Plný text
11 Tcu 82/2026-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 o návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky J. Ch., rozsudkem Soudu v Savoně, Italská republika, ze dne 19. 4. 2022, č. 411/2022, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Janově, Italská republika, ze dne 9. 11. 2022, č. 2396/2022, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2023, jimiž byl uznán vinným trestnými činy pod body A/ ublížení na zdraví podle čl. 61 č. 1 a čl. 582 italského trestního zákoníku, B/ odpor vůči veřejnému činiteli podle čl. 81 odst. 2, čl. 337 a čl. 339 italského trestního zákoníku, C/ ublížení na zdraví podle čl. 582 a čl. 585 ve vztahu k čl. 576 odst. 1 č. 5 bis italského trestního zákoníku a E/ nošení zbraní nebo předmětů, které mohou složit k napadení podle čl. 4 zákona č. 110/1975, a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky J. Ch., rozsudkem Soudu v Savoně, Italská republika, ze dne 19. 4. 2022, č. 411/2022, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Janově, Italská republika, ze dne 9. 11. 2022, č. 2396/2022, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2023, jimiž byl uznán vinným trestným činem pod bodem D/ ublížení na zdraví bez tělesného nebo duševního onemocnění podle čl. 61 č. 1, 11 quinquies a čl. 581 italského trestního zákoníku a jí odpovídající části trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) dnů.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Soudu v Savoně, Italská republika, ze dne 19. 4. 2022, č. 411/2022, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Janově, Italská republika, ze dne 9. 11. 2022, č. 2396/2022, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2023, byl J. Ch. (dále též jen „odsouzený“) uznán vinným trestnými činy:
A/ ublížení na zdraví podle čl. 61 č. 1 a čl. 582 italského trestního zákoníku,
B/ odpor vůči veřejnému činiteli podle čl. 81 odst. 2, čl. 337 a čl. 339 italského trestního zákoníku,
C/ ublížení na zdraví podle čl. 582 a čl. 585 ve vztahu k čl. 576 odst. 1 č. 5 bis italského trestního zákoníku,
D/ ublížení na zdraví bez tělesného nebo duševního onemocnění podle čl. 61 č. 1, 11 quinquies a čl. 581 italského trestního zákoníku a E/ nošení zbraní nebo předmětů, které mohou složit k napadení podle čl. 4 zákona č 110/1975.
Za uvedené jednání byl výše jmenovaný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 (jednoho) roku, 6 (šesti) měsíců a 20 (dvaceti) dnů a bylo nařízeno zabavení a zničení zajištěného nože.
2. Podle skutkových zjištění italského soudu se J. Ch. předmětné trestné činnosti dopustil zkráceně tím, že dne 10. 4. 2022:
A/ Úderem pěstí do oblasti hlavy způsobil C. F. zranění spočívající v „pohmoždění temene hlavy a natažení krční páteře způsobené napadením neznámou osobou – reaktivní úzkostný stav“, s dobou léčení 10 dní. S přitěžující okolností, že čin byl spáchán z opovrženíhodných a malicherných důvodů.
B/ Několika jednáními v rámci jediného trestného záměru, užil násilí a výhrůžek, aby se vzepřel veřejným činitelům, kteří vykonávali úřední úkon.
Konkrétně: při spatření zástupce velitele R. D. a strážmistra V. A. M. (kteří zasahovali na žádost C. F. ve věci událostí uvedených pod bodem A/), se nejdříve pokusil utéct, a to za pomoci silných úderů a strkáním do zasahujících. Když byl dostižen, vytáhl z kapsy kalhot zavírací nůž a ohrožoval jím policisty; poté, co byl odzbrojen, do nich kopal a strkal. Uvnitř služebního vozidla pak opakovaně udeřil hlavou do dělící přepážky a bočního okénka. Nakonec, po příchodu na policejní stanici velitelství v XY při pokusu o útěk udeřil ramenem v úrovni hrudní kosti do prsou M. N. M., který přišel kolegům na pomoc. S přitěžující okolností, že čin byl spáchán se zbraní, konkrétně s nožem.
C/ Jednáním uvedeným v bodě A/ (správně v bodě B/ – pozn. Nejvyššího soudu) způsobil zástupci velitele R. D. zranění, a to „mnohočetné pohmoždění při potyčce během služby“, s dobou léčení 3 dny. S přitěžující okolností, že se činu dopustil vůči příslušníkovi soudní policie/veřejné bezpečnosti při výkonu jeho služebních povinností.
D/ Bez zjevného důvodu, poté, co obtěžujícím způsobem oslovil nezletilou AAAAA (pseudonym) v prostorách vlakového nádraží, uchopil dívku za nohu a přitáhl ji k sobě. S přitěžujícími okolnostmi: spáchání činu z bezvýznamných důvodů a na osobě nezletilé mladší 18 let.
E/ Bez oprávněného důvodu nosil mimo své bydliště nástroj schopný k útoku, konkrétně zavírací nůž čepelí o celkové délce 17 cm, z toho čepel 8 cm.
3. Ministerstvem spravedlnosti České republiky byl podán ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), o tom, že se na výše citované odsouzení rozsudkem Soudu v Savoně, Italská republika, ze dne 19. 4. 2022, č. 411/2022, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Janově, Italská republika, ze dne 9. 11. 2022, č. 2396/2022, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2023, ve vztahu k osobě J. Ch. hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
4. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že v daném případě jsou zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona splněny jen zčásti. 5. Předně je třeba konstatovat, že podle § 4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Současně je namístě připomenout, že s ohledem na znění čl. II bod 18 přechodných ustanovení k zákonu č. 427/2023 Sb. je Nejvyšší soud i po datu 1. 7. 2024 nadále nadán zákonnou pravomocí aplikovat ustanovení § 4a odst. 3 zákona, pokud pravomocné odsouzení občana České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 notifikováno českému rejstříku trestů (tzn. zaznamenáno do jeho evidence).
6. Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u něhož je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, přitom určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, stran něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je nezbytné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se zamítne.
7. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že J. Ch. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, resp. soudem jiného členského státu Evropské unie, konkrétně příslušným soudem Italské republiky, přičemž toto odsouzení bylo notifikováno českému rejstříku trestů dne 21. 4. 2023.
8. Oboustranná trestnost činu se zásadně, jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje samostatně ve vztahu ke každému skutku zvlášť. Rozhodné je přitom, jak je na jednotu skutku nazíráno z hlediska tuzemského práva, nikoli jak na tuto kategorii nahlížel cizozemský soud.
9. V projednávané věci odsouzený pod bodem A/ cizozemského rozhodnutí udeřil poškozenou do hlavy, přičemž léčba následného zranění si vyžádala 10 dní, a tak je toto jednání možno kvalifikovat podle příslušných právních předpisů České republiky jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Jednání pod bodem B/ naplňuje podle českých právních předpisů zákonné znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když se odsouzený nejprve pokusil za pomoci silných úderů a strkání utéct přivolaným policistům, kteří se na místo dostavili na žádost poškozené po útoku na ni, a po dostižení vytáhl zavírací nůž, se kterým zasahující policisty ohrožoval. Po odzbrojení pokračoval v kopání a po převozu se na policejní stanici pokusil o útěk, přičemž udeřil dalšího policistu. 11. Jednání odsouzeného popsané v bodě C/ cizozemského rozhodnutí samo o sobě nenaplňuje znaky žádného trestného činu podle českých právních předpisů. O trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná, jelikož léčba zraněného policisty představovala pouze krátkou dobu podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně jednání odsouzeného popsané pod bodem C/ představuje jeden celek s jednáním uvedeným v bodě B/. Jinými slovy zranění policisty, které si vyžádalo třídenní léčebnou dobou, je pouze důsledkem napadení tohoto policisty s cílem uniknout z policejní stanice a vyhnout se tak řízení souvisejícímu s napadením poškozené popsaným v bodě A/. Podle Nejvyššího soudu tedy není důvod vyčlenit skutečnosti uvedené v bodě C/ zvlášť, naopak je třeba je subsumovat pod výše uvedené jednání odsouzeného a vyhovět tak i v tomto případě návrhu na zapsání odsouzení do rejstříku trestů.
12. Totožnou optikou je třeba nahlížet také na jednání popsané v bodě E/ rozhodnutí cizozemského soudu. Český právní řád nezná trestný čin, jehož znaky by byly naplněny předmětným jednáním odsouzeného. I v tomto případě je nicméně třeba jednání popsané v bodě E/ podřadit pod skutek popsaný v bodě B/, tedy že nůž byl zbraní, za jejíž pomoci odsouzený užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Jedná se o jeden celek a není proto třeba dané jednání oddělit tak, jak to pro své účely učinil italský odvolací soud.
13. Podmínka oboustranné trestnosti ovšem není splněna u skutku popsaného v bodě D/ cizozemského rozsudku. Podle tuzemské právní úpravy takové jednání není trestné, není možno jej ani vztahovat k ostatním skutkům odsouzeného.
14. Závěrem Nejvyšší soud shrnuje, že jednání pod bodem A/ naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, naopak skutek popsaný v bodě D/ nelze považovat za oboustranně trestný. Na všechna jednání odsouzeného uvedená pod body B/, C/ a E/ je nutno nahlížet jako na jediný celek, jehož oboustranná trestnost se posuzuje komplexně. Tato trestnost je zachována zmíněným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak je rozvedeno výše.
15. Odpovídající část trestu odnětí svobody připadající na trestné činy ublížení na zdraví a násilí proti úřední osobě určil Nejvyšší soud na 1 rok a 6 měsíců z uloženého trestu 1 roku, 6 měsíců a 20 dnů. V potaz bylo vzato, že i z hlediska italského práva představovalo uchopení dívky za nohu a přitáhnutí k sobě spíše méně závažné trestněprávní jednání s trestní sazbou do šesti měsíců odnětí svobody. Naproti tomu ostatní jednání přivodilo výraznější následky, a to jak na zdraví osob, tak v rovině nerušeného výkonu veřejné moci.
16. Stran oboustranně trestného jednání a jemu odpovídajícímu trestu odnětí svobody jsou konečně dány i podmínky materiální povahy, odsouzený totiž porušil zájem na ochraně zdraví třetích osob a dále zasáhl do zájmu na řádném výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti před násilným rušením, navíc se zbraní. Za tato jednání určený odpovídající trest přesahuje výměru 1 roku odnětí svobody, která je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018 – pokládána za mez, u níž závažnost činu a druh trestu ve smyslu § 4a odst. 3 zákona opodstatňuje závěr, že na cizozemské rozhodnutí se hledí jako na odsouzení tuzemským soudem. 17. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky dílem vyhověl a dílem jej – stran odsouzení za jednání pod bodem D/, u něhož nelze dovozovat jednotu skutku s odsouzeními uvedenými pod body A/, B/ C/ a E/ a v návaznosti na to ani oboustrannou trestnost – zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 7. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů
soudce