Plný text
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. A. D., JUDr. M. G., JUDr. K. P. a JUDr. I. Z. projednal v ústním jednání konaném dne 3. září 2008 odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2008, sp. zn. 2 Ds 4/2008, v kárné věci soudce L. P., soudce Okresního soudu Plzeň–město, která podali kárně obviněný soudce a navrhovatel – předseda Krajského soudu v Plzni, a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání kárně obviněného soudce i navrhovatele zamítají.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2008, sp. zn. 2 Ds 4/2008, byl L. P. podle § 19 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uznán vinným, že v rozporu s povinnostmi stanovenými v § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako samosoudce v trestní věci obviněného R. E. vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 166/99 způsobil opakovanou nečinností a nesoustředěným postupem závažné průtahy nejméně od února 2000 do 18. 10. 2007, neboť opakovaně a s velkými časovými prodlevami doručoval obviněnému usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 23. 12. 1999 do S. r. N. v rozporu s řádným úředním postupem na tzv. růžovou doručenku a neobrátil se na mezinárodní odbor Ministerstva spravedlnosti ČR či přímo na příslušný soud v SRN, což učinil až dne 17. 10. 2007, v důsledku uvedeného postupu došlo k tomu, že stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město, která byla podána proti citovanému usnesení Okresního soudu Plzeň – město dne 20. 1. 2000 a zdůvodněna dne 14. 2. 2000, byla Krajskému soudu v Plzni předložena až dne 11. 1. 2008. Za toto kárné provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo L. P. podle § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uloženo kárné opatření – důtka.
Proti tomuto rozhodnutí podali v zákonné lhůtě odvolání kárně obviněný soudce a navrhovatel.
Kárně obviněný soudce L. P. směřoval své odvolání jak do výroku o kárném provinění, tak i do výroku o uloženém kárném opatření. Ve svém odvolání se vyjádřil k situaci, která nastala v české justici po datu 31. 8. 1992, kdy mohli být jako soudci činní jen ti, kdož byli doživotně jmenováni soudcem, a tato skutečnost se na trestním úseku Okresního soudu Plzeň – město projevila jako kritická. Nejen v období, které je předmětem kárného řízení u kárně obviněného soudce, ale až do 30. 4. 2008 měl L. P. v každém kalendářním týdnu zpravidla kromě dvou řádných jednacích dnů nejméně jeden mimořádný, aby mohl trvale snižovat stav nedodělků. Při ústním jednání před kárným senátem byly konstatovány číselné údaje o postupném snižování starých věcí v senátě kárně obviněného soudce, ale nebyly uvedeny reference o údajích srovnávajících stav starých věcí se stavem v ostatních trestních senátech, zejména však veškeré číselné údaje o počtu věcí skončených za zkoumané období v senátě L. P. a senátech ostatních. Dle kárně obviněného soudce by z těchto referencí muselo vyplynout, že byl v období, které je předmětem kárného řízení, na trestním úseku Okresního soudu Plzeň – město nejvýkonnější, věkově i služebně nejstarší, a tudíž nejzkušenější, co do časového rozpětí hlavních líčení jeden z nejrychlejších a také nejkvalitnějších soudců. Ostatně i zástupce kárného navrhovatele ve svém závěrečném návrhu při ústním jednání kárného senátu vrchního soudu uvedl, že obhajobu kárně obviněného soudce by bylo možno vztáhnout maximálně na první polovinu zkoumaného období, nikoliv však na celé, čímž alespoň v této části období nepotvrdil vyjádření kárného navrhovatele obsažené v jeho odvolání, že „nelze shledat příčinnou souvislost mezi průtahy a nepříznivou personální situací a s tím spojeným vysokým počtem neskončených věcí v senátě kárně obviněného soudce“.
Ve svém odvolání kárně obviněný soudce vyslovil názor, že zcela mimořádná situace na trestním úseku tamního soudu, kterou léta řešil se zcela mimořádným pracovním nasazením, si zaslouží zcela mimořádný přístup při hodnocení, zdali v projednávané věci naplnil či nenaplnil i materiální znak kárného provinění. V důsledku kritické situace na tamním soudě kárně obviněný soudce neměl roky čas ani prostor a psychické síly na soustředěnost odpovídající významu tohoto zaměstnání. Vzhledem ke všem skutečnostem navrhl, aby ho odvolací kárný senát ve smyslu § 19 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze skutku, pro který se řízení vede, zprostil a pro případ, že by odvolací kárný senát shledal, že svým jednáním naplnil i materiální stránku kárného provinění, aby ve smyslu § 88 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, od uložení kárného opatření upustil, neboť již samotné vědomí existence tohoto kárného řízení je pro něho značně potupné a ponižující.
