Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 13/2006
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. K. P. a JUDr. I. Z., projednal v ústním jednání konaném dne 18. října 2006 odvolání předsedy Krajského soudu v Plzni a kárně obviněného soudce Mgr. L. M., předsedy senátu Okresního soudu Plzeň - sever, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2006, sp. zn. 1 Ds 11/2006, a rozhodl takto:
I. Z podnětu odvolání kárně obviněného soudce se podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje napadené rozhodnutí v celém rozsahu a nově se rozhoduje tak, že Mgr. L. M.
se zprošťuje kárného obvinění,
že jako samosoudce zařazený na trestním úseku Okresního soudu Plzeň – sever ve věci Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 1 T 120/2004 vedené proti obžalované Z. R.:
a)dne 19. 11. 2004 konal hlavní líčení a nerespektoval zásadním způsobem její právo na obhajobu, konkrétně právo zvolit si obhájce, ačkoli obžalovaná Z. R. toto právo uplatňovala před zahájením hlavního líčení dne 19. 11. 2004 a výslovně uvedla, že není schopna sama se hájit, a proto si chce zvolit obhájce,
b)po vyhlášení rozsudku dne 16. 11. 2005 nejprve sice obžalovanou řádně poučil o právu podat odvolání, avšak když tato opakovaně uváděla, že „neví“ nebo že to „zatím nechá“, fakticky ji donutil vysvětlováním její situace v rozporu se zákonem k tomu, že se obžalovaná vzdala odvolání, a to i za osoby ze zákona k tomu oprávněné,
neboť uvedený skutek není kárným proviněním.
II. Odvolání předsedy Krajského soudu v Plzni se zamítá.
Odůvodnění:
Předseda Krajského soudu v Plzni podal dne 18. května 2006 návrh na zahájení řízení proti Mgr. L. M., jemuž kladl za vinu, že jako samosoudce zařazený na trestním úseku Okresního soudu Plzeň – sever porušil povinnosti soudce tím, že ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 1 T 120/2004 proti obžalované Z. R. jednak nerespektoval její právo na obhajobu, konkrétně právo zvolit si obhájce, ačkoli obžalovaná toto právo uplatňovala před zahájením hlavního líčení dne 19. 11. 2004, kdy výslovně uvedla, že není schopna sama se hájit a chce si zvolit obhájce, jednak po vyhlášení rozsudku dne 16. 11. 2005 sice nejprve obžalovanou poučil o právu podat odvolání, avšak když opakovaně uváděla, že „neví“ nebo že to „zatím nechá“, fakticky ji donutil vysvětlováním její situace v rozporu se zákonem k tomu, že se obžalovaná vzdala odvolání, a to i za osoby ze zákona k tomu oprávněné.
Kárný senát Vrchního soudu v Praze si v rámci předběžného šetření podle § 13 zákona č. 7/2002 Sb. opatřil vyjádření kárně obviněného soudce, dotčený spis Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 1 T 120/2004, jakož i pracovní hodnocení kárně obviněného soudce a výsledky prověrek jeho pracovní činnosti.
Po provedeném dokazování, které dostatečně zhodnotil v odůvodnění svého rozhodnutí, pak uznal Mgr. L. M. vinným kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb. (dále také jen „zákon o soudech“), s tím, že jako samosoudce zařazený na trestním úseku Okresního soudu Plzeň – sever ve věci Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 1 T 120/2004 vedené proti obžalované Z. R. za a) dne 19. 11. 2004 konal hlavní líčení a nerespektoval zásadním způsobem její právo na obhajobu, konkrétně právo zvolit si obhájce, ačkoliv obžalovaná Z. R. toto právo uplatňovala před zahájením hlavního líčení dne 19. 11. 2004 a výslovně uvedla, že není schopna sama se hájit, a proto si chce obhájce zvolit a za b) po vyhlášení rozsudku dne 16. 11. 2005 nejprve sice obžalovanou řádně poučil o právu podat odvolání, avšak když opakovaně uváděla, že „neví“ nebo že to „zatím nechá“, fakticky ji donutil vysvětlováním její situace v rozporu se zákonem k tomu, že se obžalovaná vzdala odvolání, a to i za osoby ze zákona k tomu oprávněné, čímž měl zaviněně porušit povinnosti soudce a ohrozit tak důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudců. Za to mu bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech kárné opatření – snížení platu o 25% na dobu pěti měsíců, počínaje následujícím měsícem po právní moci rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podali v zákonné lhůtě odvolání jak kárně obviněný soudce, tak navrhovatel - předseda Krajského soudu v Plzni.
