Plný text
1 Skno 2/2009
USNESENÍ
Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky rozhodl v ústním jednání konaném dne 27. května 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. O. P., JUDr. K. H., JUDr. I. Z. a JUDr. P. G. v kárné věci JUDr. M. N., soudce Krajského soudu v Brně, zastoupeného obhájcem JUDr. A. P., advokátem se sídlem v [adresa] proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2009, sp. zn. 1 Ds 7/2008, takto:
Podle § 224 odst. 5 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se kárné řízení p ř e r u š u j e a věc se p ř e d k l á d á Ústavnímu soudu.
Odůvodnění:
Předseda Krajského soudu v Brně JUDr. J. P. podal dne 19. 5. 2008 Vrchnímu soudu v Olomouci podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. e) zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zahájení kárného řízení proti JUDr. M. N., soudci Krajského soudu v Brně, pro kárné provinění podle ustanovení § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a podle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že přijal zmocnění od celkem 5 osob k nahlížení do pěti konkrétních spisů vedených na obchodním úseku Krajského soudu v Brně a do těchto spisů (některých i opakovaně) skutečně nahlížel, čímž porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., v platném znění. V závěru svého návrhu na zahájení řízení předseda Krajského soudu v Brně navrhl, aby kárný senát Vrchního soudu v Olomouci posoudil jednání kárně obviněného JUDr. M. N. jako kárné provinění ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a uložil mu přiměřené kárné opatření.
Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci projednal návrh předsedy Krajského soudu v Brně na zahájení řízení proti JUDr. M. N. a rozhodnutím ze dne 25. srpna 2008, č. j. 1 Ds 7/2008-174, rozhodl podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zproštění JUDr. M. N. kárného obvinění pro skutek spočívající v jednání popsaném v návrhu předsedy Krajského soudu v Brně na zahájení kárného řízení, neboť tento skutek nevykazuje znaky kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodnutí kárného senátu soudu prvního stupně napadl odvoláním podaným v neprospěch kárně obviněného soudce navrhovatel a ministr spravedlnosti.
O podaných odvoláních rozhodl kárný senát Nejvyššího soudu rozhodnutím ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 1 Skno 18/2008, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k pokračování v kárném řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí kárný senát odvolacího soudu uvedl zejména, že v kárném řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, a s tímto názorem se ztotožnili i navrhovatel a ministr spravedlnosti ve svých odvoláních, že kárně obviněný soudce JUDr. M. N. výše popsaným jednáním porušil ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 6/2002 Sb.) neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že kárně obviněný soudce v žádném z řízení vedených u Krajského soudu v Brně pod specifikovanými spisovými značkami nebyl účastníkem řízení. I přes tuto skutečnost však nahlížel do příslušných spisů (týkajících se záležitostí jeho manželky, dcery a syna a dále osob Ing. E. Z. a P. K., jejichž spor měl úzkou souvislost s věcí JUDr. D. N. - manželky kárně obviněného soudce), a to vždy na základě zmocnění k tomuto účelu vystaveného žalovanými osobami. Není proto pochyb o tom, že JUDr. M. N. svým jednáním porušil ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb. Kárnému soudu prvního stupně uložil, aby při pokračování v kárném řízení zhodnotil, zda jednání kárně obviněného soudce dosahuje intenzity kárného provinění zejména ve vztahu k přijetí plných mocí od blízkých rodinných příslušníků a jejich realizaci, a to i z pohledu ukládání případného kárného opatření.
Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci při pokračování v kárném řízení proti JUDr. M. N. rozhodl rozhodnutím ze dne 16. února 2009, sp. zn. 1 Ds 7/2008, tak, že kárně obviněný JUDr. M. N. je vinen, že v rozporu s ustanovením § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. přijal dne 18. 5. 2007 ve Ž. n. S. zmocnění k nahlížení do soudního spisu (včetně pořizování opisů dokladů a podání) udělené mu ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 71/2007 Ing. E. Z., ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 72/2007 R. N., ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 24/2007 JUDr. D. N., ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 78/2007 M. N. a ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 79/2007 P. K., a následně toto realizoval u Krajského soudu v Brně, pracoviště H., nahlížením do spisů ve věci sp. zn. 11 Cm 71/2007 dne 3. 7. 2007, dne 5. 9. 2007 a dne 21. 1. 2008 v uvedeném čase, ve věci sp. zn. 11 Cm 72/2007 dne 18. 5. 2007, dne 25. 5. 2007, dne 3. 7. 2007 a dne 5. 9. 2007 v uvedeném čase, ve věci sp. zn. 12 Cm 24/2007 dne 25. 5. 2007, dne 3. 7. 2007, dne 5. 9. 2007 a dne 21. 1. 2008 v uvedeném čase, sp. zn. 17 Cm 78/2007 dne 25. 5. 2007, dne 3. 7. 2007, dne 5. 9. 2007 a dne 2. 11. 2007 v uvedeném čase, a ve věci sp. zn. 17 Cm 79/2007 dne 25. 5. 2007, dne 3. 7. 2007, dne 5. 9. 2007 a dne 2. 11. 2007 v uvedeném čase, tedy zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., a za to mu bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb. kárné opatření - důtka.
Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci se při svém rozhodování zabýval výhradou kárně obviněného soudce k rozhodnutí odvolacího kárného soudu (část A.), uplatněnou v jeho písemném stanovisku doručeném kárnému soudu dne 16. 1. 2009, v němž citací ustanovení § 27 o. s. ř., § 89 odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb. a článků 37, 10, 11 a 3 (příslušných odstavců) Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a u nich uvedené argumentace dovodil rozpornost ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., a to jeho části „zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce“, s ústavním pořádkem České republiky, a z tohoto důvodu navrhl kárnému senátu soudu prvního stupně postup podle § 95 odst. 2 Ústavy České republiky. V části B. svého vyjádření pak - k požadavku kladenému odvolacím kárným soudem na soud nalézací zhodnotit, zda jednání kárně obviněného dosahuje intenzity kárného provinění zejména i ve vztahu k přijetí plných mocí od blízkých rodinných příslušníků a jejich realizací, a to i z pohledu případného kárného opatření - navrhl provedení obsáhlého dokazování k objasnění pohnutky, která jej vedla k vytýkanému jednání. Při řešení otázky, zda přichází v úvahu postup spočívající v přerušení kárného řízení při aplikaci § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 224 odst. 5 trestního řádu z důvodu kolize běžného zákona - citované části ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Listinou, nedospěl kárný senát vrchního soudu k závěru, že by obsah čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny bylo třeba interpretovat tak, že by ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, či otázka rovnosti účastníků řízení nabývaly podoby dovozené ve stanovisku soudce, tj. neomezené volnosti volby kterékoli fyzické osoby, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (v podobě upravené pro řízení ve věcech občanskoprávních ustanovením § 27 o. s. ř.) k hájení práv účastníka řízení. Je zřejmé, že právo na právní pomoc v řízení před soudy (zde obecně) je procesními předpisy (obyčejnými zákony) upravováno odlišně, neboť stejná překážka - bránící JUDr. M. N. jako občanu vykonávat právní zastoupení své manželky v řízení občanskoprávním (formulovaná napadeným zněním § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., které je považováno za protiústavní) - pro oblast řízení trestního (v případě obhajoby obviněného) vyplývá ze znění § 35 odst. 1 tr. řádu. Tak, jak porušení práva na právní pomoc a rovnost účastníků řízení dovozuje kárně obviněný soudce pro řízení občanskoprávní, by bylo možno dovozovat jejich porušení v řízení trestním (kde advokát-manžel/ka obviněné/ho by obhajobu vykonávat mohl na rozdíl od manžela/ky obviněné/ho, který se v tomto postavení nenachází). Dovozovaný rozpor proto kárný soud nevnímá jako rozpor zákona (č. 6/2002 Sb.) se zákonem ústavním, resp. mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, nýbrž jako odlišně vyznívající vymezení rozsahu oprávnění ve dvou právních předpisech stejné právní síly (obyčejných zákonů). Za nepřiléhavý pak kárný senát vrchního soudu považoval i poukaz na čl. 44 Listiny a souvislosti dovozované při jeho citaci, neboť ohrožení základních práv a svobod jí přiznaných (a ve vyjádření citovaných) odepřením možnosti, aby soudce působil jako zmocněnec/právní zástupce, neshledal (potažmo žádné základní právo občana takto působit, které by zákonem o soudech a soudcích bylo omezeno, nelze z Listiny dovodit). Obsah ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb. nebyl proto kárným senátem shledán kolidujícím s uvedenými články Listiny a nebyl dán důvod k postupu podle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 7/2002 Sb.) a podle § 224 odst. 5 trestního řádu.
Při posuzování otázky viny JUDr. M. N. kárným proviněním uvážil kárný soud prvního stupně - vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího kárného senátu - to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že převzetí zastupování všech žalovaných v rozsahu vymezeném udělenou plnou mocí převzal stejného dne a že oprávnění z vystavených plných mocí realizoval taktéž v označených dnech vždy ve vztahu k více zastupovaným. Nebylo proto dle názoru kárného senátu prvního stupně důvodu k tomu, aby z výroku o vině byla vypuštěna (neboť se nejedná o samostatné procesní skutky, které by měly být zprošťovány) ta část jednání mu vytýkaných, kterých se dopustil ve vztahu ke svým rodinným příslušníkům, z toho důvodu, že by snad příbuzenský vztah a motivace prezentovaná kárně obviněným soudcem měly svědčit tomu, že vyvození kárné odpovědnosti zde není odůvodněno pro nenaplnění požadovaného znaku závažnosti vytýkaného jednání (pro nedosažení minimální hranice typového stupně závažnosti/nebezpečnosti kárného provinění). Pro časové a ve své podstatě i motivační souvislosti není dle názoru kárného soudu důvodu k tomu, aby z výroku o vině (z důvodů, které jako možné naznačil kárný soud odvolací) byly vypuštěny důkazním řízením prokázané skutečnosti, týkající se jednání JUDr. M. N. v řízeních probíhajících pod sp. zn. 11 Cm 72/2007 (žalovaná R. N.), sp. zn. 12 Cm 24/2007 (žalovaná JUDr. D. N.), sp. zn. 17 Cm 78/2007 (žalovaný M. N.). Kárný soud prokázané skutečnosti posuzoval jako jeden celek, jeden skutek naplňující znaky kárného provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., jehož stupeň
závažnosti/škodlivosti/nebezpečnosti dosahuje úrovně nezbytné pro vyslovení viny. Proto uznal JUDr. M. N. vinným kárným proviněním podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb. Vzhledem k tomu, že jmenovaný nadále setrval na svém stanovisku a nesplnil podmínku uvedenou v ustanovení § 88 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., tj. sebereflexi, nebylo možno od uložení kárného opatření upustit.
Proti tomuto rozhodnutí podal kárně obviněný v zákonné lhůtě odvolání.
Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky po ústním jednání konaném dne 27. května 2009 dospěl k závěru, že ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., a to v jeho části „zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce“, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a z tohoto důvodu předkládá věc Ústavnímu soudu.
Podle § 52 odst. 4 věta první zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, který byl s účinností od 1. 4. 2002 zrušen zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), soudce nesmí dále zastávat žádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké za předpokladu, že taková činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví.
Podle § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce.
Podle § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb., ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod.
Podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle č. 4 odst. 2 Listiny meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Podle čl. 4 odst. 3 Listiny zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Podle čl. 44 věty první před středníkem Listiny zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2.
Podle čl. 2 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Podle čl. 82 odst. 3 Ústavy funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena parlamentu a s jakoukoli funkcí ve veřejné správě.
Podle § 27 odst. 1 o. s. ř. účastník se může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Tento zástupce může jednat jedině osobně. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně.
V usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 20/02, Ústavní soud vyslovil, že dojde-li soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, „jehož má být při řešení věci použito“. Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední a jíž má tedy být užito při rozhodování ve věci samé, v trestním řízení tedy zejména při rozhodování o vině a trestu. Tento záměr ústavodárce a zákonodárce lze dovodit i z ustanovení § 224 odst. 5 trestního řádu, které upravuje přerušení řízení v jasné návaznosti na zákon rozhodný pro rozhodování o vině a trestu. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti, nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace.
Podle závěrů usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 je podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu zákonu, „jehož má být při řešení věci použito“, splněna, „jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední…“, případně „je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti…“ (viz též sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Z účelu a smyslu (konkrétní) kontroly ústavnosti právních norem plyne, že zákon, „jehož má být při řešení věci použito“, je pouze ten (resp. jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by pak odstraněn, byl by výsledek před ním probíhajícího řízení jiný.
Ustanovení, jenž má být při řešení souzené věci použito, je § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce. Podle předchozí právní úpravy zakotvené v § 52 odst. 4 věta první zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, který byl s účinností od 1. 4. 2002 zrušen citovaným zákonem č. 6/2002 Sb., platilo - vedle odstavce 3 tohoto ustanovení, podle kterého funkce soudce a přísedícího je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu České republiky a s jakoukoli funkcí ve veřejné správě - že soudce nesmí dále zastávat žádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké za předpokladu, že taková činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví.
Ústava v čl. 82 odst. 3 výslovně uvádí činnosti, které jsou neslučitelné s funkcí soudce. Zároveň umožňuje, aby zákon okruh neslučitelných činností dále rozšířil. Listina základních práv a svobod v čl. 44 větě první před středníkem stanoví, že zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2 Listiny, tj. právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Přitom podle § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb., ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod. Zákon č. 6/2002 Sb. v § 80 odst. 5 písm. b) však okruh neslučitelných, Ústavou a Listinou výslovně zakázaných, činností dále rozšiřuje tak, že soudce - kromě toho, že nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu - „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení“, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce. Takový zákaz pro soudce je ovšem nejen v rozporu s Ústavou, Listinou a zákonem č. 23/1991 Sb., ale i s ustanovením § 27 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastník se může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, neboť z čl. 82 odst. 3 Ústavy ani z čl. 44 věty první před středníkem Listiny nevyplývá, že by soudce byl omezen v právu „zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení“. Avšak právní norma nižší právní síly, tj. v tomto případě zákon, nemůže takto rozšiřovat okruh činností daných právními normami vyšší právní síly, tj. Ústavou v čl. 82 odst. 3 a Listinou v čl. 44 větě první před středníkem, kteréžto normy mají stejnou právní sílu.
Jinak řečeno, má-li být, resp. musí-li být vzhledem k čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu, nelze nad omezení činností, které jsou neslučitelné s funkcí soudce - uvedené v čl. 82 odst. 3 Ústavy (podle kterého funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě) a v čl. 44 větě první před středníkem Listiny, jenž v intencích čl. 82 odst. 3 Ústavy dále omezuje soudcům právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2 - připustit další rozšíření omezení činností soudců nad rámec omezení uvedených v čl. 44 větě první před středníkem Listiny, jak stanoví ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení“, neboť tak by se toto ustanovení zákona „ocitlo nad Ústavou i Listinou“, i když je normou nižší právní síly, a pro soudce by to znamenalo omezení při výkonu dalších základních práv uvedených v Listině.
Zákon č. 6/2002 Sb. tak v § 80 odst. 5 písm. b) v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení“, nepřípustně a nad rámec právních norem vyšší právní síly (čl. 82 odst. 3 Ústavy, čl. 44 věta první před středníkem Listiny, jež mají stejnou právní sílu), vylučuje soudce z toho, aby v soudním řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, mohli v těchto řízeních učinit na základě plné moci jakýkoliv úkon při zastoupení jak osob jim blízkých (jak jsou tyto osoby definovány v § 116 občanského zákona, za něž zákon považuje příbuzné v řadě přímé, sourozence a manžela, partnera, přičemž jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně prociťovala jako újmu vlastní), tak i dalších osob. S ohledem na takto formulovaný zákaz pro soudce uvedený v § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení“, by se tak na soudce nevztahovalo ustanovení § 44 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování a činit si z něho výpisy a opisy, a soudce by tak ani na základě plné moci udělené mu osobami jemu blízkými (případně jinými osobami) nemohl nahlížet do soudního spisu a činit si z něho výpisy a opisy v soudním nebo správním řízení, v němž jsou tyto osoby účastníky řízení.
Zmiňovaná eliminace soudců v § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení“, je pak rovněž v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, čl. 37 odst. 3 Listiny, stanovícím, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, jakož i čl. 3 odst. 1 Listiny, který zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, neboť jak osoby blízké soudci, tak i další osoby, jsou vyloučeny z toho, aby je soudce při jakémkoliv úkonu v soudním řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení zastoupil (zastupoval). Ve svém důsledku je sporná část citovaného ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. též - zejména v soudních sporech majetkových a vlastnických a s tím souvisejících správních řízeních - v rozporu s čl. 11 odst. 1 věty první Listiny, podle kterého platí, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (odst. 1 věta druhá tohoto článku), a s čl. 10 odst. 2 Listiny, a to vzhledem k tomu, že zásadním způsobem omezuje osoby blízké soudci (případně osoby v přátelském poměru k němu) v tom, aby je soudce - který je nejlépe seznámen s jejich rodinnými, finančními i majetkovými poměry a jenž, právě proto, že jde o osoby mu blízké, může být na výsledku vyjmenovaných řízení zainteresován a jehož se výsledek řízení může dotknout - mohl v uvedených řízeních zastoupit (zastupovat) jako obecný zmocněnec, což je v rozporu s koncepcí ochrany základních lidských práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Rozpor ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízením, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce“, s čl. 44 věty první před středníkem Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny i s ustanovením § 27 o. s. ř., lze konečně shledat i v tom, že v normách vyšší právní síly (v Ústavě a v Listině) nelze najít oporu pro to, aby zákon činil rozdíl mezi případy, kdy soudce zastupuje dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce, případně jako zákonný zástupce, a případy, kdy by měl zastupovat účastníky soudního řízení nebo působit jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, zejména pokud jde o osoby blízké, a stanovit pro první skupinu povolenou výjimku pro zastupování soudcem, neboť ani v případě této výjimky ani v ostatních uvedených případech nemůže dojít tímto chováním soudce k narušení důstojnosti soudcovské funkce a k ohrožení nebo narušení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Nevykonává-li totiž soudce státní moc a vystupuje-li jako občan v soudním nebo správním řízení, není rozhodující, zda má postavení účastníka řízení, zákonného zástupce účastníka, zástupce dalšího účastníka, v němž je účastníkem i soudce, vedlejšího účastníka či obecného zmocněnce na základě plné moci udělené mu účastníkem řízení.
Z uvedených důvodů dospěl odvolací kárný senát k závěru, že ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce“, může být v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Odvolací kárný senát Nejvyššího soudu ČR proto podle § 224 odst. 5 tr. řádu, se zřetelem na ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb., kárné řízení přerušil a věc předkládá Ústavnímu soudu České republiky k posouzení, zda je ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., v části „nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce“, v souladu s ustanovením čl. 82 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, čl. 44 věta první před středníkem Listiny základních práv a svobod a dále s čl. čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 věta první a s čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, a to jak ve vztahu k osobám blízkým soudci, tak i ve vztahu k dalším osobám.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2009
Předseda kárného senátu:
JUDr. J. P.
Vypracovala:
JUDr. O. P..