Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 4/2006
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. K. P. a JUDr. I. Z., projednal v ústním jednání konaném dne 21. června 2006 odvolání kárně obviněné soudkyně JUDr. M. D., předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň-sever, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2006, č. j. 2 Ds 19/2005-116, a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3 věty druhé zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání kárně obviněné soudkyně z a m í t á .
Odůvodnění:
Kárný senát Vrchního soudu v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím ad A/ podle § 19 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 7/2002 Sb.), kárně obviněnou soudkyni JUDr. M. D. uznal vinnou, že
I. V trestní věci obžalovaného F. G., vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 28/2005,
a/ nerozhodla o vazbě tohoto obžalovaného podle § 71 odst. 4, odst. 6 tr. ř. v zákonné tříměsíční lhůtě, tj. do 13. 7. 2005, což bylo zjištěno až při předložení této věci Krajskému soudu v Plzni dne 18. 7. 2005 k rozhodnutí o stížnosti obžalovaného proti usnesení ze dne 16. 5. 2005, takže příkazem předsedy senátu ze dne 19. 7. 2005 musel být propuštěn z vazby na svobodu pro překročení zákonné lhůty vazby,
b/ nepředložila Krajskému soudu v Plzni stížnost obžalovaného F. G. proti usnesení ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, kterým bylo v hlavním líčení zamítavě rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, ač tuto podal ihned po vyhlášení usnesení do protokolu, dodejky potvrzující doručení opisů usnesení byly okresnímu soudu vráceny 3. 6. 2005 a předložení spisu Krajskému soudu v Plzni k rozhodnutí o stížnosti zajistila až dne 14. 7. 2005 z podnětu stížnosti obžalovaného na její postup,
II. Ve věci obžalovaného V. F., vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 48/2005 nerozhodla o vazbě obžalovaného podle § 71 odst. 4, odst. 6 tr. ř. v zákonné tříměsíční lhůtě, tj. do 16. 7. 2005, což bylo zjištěno až při předložení této věci Krajskému soudu v Plzni s odvoláním proti rozsudku dne 29. 7. 2005, takže příkazem předsedy senátu z téhož dne musel být obžalovaný z vazby propuštěn na svobodu pro překročení zákonné lhůty vazby.
Za toto jednání, které bylo hodnoceno jako zaviněné porušení povinností soudce, jímž byla ohrožena důvěra v nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudu a právně kvalifikován jako kárné provinění podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., v platném znění, jí bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. a) cit. zák. kárné opatření – důtka.
Naproti tomu rozhodnutím ad B/ byla JUDr. M. D. podle § 19 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. zproštěna návrhu předsedy Krajského soudu v Plzni na zahájení kárného řízení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. Spr 1636/2005 (správně kárného obvinění), že ve věci obžalovaného F. G., sp. zn. 2 T 28/2005, do současné doby nerozhodla o žádosti obžalovaného G. o propuštění z vazby, která byla doručena soudu dne 7. 7. 2005, ačkoli tentýž den došla soudu námitka podjatosti proti uvedené soudkyni, o které tato rozhodla následující den 8. 7. 2005 a dne 14. 7. 2005 nastoupila řádnou dovolenou, neboť skutek se nestal.