Navrhovatel - předseda Krajského soudu v Plzni JUDr. Z. J. své odvolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2008, sp. zn. 2 Ds 4/2008, směřoval výlučně proti výroku o uložení kárného opatření a podal je v neprospěch kárně obviněného soudce. Dle navrhovatele není v souladu se spisovým materiálem a průběhem řízení závěr kárného senátu, že soudce L. P. „uznal své pochybení“. K tomu stačí odkázat na poslední odstavec písemného vyjádření kárně obviněného soudce ze dne 21. 3. 2008 i na jeho stanovisko i závěrečný návrh při ústním jednání před kárným senátem Vrchního soudu v Praze dne 7. 4. 2008. Přestože nikdy nebylo ze strany navrhovatele zpochybňováno enormní pracovní vytížení kárně obviněného soudce, tak i z obsahu kárného spisu je zřejmé, že v období od února 2000 do 18. 10. 2007 se zatížení L. P. výrazně snižovalo a v průběhu období, kdy průtahy pokračovaly, byl kárně obviněný soudce opakovaně na nečinnost upozorňován ze strany Okresního státního zastupitelství Plzeň – město i Krajského státního zastupitelství v Plzni. Přes tato upozornění znovu kárně obviněný soudce opakoval stejně vadný postup, tj. doručování na tzv. růžovou doručenku, ačkoliv všechny tyto pokusy se ukazovaly jako naprosto neúčinné, tento postup přitom soudce opakoval celkem 6x. Zatíženost soudce tedy dle názoru navrhovatele neměla pro zjištěná pochybení žádný zásadní význam a také kárný senát neshledal mezi zjištěnými průtahy a nepříznivou personální situací u okresního soudu, resp. zatížením soudce, příčinnou souvislost. V případě kárně obviněného soudce se jednalo o několikeré opakování chybného postupu při doručování, a to v období několika let, navíc pak i přes opakované upozornění státního zastupitelství. Zdůraznit je možno i to, že k překladu písemného rozhodnutí přikročil kárně obviněný soudce až 1,5 roku po rozhodnutí a přeložené rozhodnutí pak referoval doručit až 4 roky po rozhodnutí, a to vadným postupem. Dle navrhovatele není možné, aby skutečnost, že se po zjištění průtahů nadřízeným soudem kárně obviněný soudce věci náležitě věnoval, polehčovala při úvaze kárného senátu o uložení kárného opatření.
Ze všech shora uvedených důvodů se navrhovatel domnívá, že při zaviněném průtahu ve věci v délce přesahující 7,5 roku je uložení důtky dle § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nejmírnějšího kárného opatření, nedůvodně mírným postihem. Takovéto posouzení věci nevyjadřuje vysokou míru zavinění kárně obviněného soudce ani objektivně nastalý průtah ve věci, když uvedený přístup soudce nepochybně vyvolal jak v očích stran trestního řízení, zejména poškozených, ale i v očích veřejnosti nedůvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Předseda Krajského soudu v Plzni proto odvolacímu kárnému senátu navrhl zrušit rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. 2 Ds 4/2008, ve výroku o uložení kárného opatření a poté uložit soudci L. P. odpovídající a citelný postih ve smyslu kárného opatření dle § 88 odst. 1 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti se k napadenému rozhodnutí ani k podaným odvoláním nevyjádřil.
Kárný senát Nejvyššího soudu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad a shledal, že odvolání kárně obviněného soudce ani navrhovatele není důvodné.
Pokud jde o zjištění skutkového stavu věci, kárný senát Vrchního soudu v Praze provedl v ústním jednání úplné dokazování. Takto provedené důkazy též logicky správně zhodnotil a následné skutkové závěry náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Se skutkovými zjištěními kárného senátu i jejich právním hodnocením se odvolací soud plně ztotožňuje.
Podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je kárným proviněním zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 79 odst. 1 stanoví jako jednu ze základních povinností soudce povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů. Ustanovení § 80 odst. 1 cit. zák. pak stanoví povinnost soudci vykonávat svou funkci svědomitě. Soudce se při jejím výkonu musí zdržet všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
K námitkám vysloveným v odvolání kárně obviněného soudce považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. V řízení bylo jednoznačným způsobem prokázáno, že kárně obviněný soudce L. P. nepostupoval ve věci, sp. zn. 1 T 166/99, v souladu s povinností soudce pracovat bez zbytečných průtahů zakotvenou v ustanovení § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a svojí nečinností porušil právo garantované každému čl. 38 odst. 2 LPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na rozhodnutí věci v přiměřené době.
