Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání konaném dne 2. července 2002 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky a rozhodl t a k t o :
Podle § 384a odst. 1 tr. ř., v trestní věci odsouzeného I. G., se návrh na uznání trestního rozkazu Okresního soudu v Košicích, Slovenská republika, ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 4 T 499/98, na území České republiky z a m í t á .
Odůvodnění:
Trestním rozkazem Okresního soudu v Košicích, Slovenská republika, ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 4 T 499/98, byl I. G. uznán vinným trestným činem krádeže ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona Slovenské republiky. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Stalo se tak na základě zjištění, že v době od 11. 2. 1995 do 17. 2. 1995, v chatové oblasti v katastru obce R., okres K. – okolí, po předcházející vzájemné dohodě s M. Č., se vloupali do rekreační chaty majitele L. P. tím způsobem, že rukama vyhnuli ochrannou mříž okna v čelní stranně chaty, následně rozbili dvojitou skleněnou výplň okna a vnikli do chaty, odkud společně odcizili různé elektrospotřebiče v hodnotě 2600 Sk, šatstvo, obuv, ozdobné předměty, užitkové předměty a spotřební předměty v hodnotě 12 728 Sk, čímž majiteli chaty způsobili škodu na odcizených věcech ve výši 15 328 Sk a škodu poškozením zařízení ve výši 642 Sk.
Odsouzený I. G. dosud k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu výše uvedeným trestním rozkazem slovenského soudu nenastoupil, v současné době se nachází na území České republiky.
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992, s odvoláním se na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, o rozhodnutí, zda Česká republika převezme výkon trestu odnětí svobody v této trestní věci.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 9. 5. 2002 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle § 384a odst. 1 tr. ř. výše citované rozhodnutí soudu Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenského soudu nejsou splněny.
V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudu Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. - dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. - dále jen „Úmluva“).
Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.
Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle Osvědčení o státním občanství České republiky, které vydal dne 18. 9. 2000 Okresní úřad v Mělníku, je I. G. státním občanem České republiky. Jmenovaný byl přitom odsouzen pro skutek, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák.). Z uloženého šestiměsíčního trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.
Je zde však třeba poukázat ještě na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy se odsouzený již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda s tímto předáním souhlasí (popř. za stanovených podmínek jeho právní zástupce). Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.
Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu (srov. § 21 odst. 1 tr. zák.). Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn ani uvedenou formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.).
Ve věci byl proveden dne 1. 9. 1999 na dožádání Okresního soudu Košice – okolí Okresním soudem v Jičíně výslech odsouzeného ke zjištění jeho stanoviska k případné realizaci předání. Z protokolu o tomto úkonu se podává, že jmenovaný „po seznámení s předmětem výslechu a následném poučení k věci“ uvedl, že byl odsouzen již výše citovaným rozhodnutím slovenského soudu k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, je státním občanem Slovenské republiky, v nedávné však době podepisoval doklady pro vyhotovení státního občanství České republiky a z toho důvodu nežádá o převedení k výkonu tohoto trestu na Slovensko a chce trest vykonat v České republice.
Popsaný úkon a v rámci něho učiněný souhlas je vadný z následujících důvodů. V okamžiku, kdy byl odsouzeným dán souhlas s realizací předání do České republiky byl tento stále občanem Slovenské republiky, čili dosud nebyla naplněna podmínka státního občanství vykonávajícího státu podle čl. 3 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Její naplnění se však očekávalo vzhledem k vyjádření odsouzeného a zjištěním ohledně řízení o udělení českého občanství. Shora uvedená zásada, podle níž nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu, a z toho vplývající důsledek, že v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého cizozemským soudem zajištěn ani jinou formou, se tedy dosud na odsouzeného G. nevztahovaly. Nebyl proto zdánlivě důvod a ani právní základ ho o tomto poučovat. Z textu protokolu pak také smysl a obsah poučení, které se v něm zmiňuje není zachycen a není tak zřejmé jakého konkrétního poučení se odsouzenému dostalo.
Pokud by však v mezidobí od vyjádření souhlasu s předáním do jeho realizace došlo k udělení českého občanství odsouzenému, což se také skutečně stalo, pak už by se na odsouzeného předmětná zásada i se svými důsledky vztahovala. Jelikož však byl souhlas odsouzeného s předáním již dán, jeho realizaci by nic nebránilo (za předpokladu splnění všech dalších podmínek). To vše bez toho, aniž by odsouzený před vyjádřením svého souhlasu o předmětných právních důsledcích věděl, neboť jejich plnou znalost u něj zpravidla nelze předpokládat [z protokolu o výslechu zde ani nevyplývá, že by byla před vyslovením souhlasu s předáním zjišťována, ani že by byl o těchto důsledcích orgánem provádějícím výslech poučen - srov. § 55 odst. 1 písm. e) tr. ř].
Z uvedeného pak vychází názor Nejvyššího soudu na popsanou problematiku, podle něhož, za situace, kdy odsouzený nebyl občanem České republiky, mělo buď dojít k řádnému poučení a zjištění jeho stanoviska k předání až po nabytí českého občanství nebo se mu mělo dostat poučení o všech právních důsledcích tohoto postupu v podmíněné formě, tzn. že nabude-li české občanství bude třeba k realizaci jeho předání k výkonu trestu do České republiky třeba jeho souhlasu a zejména, že pokud se nachází na území České republiky v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého slovenskými soudy zajištěn touto ani jinou formou mezinárodní spolupráce.
S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší soud zato, že souhlas odsouzeného vyjádřený ve výše uvedeném protokolu o výslechu nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomuto nedostatku ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudků Slovenské republiky na území České republiky podle § 384a odst. 1 tr. ř. zamítnout.
Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedeného nedostatku nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Nelze vyloučit, že odsouzený např. z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu ve Slovenské republice nemůže být Českou republikou vydán.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na další nedostatek návrhu, resp. k němu poskytnutých materiálů, a to absenci formálního doložení právní moci předmětného trestního rozkazu. Skutečnost, že tento nabyl právní moci lze sice teoreticky dovodit z textu přiloženého protokolu o provedení dožádání Okresním soudem v Jičíně ze dne 23. 7. 1999 a z dalších souvisejících okolností, pro účely dalšího případného řízení před Nejvyšším soudem by však bylo namístě uvedený nedostatek napravit.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch