Plný text
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky rozhodl dne 18. června 2008 bez ústního jednání v kárné věci soudce JUDr. P. K., místopředsedy Nejvyššího soudu České republiky, o návrhu kárně obviněného na odnětí věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze, takto :
Podle § 25 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 25 trestního řádu, se věc kárně obviněného soudce JUDr. P. K., vedená u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008, tomuto soudu n e o d n í m á.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti České republiky JUDr. J. P. podáním ze dne 14. dubna 2008 navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odňal věc kárně obviněného soudce JUDr. P. K. Vrchnímu soudu v Olomouci a přikázal ji Vrchnímu soudu v Praze. Svůj podnět odůvodnil tím, že kárné řízení před Vrchním soudem v Olomouci jako příslušným kárným soudem by bylo zbytečně zatíženo pochybnostmi o objektivitě členů kárného senátu zejména vzhledem k institucionálním a osobním vazbám soudců a vedení Vrchního soudu v Olomouci na státní zástupce působící v obvodu tohoto soudu v souvislosti s tehdy probíhajícím trestním stíháním vícepremiéra J. Č.; nelze proto očekávat, že by v kárném senátu rozhodoval soudce, který by si již předem na celou věc nevytvořil svůj vlastní názor. Svoji argumentaci podpořil ministr spravedlnosti též tvrzením, že jak kárná navrhovatelka, tak i kárně obviněný mají nežádoucí vazby na místně příslušný kárný soud v Olomouci.
V podání ze dne 28. května 2008, doplněném podáním ze dne 2. června 2008, kárně obviněný uvedl, že se k návrhu ministra spravedlnosti na delegaci kárné věci připojuje a osvojuje si ho. Současně poukázal na osobní až přátelské vztahy soudců Vrchního soudu v Olomouci a státních zástupců působících v obvodu tohoto soudu a na vliv mediální prezentace uvedené trestní věci a souvisejících okolností.
Kárná navrhovatelka JUDr. I. B., předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, ve vyjádření k oběma návrhům sdělila, že trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci JUDr. P. K. Vrchním soudem v Olomouci jako soudem místně příslušným. Zpochybnila oprávnění ministra spravedlnosti, který není účastníkem kárného řízení, k podání návrhu na delegaci. Popsala okolnosti, které vedou k závěru, že neexistují důležité důvody, jimiž zákon podmiňuje odnětí věci a její přikázání jinému soudu. Zdůraznila přitom spekulativní rovinu tvrzených důvodů a apriorní zpochybňování morální a mravní integrity soudců zákonného soudu.
Kárný senát Nejvyššího soudu nejprve posuzoval námitku kárné navrhovatelky o nedostatku oprávnění ministra spravedlnosti k podání návrhu na delegaci.
Podle § 25 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.
Podle § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.
Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/2002 Sb. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání. Pro postup soudu zde platí zásada oficiality, protože rozhodnutí o odnětí věci a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu není podmíněno návrhem. I když proto zákon nevymezuje okruh osob oprávněných takový návrh podat, z povahy věci plyne, že o návrhu účastníků kárného řízení resp. příslušného soudu na delegaci věci rozhodne společně nadřízený soud i v případě, že důležité důvody pro odnětí věci neshledá. Soud však může odejmout a přikázat věc i bez návrhu účastníků či příslušného soudu, pouze z vlastní iniciativy na podkladě vlastních poznatků, vycházejících třeba i z podnětu osob, které nejsou účastníky řízení. V takovém případě soud rozhodne podle § 25 trestního řádu jen tehdy, dospěje-li k závěru o existenci zákonných důvodů pro odnětí a přikázání věci. Proto kárný senát Nejvyššího soudu rozhodoval, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozhodnutí, pouze o návrhu kárně obviněného, neboť ministr spravedlnosti není v tomto stádiu kárného řízení jeho účastníkem (srov. § 9 odst. 3 zákona). Nicméně obsahem podnětu ministra spravedlnosti se kárný senát Nejvyššího soudu musel zabývat, protože se s ním kárně obviněný zcela ztotožnil.
Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Výjimečnost delegace kárné věci umocňuje též skutečnost, že v prvním stupni jsou příslušné pouze dva kárné soudy [§ 3 odst. 2, písm. a) zákona]. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Ústavního soudu 82/1995-n.).
Se zřetelem k uvedeným kritériím neshledal kárný senát Nejvyššího soudu v této kárné věci existenci důležitých důvodů, které by byly způsobilé založit závěr o potřebě věc odejmout Vrchnímu soudu v Olomouci a přikázat ji Vrchnímu soudu v Praze.
Tvrzení o možném vlivu okolností nastalých v souvislosti s trestním stíháním J. Č. v obvodu působnosti Vrchního soudu v Olomouci na nestrannost a objektivitu soudců kárného senátu tohoto soudu zůstává pouze v rovině hypotetické. Stejně tak lze nahlížet na obavu z toho, že názor, který si tito soudci předem vytvořili v souvislosti s předmětnou kauzou na základě subjektivního hodnocení situace, by mohl nežádoucím způsobem ovlivnit jejich přístup ke kárnému řízení. V této souvislosti nelze pominout, že i v obvodu Vrchního soudu v Praze probíhá rovněž skutkově související a neméně medializovaný spor některých představitelů justice (včetně kárně obviněného) proti M. B. na ochranu osobnosti a nestrannost a objektivita soudců Vrchního soudu v Praze jako kárného soudu by mohla být zpochybňována obdobným spekulativním způsobem. Navíc na rozdíl od Vrchního soudu v Olomouci, který v trestní věci J. Č. nejednal a nerozhodoval, bude Vrchní soud v Praze zřejmě rozhodovat o odvoláních v uvedené věci na ochranu osobnosti. Platí-li obdobné důvody, pro které má být věc odňata příslušnému soudu, i pro soud, jemuž má být věc přikázána, postrádá delegace jakýkoli smysl.
Tento závěr lze vztáhnout i na tvrzení o nežádoucích osobních vztazích kárné navrhovatelky a kárně obviněného k soudcům Vrchního soudu v Olomouci. Pokud by pro takový poměr k soudci kárného senátu bylo možno důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti, byl by na místě postup podle § 10 zákona, který stanoví předpoklady pro vyloučení člena kárného senátu. Na obecném a nekonkrétním tvrzení o osobních vztazích účastníků kárného řízení a soudců Vrchního soudu v Olomouci nelze delegaci založit, nehledě k tomu, že v takovém případě by muselo být nepochybné, že ve vztahu k soudcům Vrchního soudu v Praze zde takový důvod není. Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by některý ze soudců kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci namítal svou podjatost v této věci.
Další uváděné důvody pro delegaci věci spočívající jednak v institučních a osobních vztazích soudců Vrchního soudu v Olomouci ke státním zástupcům působícím v obvodu tohoto soudu a dále ve skutečnosti, že kárná navrhovatelka zároveň vystupuje u stejného kárného soudu jako kárně obviněná v doposud pravomocně neskončené věci, nepokládá kárný senát Nejvyššího soudu za relevantní. Kárné řízení vedené proti předsedkyni Nejvyššího soudu je i skutkově zcela nezávislé na kárné věci JUDr. P. K. a žádný státní zástupce není účastníkem kárného řízení v této věci.
Protože kárný senát Nejvyššího soudu neshledal existenci vážných důvodů pro odnětí věci příslušnému kárnému soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. M. G.
předseda kárného senátu