Pokud jde o jednání uvedené pod bodem A/ I./a kárný senát Vrchního soudu v Praze provedeným dokazováním, zejména pak obsahem trestního spisu Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 2 T 28/2005, shledal skutkové okolnosti uvedené v návrhu předsedy Krajského soudu v Plzni na zahájení kárného řízení za plně potvrzené a obhajobu kárně obviněné soudkyně za vyvrácenou. Ostatně proti této části rozhodnutí, jak bude dále uvedeno, odvolání kárně obviněné soudkyně nesměrovalo.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí však obhajoba kárně obviněné nemohla uspět ani pokud jde o jednání popsané pod bodem A/I./b. Kárný senát Vrchního soudu v Praze totiž po provedeném dokazování zjistil, že ve věci Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 2 T 28/2005 kárně obviněná soudkyně o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu rozhodla v hlavním líčení dne 16. 5. 2005, usnesení bylo oznámeno obžalovanému, jeho obhájci a státnímu zástupci vyhlášením a obžalovaný si proti němu podal ihned stížnost, zatímco státní zástupce se tohoto svého práva vzdal. Nic proto nebránilo, aby kárně obviněná předložila nebo zajistila předložení této stížnosti k rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni ihned poté, co byl dne 31. 5. 2005 opis jeho písemného vyhotovení rozeslán podle jejího pokynu ze dne 23. 5. 2005. Žádný takový pokyn však JUDr. D. kanceláři nedala a neučinila tak ani po svém návratu z lázní, kde byla od 31. 5. do 20. 6. 2005, a to přesto, že spis jí byl předložen přinejmenším ještě 29. 6. 2005. Dne 7. 7. 2005 vyšší soudní úřednice, pravděpodobně z podnětu stížnosti obžalovaného G., dala pokyn kanceláři, aby spis předložila k rozhodnutí se stížností obžalovaného Krajskému soudu v Plzni, týž den však z podnětu téže stížnosti a námitky podjatosti obžalovaného G. pro její postup, byl spis předložen JUDr. D., která jej měla k dispozici od 7. do 12. 7. 2005, kdy jej vrátila kanceláři s pokynem na č. l. 510, aby byly přepsány a rozeslány opisy usnesení ze dne 8. 7. 2005 a spis poté předložen krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti obžalovaného do usnesení ze dne 16. 5. 2005, aniž by spis krajskému soudu předložila. To zajistil zastupující soudce Mgr. M. dne 14. 7. 2005, neboť od tohoto dne nastoupila JUDr. D. řádnou dovolenou. K vyhotovení předkládací zprávy tedy došlo až dne 14. 7. 2005, přičemž spis byl krajskému soudu doručen fakticky dne 18. 7. 2005, tedy více než dva měsíce po podání stížnosti obžalovaným.
Po vyhodnocení uvedených skutečností kárný soud prvního stupně uzavřel, že popsaným jednáním kárně obviněná soudkyně nerespektovala ustanovení § 71 odst. 1, odst. 4, odst. 6 tr. ř. a § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř., která ukládají orgánům činným v trestním řízení vazební věci vyřizovat s největším urychlením, stanoví propadnou lhůtu pro rozhodnutí o další vazbě obžalovaného a upravují postup při podání opravného prostředku a porušila tak závažným způsobem své povinnosti zakotvené v ustanovení § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. V důsledku toho byli oba obžalovaní nezákonně drženi ve vazbě a obžalovaný F. G. se nemohl dovolat svého práva na přezkoumání rozhodnutí o vazbě soudem II. stupně. Tím naplnila všechny znaky kárného provinění podle § 87 téhož zákona, neboť závažným porušením pracovních povinností ohrozila důvěru v nestranné odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Při úvaze o druhu ukládaného kárného opatření kárně obviněné soudkyni dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že s ohledem na rozsah a závažnost porušení povinností, jejich následkům a postoji kárně obviněné k tomuto jednání, je nezbytné uložit ji sankci a nelze akceptovat jí navržený postup – upuštění od uložení kárného opatření. Na druhé straně však kárný soud vzal v úvahu dosavadní mnohaletou pracovní bezúhonnost soudkyně JUDr. M. D., její vysoké pracovní nasazení a kladné hodnocení, které zjistil ze statistických přehledů, zpráv a z výslechu Mgr. M. Š., předsedkyně Okresního soudu Plzeň-sever. Bez povšimnutí neponechal ani zdravotní stav kárně obviněné v inkriminované době a fakt, že ze strany trestní kanceláře nebyla v případě obžalovaného G. splněna signalizační povinnost vyplývající z § 36 odst. 4 VKŘ (vnitřního a kancelářského řádu). Tyto skutečnosti však nelze přeceňovat, zvláště pak otázku činnosti kanceláře, neboť kárně obviněná o nezkušenosti nové vedoucí věděla, přičemž sama cit. řád nedodržovala, v případě obžalovaného F. nesprávně vyznačila konec lhůty pro rozhodnutí o vazbě a v případě obžalovaného G. měla spis v rozhodné době u sebe. Po zvážení všech shora uvedených okolností dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že uložení nejmírnějšího kárného opatření – důtky dostatečně vyjádří poměr všech rozhodných faktorů a není potřeba ukládat kárné opatření přísnější, jak požadoval navrhovatel.
Proti tomuto rozhodnutí podala v zákonné lhůtě kárně obviněná soudkyně odvolání, které směrovalo, jak již bylo výše uvedeno, jen proti výroku ad A/I./b. Namítala, že usnesení, jímž byla zamítnuta žádost obžalovaného G. o propuštění z vazby, bylo kanceláří vypraveno dne 31. 5. 2005. V té době již byla v pracovní neschopnosti, která trvala do 20. 6. 2005. Jestliže dodejky o doručení usnesení byly na soud vráceny dne 3. 6. 2005, bylo to v době její odůvodněné nepřítomnosti. Nemohla proto z objektivních důvodů spis předložit krajskému soudu. Po návratu z pracovní neschopnosti jí pak spis nebyl kanceláří předložen. Navrhla proto, aby byla zproštěna kárného obvinění i pokud jde o tento skutek.
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Podané odvolání však neshledal důvodným.
Kárný senát Vrchního soudu v Praze se podrobně zabýval každou věcí, u níž mělo dojít podle návrhu na zahájení kárného řízení k zaviněným pochybením ze strany kárně obviněné soudkyně a v důsledku toho i k neodůvodněným průtahům v řízení a k zásahu do zákonem chráněných práv obviněných. Provedl obsáhlé a úplné dokazování, které správně zhodnotil a výstižně a přesvědčivě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Nepochybil ani při právní kvalifikaci jednání kárně obviněné soudkyně, když dospěl k závěru, že i v odvoláním napadeném výroku rozhodnutí ad A/I./b bylo prokázáno zaviněné porušení povinností kárně obviněné soudkyně.
Námitka kárně obviněné, že označený spis nemohla předložit odvolacímu soudu z objektivních důvodů, jež spatřuje v době své pracovní neschopnosti od 31. 5. do 20. 6. 2005 a následném nepředložení spisu kanceláří, je bezpečně vyvráceno zjištěními kárného senátu Vrchního soudu v Praze, čerpanými zejména z označeného spisu, z nichž spolehlivě plyne, že kárně obviněná měla spis k dispozici přinejmenším dne 29. 6. 2005 a znovu od 7. do 12. 7. 2005; po celou tuto dobu spis krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti obžalovaného G. proti rozhodnutí o jeho žádosti o propuštění z vazby nepředložila. Je proto správný závěr kárného senátu soudu prvního stupně, že obžalovaný G. se nemohl dovolat svého práva na rozhodnutí o vazbě soudem druhého stupně. Lze tudíž uzavřít, že kárně obviněná soudkyně v písemném odvolání ani v projevu u odvolacího ústního jednání neuvedla nic podstatného, co by mohlo závěry o její vině jakkoli zpochybnit. V důsledku toho odvolání kárně obviněné, pokud směrovalo do výroku ad A/I./b o vině, bylo shledáno nedůvodným.
Kárný senát Vrchního soudu v Praze nepochybil ani při ukládání kárného opatření, protože vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, jak byly výše rozvedeny. Kárný senát Nejvyššího soudu se proto plně ztotožnil s jeho závěrem o uloženém kárném opatření v podobě důtky jako přiměřeného kárného opatření a ani zde neshledal důvod k tomu, aby napadené rozhodnutí jakkoli měnil.
Za těchto okolností nezbylo, než odvolání kárně obviněné soudkyně JUDr. M. D. jako nedůvodné zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu
JUDr. Juraj M a l i k
Rozhodnutí vypracoval:
JUDr. K. P.