Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 2/2006
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. A. D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. K. P. a JUDr. I. Z. projednal v ústním jednání konaném dne 21. června 2006 odvolání kárně obviněného soudce Mgr. P. N., předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2005, sp. zn. 1 Ds 9/05, a rozhodl takto:
Z podnětu podaného odvolání se podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje napadené rozhodnutí v celém rozsahu a nově se rozhoduje tak, že kárně obviněný soudce Mgr. P. N.
se uznává vinným,
že jako předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, způsobil neodůvodněné průtahy v řízení v níže uvedených trestních věcech tohoto soudu tak, že
1) ve věci vedené pod sp. zn. 28 T 16/99, v níž bylo v hlavním líčení dne 20. června 2003 usnesením rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S., proti němuž podal státní zástupce stížnost, spis nepředložil neprodleně k rozhodnutí vrchnímu soudu a učinil tak po opakovaných urgencích až dne 10. prosince 2004, když v téže věci usnesením z 3. ledna 2003, jímž bylo rozhodnuto o vrácení věci podle § 80 odst. 1 tr. ř., nebylo do 24. 3. 2005 doručeno státnímu zástupci, obžalovaným a obhájcům přesto, že byl na to upozorněn přípisem předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005,
2) ve věci vedené pod sp. zn. 28 T 53/98 usnesení o vyloučení trestní věci obžalovaného Š. ze společného řízení vyhlášené v hlavním líčení dne 16. září 2003 vyhotovil až dne 22. července 2005,
3) ve věci vedené pod spisovou zn. 56 T 2/2002 rozhodl usneseními ze dne 21. května 2002 a 8. prosince 2004 o uložení pořádkové pokuty, nepředložil spis se stížností obžalovaného P. V. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o podaných opravných prostředcích, když v téže věci stížnost téhož obžalovaného proti usnesení o uložení pořádkové pokuty ze dne 20. ledna 2005 předložil vrchnímu soudu se spisem až v průběhu měsíce října 2005,
4) ve věci vedené pod sp. zn. 56 T 18/2003 po rozhodnutí o vyloučení trestních věcí obžalovaných J. R. a M. P. podle § 23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení učiněném v hlavním líčení dne 14. dubna 2003, vyhotovil usnesení o tomto úkonu až dne 4. srpna 2003, kdy je předložil soudní kanceláři,
t e d y zaviněně porušil povinnosti soudce, čímž ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů,
čímž se dopustil kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb. se mu ukládá kárné opatření – důtka.
Odůvodnění:
Kárný senát Vrchního soudu v Praze rozhodnutím ze dne 2. prosince 2005, sp. zn. 1 Ds 9/05, podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. uznal kárně obviněného soudce Mgr. P. N. vinným, že:
„1) ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp. zn. 28 T 16/99 jako předseda senátu v hlavním líčení konaném 20. června 2003 rozhodl podle § 223 odst. 2 tr. ř. o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S., když v písemném vyhotovení tohoto usnesení uvedl, že rozhodoval senát, a byť byla proti němu podána stížnost státním zástupcem, spis k rozhodnutí o stížnosti nepředložil Vrchnímu soudu v Praze a po opakovaných urgencích, tak učinil až 10. prosince 2004 a v téže trestní věci rozhodl o vrácení věci podle § 80 odst. 1 tr. ř. usnesením z 3. ledna 2003 a toto usnesení nebylo ke dni prověrky spisu – 24. března 2005 doručeno státnímu zástupci, obžalovaným a obhájcům přesto, že byl na tuto skutečnost upozorněn přípisem předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. M. P. z 26. ledna 2005,
2) ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec sp. zn. 28 T 53/98 bylo v hlavním líčení konaném 16. září 2003 rozhodnuto o vyloučení trestní věci obžalovaného J. Š. ze společného řízení a jako předseda senátu vyhotovil usnesení o tomto rozhodnutí až 22. července 2005,
3) ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec sp. zn. 56 T 2/2002 rozhodl o uložení pořádkové pokuty usneseními z 21. května 2002 a 8. prosince 2004, přestože obžalovaný P. V. podal proti těmto usnesením stížnost, spis nebyl předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o podaných stížnostech, a proto uložení pokuty nelze pro promlčení vymáhat a dále nepředložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí stížnost obžalovaného P. V. proti usnesení z 20. ledna 2005 o uložení pořádkové pokuty a tento nedostatek odstranil až v průběhu měsíce října 2005,
4) ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp. zn. 56 T 18/2003 nepostupoval podle instrukce Ministerstva spravedlnosti z 3. prosince 2001 č. j. 505/2001 – Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, když v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci vedené pod sp. zn. 28 T 16/99 v hlavním líčení konaném 14. dubna 2003 rozhodl podle § 23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení trestního řízení proti obžalovaným J. R. a M. P. ze společného řízení, usnesení vyhotovil a soudní kanceláři předložil až 4. srpna 2003 a v rozporu s § 178 citované instrukce nedal pokyn k založení spisu.“
Za to mu bylo podle § 88 odst. 1 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb. uloženo kárné opatření –snížení platu o 10% na dobu dvou měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě kárně obviněný soudce odvolání, a to jak proti celému výroku o vině kárným proviněním, tak proti výroku o uložení kárného opatření.
