Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

11 Tcu 108/2026

Téma · generováno AIPřípustnost vydání pro více trestných skutků

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 16. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:11.TCU.108.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Vydání do ciziny Zásada speciality Popis skutku Výrok rozhodnutí

Shrnutí · generováno AI

Nižší soudy označily vydání do Moldavské republiky za přípustné k výkonu čtyřletého trestu, ale ve výroku neuvedly všechny skutky, za něž byl trest uložen. Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil a uložil věc znovu projednat, jednotlivé skutky samostatně posoudit a odůvodnit i otázku ochrany lidských práv.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Při rozhodování o přípustnosti vydání podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. musí soud ve výroku přesně popsat každý skutek, pro nějž se vydání žádá, nikoli se omezit na právní kvalifikaci či odkaz na cizozemské rozhodnutí; jde o důsledek zásady speciality podle čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání. U více skutků je nutné podmínky vydání posoudit samostatně. Soud musí rovněž řádně odůvodnit absenci překážek podle § 91 odst. 1 písm. o) a p) téhož zákona.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V duchu této zásady přitom platí, že řízení o vydání do ciziny podle § 87 a násl. z. m. j. s. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení.
    Zobrazit v textu
  • Pouze uvedením přesného popisu skutkových okolností trestného činu, event. více trestných činů, pro které je vydání konkrétní osoby cizím státem žádáno, přímo ve výroku usnesení, jímž je o přípustnosti vydání rozhodováno, je totiž možné ověřit, zda skutek, resp. skutky, pro které je vydání žádáno, jsou trestné i podle práva České republiky.
    Zobrazit v textu
  • V tomto případě, kdy je z podkladových materiálů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti Moldavské republiky zcela zřejmé, že o vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let do Moldavské republiky, který mu byl uložen jako trest konečný, a to jednak za skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b) , d) moldavského trestního zákoníku [jímž byl uznán vinným rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga), Moldavská republika, ze dne 22. 5. 2024] a jednak za skutky kvalifikované jako trestné činy krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b) , c
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

11 Tcu 108/2026-208

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2026 návrh ministra spravedlnosti České republiky na přezkoumání rozhodnutí o přípustnosti vydání podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vydání P. C., k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky, a rozhodl t a k t o :

Podle § 95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, č. j. 14 To 35/2026-172.

Městskému soudu v Praze se současně ukládá, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) usnesením ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) je vydání vyžádaného P. C. (dále též jen „vydávaný“), na základě žádosti o vydání Ministerstva spravedlnosti Moldavska ze dne 4. 9. 2025, č. j. 07/8822, k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v celkové výměře čtyř let do Moldavské republiky, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Soudu v Comratu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, přípustné.

2. Výrok usnesení městského soudu obsahuje rovněž vymezení skutku, jímž byl vydávaný výše citovaným rozsudkem Soudu v Comratu, Moldavská republika, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), d) moldavského trestního zákoníku a odsouzen ke shora uvedenému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Skutkovou podstatu uvedeného trestného činu vydávaný naplnil tím, že

dne 12. 1. 2023 kolem 00:30 hodin v XY, na adrese XY, po předchozí domluvě s G. A. I. vzali ze zištných důvodů, konkrétně s cílem odcizit majetek jiné osoby, z městského novoročního stromečku umístěného na hlavním náměstí města novoroční výzdobu v podobě velkého světelného medvěda v hodnotě 3.500 lei a malého světelného medvěda v hodnotě 1.700 lei, čímž způsobili Městskému úřadu v XY škodu v celkové výši 5.200 lei.

3. Z podnětu stížnosti vydávaného se věcí zabýval Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“), který svým usnesením ze dne 12. 5. 2026, č. j. 14 To 35/2026-172, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost P. C. zamítl jako zcela nedůvodnou.

4. Dne 1. 9. 2026 podal ministr spravedlnosti podle § 95 odst. 5 z. m. j. s. Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání shora označených usnesení městského soudu a vrchního soudu o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl, případně věc vrátil městskému soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.

II. Návrh ministra spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí

5. Svůj návrh ministr spravedlnosti rozdělil na několik částí. V první a druhé části po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení úvodem namítá, že městský soud pochybil, pokud ve výroku svého usnesení o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky – v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou ministr spravedlnosti ve svém návrhu obsáhle cituje – neuvedl popis dalších dvou skutků, za které byl jmenovanému rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, uložen trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, tedy jednak skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže podle článku 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky a dále skutku kvalifikovaného jako trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky, za něž byl vydávaný odsouzen rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020. Kromě popisu těchto dvou skutků ve výroku usnesení městského soudu chybí rovněž příslušná zákonná pojmenování citovaných trestných činů a jejich právní kvalifikace podle trestního zákoníku Moldavské republiky.

6. Ve třetí části svého podání ministr spravedlnosti upozorňuje, že městský soud v rámci posouzení důvodů nepřípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky podle § 91 odst. 1 z. m. j. s. zcela opomněl fakticky zohlednit oba výše uvedené skutky, za které byl vyžádaný pravomocně odsouzen rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020, tedy jak skutek kvalifikovaný jako trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky, tak skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle článku 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky. Byť druhý z obou výše jmenovaných skutků městský soud uvedl v odůvodnění svého usnesení o přípustnosti vydání, je s ohledem na jím užitou slovní formulaci zřejmé, že z hlediska posouzení možného důvodu nepřípustnosti vydání P. C. podle § 91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. vzal v potaz pouze skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle článku 186 odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku Moldavské republiky, který by bylo možné podle českého trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026, kvalifikovat jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f), a který je (jako jediný) výslovně uveden i ve výrokové části napadeného usnesení o přípustnosti vydání.

7. Ve čtvrté části svého návrhu se ministr spravedlnosti ohrazuje proti argumentaci městského soudu, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „neshledal za naplněný ani důvod nepřípustnosti vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. o) ZMJS, tedy že by vydáním vyžádaného Česká republika porušila své závazky vyplývající z mezinárodních lidskoprávních úmluv, ostatně tento důvod nepřípustnosti nevznesla ani obhajoba“. Z odůvodnění předmětného usnesení totiž není nikterak zřejmé, na základě jakých úvah a důkazů městský soud k tomuto závěru dospěl, když ve svém rozhodnutí v tomto kontextu pouze odkazuje na návrh stání zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Ta však výslovně uvedla pouze to, že v případě důvodu pro vyslovení nepřípustnosti vydání vyžádaného podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. je třeba posoudit, zda hrozí reálné nebezpečí, že lidská práva a základní svobody vydávaného nebudou ve státě, který o vydání žádá, zaručena a dodržena. Nicméně vlastní posouzení tohoto případného nebezpečí již v dotčeném usnesení městského soudu zcela chybí. Nepochybným deficitem v tomto směru podle ministra spravedlnosti trpí i následné usnesení vrchního soudu, který sám v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že „z obsahu jím zmíněných zpráv je podle městského soudu zřejmá postupná snaha Moldavska, které je zjevně pozitivně motivováno přiznaným kandidátským statusem, jakožto člena Evropské unie, vedoucí ke zlepšení stavu lidských práv“. Za daného stavu však není podle ministra spravedlnosti zřejmé, na které rozhodnutí městského soudu vrchní soud odkazuje, když usnesení městského soudu ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, odkazy na tyto zprávy (o stavu lidských práv v Moldavské republice se zaměřením na stav justice a vězeňství) ani související úvahy a závěry neobsahuje. Městský soud tedy podle ministra spravedlnosti pochybil, když ve svém usnesení neuvedl, na základě jakých úvah a důkazů dospěl k závěru, že se ve věci P. C. neuplatní důvody nepřípustnosti vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. o) a p) z. m. j. s., a to i přesto, že sám vydávaný existenci těchto důvodů pro nepřípustnost svého vydání nenamítal. Byť bylo toto pochybení následně do určité míry zhojeno vrchním soudem, nelze přehlédnout, že tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na úvahy městského soudu a zprávy o lidských právech, které však nejsou v napadeném usnesení městského soudu vůbec obsaženy.

8. V páté části svého návrhu se ministr spravedlnosti namítá neúplné označení soudů Moldavské republiky, které vydaly výše citované odsuzující rozsudky ve věci vydávaného, na jejichž základě Ministerstvo spravedlnosti Moldavské republiky požádalo o vydání P. C.. Jak městský, tak i vrchní soud totiž ve svých usneseních o přípustnosti vydání jmenovaného k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky oba moldavské soudy uvedly jako Soud v Comratu bez jakékoli další specifikace, ačkoli v žádosti Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky, stejně jako v příslušných rozsudcích, které tvoří přílohu žádosti o vydání, jsou tyto soudy označeny jako Soud v Comratu (hlavní sídlo) a Soud v Comratu (pobočka v Ceadîr-Lunga).

9. Závěrem svého návrhu pak ministr spravedlnosti z výše rozvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, č. j. 14 To 35/2026-172, o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky, a sám ve věci rozhodl, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k opětovnému projednání a rozhodnutí.

III. Související právní úprava a judikatura

10. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě podaného návrhu přistoupí k přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu, považuje za nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a dosavadní rozhodovací praxi.

11. Podle § 90 odst. 1 z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně jeden rok.

12. Z § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.

13. Podle § 91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není trestným činem podléhajícím vydání.

14. Podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.

15. Z § 91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud je důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím státě vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.

16. Podle § 92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. platí, že státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 91 odst. 1 z. m. j. s.

17. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno. Současně se však musí zabývat též splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat mimo jiné z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., jakož i nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

18. Jak přitom Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012 „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné. Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).

19. Podle § 95 odst. 5 z. m. j. s. platí, že po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu spravedlnosti. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.

20. Z § 97 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti, přičemž tak může učinit pouze po právní moci rozhodnutí, že je vydání přípustné.

21. Podle § 97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí.

22. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout závěry příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu, jakož i své vlastní, které lze z hlediska posouzení důvodnosti návrhu ministra spravedlnosti označit za relevantní. Z rozhodovací praxe ESLP se podává, že soudy jsou při rozhodování o přípustnosti vydání povinny zkoumat především předvídatelné důsledky vydání osoby do země původu s ohledem na tamní celkovou situaci (a), osobní situaci vydávané osoby (b), jakož i s ohledem na diplomatické záruky, pakliže byly vyžadujícím státem poskytnuty (c) (viz rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 187). Existují-li závažné důvody, pro které se lze domnívat, že vydávanému hrozí reálné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu, je potom nutné dospět k závěru, že vydání je nepřípustné z důvodu uvedeného v § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. Přitom vzhledem k významu čl. 3 Evropské úmluvy o vydávání (dále jen „Úmluva“) a nenapravitelnosti újmy, která může osobě vydávaného vzniknout, jsou soudy povinny, což ostatně vyplývá z práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pečlivě přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti, vypořádat se se všemi navrženými důkazy a řádně svá rozhodnutí odůvodnit.

23. Stran výše uvedeného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16, připomněl, že je povinností dožádaného státu zaručit, že žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989 č. 14038/88, bod 91). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají ostatně také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (k níž se Nejvyšší soud vyslovuje níže). Z rozsudku ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 258 a násl. dále vyplývá, že vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné i v případě, kdy by jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy.

24. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2726/15, anebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 3271/16), že vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s čl. 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující čl.6 Úmluvy, musí ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být vydání prohlášeno za nepřípustné. Pod pojmem „reálného nebezpečí“ je v těchto případech podle Ústavního soudu nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci vydávaného dojde k nežádoucímu následku, takže vydávaný má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82). K „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ by naopak podle Ústavního soudu mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13).

25. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že samotná nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16). Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, či ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 670/12).

26. Z judikatury ESLP, týkající se posouzení celkové situace ve vyžadujícím státě z hlediska reálného nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy, pak vyplývá, že soudy rozhodující o přípustnosti vydání se musí opírat o informace a důkazy, které považují za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně patří informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů OSN nebo uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty International, nebo vládních zdrojů (srov. rozsudek ESLP ve věci S. S. proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007, č. 1948/04, bod 136). Těmito informacemi mohou být rovněž zprávy Rady Evropy, Evropského výboru pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání, anebo zprávy ministerstva zahraničních věci, ministerstva vnitra, či zastupitelského úřadu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009).

27. Ve vztahu k posouzení osobní situace vydávaného pak platí, že je to sám vydávaný, kdo musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové faktory, které by odůvodňovaly reálné nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy. Mezi takové faktory patří například příslušnost k opozici (rozhodnutí ESLP ve věci Hilal proti Spojenému království ze dne 6. 3. 2001, č. 45276/99), příslušnost k minulému režimu (rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Finsku ze dne 26. 7. 2005, č. 38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (rozhodnutí ESLP ve věci S. S. proti Nizozemsku ze dne 11. 1. 2007, č. 1948/04) nebo předchozí jednání dané osoby (rozhodnutí ESLP ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000, č. 40035/98). Platí tedy, že obecně špatná situace v dožadujícím státě zpravidla nepostačuje k porušení čl. 3 Úmluvy, ale že každý případ musí být posuzován individuálně s ohledem na jeho veškerá specifika (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011, č. 8319/07 a č. 11449/07 bod 216).

28. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14). Z rozhodovací praxe ESLP je zřejmé, že příslušné záruky poskytnuté ze strany vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné (rozhodnutí ESLP ve věci Al-Moayad proti Spojenému království ze dne 20. 2. 2007 č. 35865/03, bod 69). Samotné předložení těchto záruk však neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (viz rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008, č. 37201/06 bod 148). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost, nebo naopak vágnost, poskytnutých záruk, dále to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda bude daný stát poskytnutými zárukami vázán, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat, zda je v daném státě efektivní systém ochrany proti mučení, včetně toho, zda je tento ochoten spolupracovat s mezinárodními kontrolními mechanismy (včetně mezinárodních lidskoprávních nevládních organizací) a zda je daný stát ochoten vyšetřovat údajné případy mučení a případně potrestat osoby za něj odpovědné (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012, č. 8139/09, bod 189.).

29. Z judikatury Ústavního soudu se konečně podává i požadavek, že kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy ve vydávacím řízení rovněž povinnost zvážit, zda neexistují překážky, které by vydání bránily (§ 90 a § 91 z. m. j. s.). I zde se totiž uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Soudy proto musí z úřední povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami vydávané osoby a nesmí opomenout svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

IV. Vlastní posouzení návrhu a přezkum napadených rozhodnutí

30. Nejvyšší soud, po shora uvedeném připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení, přistoupil k přezkoumání napadených usnesení městského a vrchního soudu, a to ve světle konkrétních námitek ministra spravedlnosti. K tomu je třeba zdůraznit, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, tedy se zde neuplatňuje tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).

31. Za stěžejní pochybení soudů nižších stupňů ministr spravedlnosti považuje skutečnost, že městský soud ve výroku svého usnesení o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let do Moldavské republiky v rozporu se zásadou speciality ovládající extradiční řízení neuvedl popis dalších dvou skutků, za které byl jmenovanému rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga), Moldavská republika, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023 (který nabyl právní moci dne 12. 11. 2024), předmětný trest odnětí svobody, ve vztahu k němuž je o vydání žádáno, rovněž uložen. Konkrétně se jedná o absentující popis skutků kvalifikovaných jednak jako trestný čin krádeže podle článku 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky a dále jako trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky, za něž byl vydávaný pravomocně odsouzen rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo), Moldavská republika, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020 (který nabyl právní moci dne 2. 4. 2021). 32. V návaznosti na tuto námitku ministra spravedlnosti Nejvyšší soud z obsahu předloženého spisového materiálu, zejména extradičních materiálů předložených moldavskou stranou, ověřil, že P. C. byl rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, uznán vinným pouze trestným činem krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku Moldavské republiky, jehož se dopustil tím, že dne 12. 1. 2023 kolem 00:30 hodin v XY, na adrese ul. XY, po předchozí domluvě s G. A. I. vzali ze zištných důvodů, konkrétně s cílem odcizit majetek jiné osoby, z městského novoročního stromečku umístěného na hlavním náměstí města novoroční výzdobu v podobě velkého světelného medvěda v hodnotě 3.500 lei a malého světelného medvěda v hodnotě 1.700 lei, čímž způsobili Městskému úřadu v Ceadîr-Lunga škodu v celkové výši 5.200 lei. Za toto jednání byl vydávaný citovaným rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice polouzavřeného typu. Současně mu však byla týmž rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) k tomuto trestu připočtena i dosud nevykonaná část trestu (odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let), jenž mu byl uložen rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020, a to za skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle článku 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky a další skutek kvalifikovaný jako trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky. Za tohoto stavu, tj. v důsledku kumulace uložených trestů, byly oba uvedené tresty odnětí svobody příslušným soudem obratem sloučeny do trestu jediného (konečného), v důsledku čehož byl P. C. rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024 uložen konečný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice polouzavřeného typu.

33. Skutků, pro které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020, a za něž mu byl rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024 nově uložen konečný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, se P. C. dopustil jednak tím, že dne 18. 7. 2019 v době od 12:00 do 16:00 hodin, po předchozí domluvě s mladistvým AAAAA (pseudonym), jednajíce společně, úmyslně a ze zištných důvodů, s cílem odcizit majetek jiné osoby, rozbili vstupní dveře a nelegálně vnikli do obytného domu patřícího J. P. S., nacházejícího se na adrese str. XY, mun. XY, kde tajně odcizili různé věci, zejména různé druhy nářadí, v celkové hodnotě 9.808 lei, čímž způsobili poškozeném J. P. S. značnou škodu v celkové výši 9.808 lei, dále odcizili různé věci, zejména oblečení, obuv, ložní prádlo, patřící S. M. F. v celkové hodnotě, tedy svým jednáním způsobili oběma poškozeným hmotnou škodu v celkové výši 14.628 lei (jednání kvalifikované jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky), a dále tím, že v době od 17. 7. do 18. 7. 2019 nacházeje se na dvoře obytného domu na adrese str. XY, mun. v XY, přiměl mladistvého AAAAA, aby vnikl do obytného domu na adrese str. XY, mun. v XY, jehož majitelem je J. P. S., a odcizil tam hmotný majetek (jednání kvalifikované jako trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky).

34. Z obsahu napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v celkové výměře čtyř let, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Soudu v Comratu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, do Moldavské republiky, je však zřejmé, že tyto dva skutky nebyly součástí výrokové části daného rozhodnutí, byť se na ně žádost moldavské strany o vydání vyžádaného jednoznačně vztahuje, neboť i za obě tato jednání [vedle trestného činu krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku Moldavské republiky, jímž byl uznán vinným přímo rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024] byl vyžádaný sankčně postižen právě trestem, ve vztahu k němuž je o jeho vydání do Moldavské republiky v této věci žádáno.

35. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu usnesení městského soudu a vrchního soudu v návaznosti na výše uvedené dospěl k jednoznačnému závěru, že námitka přednesená ministrem spravedlnosti v jeho návrhu podaném dne 1. 9. 2026 je zcela důvodná, neboť Městský soud v Praze jako soud prvního stupně pochybil, pokud ve výroku usnesení ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, jímž podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. rozhodl o přípustnosti vydání P. C. do Moldavské republiky k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v celkové výměře čtyř let, který mu byl pravomocně uložen rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga), Moldavská republika, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, v rozporu se zásadou speciality ovládající vydávací řízení neuvedl konkrétní popis všech skutků, za které byl vyžádanému předmětný trest, který je moldavským soudem formulován jako trest konečný, pravomocně uložen, včetně jejich zákonného pojmenování a citace užité právní kvalifikace podle trestního zákoníku Moldavské republiky. Jak totiž ministr spravedlnosti ve svém návrhu správně poukázal, podstata zásady speciality podle čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí České a Slovenské federativní republiky č. 549/1992 Sb.) vychází z premisy, že proti osobě, která byla vydána do jiného státu (k trestnímu řízení či k výkonu již uloženého trestu), nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena osobní svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, ani ze žádného jiného důvodu nebude omezena její osobní svoboda s výjimkou případů, kdy (a) strana, která ji předala, s tímto souhlasí, nebo pokud (b) tato osoba měla možnost opustit území smluvní strany, do které byla předána a neučinila tak do 45 dnů od propuštění nebo se na toto území po jejím opuštění vrátila.

36. V duchu této zásady přitom platí, že řízení o vydání do ciziny podle § 87 a násl. z. m. j. s. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení. Pro správné vymezení trestného činu, pro který je osoba vydávána, je tak naprosto nezbytné, aby v rozhodnutí, jež tvoří základ pro vydání, byl předmětný skutek z hlediska okolností jeho spáchání popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí přitom ve výroku usnesení, kterým soud rozhoduje o návrhu státního zástupce o přípustnosti vydání do ciziny, uvést toliko zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní (zákonná) ustanovení, která jsou uvedena v žádosti cizího státu o vydání, popř. pouze odkázat na rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení cizího státu, jehož obsahem je právě i popis dotčeného skutku. Pouze uvedením přesného popisu skutkových okolností trestného činu, event. více trestných činů, pro které je vydání konkrétní osoby cizím státem žádáno, přímo ve výroku usnesení, jímž je o přípustnosti vydání rozhodováno, je totiž možné ověřit, zda skutek, resp. skutky, pro které je vydání žádáno, jsou trestné i podle práva České republiky. K tomu srov. konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 1. 12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/95, uveřejněné pod č. 25/1996 Sb. rozh. tr., dále ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. Tcnu 8/95, ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Tcnu 1/96, ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 11 Tcu 169/2019, ze dne 19. 10. 2024, sp. zn. 11 Tcu 158/2024, aj. Ke shodným závěrům dospěl i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 1 To 41/95, v němž jasně deklaroval, že podle platných mezinárodních smluv jsou jak stát žádající o vydání určité osoby, tak i stát, který vydání v daném případě povoluje, vázány oboustrannou trestností jednání pachatele, ohledně něhož je o vydání žádáno, nikoli konkrétním trestným činem. Za této situace je tak nezbytné, aby skutek, ohledně něhož bylo o vydání určité osoby žádáno a ohledně něhož je podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. rozhodováno, byl v celém znění uveden ve výroku takového usnesení o přípustnosti (či nepřípustnosti) vydání, neboť jedině pro tento skutek může být vydávaná osoba – a to na základě speciality –ve své zemi trestně stíhána a odsouzena.

