Plný text
1 Skno 14/2006
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. K. P. a JUDr. I. Z., projednal v ústním jednání dne 24. ledna 2007 odvolání kárně obviněné JUDr. I. N., soudkyně Městského soudu v Brně, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2006, sp. zn. 1 Ds 15/2006, a rozhodl takto:
Z podnětu odvolání kárně obviněné soudkyně se podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje napadené rozhodnutí ve výroku o kárném opatření a nově se rozhoduje tak, že kárně obviněné soudkyni JUDr. I. N. se při nedotčeném výroku o vině podle § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ukládá kárné opatření – důtka.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví označeném byla JUDr. I. N. uznána vinnou kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále též jen „zákon o soudech“), s tím, že v jí přidělené věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 29 C 286/93, 1) v rozporu s povinností rozhodovat v přiměřených lhůtách a bez průtahů uloženou jí ustanovením § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jednak v rozporu s ustanovením § 100 odst. 1 o. s. ř. postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta, neprováděla v období od 20. 4. 2004 do 15. 9. 2005 procesní úkony účelné a nezbytné k pravomocnému skončení věci, a jednak v rozporu s povinností uloženou jí ustanovením § 158 odst. 4 o. s. ř. stejnopis rozsudku Městského soudu v Brně, č. j. 29 C 286/93-211 ze dne 16. 9. 2005, odeslala až dne 2. 2. 2006, přestože jej měla odeslat nejpozději dne 16. 10. 2005, nebo v téže lhůtě požádat o prodloužení lhůty k jeho vyhotovení, což neučinila, 2) v rozporu s povinností dbát o to, aby rozhodnutí bylo srozumitelně a pečlivě odůvodněno uloženou jí ustanovením § 80 odst. 3 písm. b) zák č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhotovila výše označený rozsudek při naprostém nerespektování požadavků stanovených ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Za to jí bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech kárné opatření spočívající ve snížení platu o 10 % na dobu 3 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí, pokud jím byla uznána vinnou kárným proviněním a bylo jí uloženo výše uvedené kárné opatření, podala kárně obviněná soudkyně prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě odvolání, jehož obsah bude reprodukován níže. Zdůraznila, že tak učinila zejména z principiálních důvodů, neboť oba výroky rozhodnutí považuje s přihlédnutím ke všem zjištěným podstatným okolnostem věci, které v kárném řízení vyšly najevo, za značně nespravedlivé.
Odvolatelka předně uvedla, že „jestliže na straně jedné jsou pro postupy soudců stanoveny rigorózní procesní předpisy, pak na straně druhé jim musí být k bezchybné činnosti vytvořeny odpovídající předpoklady. Není-li tomu tak, nastává nerovnováha nejen v právním vědomí, nýbrž i v přirozených následcích promítajících se – mimo jiné – v pochybeních soudců a v jejich odpovědnosti za ně“. Dojde-li ke konkrétnímu pochybení soudce, je dle odvolatelky nutné při posuzování jeho odpovědnosti zohlednit všechny okolnosti případu. Zejména je nutné se zabývat otázkou, zda jde o pochybení zaviněné, a je-li tomu tak, zda se jedná o zavinění úmyslné nebo nedbalostní, výjimečné či opakované, dále, zda měl soudce ke své práci vytvořeny odpovídající podmínky, jakož i všemi ostatními faktory významnými pro posouzení kárně stíhaného skutku. Právě v těchto ohledech však kárný senát soudu prvního stupně dle názoru odvolatelky posoudil věc neúplně, nedostatečně a necitlivě, a tedy nesprávně. Dále kárně obviněná soudkyně namítla, že v kárném řízení před soudem prvního stupně bylo zejména dostatečně prokázáno, že pokud nepostupovala v inkriminované věci, kterou označila za skutkově i právně neobyčejně složitou, procesně přesně, mohlo jít o jednání nanejvýš nedbalostní, a že ke své práci dlouhodobě neměla ani zdaleka vytvořené nutné podmínky, což vylučuje jakoukoliv formu zavinění. V tomto směru odkázala na stanovisko předsedkyně Městského soudu v Brně JUDr. M. K. obsažené v jejím pracovním hodnocení adresovaném předsedovi kárného senátu a stanovisko místopředsedy Krajského soudu v Brně JUDr. P. B. sdělené stěžovateli v přípisu ze dne 19. 7. 2006 ve věci, sp. zn. St 206/2006, kteří jako odpovědní justiční funkcionáři znají dosavadní výsledky jejího působení ve funkci soudkyně a mohou toto působení objektivně hodnotit, jakož i na stanovisko Soudcovské rady Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006. Rozhodnutí kárného senátu soudu prvního stupně označila za rozporné s těmito závažnými důkazy a nepřesvědčivě odůvodněné. Nedostatečně byly dle kárně obviněné rovněž zohledněny její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a délka jeho léčení, která způsobila delší absenci v práci, pooperační rekonvalescence, která zákonitě ovlivnila její výkonnost i po skončení pracovní neschopnosti, a současně nadměrné množství vyřizované agendy. Souhrn těchto okolností měl přitom mít za následek její permanentní stresový stav, ve kterém nebylo možné pochybení vyloučit.
Z výše uvedených důvodů kárně obviněná vnímá rozsudek kárného senátu vrchního soudu jako „hlubokou křivdu“, neboť i kdyby připustila existenci svého zavinění, byla by uložená sankce nepřiměřeně tvrdá. Zdůraznila svou snahu o eliminaci případných dalších pochybení i přes trvající nepříznivé pracovní podmínky. V této souvislosti opět odkázala na své pracovní hodnocení. Vytýkaná pochybení označila za toliko ojedinělý a vzhledem k výše popsané situaci neodvratitelný exces nedosahující znaků kárného provinění. I kdyby však k němu došlo, je dle jejího přesvědčení k naplnění výchovného účinku plně postačující samotné projednání věci v kárném řízení, jak navrhovala předsedkyně Městského soudu v Brně v jejím pracovním hodnocení. Proto navrhla, aby odvoláním napadené rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 7/2002 Sb.), za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
Nejvyšší soud shledal, že kárný senát soudu prvního stupně provedl ve věci úplné dokazování, které správně zhodnotil a obšírně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Nepochybil ani při právní kvalifikaci zjištěného jednání kárně obviněné soudkyně, spočívající v tom, že v jí přidělené věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 29 C 286/93, jednala tak, že ohrozila důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Nejvyšší soud neakceptoval námitku kárně obviněné, že zjištěné průtahy v řízení nezavinila. Jakkoli si je vědom dlouhodobě složitých pracovních podmínek na Městském soudě v Brně, nemohl přehlédnout především skutečnost, že zjištěného pochybení, za něž byla uznána vinnou kárným proviněním, se dopustila ve věci, kterou má přidělenu již více než 11 let, přičemž řízení samotné a s ním spojená prohlubující se právní nejistota jeho účastníků, trvají ještě déle. Ačkoli ji nelze činit zodpovědnou za neúměrnou délku předmětného řízení v plné míře, je nepochybné, že se na ní podílela měrou významnou. Podle § 79 odst. 1 zákona o soudech je soudce povinen rozhodovat v přiměřených lhůtách a bez průtahů. Povinnost postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta, stanoví soudu i § 100 odst. 1 o. s. ř. Jestliže této povinnosti, třebas částečně i kvůli existenci objektivních překážek či komplikací ztěžujících jeho práci, soudce nedostojí, zcela jistě by si měl práci zorganizovat tak, aby tento nežádoucí stav pokud možno co nejrychleji odstranil nebo alespoň v maximální možné míře šetřil ústavně zaručené právo účastníků řízení na projednání jejich věci bez zbytečných průtahů. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že kárně obviněná si tak poté, co byl spis sp. zn. 29 C 286/93 vrácen Městskému soudu v Brně odvolacím senátem k dalšímu řízení, zjevně nepočínala. Stejně tak bylo třeba odmítnout námitku kárně obviněné, že se v daném případě jednalo o věc neobyčejně skutkově i právně složitou, neboť ani tato nebyla způsobilá ji zprostit kárného provinění. Dlouhodobou nečinnost soudce v konkrétní věci nelze ospravedlnit její právní složitostí nebo náročností co do dokazování, tím spíše za situace, kdy má soudce k dispozici závazné závěry a pokyny soudu vyšší instance, jak v ní dále postupovat, což mu nepochybně volbu dalších nezbytných procesních úkonů směřujících k jejímu konečnému rozhodnutí výrazně usnadňuje. V této souvislosti spíše na okraj odvolací kárný senát poznamenává, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2005, č. j. 29 C 286/93 – 211, jehož opis mu spolu s opisem usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 129/2006, předložil zástupce navrhovatele při odvolacím ústním jednání, rozhodně nevzbuzuje dojem rozhodnutí, k němuž soud dospěl po dlouhodobé zralé úvaze a jehož písemné vyhotovení kárně obviněnou jako předsedkyni senátu výrazně časově zatížilo. Vycházeje z toho, že se jedná o dlouholetou, zkušenou a obecně pozitivně hodnocenou soudkyni odpovědnými justičními funkcionáři, lze rovněž jen obtížně přijmout její obhajobu, že inkriminovaná věc je pro ni nadstandardně složitá, jestliže se týká odpovědnosti zaměstnanců za schodek na svěřených hodnotách ve smyslu § 176 zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006, tedy v praxi poměrně frekventovaného předmětu sporu, k jehož rozhodování lze při úvahách podpůrně využít i relativně obsáhlé publikované judikatury i odborné literatury.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že kárně obviněná soudkyně ve svém odvolaní neuvedla nic podstatného, co by mohlo závěry o její vině jakkoli zpochybnit. Její odvolání, pokud směřovalo do výroku o vině, proto bylo shledáno nedůvodným.
Kárný senát Nejvyššího soudu se však neztotožnil s napadeným rozhodnutím vrchního soudu, pokud jde o uložení sankce za zjištěné kárné provinění, neboť je toho názoru, že bylo přece jen třeba větší měrou při úvaze o přiměřeném postihu zohlednit skutečnost, že JUDr. N. byla ve své již poměrně dlouholeté praxi kárně řešena vůbec poprvé, nebyla dosud nikdy kárně postižena a nebylo vůči ní ani nutné postupovat způsobem upraveným v § 88 odst. 3 zákona o soudech. Vedle jejího pozitivního pracovního hodnocení předsedkyní Městského soudu v Brně a tamní soudcovskou radou a podávání relativně vysokých pracovních výkonů při permanentním značném zatížení, k nimž jako k okolnostem hovořícím v její prospěch kárný senát vrchního soudu při ukládání kárného opatření přihlédl, vzal kárný senát Nejvyššího soudu v úvahu také fakt, že v řízení bylo projednáváno a shledáno její kárné provinění toliko v jediné jí přidělené kauze, a konečně i pozitivní vývoj v jejím přístupu k vyřizování věcí starších časových řad po podání návrhu na zahájení kárného řízení, jak vyplynulo z písemné zprávy předsedkyně Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2006 o provedené prověrce jejího senátu.
Na podkladě těchto zjištění pak kárný senát Nejvyššího soudu učinil závěr, že v daném případě lze smysl a účel kárného řízení naplnit uložením mírnější sankce, než kterou zvolil kárný senát soudu prvního stupně, a proto kárně obviněné soudkyni uložil jako přiměřené kárné opatření odpovídající charakteru a závažnosti porušení zákonných povinností z její strany nejmírnější druh kárného opatření, tj. důtku ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., přičemž tuto sankci považuje za dostatečně způsobilou naplnit též výchovný účel kárného řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Juraj M a l i k
předseda kárného senátu