Pokud jde o výrok o vině namítl, že v bodě 1) kárný senát Vrchního soudu v Praze nesprávně posoudil jeho jednání jako kárné provinění i v té části, v níž jej uznal vinným, že usnesení o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S. učinil jako předseda senátu sám a v rozporu s tím pak v písemném vyhotovení tohoto usnesení uvedl, že jde o rozhodnutí senátu. V tomto směru k odvolání přiložil prohlášení jednoho z přísedících a potvrzení intervenujícího státního zástupce. Má za to, že mohlo dojít pouze k administrativní chybě při vyhotovování protokolu o hlasování, kterou svou nedůslednou kontrolou neodhalil, když protokol před zalepením nezkontroloval a spolehl se na zapisovatelku. Toto pochybení však nemohlo mít za následek ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu. K bodu 2) napadeného rozhodnutí namítl, že i když došlo k opožděnému založení spisu, tak to nemělo za následek průtahy v řízení, neboť ve věci byl vydán zatykač, na jehož podkladě byl obžalovaný později zatčen a vzat do vazby. Pokud jde o bod 3) napadeného rozhodnutí, tak odvolatel souhlasí s tím, že podané stížnosti obžalovaného proti usnesením o uložení pořádkové pokuty v trestní věci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 56 T 2/2002, byly předloženy stížnostnímu soudu až s odvoláním proti rozsudku ve věci samé, ovšem takový postup pokládá za odůvodněný snahou nezmařit průběh řízení ve věci samé. Pokud jde o jednotlivá usnesení o uložení pořádkové pokuty, tak odvolatel zdůraznil, že usnesení ze dne 21. 5. 2002 bylo jeho vlastním rozhodnutím ze dne 6. 10. 2005 zrušeno, když obžalovaný doložil důvod své nepřítomnosti u hlavního líčení, a stejně tak došlo ke zrušení usnesení ze dne 8. 12. 2004 a ze dne 20. 1. 2005, když Vrchní soud v Praze obě tato usnesení zrušil svým rozhodnutím ze dne 5. 12. 2005. V této souvislosti odvolatel namítl, že je nesprávný názor kárného senátu vrchního soudu spočívající v tom, že nepravomocným usnesením o uložení pořádkové pokuty a včasným nepředložením věci stížnostnímu soudu došlo k situaci, že uložené pokuty nemohly být vymoženy z důvodu promlčení. K bodu 4) napadeného rozhodnutí uvedl, že spis o vyloučené osobě je podle soudní praxe zakládán až společně s vyhotovením usnesení o vyloučení, přičemž z ustanovení § 178 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 nevyplývá povinnost soudce vydat dříve pokyn k založení spisu. Zjištěný nedostatek však podle jeho názoru nemůže být kárným proviněním ve smyslu § 87 zákona č. 6/2002 Sb. V závěru odvolání kárně obviněný soudce navrhl, aby odvolací soud posoudil, zda jeho pochybení jsou vůbec kárným proviněním, zda uložené kárné opatření není nepřiměřené a zda nepostačí uložení sankce mírnější, či jen samotné projednání věci.
K podanému odvolání kárně obviněného soudce se vyjádřil navrhovatel JUDr. M. K., předseda Krajského soudu Ústí nad Labem, tak, že pokládá rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze za zákonné, a proto navrhl, aby odvolání Mgr. P. N. bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. č. 7/2002 Sb.“), za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a násl. tr. ř., zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, a poté shledal podané odvolání kárně obviněného soudce zčásti důvodným.
Podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. č. 6/2002 Sb.“), kárným proviněním je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Práva a povinnosti soudců upravují ustanovení §§ 79 až 83 citovaného zákona. Podle těchto ustanovení jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou zejména povinni vykládat zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem, vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
Předně musí kárný senát Nejvyššího soudu konstatovat, že kárný senát Vrchního soudu v Praze postupoval v řízení způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům na zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, vykonal dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy též správně vyhodnotil a na základě toho v zásadě nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině kárně obviněného soudce Mgr. P. N. kárným proviněním. Ostatně s jedinou výjimkou týkající se zjištění, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S. učinil kárně obviněný soudce v postavení předsedy senátu a nikoliv senát /viz bod 1) napadeného rozhodnutí/, kárně obviněný soudce v podaném odvolání v tomto směru ani ničeho nevytkl. K objasnění této skutkové námitky pak kárně obviněný soudce v rámci odvolacího řízení předložil nové důkazy, a to prohlášení přísedící Bc. M. a potvrzení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
Pokud kárný senát Nejvyššího soudu přesto zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině kárně obviněného soudce v celém rozsahu (a v návaznosti na to i ve výroku o uloženém kárném opatření), tak důvodem tohoto postupu bylo především zjištění, že popis skutku jinak správně zjištěného skutkového stavu v napadeném rozhodnutí poněkud nejasně a nepřehledně postihuje podstatu posuzovaného kárného provinění kárně obviněného soudce, když není dostatečně zřetelně vyjádřeno, že ve všech posuzovaných případech porušení zákonných povinností kárně obviněného soudce spočívá především v tom, že nečinností v těchto čtyřech trestních věcech způsobil neopodstatněné průtahy v řízení, čímž ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Dále pak kárný senát Nejvyššího soudu shledal, že v rozsahu blíže níže rozvedeném vyvodil kárný senát Vrchního soudu v Praze z některých skutkových zjištění nesprávné právní závěry o vině kárně obviněného soudce kárným proviněním. K jednotlivým posuzovaným případům kladeným Mgr. P. N. za vinu lze v této souvislosti uvést následující.
K bodu 1) - podstata pochybení kárně obviněného soudce i podle zjištění napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že ačkoliv usnesení o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S. ze dne 20. 6. 2003 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále též jen „krajský soud“), sp. zn. 28 T 16/99, bylo včas napadeno stížností státního zástupce, tak věc nepředložil k projednání stížnostnímu soudu, a to v době od 23. 6. 2003 do 10. 12. 2004 (tj. po dobu téměř osmnácti měsíců). Rovněž tak je evidentní, že kárně obviněný soudce zapříčinil další neodůvodněný průtah v této věci tím, že vydané usnesení o vrácení věci podle § 80 odst. 1 tr. ř. ze dne 3. 1. 2003 včas nedoručil státnímu zástupci a obviněnému (jeho obhájci) a neučinil tak ani do dne 24. 3. 2005 (konání prověrky spisu), a to přes předchozí upozornění Vrchního soudu v Praze – tj. byl v tomto směru nečinný více jak dva roky. Lze tak uzavřít, že Mgr. P. N. hrubě porušil svou povinnost doručit rozhodnutí soudu příslušným subjektům (§ 137 tr. ř.) a povinnost včas předložit spis po uplynutí lhůty k podání stížnosti nadřízenému soudu (§ 146 odst. 2 tr. ř.). Ostatně v tomto směru kárně obviněný soudce ničeho nenamítá a tyto prodlevy akceptuje s tím, že k takovým pochybením z jeho strany skutečně došlo.
Kárný senát Nejvyššího soudu se však v této věci neztotožnil se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, podle nichž kárně obviněný soudce usnesení o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S. učinil jako předseda senátu, a nikoliv v souladu se zákonem v senátě. I z důkazů předložených kárně obviněným soudcem v rámci kárného řízení vyplývají vcelku důvodné pochybnosti o takovém skutkovém závěru kárného senátu vrchního soudu. Přísedící Bc. M. v posuzované věci potvrdila, že podepsala protokol o hlasování týkající se zastavení trestního stíhání ve výše označené trestní věci a z prohlášení intervenujícího státního zástupce vyplývá, že dne 20. 6. 2003 došlo v hlavním líčení v této trestní věci k vyhlášení jak odsuzujícího rozsudku, tak usnesení o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S., přičemž vyhlášení obou těchto rozhodnutí bylo učiněno v senátě. Je tak zřejmé, že v jediném hlavním líčení byla vyhlášena dvě rozhodnutí, a to rozsudek a usnesení, a není logického důvodu pro závěr, že zatímco rozsudek byl učiněn v senátu (tedy zákonným způsobem), tak usnesení nikoliv. Dále je třeba připomenout, že pokud došlo k určitému formálnímu pochybení v obsahu protokolu o hlasování, což kárně obviněný soudce připouští, tak tato okolnost nemá zásadní význam pro závěr, že k učinění rozhodnutí a k jeho vyhlášení došlo v senátu, a proto také písemné vyhotovení usnesení ve shodě s tímto faktem zachycuje složení senátu. Takový postup ostatně odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 128, § 131 a § 138 tr. ř. Proto skutková zjištění bylo nutno v tomto bodu omezit vypuštěním údajů o postupu kárně obviněného soudce při vyhlašování a vyhotovování usnesení o zastavení trestního stíhání obžalovaného J. S. a v tomto směru bylo také nutno zúžit rozsah viny kárně obviněného soudce kárným proviněním.
K bodu 2) je třeba uvést, že je evidentní, že kárně obviněný soudce rozhodnutí o vyloučení trestní věci obžalovaného J. Š. ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 28 T 53/98, vyhotovil až dne 22. 7. 2005, tedy takřka po dvou letech. Nelze akceptovat tvrzení kárně obviněného soudce, že toto usnesení nevyhotovil dříve z důvodu vyčkání realizace příkazu k zatčení, neboť ustanovení § 138 tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 129 odst. 2 tr. ř. stanoví jednoznačné lhůty pro vyhotovení usnesení, a tyto lhůty byly mnohonásobně překročeny, aniž byl k tomu dán zákonný důvod. Proto v tomto ohledu se kárný senát Nejvyššího soudu zcela ztotožnil se závěry kárného senátu Vrchního soudu v Praze. Je tak zřejmé, že i v tomto směru došlo zaviněnou nečinností kárně obviněného soudce k neodůvodněným průtahům v řízení, což je nutno hodnotit jako zaviněné porušení povinností soudce a tudíž jako kárné provinění.
K bodu 3) - Nejvyšší soud shledal, že opětovně a jednoznačně došlo k zaviněnému porušení povinností kárně obviněného soudce předložit včas usnesení o uložení pořádkových pokut nadřízenému soudu k projednání podaných stížností; tento postup kárně obviněný soudce nedodržel, neboť v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 tr. ř. v době od 28. 5. 2002 do nejméně 24. 3. 2005 (tedy bezmála 3 roky), dále pak v době od 20. 12. 2004 do nejméně 24. 3. 2005 a v době od 2. 2. 2005 do nejméně 24. 3. 2005 nepředložil spis sp. zn. 56 T 2/2002 krajského soudu se stížnostmi obžalovaného P. V. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o opravném prostředku a učinil tak až v průběhu měsíce října 2005.
Naproti tomu se Nejvyšší soud neztotožnil s právním závěrem kárného senátu Vrchního soudu v Praze, podle něhož tímto postupem kárně obviněný soudce způsobil, že údajně z důvodu promlčení nelze vymáhat uložené pořádkové pokuty. Předně je třeba připomenout, že usnesení o uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. bylo učiněno včas, tedy ve lhůtě jednoho roku poté, co došlo k takovému jednání, jež odůvodňovalo uložení této sankce (srov. č. 13/1997 Sb. rozh. tr.). Je dále ovšem skutečností, že ani jedno ze tří učiněných usnesení o uložení těchto pořádkových pokut nikdy nenabylo právní moci, a už z tohoto důvodu nemohlo ani dojít k promlčení jejich vymáhání. Navíc všechna tři tato posuzovaná usnesení byla později v rámci řízení o řádném opravném prostředku zrušena, neboť bylo zjištěno, že v jednom případě se obžalovaný (jemuž byly pořádkové pokuty uloženy) dodatečně důvodně omluvil z neúčasti u hlavního líčení a ve zbývajících dvou případech byly později zjištěny okolnosti, které obžalovanému neumožňovaly splnit jeho ediční povinnost, jejíž údajné porušení opodstatňovalo uložení pořádkové pokuty. Proto v tomto směru nebylo možno učinit závěr, že porušením povinností kárně obviněného soudce včas předložit podané stížnosti nadřízenému soudu došlo k promlčení uložených pořádkových pokut. Takový důsledek porušení těchto povinností kárně obviněného soudce evidentně nenastal.