37. Současně je namístě připomenout, že v případě, kdy je podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. a příslušných ustanovení Evropské úmluvy o vydávání rozhodováno o přípustnosti vydání do ciziny pro trestní stíhání nebo výkon uloženého trestu za více trestných činů, které byly spáchány více skutky, je třeba právní podmínky vydání u každého z těchto činů posoudit samostatně, a to bez ohledu na skutečnost, že jde o vydání na základě jedné (společné) žádosti. Jelikož se vydání do ciziny povoluje ohledně konkrétního skutku, nikoli jeho právního posouzení, je – jak již bylo konstatováno výše – povinností soudu rozhodujícího podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. o přípustnosti vydání ve výroku svého rozhodnutí označit trestný čin, jehož se rozhodnutí týká, popisem skutkových okolností tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Ve věci, v níž je rozhodováno o přípustnosti vydání do ciziny pro trestní stíhání nebo výkon uloženého trestu za více trestných činů, které byly spáchány více skutky, pak má tento požadavek na určitost výroku usnesení podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. obzvláštní význam, neboť žádost o vydání se týká více trestných činů, přičemž zákonné podmínky pro přípustnost vydání vyžádané osoby mohou být dány jen u některého (či některých) z nich, byť jde o vydání na základě jedné žádosti. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Tonu 1/96, uveřejněné pod č. 49/1996 Sb. rozh. tr.

38. Požadavek na přesný popis skutku, ve vztahu k němuž je cizím státem o vydání konkrétní osoby žádáno, přímo ve výroku usnesení českého soudu, který je příslušný o přípustnosti vydání na základě takové žádosti rozhodnout, a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, je přitom podložen i procesněprávními konsekvencemi. Proti usnesení krajského soudu o přípustnosti vydání je totiž podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. přípustná stížnost (jíž zákon přiznává odkladný účinek). Tímto řádným opravným prostředkem však lze napadnout pouze a jedině oprávněnou osobou namítanou nesprávnost výroku dotčeného usnesení, nikoli jeho odůvodnění. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2024, sp. zn. 11 Tcu 158/2024.

39. Za situace, kdy v nyní posuzované věci Městský soud v Praze zcela opomněl ve výrokové části svého usnesení, jímž shledal vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, který mu byl uložen rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, do Moldavské republiky přípustným, uvést [vedle skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), d) moldavského trestního zákoníku] též skutek kvalifikovaný jako trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky a skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky [jimiž byl uznán vinným rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020, a za něž mu byl rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, uložen konečný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let], nelze než dospět k závěru, tyto další dva, z pohledu moldavské právní úpravy samostatné, skutky – v rozporu s výše citovanou právní úpravou, jakož i konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu – řádně nezohlednil ani v rámci posouzení zákonem vymezených důvodů nepřípustnosti vydání jmenovaného do Moldavské republiky ve smyslu § 91 odst. 1 z. m. j. s. Byť městský soud skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky [jímž byl vydávaný uznán vinným rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021] uvedl v odůvodnění svého usnesení o přípustnosti vydání, z kontextu jím prezentovaných závěrů je zřejmé, že z hlediska posouzení možného důvodu nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. (tzn. z hlediska posouzení toho, zda skutek, pro který se o vydání žádá, není trestným činem, který vydání nepodléhá), se jím fakticky nezabýval. Jak totiž správně poukázal ministr spravedlnosti ve svém návrhu, v bodě 13 odůvodnění svého usnesení městský soud výslovně konstatoval, že „skutek je trestným činem podléhajícím vydání, neboť by bylo možné jej kvalifikovat dle trestního zákoníku ČR ve znění účinném od 1. ledna 2026 jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f), není tak naplněn důvod dle § 95 odst. 1 písm. e) ZMJS“. Z formulace užité městským soudem je tak zcela zřejmé, že zmiňuje-li skutek v jednotném čísle, ve vztahu k němuž navíc zmiňuje právní kvalifikaci toliko podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, měl na mysli výhradně skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), d) moldavského trestního zákoníku, jímž byl P. C. uznán vinným pravomocným rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, a nikoli skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky, jímž byl uznán vinným rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021, a za nějž (jakož i další skutky) mu byl rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024 uložen konečný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, ve vztahu k němuž je o vydání moldavskými orgány v této věci žádáno. Ve vztahu k tomuto skutku, jehož se vydávaný dopustil dne 18. 7. 2019, by totiž bylo namístě právní posouzení mimo jiné i podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť podle skutkových závěrů moldavského soudu se jej vyžádaný dopustil vloupáním. Tuto skutečnost však městský soud, a následně ani vrchní soud jako soud stížnostní, ve svých rozhodnutích nikterak neakcentovaly.