Kárně obviněný soudce své odvolání podané do protokolu ihned po vyhlášení rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze, které směřovalo jak do výroku o vině tak do výroku o uložení kárného opatření, dodatečně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce dne 30. 8. 2006. Ke skutku popsanému pod bodem a) napadeného rozhodnutí uvedl, že se nedomnívá, že by nerespektoval právo obžalované na zvolení si obhájce. Připomněl, že v posuzované věci bylo proti obžalované zahájeno trestní stíhání, v jehož rámci vystupoval jako obhájce obžalované jistý JUDr. J. Š., který nebyl advokátem zapsaným v seznamu České advokátní komory. Přesto v přípravném řízení vystupoval jako obhájce, čehož si nepovšiml ani státní zástupce v souvislosti s podáním obžaloby. Povšiml si toho ovšem kárně obviněný, přičemž není podstatné, zda se tak stalo způsobem, který uvádí kárně obviněný, či zda se tak stalo způsobem, který považuje za prokázaný kárný senát. Nesporné ovšem je, že kárně obviněný, aby zachoval ve prospěch obžalované právo na přípravu na hlavní líčení, sdělil obžalované prostřednictvím policie skutečnost, že JUDr. Š. nemůže být zastoupena u hlavního líčení, jelikož ten není advokátem. Stejná skutečnost byla, jak je zřejmé z úředního záznamu, jenž je založen ve spise, obžalované sdělena soudem (nikoliv předsedou senátu). Tento úřední záznam byl nejspíše konstatován, i když z obsahu protokolu o hlavním líčení rozsah tohoto konstatování není zřejmý. Kárně obviněný však poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 19.11. 2004, z nějž je podle něj zřejmé, že obžalovaná byla obsáhle poučována o svých právech a byla dotazována, zda žádá ještě další vysvětlení mimo to, které jí bylo ve vztahu k obhájci poskytnuto před zahájením hlavního líčení. Dále kárně obviněný namítl, že právo na obhajobu je sice nezadatelným právem obžalovaného a obžalovaný nesmí být v tomto právu krácen, avšak, že aktivní povinnost zajišťovat obžalovanému obhajobu s výjimkou nutné obhajoby soudu dána není. Obžalovaná byla opakovaně o právu zvolit si obhájce poučována, a to kromě jiného na předvolánce k hlavnímu líčení ze dne 20. 10. 2004 (kancelářský řád 514/2001 Org., vzor 6A). V této předvolánce je výslovně uvedeno právo obžalované zvolit si obhájce z řad advokátů. Toto poučení společně s poučením, které se obžalované dostalo na pokyn kárně obviněného policií, bylo dostatečné na to, aby obžalovaná, pokud si chtěla zvolit obhájce, tak mohla učinit. V této souvislosti odvolatel namítl, že kárný senát soudu prvního stupně nevyhověl jeho žádosti, aby byl vyslechnut policista, který poskytl dle jeho pokynů poučení. Závěr o tom, že obžalovaná poučení neporozuměla a že jí to takto nebylo policií řečeno, tak označil ve světle této skutečnosti za předčasný. Kárný senát si měl dle názoru kárně obviněného přinejmenším vyžádat zprávu od policie, jak informace, kterou policie obžalované nesporně poskytla, vypadala, a jak se k ní obžalovaná vyjádřila. O tom, že obžalovaná nemůže být zastoupena JUDr. Š. byla poučena ještě před zahájením hlavního líčení. Obžalované se tedy opakovaně dostalo poučení o tom, že si může zvolit obhájce, jakož i poučení o tom, že ten, kterého si zvolila v přípravném řízení, není obhájcem a nemůže ji obhajovat. Kárně obviněný poukázal také na obsah protokolu o hlavním líčení, z nějž je dle jeho názoru zřejmé, že obžalovaná uvedla, že potřebuje mít u sebe obhájce, avšak skutečnost, že není schopna sama se hájit, z obsahu zvukového záznamu zřejmá není. Poté, co se jí dostalo obsáhlého poučení, začala obžalovaná vypovídat, aniž by soudu sdělila, že žádá o poskytnutí lhůty k tomu, aby si obhájce zvolila. Neprohlásila, že trvá na tom, event. si přeje, aby obhájce byl u hlavního líčení přítomen. Pokud uváděla, že potřebuje obhájce, myslela tím JUDr. Š. Kdyby obžalovaná požádala soud o to, aby přerušil jednání, aby si rozmyslela, zda obhájce chce či nikoliv, nebo prohlásila, že si obhájce chce zvolit, pak by bylo dle názoru kárně obviněného na místě zvážit, zda hlavní líčení odročit, aby byl obžalované poskytnut čas na to, aby si obhájce zvolila, nebo zda v hlavním líčení pokračovat s tím, že obžalovaná měla dostatek času a možností si obhájce zvolit, ale neučinila tak. Kárně obviněný poukázal i na skutečnost, že ve věci proběhlo několik hlavních líčení. Obžalovaná měla možnost k dalším hlavním líčením si obhájce přivést, nikdy to však neučinila a vždy přišla s JUDr. Š., který ovšem vystupoval toliko jako veřejnost, nikoliv jako obhájce. Výše popsanou část odvolání kárně obviněný shrnul tak, že obžalovaná neprojevila jednoznačné přání zvolit si obhájce, pouze konstatovala, že si ho přeje mít u sebe, nepožádala soud o poskytnutí lhůty k tomu, aby si obhájce zvolila, žádného obhájce si nezvolila, s obhájcem se k hlavnímu líčení nedostavila, a proto nebylo povinností soudu řízení odročit a poskytnout obžalované lhůtu k volbě obhájce. Obžalovaná v hlavním líčení neprohlásila, že není schopna se sama hájit, a i kdyby tak učinila, je věcí soudu, aby zhodnotil, zda tomu tak je či není. Pouze za situace, kdy by soud dospěl k závěru, že obžalovaná není schopna se sama hájit, musel by jí poskytnout lhůtu k volbě obhájce, event. jí obhájce ustanovit. Právo obžalované na obhajobu kárně obviněný v tomto bodě podle svého přesvědčení tedy neporušil.
Ke skutku popsanému pod bodem b) napadeného rozhodnutí kárně obviněný odkázal na zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 16. 11. 2005, jehož relevantní část poměrně podrobně reprodukoval. Konstatoval, že jeho postup po vyhlášení rozsudku byl neformální, což bylo vyvoláno tím, že komunikace s obžalovanou byla místy složitá. Z jejího obsahu však nelze dle názoru kárně obviněného v žádném případě dovodit, že obžalovaná byla donucena k tomu, aby se vzdala odvolání. Obžalovaná po vyhlášení rozsudku neplakala, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu prvního stupně, alespoň to není ze zvukového záznamu zřejmé. K otázce případného odvolání se obžalovaná vyjadřovala velmi neurčitě, odbíhala od vyjádření, kárně obviněný jí opakovaně vysvětlil potřebu se vyjádřit jakýmkoliv způsobem, tedy pozitivním i negativním, nabídl jí možnost přerušení řízení, aby si otázku případného odvolání mohla rozmyslet. Obžalovaná potom sama, aniž by k tomu byla nucena, lavírovala mezi tím, jestli se odvolá nebo neodvolá, z jejího vyjádření bylo dle kárně obviněného zřejmé, že jí jde o to, aby nemusela platit náhradu škody. Odvolání si nepřála a také se v tomto směru poněkud vágně, ale přesto, vyjádřila. Jednoznačně se vyjádřila k tomu, že si nepřeje, aby se za ni odvolaly osoby k tomu oprávněné ze zákona, čímž potvrdila, že kárně obviněný správně porozuměl přání obžalované se neodvolat. Obsah zvukového záznamu dle kárně obviněného nevypovídal o tom, že by obžalovaná byla nucena k tomu se vyjádřit, ani se z vysvětlování kárně obviněného nenaznačuje, že by nutil obžalovanou vzdát se odvolání. Naopak je z obsahu záznamu zřejmé, že kárně obviněný se opakovaně dotazoval obžalované, zda si přeje či nepřeje se odvolat, upozorňoval ji na to, že její vyjádření jde do zápisu, že je nahráváno, že se nemusí vyjadřovat, že si to může rozmyslet, nabízel jí přerušení jednání. Obžalovaná po váhání prohlásila „nevím, asi se neodvolám, odvolám se, neodvolám se, záleží to na mně, asi ne“. Kárně obviněný míní, že správně porozuměl obsahu vyjádření obžalované, která si odvolání nepřála, což potvrdila tím, že si nepřála, aby v její prospěch podaly odvolání osoby ze zákona oprávněné („určitě nechci“). I když postup po vyhlášení rozsudku označil kárně obviněný za poněkud neformální, v žádném případě z něj dle jeho názoru nevyplývá závěr, že by nutil obžalovanou k tomu, aby se vyjádřila, či ji dokonce nutil k tomu, aby se odvolání vzdala. Kárně obviněný své odvolání uzavřel s tím, že se domnívá, že se kárného provinění nedopustil a důvěru v nezávislost, nestrannost a spravedlivé rozhodování soudu svým jednáním neohrozil. Navrhl proto, aby kárný senát Nejvyššího soudu z podnětu jeho odvolání napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a kárného provinění ho zprostil.
Odvolání předsedy Krajského soudu v Plzni podané v neprospěch kárně obviněného soudce směřovalo výlučně proti výroku o uložení kárného opatření, když s výrokem soudu prvního stupně o vině se plně ztotožnil. S uložením kárného opatření však vyjádřil nesouhlas s tím, že pochybení soudce vykazuje dle jeho názoru vysoký stupeň závažnosti, když došlo k porušení těch nejzákladnějších práv občana v trestním procesu a přitom kárně obviněný soudce své postupy obhajoval jako správné jak v písemném vyjádření, tak i při ústním jednání před kárným senátem. Namítl, že kárně obviněný projevuje neodbornost delší dobu a opakovaně a je možno doplnit ještě další rozhodnutí z poslední doby, kdy odvolací soud musel postupovat podle § 262 tr. ř. (odvolatel v této souvislosti přiložil rozhodnutí ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 1 T 36/2005, a rozhodnutí odvolacího senátu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn.
9 To 274/2006). Skutečnost, že Mgr. M. nadále trvá na tom, že vytýkaný postup byl v souladu se zákonem, dle mínění odvolatele jen potvrzuje to, že nemá základní předpoklady vykonávat řádně funkci soudce. Dále odvolatel odkázal na zvukový záznam z počátku a konce hlavního líčení v předmětné trestní věci, který označil za velmi výmluvný a který v souvislosti s úředními záznamy na č.l. 315 a 316 spisu a referátem na č.l. 310 a 311 spisu dle jeho mínění jednoznačně svědčí o tom, že postup kárně obviněného soudce byl bezprecedentní a hraničící se spácháním trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. A konečně, poukázal i na způsob, jakým odůvodňoval Mgr. M. své rozhodnutí při hlavním líčení, zvláště pak na odůvodnění toho, proč odkázal poškozený subjekt na řízení ve věcech občanskoprávních. I to podle názoru odvolatele svědčí o zjevné neodbornosti kárně obviněného. Předseda Krajského soudu v Plzni má za to, že kárný senát Vrchního soudu v Praze při rozhodování o uložení kárného opatření přecenil fakt, že kárně obviněný soudce dosud nebyl nikdy kárně postižen a že z hlediska kvantity práce k němu nejsou žádné výhrady, a naopak nedocenil závažnost a vysokou nebezpečnost kárného provinění, neboť v dané věci došlo ke zcela zásadnímu porušení základních principů spravedlivého procesu a práv zaručených Ústavou České republiky. K nápravě dané situace musel být dán podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Proto navrhl zrušit napadené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ve výroku o uložení kárného opatření a uložit kárně obviněnému soudci kárné opatření podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech, tedy odvolání z funkce soudce.
Na podkladě odvolání, která byla podána v zákonné lhůtě, přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3, věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána odvolání a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a shledal, že odvolání kárně obviněného soudce je důvodné.
Předně považuje kárný senát Nejvyššího soudu za nutné zdůraznit, že v projednávaném případě při posuzování jednání kárně obviněného soudce, byla základním hlediskem skutečnost, že v trestní věci obžalované R. nebyly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1 tr. ř. Obsah spisu sp. zn. 1 T 120/2004 pak ničím nenasvědčoval tomu, že v případě obžalované R. by se mohlo jednat o případ předvídaný v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., tj. že by obžalovaná musela mít obhájce proto, že vzhledem ke svým tělesným nebo duševním vadám vzbuzovala pochybnost náležitě se hájit.
Bylo tedy výlučným právem obžalované, pokud cítila potřebu být obhajována k tomu kvalifikovanou osobou, obhájce si zvolit. Ve světle těchto skutečností je proto nutno posoudit, zda kárně obviněný soudce jednáním uvedeným pod bodem a) výroku napadeného rozhodnutí zaviněně porušil povinnosti soudce, případně že se zaviněně choval nebo jednal tak, že narušil důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 87 zák. č. 6/2002 Sb.). Z obsahu trestního spisu sp. zn. 1 T 120/2004 je zřejmé, že obžalované R. se dostalo náležitého poučení o tom, že v řízení před soudem ji nemůže obhajovat dotyčný JUDr. J. Š., protože není advokátem a že pokud trvá na tom, aby ji obhajoval právník k tomu povolaný, aby si obhájce zvolila z řad advokátů. Pokud za této situace kárně obviněný soudce dne 19. 11. 2004 konal hlavní líčení bez účasti obhájce, nelze podle názoru kárného senátu Nejvyššího soudu jeho jednání posuzovat tak, že by zásadním způsobem nerespektoval právo obžalované na obhajobu, či jinak porušil své povinnosti soudce. Nestandardní, avšak ničím nezapovězený způsob poučení obžalované prostřednictvím policie, na tom nemůže nic změnit. Pro úplnost je potřebné uvést, že trestní věc obžalované R. v hlavním líčení dne 19. 11 2004 neskončila a hlavní líčení mělo ještě 6 dalších pokračování než došlo dne 16. 11. 2005 k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, přičemž za celou dobu si obhájce nezvolila. V tomto směru se tedy kárně obviněný soudce podle přesvědčení kárného senátu Nejvyššího soudu kárného provinění nedopustil.
Pokud jde o jednání uvedené pod bodem b) výroku napadeného rozhodnutí kárný senát z provedených důkazů především nezjistil, že by kárně obviněný soudce obžalovanou „fakticky donutil“ k tomu, aby se vzdala odvolání, a to i za osoby ze zákona k tomu oprávněné. Ze zvukového záznamu hlavního líčení konaného dne 16. 11. 2005 je sice zřejmé, že kárně obviněný soudce se po vyhlášení rozsudku a poučení o odvolání neprofesionálně a sáhodlouze dohadoval s obžalovanou o tom, zda odvolání podá či nikoli a že veden zjevným zájmem o takové vyjádření obžalované, které mu umožní vyhotovit rozsudek bez odůvodnění (§ 314d odst. 3 tr. ř.) vymáhal na obžalované určitější vyjádření, než že neví zda si odvolání podá či nikoli. Nic však na tomto zvukovém záznamu neprokazuje, že by kárně obviněný soudce obžalovanou k vzdání se odvolání donutil, když stále zdůrazňoval, že je to jen na jejím rozhodnutí, zda odvolání podá či nikoli. Chybou, která se tímto kárně obviněnému soudci vytýká a kterou si již uvědomil, bylo to, že obžalované také nezdůraznil, že se vyjadřovat k rozsudku ihned nemusí a že na to má zákonnou lhůtu. Za těchto okolností proto kárný senát Nejvyššího soudu ani toto jednání neshledal kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb.
Z uvedených důvodů proto Mgr. L. M. kárného obvinění zprostil. Zamítnutí odvolání navrhovatele se odkazuje na toto rozhodnutí.
Pro úplnost je na místě dodat, že profesní nedostatky soudce (neodbornost), na něž navrhovatel poukazuje, nemohou být už z povahy věci posouzeny jako kárné provinění. Přicházelo by v úvahu jen rozhodnutí o nezpůsobilosti soudce k výkonu funkce, pokud by odborná neschopnost soudce byla důvodem pro takové rozhodnutí podle § 91 zák. č. 6/2002 Sb., což zatím není.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Juraj M a l i k
předseda kárného senátu