Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 5/2005
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. M. M. a JUDr. I. Z., projednal v ústním jednání konaném dne 27. července 2005 odvolání ministra spravedlnosti České republiky proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2005, sp. zn. 2 Ds 24/04, ve věci kárně obviněné soudkyně JUDr. L. L., předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 10, a rozhodl takto:
Podle § 21 odst. 3 věty druhé zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, se odvolání ministra spravedlnosti zamítá.
Odůvodnění:
Výše označeným rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze byla JUDr. L. L. uznána vinnou kárným proviněním podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), jehož se dopustila tím, že jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 „v celkem 81 věcech podle stavu k 23. 9. 2004 byla nečinná po dobu přesahující 3 měsíce, z toho ve 43 věcech po dobu delší než 6 měsíců, ve věcech sp. zn. 47 C 65/2001 a 47 C 181/2001 po dobu 8 až 12 měsíců, a dále, že ve věcech sp. zn. 47 C 461/2002, 47 C 34/2002, 47 C 225/2002 a 28 C 55/98 překročila zákonnou lhůtu pro vyhotovení rozsudku o jeden až tři měsíce.“
Za toto zaviněné porušení soudcovských povinností jí bylo uloženo kárné opatření spočívající ve snížení platu o 10% (deset procent) na dobu dvou měsíců, počínaje prvním dnem následujícího měsíce po právní moci rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze podal v zákonné lhůtě odvolání ministr spravedlnosti České republiky. Odvolání odůvodnil svým nesouhlasem se závěry kárného senátu o stupni závažnosti provinění kárně obviněné soudkyně promítající se v uložení kárného opatření, které pokládá za příliš mírný postih. Zdůraznil, že u kárně obviněné soudkyně byly zjištěny průtahy v poměrně vysokém počtu věcí, a rovněž tak, byť v menším počtu, se jednalo o včas nevyhotovené rozsudky. Při ukládání kárného opatření mělo být přihlédnuto k poměrně dobrému a stabilizovanému stavu obsazení Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy k tomu, že kárně obviněná soudkyně měla dobré podmínky pro práci, takže problémy ve vyřizování věcí spočívaly především v nevhodném stylu její práce, v nesprávné či nedostatečné organizaci práce. Dále bylo nutno zohlednit, že na nedostatky ve své práci byla upozorňována již v roce 2003, a to opakovaně, a posléze jí byla předsedou soudu dána písemná výtka. Měla tedy dostatek času své nedostatky odstranit. Je sice skutečností, že kárně obviněná soudkyně podávala dobrý výkon při vyřizování soudní agendy a že pod tíhou kárného řízení zjištěné nedostatky rychle odstranila, ale přesto zvolený kárný postih je příliš mírný. Proto ministr spravedlnosti v závěru odvolání navrhl, aby s ohledem na výše uvedené okolnosti bylo napadené rozhodnutí zrušeno a aby Nejvyšší soud, při nezměněném výroku o vině, uložil kárně obviněné soudkyni opět kárné opatření spočívající ve snížení platu, ovšem nejméně v polovině sazby.
Z vyjádření kárně obviněné soudkyně JUDr. L. L. k podanému odvolání vyplývá, že pokládá napadené rozhodnutí ve všech směrech za věcně správné. Poukázala též na to, že i kárný žalobce se ztotožnil s napadeným rozhodnutím, neboť sám ve věci odvolání nepodal. Zdůraznila, že po podání kárné žaloby učinila vše potřebné ke sjednání nápravy a vytýkané nedostatky rychle odstranila. Proto navrhla, aby kárný senát Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí potvrdil a současně jí přiznal náhradu nákladů řízení.
Navrhovatel – předseda Obvodního soudu pro Prahu 10 se k odvolání ministra spravedlnosti vyjádřil písemně dne 26. 7. 2005 tak, že navrhl, aby „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako kárného soudu I. stupně bylo potvrzeno.“
Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu České republiky podle § 21 odst. 3 věty první a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, za přiměřeného použití § 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
Předně je třeba konstatovat, že s ohledem na obsah odvolacích námitek není potřeba se blíže zabývat skutkovým zjištěním učiněným kárným senátem Vrchního soudu v Praze a jeho právními závěry o vině kárně obviněné soudkyně JUDr. L. L. kárným proviněním podle § 87 zákona o soudech a soudcích, když tento výrok napadeného rozhodnutí není odvolatelem napaden. Ostatně vina kárně obviněné soudkyně výše popsaným kárným proviněním ani nebyla v průběhu celého dosavadního řízení žádnou z procesních stran nijak zpochybňována.
Odvolání ministra spravedlnosti České republiky pak odvolací soud neshledal důvodným. Kárný senát Vrchního soudu v Praze provedl ve věci úplné dokazování též ohledně odvoláním napadeného výroku o uložení kárného opatření. Podstata námitek odvolatele spočívá v tvrzení, že kárný senát soudu prvního stupně nesprávně vyhodnotil skutečnosti mající vliv na závěr o uložení takové sankce, která odpovídá povaze a závažnosti spáchaného kárného provinění. Odvolací soud se s těmito námitkami odvolatele neztotožnil, neboť soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně zhodnotil všechny okolnosti, které odůvodňovaly uložení kárného opatření v podobě snížení platu o deset procent na dobu dvou měsíců, a své závěry též náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že kárný senát Vrchního soudu v Praze zejména přihlédl k tomu, že podání návrhu na zahájení kárného řízení a průběh kárného řízení vedly k odstranění vytýkaných nedostatků ve vyřizování přidělených věcí ze strany kárně obviněné soudkyně, že došlo k pozitivnímu obratu v objemu rozpracovaných věcí, kárně obviněná soudkyně svým postojem ke spáchanému kárnému provinění si vzala dostatečné poučení ze svých pochybení a kárné řízení tak dostatečně splnilo svůj účel. Kárný senát soudu prvního stupně přitom na druhé straně neopomenul zohlednit rozsah a intenzitu spáchaného kárného provinění. I z tohoto pohledu lze pokládat kárný postih JUDr. L. L., jak z hlediska druhu kárného opatření, tak jeho výše, za postačující.
Podle názoru odvolacího soudu tak při rozhodování ohledně druhu a výše kárného opatření kárný senát soudu prvního stupně v zásadě správně posoudil vzájemný poměr všech relevantních okolností, jež kárně obviněné soudkyni přitěžovaly, a těch, které jí naopak polehčovaly. Nelze přehlédnout, že kárný senát Vrchního soudu v Praze zvolil již citelnější druh kárného opatření, tj. snížení platu. Kárný senát Vrchního soudu v Praze sice uložil tuto sankci při dolní hranici zákonného rozpětí, jež činí snížení platu až o 25% na dobu až šesti měsíců, ovšem s ohledem na všechny okolnosti případu nelze dovodit, že taková sankce je příliš mírná ve smyslu přiměřeného použití ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Protože kárný senát Nejvyššího soudu neshledal důvod k jakékoliv změně napadeného rozhodnutí, tak nedůvodné odvolání ministra spravedlnosti České republiky podle ustanovení § 21 odst. 3 věta druhá zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
K návrhu obhájce kárně obviněné soudkyně na přiznání náhrady nákladů řízení je třeba odkázat především na dikci § 19 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení má kárně obviněný soudce nárok vůči státu na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s kárným řízením jen v případě, že kárný senát rozhodl o jeho zproštění kárného obvinění. Tato situace v posuzovaném případě však nenastala. Přitom dále pak platí, že s ohledem na ustanovení § 25 tohoto zákona se v kárném řízení přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Juraj M a l i k
předseda kárného senátu
Vypracoval: JUDr. Antonín D r a š t í k