40. V tomto případě, kdy je z podkladových materiálů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti Moldavské republiky zcela zřejmé, že o vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let do Moldavské republiky, který mu byl uložen jako trest konečný, a to jednak za skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), d) moldavského trestního zákoníku [jímž byl uznán vinným rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga), Moldavská republika, ze dne 22. 5. 2024] a jednak za skutky kvalifikované jako trestné činy krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky a podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky [jimiž byl uznán vinným již dříve, a to rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021], bylo povinností Městského soudu v Praze na podkladě Ministerstvem spravedlnosti Moldavské republiky podané žádosti posuzovat splnění zákonných podmínek pro vydání vyžádaného u každého z těchto skutků samostatně. Jak již bylo konstatováno výše, ve věci, v níž je rozhodováno o přípustnosti vydání do ciziny pro trestní stíhání nebo výkon uloženého trestu za více trestných činů, které byly spáchány více skutky, totiž mohou být zákonné podmínky pro přípustnost vydání vyžádané osoby dány jen u některého (či některých) z nich, pročež je třeba klást zvýšený důraz na splnění požadavku na určitost výroku usnesení vydávaného podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom platí, že soud rozhodující podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. o přípustnosti vydání do ciziny pro výkon trestu za více činů, z nichž jen některé jsou v České republice soudně trestné, vysloví, že je vydání zčásti přípustné a zčásti nepřípustné, i v případě, že za všechny tyto činy byl vydávané osobě daný trest uložen jedním rozsudkem jako trest společný. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Tonu 1/96, uveřejněné pod č. 49/1996 Sb. rozh. tr.

41. V souvislosti s výše uvedenými závěry přitom nelze pominout, že i trest odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let byl P. C. rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo), Moldavská republika, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020, uložen jako trest konečný, tedy jak za jednání, jímž byl tímto rozsudkem uznán vinným rozsudkem Soudu v Comratu (hlavní sídlo) ze dne 16. 3. 2021 [tj. jednak za trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku Moldavské republiky a dále za trestný čin podněcování nezletilého ke spáchání trestného činu podle článku 208 odst. 1 trestního zákoníku Moldavské republiky], tak za jednání kvalifikované jako trestný čin krádeže podle § 186 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 trestního zákoníku Moldavské republiky, jímž byl uznán vinným ještě dříve vydaným rozsudkem Soudu v Comratu ze dne 20. 8. 2020, nezjištěné spisové značky (a za které mu byl tímto rozsudkem ze dne 20. 8. 2020 uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku).

42. Městskému soudu v Praze je namístě vytknout rovněž absenci jakéhokoli odůvodnění, z něhož by bylo jednoznačně seznatelné, na základě jakých úvah a důkazů dospěl k závěru, že se ve věci P. C. neuplatní důvody nepřípustnosti vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. o) a p) z. m. j. s., a to i přes skutečnost, že vydávaný existenci těchto důvodů pro nepřípustnost vydání sám výslovně nenamítal. Byť toto pochybení soudu prvního stupně bylo následně do určité míry zhojeno zásahem Vrchního soudu v Praze, který dotčené usnesení podrobil přezkumu na základě stížnosti vydávaného, nelze – ve shodě s relevantní námitkou ministra spravedlnosti – pominout, že vrchní soud v bodě 8 odůvodnění svého usnesení (zcela nepřiléhavě) odkazoval na úvahy městského soudu a zprávy o stavu lidských práv v Moldavské republice, které však ve stížností napadeném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, č. j. Nt 417/2025-126, nejsou vůbec obsaženy. Z odůvodnění usnesení městského soudu (konkrétně z bodů 9 a 10) je totiž zřejmé, že ten se z hlediska listinných důkazů v rámci svého rozhodování o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky zabýval toliko dvěma zprávami, a to sdělením Ministerstva vnitra České republiky, Oboru azylové a migrační politiky ze dne 9. 3. 2026 (k žádosti vyžádaného o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky a stavu správního řízení, které bylo na jejím základě zahájeno) a dále sdělením Zdravotnických zařízení Ministerstva spravedlnosti, pobočka Praha Pankrác, ze dne 23. 3. 2026 (ke zjištění zdravotního stavu vydávaného během jeho pobytu ve věznici). Ministrem spravedlnosti odkazované pasáže odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2026, č. j. 14 To 35/2026-172, ve kterých tento soud odkazuje na neexistující části odůvodnění soudu prvního stupně, tak lze ve světle výše uvedeného označit přinejmenším za nepřiléhavé, resp. zavádějící. V dané věci bylo zákonnou povinností již Městského soudu v Praze, a nikoli až soudu stížnostního, podrobně se v rámci svého rozhodování o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky zabývat mimo jiné i otázkou souladu případného vydání této osoby do dožadujícího státu se závazky České republiky, které jí plynou z platných mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. V tomto směru tak bylo namístě, aby již městský soud (a nikoli až vrchní soud jako soud stížnostní) vzal při vlastním rozhodování o přípustnosti vydání P. C. k výkonu trestu odnětí svobody do Moldavské republiky v potaz předvídatelné důsledky vydání této osoby do vyžadujícího státu, a to mimo jiné s ohledem na celkovou situaci v Moldavské republice, jakož i osobní situaci vydávaného (když poskytnutí diplomatických záruk od vyžadujícího státu nebylo v této věci explicitně požadováno). K tomu blíže rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09, body 187 až 189.

