněného soudce, spočívající v tom, že v trestní věci sp. zn. 28 T 23/2004 si počínal tak, že ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování, když při jejím vyřizování nerozhodl včas, tedy ve lhůtě upravené ustanoveními § 71 odst. 4, 6 tr. ř., o tak závažné skutečnosti, jako je vazba, a následnou stížnost podanou obžalovaným prostřednictvím obhájce v rozporu s ustanovením § 71 odst. 1 tr. ř. vůbec nepředložil stížnostnímu soudu.
Především se nelze ztotožnit s námitkou kárně obviněného soudce vyjádřenou v odvolání ze dne 14. 6. 2006, že nedodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí o další vazbě obžalovaného není kárným proviněním, ale toliko chybným rozhodnutím, k němuž může při výkonu pravomoci dané zákonem dojít, resp. že takové pochybení není jednáním, které by ohrozilo důvěru v nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu. Nedodržení lhůty pro rozhodnutí podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř., které lze kvalifikovat minimálně jako porušení povinnosti soudce vykonávat svou funkci svědomitě podle § 80 odst. 1 zákona o soudech, pro svou závažnost představuje zároveň i porušení povinnosti uložené v § 2 odst. 4 tr. ř. projednat trestní věc s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Proto o naplnění zákonných znaků kárného provinění podle výše citovaného ustanovení zákona o soudech nelze mít v projednávané věci nejmenších pochyb.
Rovněž tak nepředložení stížnosti nadřízenému soudu hodnotil kárný soud prvního stupně správně jako další jednání naplňující všechny znaky kárného provinění. Tvrzení, že „obžalovaný byl informován o zahájeném vydávacím řízení i o svém propuštění z vazby a vzetí do vazby vydávací, čehož odrazem bylo zpětvzetí stížnosti“ (které ovšem obžalovaný učinil svým podáním až dne 17. 5. 2005), není způsobilé kárně obviněného z tohoto jednání vyvinit.
Námitku odvolatele, že projednávaného kárného provinění se dopustil před vyhlášením rozhodnutí za předcházející kárné provinění, a tudíž mu je nelze klást k tíži, shledal kárný senát jako zcela bezvýznamnou. O tomto kárném provinění do té doby nebylo rozhodnuto a nebyla zde překážka věci rozsouzené, jak se kárně obviněný mylně domnívá. Zákon o soudech ani zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců (zák. č. 6 a 7/2002 Sb. v platném znění) nemají také žádné ustanovení o úhrnném nebo souhrnném kárném opatření, přičemž přiměřené, event. analogické použití trestního zákona v kárném řízení není možné.
Ani tvrzení kárně obviněného o nedobrých vztazích mezi ním a místopředsedkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, Mgr. B. není právně relevantní, protože nic nemění na skutečnosti, že k porušení povinností tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí kárného soudu prvního stupně, skutečně došlo.
Kárný senát Nejvyššího soudu se ztotožnil i s uloženým kárným opatřením, když pro jeho zrušení či změnu neuvedl kárně obviněný takové důvody, vzhledem k nímž by se odvolání z funkce předsedy senátu jevilo neadekvátním. Naopak opakované nedostatky v práci a v plnění povinností kárně obviněného soudce vzbuzují důvodné pochybnosti o jeho způsobilosti vůbec funkci soudce vykonávat.
Jelikož v odvolacím řízení nevyšly najevo takové skutečnosti, jež by odůvodňovaly odchylné posouzení otázky jak zaviněného porušení povinnosti kárně obviněného soudce, tak i uložení mírnějšího kárného opatření, a jež by skutkové a právní závěry kárného senátu Vrchního soudu v Praze zpochybňovaly, kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb. odvolání kárně obviněného soudce zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Juraj M a l i k
předseda kárného senátu