Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 16/2006
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. M. M. a JUDr. I. Z. projednal dne 1. února 2007 v ústním jednání odvolání JUDr. M. M., soudce Krajského soudu v Brně, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2006, sp. zn. 1 Ds 18/2006, a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání zamítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví označeném byl JUDr. M. M. uznán vinným kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu, v platném znění (dále též jen „zákon o soudech“), jehož se dopustil tím, že „1) v trestních věcech sp. zn. 10 T 10/2001, 10 T 22/2001, 10 T 22/99 a 50 T 1/2004, které mu byly v souladu s rozvrhem práce přiděleny k projednání a rozhodnutí, dlouhodobě nevyhotovil rozsudky, které v jednotlivých hlavních líčeních vyhlásil, a to přesto, že jejich urychlené vyhotovení mu bylo uloženo na základě kontroly provedené dne 12. 12. 2005, čímž závažným způsobem porušil ustanovení § 129 odst. 2 písm. b) tr. ř. upravující lhůty pro vyhotovení rozsudku, když: a) rozsudek ve věci Ing. Z. V. a spol., sp. zn. 10 T 10/2001, vyhlášený dne 30. 3. 2005, b) rozsudek ve věci Ing. J. K., sp. zn. 10 T 22/2001, vyhlášený dne 28. 11. 2005, c) rozsudek P. B. a spol., sp. zn. 10 T 22/99, vyhlášený dne 29. 11. 2005, d) rozsudek ve věci J. Č. a spol., sp. zn. 50 T 1/2004, vyhlášený dne 8. 12. 2005, ke dni 25. 9. 2006 nevyhotovil, tedy zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, 2) navzdory svému celospolečenskému a profesnímu postavení a v rozporu s povinnostmi upravenými v § 80 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejméně od 18. 3. 2006 do současné doby neinformoval žádný příslušný orgán Vězeňské služby ČR či Policie ČR o důvodném podezření, že odsouzený L. J., který vykonává uložený trest odnětí svobody ve Věznici Kuřim, má v této věznici nelegálním způsobem umístěné telekomunikační zařízení, které užívá, o čemž se dozvěděl a sám přesvědčil z telefonických rozhovorů s L. J. dnem 18. 3. 2006 a 26. 3. 2006 a z osobního setkání s jeho manželkou E. J., tedy dopustil se zaviněného jednání, jímž narušil důstojnost soudcovské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé rozhodování soudů“. Za to mu bylo podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce.
Proti tomuto rozhodnutí podal prostřednictvím obhájce kárně obviněný soudce v zákonné lhůtě odvolání, které směřovalo do výroku o vině skutkem pod bodem 2) výrokové části napadeného rozhodnutí a do výroku o uložení kárného opatření. Pokud jde o výrok o vině skutkem pod bodem 1) téhož rozhodnutí, kárně obviněný odkázal na své písemné vyjádření k podanému návrhu na zahájení kárného řízení s tím, že uznává, že se tohoto kárného provinění dopustil. Vyjádřil však nesouhlas se skutkovým závěrem kárného senátu, podle nějž neoznámil příslušným orgánům podezření, že odsouzený L. J. má ve Věznici v Kuřimi, kde vykonával trest odnětí svobody, nelegálně umístěné telekomunikační zařízení, které užívá, o čemž se dozvěděl a sám přesvědčil z telefonických rozhovorů s tímto odsouzeným a z osobního setkání s jeho manželkou. Popřel, že by ve svém písemném vyjádření k návrhu na zahájení kárného řízení přiznal svou vědomost o skutečnosti, že odsouzený L. J. ve výkonu trestu odnětí svobody užívá nelegálně držené telekomunikační zařízení, a naopak trvá na tom, že v době, kdy mu odsouzený J. telefonoval, nevěděl o tom, že vykonává trest odnětí svobody. Tuto skutečnost se dozvěděl až od jeho manželky E. J., která ho navštívila v kanceláři s prosbou, aby ve prospěch jejího manžela intervenoval u odvolacího senátu. Kárně obviněný ji dle svých slov vyhodil s tím, že následně nikde neintervenoval a celou věc tím považoval za vyřízenou. To, že s ním odsouzený J. hovořil z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení, nevěděl a nedozvěděl se to ani od E. J. Samotný fakt, že byl toho času ve výkonu trestu, ještě nemusel znamenat, že musel nutně hovořit z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení. Kárně obviněný v této souvislosti poukázal na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., který umožňuje odsouzeným použití telefonu k rozhovoru z výkonu trestu s tím, že je hovor odposloucháván v souladu s odst. 4 citovaného ustanovení. Své pochybení a jisté profesní selhání, které popsal ve svém vyjádření k návrhu na zahájení kárného řízení, spatřuje v tom, že neoznámil snahu o korupční jednání ze strany odsouzeného a jeho manželky, a nikoliv v tom, že neoznámil podezření, že s ním bylo hovořeno z výkonu trestu z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení, jak si vyložil kárný senát soudu prvního stupně, protože takové podezření neměl. Dále kárně obviněný připomněl fakt, že na rozdíl od něj příslušné orgány věděly o telekomunikačním zařízení, které údajně odsouzený používal, a nemohlo tedy ani dojít k tomu, že by zavinil, že se o tomto zařízení příslušné orgány nedozvěděly. Dle jeho názoru nelze obecně kárné provinění spatřovat v tom, že soudci někdo telefonuje z výkonu trestu odnětí svobody, když soudce o této skutečnosti neví a i kdyby se o ní dodatečně dozvěděl, není povinen zkoumat, z jakého zařízení mu bylo telefonováno, když odsouzení mají ze zákona na telefonický kontakt právo. V závěru pak předložil k úvaze otázku, proč by měl soudce automaticky předpokládat, že hovor z výkonu trestu byl nelegální.
S ohledem na výše popsané skutečnosti kárně obviněný své odvolání uzavřel s tím, že tohoto kárného obvinění měl být kárným senátem soudu prvního stupně zproštěn a tudíž nesouhlasí ani s uloženým kárným opatřením. Je srozuměn s tím, že za kárné provinění popsané pod bodem 1) napadeného rozhodnutí mu je nutno uložit kárné opatření, nicméně z obsahu rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu usoudil, že kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce mu bylo uloženo především právě za skutek popsaný pod bodem 2) napadeného rozhodnutí, a tudíž je ohodnotil jako nepřiměřeně přísné. Kárný senát vrchního soudu se dle jeho mínění náležitě nevypořádal se všemi skutečnostmi, které zjistil a které vyplývají ze spisového materiálu. Dále kárně obviněný poukázal na své kladné hodnocení, které vypracoval předseda Okresního soudu v Břeclavi, kde působil před svým nástupem ke Krajskému soudu v Brně, jakož i na kladné stanovisko vedení Krajského soudu v Brně i soudcovské unie, díky němuž byl ustanoven soudcem Krajského soudu v Brně ke dni 1. 9. 2006, tedy těsně před podáním kárného návrhu. V této souvislosti vyjádřil pochybnost nad tím, že by byl soudcem krajského soudu ustanoven, pokud by byl takovou osobností, jak jej charakterizoval kárný senát vrchního soudu, zvláště když již v té době byly známy průtahy ve vyhotovení rozsudků, k nimž došlo díky jeho profesní nezkušenosti a přecenění vlastních schopností. Jednalo se o složité případy, které dodělával po svých předchůdcích a nedokázal si s písemnými vyhotoveními rozhodnutí poradit. Za toto pochybení je připraven nést následky, avšak kárné opatření by mělo být přiměřené a tedy mírnější než to, které mu bylo uloženo. A konečně, kárně obviněný se ohradil vůči zdůvodnění svého odvolání z funkce soudce tím, že nenalezl dostatek rozhodnosti distancovat se od odsouzeného L. J. O opaku dle jeho názoru svědčí fakt, že E. J. vyhodil z kanceláře, když ho přišla požádat o intervenci u odvolacího senátu, nikde neintervenoval a s odsouzeným se odmítl bavit. Žádného jednání v jeho prospěch se nedopustil a svým jednáním se od něho distancoval.
Vzhledem k výše uvedenému kárně obviněný navrhl, aby kárný senát Nejvyššího soudu odvoláním napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině kárným proviněním popsaným pod bodem 2) a aby za zbývající kárné provinění mu uložil podstatně mírnější kárné opatření.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zák. č. 7/2002 Sb., za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu kárného řízení, které jim předcházelo. Podané odvolání však neshledal důvodným.
Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1) napadeného rozhodnutí, odvolací kárný senát jej nepřezkoumával, neboť, jak již bylo výše naznačeno, do něj odvolání kárně obviněného nesměřovalo a stal se tak pravomocným uplynutím lhůty pro podání odvolání podle § 21 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb.
Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2) napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud shledal, že kárný senát soudu prvního stupně provedl ve věci úplné dokazování, které správně zhodnotil a výstižně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, na jehož obsah lze v tomto směru plně odkázat. Nepochybil ani při právní kvalifikaci popsaného jednání kárně obviněného, spočívající v tom, že se dopustil zaviněného jednání, jímž narušil důstojnost soudcovské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé rozhodování soudů. Odvolací kárný senát dospěl k závěru, že geneze událostí ve druhé polovině měsíce března 2006, jak byla popsána v napadeném rozhodnutí a kterou kárně obviněný nikterak nepopřel, v něm musela jako v právně erudované osobě, potažmo soudci působícím na trestním úseku, poté co jej osobně navštívila manželka odsouzeného L. J. a sdělila mu skutečnost, že odsouzený je ve výkonu trestu odnětí svobody, vzbudit minimálně podezření, že jej odsouzený kontaktoval z výkonu trestu nelegálně drženým telekomunikačním zařízením, a podle toho měl odpovídajícím způsobem jednat. Námitku kárně obviněného, že nelze spatřovat jeho kárné provinění v tom, že automaticky nepředpokládal protiprávnost počínání L. J., když odsouzení mají podle § 18 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, právo z výkonu trestu odnětí svobody telefonovat, bylo nutno odmítnout. Podle citovaného ustanovení může být odsouzenému v odůvodněných případech umožněn telefonický kontakt s osobou blízkou. Ke kontaktu s jinou osobou lze odsouzenému povolit použití telefonu toliko v zájmu nápravy odsouzeného nebo z jiného závažného důvodu. Podle § 25 vyhlášky MS č. 349/1999 Sb., v platném znění, jíž se provádí zákon č. 169/1999 Sb., lze užití telefonu odsouzenému povolit jen na základě kvalifikované žádosti o hovor na konkrétní telefonní číslo. Orgány vězeňské služby jsou, vyjma zákonem stanovených případů, oprávněny se s obsahem telefonátů odsouzených seznamovat prostřednictvím přímého odposlechu a pořizovat jejich záznam. Odvolací kárný senát předpokládá, že kárně obviněný jako trestní soudce zná výše uvedená přísná zákonná pravidla pro realizaci telefonického kontaktu odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Tato jeho předpokládaná znalost spolu se zjištěnou formou, kterou s odsouzeným komunikoval, kdy jej odsouzený opakovaně kontaktoval mimo jiné prostřednictvím SMS zpráv, pak vede k jednoznačnému závěru, že se nemohl spoléhat na to, že tato komunikace probíhá v intencích ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. Námitku kárně obviněného, že svou nečinností nezavinil, že by příslušné orgány nevěděly o nelegálně drženém telekomunikačním zařízením odsouzeným J., odvolací kárný senát rovněž odmítl, neboť ani tato z důvodů, které v napadeném rozhodnutí pregnantně vyložil již kárný senát vrchního soudu, nebyla způsobilá jej kárného provinění zprostit.
Kárný senát Nejvyššího soudu se ztotožnil i s uloženým kárným opatřením, když neshledal takové důvody, vzhledem k nimž by se odvolání kárně obviněného z funkce soudce jevilo neadekvátním. Skutečnost, že ani poté, co mu byla předsedou Krajského soudu v Brně udělena dne 12. 12. 2005 výtka za nestandardní a nevhodné kontakty právě s odsouzeným L. J. jako osobou v minulosti opakovaně trestanou, se kárně obviněný těchto kontaktů nevyvaroval a po zjištění, že ho odsouzený L. J. telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv kontaktoval z výkonu trestu odnětí svobody, nezareagoval tak, jak lze od soudce spravedlivě očekávat, spolu s dalšími zjištěnými nedostatky v jeho práci ve svém souhrnu uložení nejpřísnějšího kárného opatření plně odůvodňují. Stejně jako kárný senát vrchního soudu považuje i kárný senát Nejvyššího soudu další setrvání kárně obviněného v řadách soudců za neakceptovatelné.
Jelikož v odvolacím řízení nevyšly najevo takové skutečnosti, jež by odůvodňovaly odchylné posouzení otázky jak zaviněného porušení povinnosti kárně obviněného soudce, tak i uložení mírnějšího kárného opatření, a jež by skutkové a právní závěry kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci zpochybňovaly, kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3, věty druhé, zák. č. 7/2002 Sb. odvolání kárně obviněného soudce zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2007
JUDr. Juraj Malik
předseda kárného senátu