K bodu 4) - zde je nepochybné, že kárně obviněný soudce vyhotovil usnesení o vyloučení trestní věci obžalovaných J. R. a M. P. ze společného řízení učiněné v hlavním líčení dne 14. 4. 2003, pod sp. zn. 56 T 18/2003, až s odstupem skoro čtyř měsíců, tj. dne 4. 8. 2003. Je třeba připomenout, že tento postup je v rozporu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 129 odst. 2 tr. ř. (§ 138 tr. ř.) a že takové jednání má, s ohledem na všechny další okolnosti posuzovaného činu kárně obviněného soudce, znaky kárného provinění.
Naproti tomu samotné nesplnění povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (tedy porušení ustanovení § 178 Instrukce Ministerstva spravedlnosti z 3. 12. 2001, čj. 505/2001-Org. – dále jen „kancelářský řád“) nezakládá kárné provinění, pokud není takové porušení doprovázeno zejména evidentním záměrem soudce neplnit své soudcovské povinnosti. V této souvislosti je nutno připomenout, že citovaná instrukce je podzákonná norma, která sice nepochybně slouží řádnému chodu soudů, avšak jako taková nemůže sama o sobě založit zákonné povinnosti soudce, a to dokonce pod sankcí jejich kárného postihu, pokud zde není přímá návaznost na plnění povinností soudce vyplývajících přímo ze zákona. Jinak řečeno, jestliže nerespektování ustanovení kancelářského řádu nemá za následek nesplnění požadavků vyplývajících z konkrétního ustanovení zákona, nelze dovozovat zaviněné porušení povinností soudce ve smyslu kárného provinění jen ze samotného porušení ustanovení kancelářského řádu. Jak již výše bylo naznačeno, je v posuzované věci podstatné to, že v rozporu s trestním řádem kárně obviněný soudce po dobu téměř čtyř měsíců nevyhotovil vyhlášené usnesení o vyloučení věci. Teprve v návaznosti na vyhotovení tohoto usnesení pochopitelně dochází k založení nového trestního spisu. Je tak zřejmé, že i v této trestní věci došlo nerespektováním lhůt vyplývajících z ustanovení § 129 odst. 2 a 138 tr. ř. a tedy zaviněnou nečinností kárně obviněného soudce k neodůvodněným průtahům v řízení. Jde tedy i v tomto směru o zaviněné porušení povinností soudce.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti kárný senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že výše uvedená skutková zjištění dostatečně odůvodňují závěr o vině kárně obviněného soudce Mgr. P. N. kárným proviněním ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Proto kárný senát Nejvyššího soudu k odvolání kárně obviněného soudce po zrušení napadeného rozhodnutí sám v tomto smyslu a rozsahu vyslovil znovu vinu kárně obviněného soudce kárným proviněním.
Pokud jde o uložení sankce za zjištěné kárné provinění, tak podle názoru kárného senátu Nejvyššího soudu bylo přece jen třeba uvážit poněkud zúžený rozsah, povahu a závažnost jím zjištěného kárného provinění ve srovnání se stavem ustáleným v řízení před kárným senátem Vrchního soudu v Praze. Dále bylo třeba přihlédnout k tomu, že v případě Mgr. P. N. jde o první kárné řízení a že již toto řízení představuje zřetelný pozitivní posun v jeho dalším soudcovském počínání, o čemž svědčí i výpověď svědkyně H. B. – místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. Nutno také konstatovat, že kárně obviněný soudce vcelku uznal svá pochybení, a proto v takovém případě není nutno sáhnout k citelnějšímu kárnému opatření. Smysl a účel kárného řízení lze tak naplnit i uložením mírnější sankce. Proto kárný senát Nejvyššího soudu uložil jako přiměřené kárné opatření odpovídající charakteru a závažnosti porušení zákonných povinností ze strany kárně obviněného soudce nejmírnější druh kárného opatření, tj. důtku ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb. Tato sankce je dostatečně způsobilá naplnit též výchovný účel kárného řízení.
Naproti tomu nebylo možno akceptovat návrh kárně obviněného soudce, aby bylo upuštěno od uložení kárného opatření, neboť nelze přehlédnout, že v posuzované věci došlo ve více případech k poměrně déle trvajícím (mnohdy i několikaletým) prodlevám v trestním řízení, přičemž existenci těchto průtahů nebylo lze ničím ospravedlnit.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k
Vypracoval:
JUDr. A. D.