Plný text
1 Skno 19/2008
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. K. H. a JUDr. M. M., projednal v ústním jednání dne 14. ledna 2009 ve věci kárného řízení kárně obviněné soudkyně JUDr. M. B., soudkyně Okresního soudu v Olomouci, odvolání ministra spravedlnosti proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2008, sp. zn. 1 Ds 5/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 21 odst. 3 věta druhá zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání ministra spravedlnosti z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví označeném byla JUDr. M. B. uznána vinnou kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen „zákon o soudech“), jehož se dopustila tím, že jako soudkyně Okresního soudu v Olomouci při rozhodování jí přidělené trestní věci sp. zn. 1 PP 25/2007 postupovala v rozporu s povinností rozhodovat spravedlivě na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem, upravenou ustanovením § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. a v rozporu s požadavkem postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, upraveným ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., když si pro posouzení podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného Mgr. V. K. z výkonu trestu odnětí svobody neopatřila základní, pro vydání rozhodnutí nezbytný důkazní materiál a při veřejném zasedání před Okresním soudem v Olomouci dne 13. 11. 2007 tak na podkladě chybného opisu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005 a z něho vycházející zprávy Věznice v Olomouci, v důsledku písařské chyby, obsažené v opisu usnesení o zápočtu vydávací vazby na S., rozhodla nesprávně o podmíněném propuštění Mgr. V. K., odsouzeného pro trestný čin uvedený v § 62 odst. 1 tr. zák., ačkoliv dosud nevykonal zákonem požadované 2/3 uloženého trestu odnětí svobody; po nabytí právní moci vydaného rozhodnutí, byl odsouzený Mgr. V.v K. téhož dne podmíněně propuštěn z výkonu trestu, čímž zaviněně porušila povinnosti soudce a ohrozila důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Za to jí bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. a) zák. o soudech kárné opatření – důtka.
Proti rozhodnutí kárného senátu soudu prvního stupně podal odvolání ministr spravedlnosti. Nezpochybňuje v něm skutková zjištění kárného senátu soudu prvního stupně, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, takže skutkový stav byl zjištěn správně a přesně. Neztotožňuje se však se závěrem kárného senátu, že kárné opatření – důtka, odpovídá závažnosti kárného provinění. Ani při zohlednění dalších faktorů, spočívajících v chybném opisu usnesení Městského soudu v Praze, snaze dodržet lhůtu v § 333 odst. 1 tr. řádu či v podcenění provedeného dokazování ze strany intervenujícího státního zástupce, k nimž kárný senát přihlédl, nepovažuje odvolatel uložené kárné opatření za adekvátní. Zdůrazňuje, že agendu podmíněného propuštění objektivně nelze považovat za agendu, jež by byla skutkově či důkazně náročná nebo složitá. Zároveň jde o agendu, jejímž výsledkem, jsou-li splněny zákonné podmínky, je rozhodnutí, jímž je odsouzenému m.j. dána možnost opětovně se začlenit do společnosti. Kárně obviněná, byť jí nelze upřít počáteční snahu si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 k veřejnému zasedání zajistit a tak dostát svým povinnostem, nakonec na tuto povinnost rozhodnout na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem a postupem, který vede k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, rezignovala, a rozhodnutí o podmíněném propuštění vydala na podkladě zcela nedostačujících materiálů a tedy nedostatečně provedeného dokazování. I přes skutečnost, že nedisponovala základní důkazní materií, veřejné zasedání neodročila, ale naopak bezdůvodně upřednostnila požadavek na dodržení třicetidenní lhůty v § 333 odst. 1 tr. řádu, jež je však lhůtou pořádkovou; takto si počínala i při vědomí, že bude rozhodovat o podmíněném propuštění odsouzeného, vykonávajícího trest odnětí svobody uložený m.j. i za násilnou trestnou činnost. Navíc, aniž by tím zpochybňoval odborné kvality kárně odsouzené, jež zmiňuje v hodnocení její osoby předseda Okresního soudu v Olomouci, nelze dle jeho názoru přehlédnout, že se kárně obviněná náležitě nevěnovala ani prostudování jí dostupných, byť pro rozhodnutí samé nedostatečných listinných důkazů, neboť – jak konstatuje i kárný senát – bylo možno i na základě těchto, po náležitém prostudování a vyhodnocení, dovodit zásadní nesrovnalosti, které by vnesly vážné pochybnosti ve vztahu k údajům, týkajícím se zápočtu vazby a tvrzení odsouzeného. Takovýto nedůsledný a laxní přístup vedl následně k vydání nezákonného rozhodnutí, jehož důsledky již nelze napravit. Proto, jak s ohledem na uvedené, tak i v zájmu generální prevence je přesvědčen, že je namístě uložit přísnější kárné opatření. Navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud odvolací, zrušil napadené rozhodnutí a při nezměněném výroku o vině uložil kárně obviněné opatření podle § 88 odst. 1 písm. b) zák. o soudech.
Kárný senát Nejvyššího soudu přezkoumal podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, jež mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. V daném případě se odvolací kárný senát omezil toliko na přezkum výroku o uloženém kárném opatření, když okolnosti stran viny kárně obviněné byly v odvolání zmíněny právě jen v souvislosti s námitkami proti uloženému kárnému opatření a měly sloužit pouze k tomu, aby rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu o kárném opatření bylo pro kárně obviněnou přísnější. Odvolací kárný senát pak shledal, že odvolání ministra spravedlnosti není důvodné.
Pokud jde o zjištění skutkového stavu věci, kárný senát Vrchního soudu v Olomouci provedl v ústním jednání úplné dokazování. Takto provedené důkazy též logicky správně zhodnotil a následně skutkové závěry náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Se skutkovými zjištěními kárného senátu soudu prvního stupně, jež ostatně ani odvolatel nezpochybňuje, i jejich právním hodnocením se odvolací senát plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na pečlivé, úplné a přesvědčivé odůvodnění uloženého kárného opatření.
Kárný senát soudu prvního stupně výstižně poukázal na skutečnosti, které se – krom zaviněného jednání kárně obviněné soudkyně – podílely na nastalém následku a k nimž přihlédl nejen při posouzení stupně závažnosti kárného provinění, ale i při uložení vlastního kárného opatření.
Pro vyšší míru závažnosti kárného provinění svědčí i podle názoru odvolacího kárného senátu fakt, že kárně obviněná soudkyně vydala rozhodnutí o podmíněném propuštění objektivně postrádajíc základní důkazní materiál, nezbytný pro správné rozhodnutí, což vedlo k vydání chybného rozhodnutí, v jehož důsledku došlo k předčasnému propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Není pochyb, že tím došlo k ohrožení důvěry v odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Naproti tomu nelze přehlédnout, že kárně obviněná se kárného provinění dopustila za stavu, kdy vycházela z chybného opisu usnesení Městského soudu v Praze, o němž mohla důvodně předpokládat, že je správné, že se snažila dodržet pořádkovou lhůtu § 333 odst. 1 tr. řádu provedením dokazování v užším než nezbytném rozsahu, a že k obdobnému podcenění míry potřebného dokazování došlo i ze strany intervenujícího právního zástupce. Rovněž nelze nepřihlédnout ani ke kladnému hodnocení kárně obviněné předsedou Okresního soudu v Olomouci, jakož i k vlastnímu postoji kárně obviněné k vytýkanému jednání, když při ústním jednání odvolacího kárného senátu uvedla, že ji celá záležitost velice mrzí, že rozhodnutí nebylo tak pečlivé, jak by si představovala, a že jí mrzí, že takovým způsobem postupovala.
Uložené kárné opatření kárným senátem soudu prvního stupně tyto okolnosti plně vystihuje a i podle názoru odvolacího kárného senátu odpovídá tomu, že se kárně obviněná dopustila kárného provinění zaviněným jednáním, vedoucím k vydání nezákonného rozhodnutí, na němž se však významně podílely i uvedené další faktory, přičemž jde o soudkyni mladou a perspektivní. Závažnosti kárného provinění s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem proto i podle názoru odvolacího kárného senátu odpovídá uložení kárného opatření v podobě důtky; pro uložení přísnějšího kárného opatření podle § 88 odst. 1 písm. b) proto není objektivního důvodu.
S ohledem na uvedené kárnému senátu Nejvyššího soudu nezbylo, než odvolání ministra spravedlnosti jako nedůvodné zamítnout (§ 21 odst. 3 věta druhá zák. č. 7/2002 Sb.).
Pro úplnost třeba dodat, že s přihlédnutím k čl. II odst. 1., 2. a 3. a čl. IV odst. 1., 3. – 5. zák. č. 314/2008 Sb. a § 31 zák. č. 7/2002 Sb. Nejvyšší soud na daný případ aplikoval zák. č. 6 a 7/2002 Sb. ve znění účinném do 30. 9. 2008.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. ledna 2009
JUDr. Karel Podolka
předseda kárného senátu