Pokud kárně obviněný soudce v odvolání namítá, že příčina jeho neodůvodněných průtahů spočívá v objektivních okolnostech, spočívajících v nedostatečné personální situaci u Okresního soudu Plzeň – město a s tím spojeným vysokým počtem neskončených věcí, tak průtahy ve věci, sp. zn. 1 T 166/99, které činily v době mezi provedenými úkony i délku 18 měsíců, nejsou s tímto v příčinné souvislosti, a to především se zřetelem na dobu více než 7 let, kdy tyto průtahy trvaly. Vysoký počet neskončených věcí spolu s běžným nápadem věcí do senátu kárně obviněného soudce nemůže vést ke zproštění odpovědnosti soudce za dlouhodobou nečinnost vedoucí k neodůvodněným průtahům v řízení a za chybný procesní postup při doručování rozhodnutí v rozporu s příslušnými podzákonnými předpisy. Toto pochybení vedoucí k průtahům v řízení svědčí o nesoustředěném postupu kárně obviněného soudce, kterým ohrozil důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Také nelze souhlasit s obhajobou L. P., kterou vztahuje na první polovinu zkoumaného období, když spatřuje příčinnou souvislost mezi průtahy a nepříznivou personální situací a s tím spojeným vysokým počtem neskončených věcí v senátě kárně obviněného soudce. Povinností soudce je zajistit projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a nelze se této povinnosti ze strany soudce zprostit konstatováním o zatížení v podobě vysokého počtu neskončených věcí spolu s běžným nápadem do jeho senátu, byť jsou tyto okolnosti skutečností.
Odvolací kárný senát se přes shora uvedené skutečnosti ztotožnil se skutkovými závěry kárného senátu Vrchního soudu v Praze, který dospěl k závěru, že kárně obviněný soudce L. P. se kárného provinění dopustil při současném enormně vysokém pracovním vytížení, které ho mohlo zatížit natolik, že věci sp. zn. 1 T 166/99, nevěnoval dostatek pozornosti a její vyřízení odkládal ve prospěch jiných věci. Z přehledu vyřízených věcí v jednotlivých trestních senátech Okresního soudu Plzeň – město vyplývá, že L. P. dlouhodobě dosahuje vysokých pracovních výsledků a je soudcem s nejvyšším počtem vyřízených věcí na trestním úseku tamního soudu a současně jeho senát 1 T má nejvyšší počet napadených věcí. Ve prospěch kárně obviněného soudce hovoří i kladné hodnocení jeho pracovních výsledků, které připustil i navrhovatel. Věc, sp. zn. 1 T 166/99, která je předmětem kárného řízení, byla již meritorně, byť nepravomocně rozhodnuta a lze mít tedy zato, že u kárně obviněného soudce se jednalo o mimořádné vybočení z jeho jinak kvalitní práce soudce.
Kárný senát Nejvyššího soudu tedy shledal napadené rozhodnutí správné v celém rozsahu o kárném provinění, tj. jak v otázce skutkových zjištění, tak i v otázce jejich právního posouzení. Pokud jde o uložení sankce za tento disciplinární delikt, tak i zde se odvolací kárný senát ztotožnil se závěry kárného senátu soudu prvního stupně. K odvolání navrhovatele je třeba podotknout, že se jednalo o pochybení pouze v jedné trestní věci, jinak se jedná o velice kvalitního soudce, takže jeho pochybení lze hodnotit jako méně závažné. Kárný postih L. P. v podobě důtky ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je dostatečným kárným opatřením vzhledem k okolnostem případu a k osobě soudce. Kárně obviněný soudce svojí nečinností způsobil dlouhotrvající průtahy ve věci, sp. zn. 1 T 166/99, které by sice odůvodňovaly přísnější kárný postih, ale současně dosahoval vysokých pracovních výsledků při silném pracovním vytížení, pochybil, byť dlouhodobě, pouze v jedné trestní věci, jedná se o kvalitního soudce, což potvrdilo i jeho hodnocení vypracované předsedou Okresního soudu Plzeň - město a soudcovskou radou tohoto soudu.
S ohledem na výše uvedené nezbylo kárnému senátu Nejvyššího soudu, než odvolání kárně obviněného soudce L. P. i navrhovatele - předsedy Krajského soudu v Plzni JUDr. Z. J. zamítnout podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodná.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. září 2008
JUDr. J. P.
předseda kárného senátu