43. V neposlední řadě lze ministru spravedlnosti přisvědčit i potud, pokud městskému soudu, a v návaznosti na rozhodování o podané stížnosti vydávaného též vrchnímu soudu, oprávněně vytýká neúplné označení příslušných soudů Moldavské republiky, které vydaly odsuzující rozsudky (tj. rozsudek ze dne 22. 5. 2024 a rozsudek ze dne 16. 3. 2021), na jejichž základě podalo moldavské Ministerstvo spravedlnosti žádost o vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky. Jak Městský soudu v Praze, jako soud prvního stupně, tak Vrchní soud v Praze, jako soud druhého stupně, ve svých usneseních oba moldavské soudy souhrnně označily jako Soud v Comratu bez jakékoli další specifikace, byť je z předložených podkladových materiálů, konkrétně z žádosti Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky o vydání P. C. k výkonu trestu, jakož i z obou dotčených rozsudků a dalších materiálů tvořících přílohu podané extradiční žádosti, zřejmé, že každý z rozsudků byl vydán jiným subjektem, resp. v jednom případě pobočkou soudu [tj. rozsudek ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, vydaný Soudem v Comratu (pobočkou v Ceadîr-Lunga)], zatímco ve druhém případě soudem sídelním [tj. rozsudek ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 1-223/2020, PIGD 1-20085708-23-1-22072020, vydaný Soudem v Comratu (hlavní sídlo)].

V. Závěrečné shrnutí

44. Nejvyšší soud na základě provedeného přezkumu napadených usnesení dospěl k závěru, že námitky vznesené ministrem spravedlnosti vůči nedostatkům detekovaným v usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let do Moldavské republiky, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost vydávaného proti rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání, je ze shora rozvedených důvodů namístě shledat zcela důvodnými, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než v důsledku zjištěných pochybení obě napadená usnesení podle § 95 odst. 6 z. m. j. s. zrušit a městskému soudu jako soudu prvního stupně uložit, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

45. Městský soud v Praze tak v následném řízení, a to při vědomí vázanosti právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí, jakož i při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a trestního řádu, znovu posoudí žádost moldavského Ministerstva spravedlnosti o vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky, a to samostatně ve vztahu ke každému ze skutků, za které byl vydávanému rozsudkem Soudu v Comratu (pobočky v Ceadîr-Lunga) ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1-43/2023, PIGD 1-23041996-23-1-22032023, uložen konečný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, ve vztahu k jehož výkonu je o vydání jeho osoby v této věci moldavskými orgány žádáno. Současně ve výroku svého usnesení, jímž bude o předmětné žádosti moldavského ministerstva spravedlnosti znovu rozhodovat, řádně uvede všechny skutky, ve vztahu k nimž je, popř. není, vydání P. C. do Moldavské republiky přípustné, a to tak, že ve výrokové části předmětné skutky popíše z hlediska okolností jejich spáchání tak, aby nemohly být zaměněny s jinými skutky, tzn. že se neomezí pouze na zákonné pojmenování jednotlivých trestných činů a příslušných zákonných ustanovení uvedených v žádosti moldavských orgánů o vydání výše jmenovaného (byť i tyto informace ve výroku svého usnesení výslovně uvede). V neposlední řadě do odůvodnění svého rozhodnutí (včetně jeho písemného vyhotovení) městský soud řádně promítne své konkrétní úvahy (včetně označení a zhodnocení důkazů, o něž se tyto jeho úvahy opírají) stran jím tvrzené absence důvodů vedoucích k nepřípustnosti vydání P. C. do Moldavské republiky ve smyslu § 91 odst. 1 písm. o) a p) z. m. j. s. Konečně zajistí, aby v jím vydaném rozhodnutí byly řádně, tj. v souladu s předloženými extradičními materiály, označeny (resp. svým plným úředním pojmenováním náležitě specifikovány) oba příslušné soudy Moldavské republiky, které vydaly odsuzující rozsudky (tj. rozsudek ze dne 22. 5. 2024 a rozsudek ze dne 16. 3. 2021), na jejichž základě byla podána žádost o vydání P. C. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Moldavské republiky.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 9. 2026

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací