11 Tdo 1106/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tdo 1106/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:11 Tdo 1106/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:11.TDO.1106.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví úmyslné Nutná obrana Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 146 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:10. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 1106/2025-625 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 dovolání obviněné T. S., podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 11 To 131/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 66/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. S. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 4 T 66/2024, byla obviněná T. S. (dále též jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byla okresním soudem podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu. Podle § 70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci v podobě kuchyňského nože. Zároveň jí bylo podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení zdržela užívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. Nadto okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 16.982 Kč. 2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Mělníku byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněné, a to ve výrocích o vině, trestu i náhradě škody. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 11 To 131/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí okresního soudu z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil (bez dalšího) toliko ve výroku o trestu propadnutí věci. Naproti tomu v ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. 3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Mělníku se obviněná T. S. předmětné trestné činnosti dopustila v podstatě tím, že: dne 31. 3. 2024 v době od 17:30 hodin do 18:00 hodin na pozemku rodinného domu č. p. XY, v ulici XY, v obci XY, po požití většího množství alkoholu a po vzájemné slovní rozepři se svým manželem poškozeným A. S., nejprve venku před domem házela po poškozeném cihly, s nimiž ho minimálně jedenkrát zasáhla jednak do oblasti zad na pravé straně jeho těla, a jednak do nártu na pravé noze, házela po něm nerezovými jehlami na špízy v délce 50 cm, následně hádka pokračovala v ložnici uvnitř domu, kde obviněná po poškozeném hodila inkubátor na vejce s vejci a přenosný počítač, ale ani jednou z toho se do něho netrefila a dále přešla do kuchyně, která sousedí s ložnicí, kde ze stolu sebrala malý černý nůž v délce zhruba 8 cm, který jí poškozený vytrhnul z ruky, a poté při odchodu poškozeného z domu, aby se vyhnul dalšímu jejímu útoku, ho při tom pronásledovala a v útoku vůči němu pokračovala, v kuchyni vzala další kuchyňský nůž o celkové velikosti 29,5 cm s 16 cm velkým ostřím a červenou rukojetí, šla za poškozeným až na schodiště a k zádveří, přičemž poškozený byl přinucen před ní v obavách o svůj život ustupovat, zavírat za sebou dveře do předsíně, které silou držel, aby je obviněná neotevřela a nedostala se až k němu, když ta je nemohla otevřít, tak ze vzteku vůči němu a silou zabodla nůž do dveří takovým způsobem, až ostří čepele nože projelo skrz na skrz na druhou stranu v jeho blízkosti, a jakmile poškozený pustil kliku těchto dveří, přesunul se ven z domu za vchodové dveře vedoucí z pozemku do předsíně rodinného domu, zavřel je za sebou a opět je držel, načež je na malou dobu povolil a obviněná je otevřela pravou rukou a jednou ranou nožem drženým v levé ruce jej zasáhla nadhmatem nad levou prsní bradavku ke střední oblasti hrudníku, přičemž nůž se zapíchnul cca 3 cm hluboko a zůstal tam viset, poté obviněná odešla do domu, zavřela a zamkla, poškozený šel před dům na silnici, kde zastavil projíždějící vozidlo a řidiče požádal o příjezd posádky rychlé záchranné služby, následně byl ošetřen a přepraven leteckým transportem do traumacentra Ústřední vojenské nemocnice v Praze k dalšímu lékařskému vyšetření, když obviněná způsobila poškozenému bodné poranění hrudníku ventrálně v cca 3 mezižebří ve vnitřní klíční čáře zasahující do podkoží a svalstva, povrchní oděrku s mírným otokem podkoží v pravé horní části břicha na ploše 3x3 cm, dvě hlubší oděrky s krvavým stroupkem na pravé horní končetině – na zevní ploše paže cca 0,6x0,4 cm a na hřbetu předloktí 0,7x0,3 cm, pruhovitou oděrku s drobnými stopami zaschlé krve na hřbetu levého předloktí cca 2x0,2-0,4 cm, čárkovitou oděrku na nártu pravé nohy a pod ní prosvítající červenofialový výron cca 2x2xcm, přičemž poškozený byl omezen na dobu delší než 7 dní minimálně bolestivostí. II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu 4. Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 11 To 131/2025, napadla obviněná T. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinila v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jejího mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně podle mínění obviněné napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Dovolatelka v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně namítla, že okresní soud pochybil, pokud neprovedl jí navrhovaný důkaz rekonstrukcí průběhu skutkového děje. Tento jí navrhovaný důkaz považuje obviněná za zásadní, jelikož na jeho základě mohlo být zjištěno, zda mohla na poškozeného A. S. (dále též jen „poškozený“) dosáhnout i svojí levou rukou. Tento důkaz tedy mohl prokázat, že obviněná skutek nespáchala úmyslně, nýbrž že šlo o nešťastnou náhodu. 6. Dále obviněná namítla, že v procesu dokazování došlo k vadnému hodnocení provedených důkazů, a to zejména stran zjištění okolností jejího psychického stavu v době skutku. Její jednání totiž směřovalo k vyhnání poškozeného z domu, a to za účelem předejití dalšího útoku z jeho strany. V tomto kontextu obviněná poukazuje jednak na to, že je ženou a oproti poškozenému je mnohem slabší, a jednak na své předchozí zkušenosti, kdy ji poškozený v minulosti opakovaně napadal, v důsledku čehož musela několikrát vyhledat lékařské ošetření. Dovolatelka k danému doplnila, že již v přípravném řízení navrhovala cestou obhájce vyšetření hladiny etanolu u poškozeného, které nebylo policejním orgánem provedeno. Dále navrhovala vyšetření svého těla a dokumentaci zranění, které utrpěla v příčinné souvislosti s útokem poškozeného vůči její osobě. V návaznosti na tuto žádost ovšem nebyla provedena řádná prohlídka jejího těla podle § 114 odst. 1 tr. ř., při níž by byly zadokumentovány její dlaně. Podle obviněné by se přitom při bodnutí nožem drženým rukojetí vzhůru musela najisto pořezat o ostří tohoto nože. Dovolatelka dále poukazuje na skutečnost, že znalecký posudek a jeho doplněk zpracovaný MUDr. Václavem Horákem, MBA. připouští více verzí toho, jak mohlo ke zranění její osoby dojít. Nebylo přitom vyloučeno ani to, že se poškozený mohl bodnout sám, či zapíchnutí nože do jeho těla v důsledku hodu. Podle obviněné pak byly její výpovědi stran tvrzeného odhození nože ze dveří, jakož i jejího napadání ze strany poškozeného, od jejího prvotního výslechu zcela konzistentní, na rozdíl od výpovědí poškozeného. Obviněná konečně poukazuje na skutečnost, že vstupní dveře od domu byly v protokolu o ohledání místa činu špatně označeny, přičemž tato skutečnost měla vliv na posouzení reálné možnosti spáchat skutek způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání. K bodnutí poškozeného pravou rukou a nadhmatem totiž najisto dojít nemohlo, a pokud soud popis skutku při zachování totožnosti skutku upravil tak, že poškozeného bodla rukou levou, není tento závěr ničím podložen a jde pouze o spekulaci. 7. V návaznosti na výše uvedené obviněná stran námitky nesprávného právního hodnocení skutku uvedla, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění soudů nižších stupňů totiž neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že poškozeného bodla do hrudi, natož že by tak měla učinit úmyslně. Obviněná k danému zopakovala, že měla strach o svůj život a zdraví a že se poškozeného snažila z domu jen vyhnat, a to i za pomoci hrozby nožem. Přitom nebyla vyloučena možnost, že nůž prostě jen nevyhodila ze dveří a ten se shodou nešťastné náhody při rotaci zapíchl do jeho hrudi. Tuto možnost připustil v rámci své svědecké výpovědi v hlavním líčení i sám poškozený, který rovněž uvedl, že na sebe s obviněnou při útoku neviděli. 8. Obviněná nadto rovněž namítla, že při posouzení toho, zda určité jednání je nutnou obranou či nikoli, není samo o sobě rozhodné, kdo útok od počátku vyprovokoval, ale to, zda takové jednání splňuje podmínky uvedené v § 29 tr. zákoníku. U nutné obrany se přitom nevyžaduje její přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality, neboť tato obrana musí být intenzivnější, aby útok odvrátila. Proto obviněná vzala v silném rozrušení nůž, avšak nikoli proto, aby proti poškozenému vedla jakýkoli útok, nýbrž proto, aby jej zastrašila a vypudila z domu. Činila tak v silném rozrušení za situace, kdy se domnívala, že útok poškozeného vůči její osobě bude pokračovat, jelikož byla poškozeným škrcena, ranami pěstí sražena na postel v ložnici a měla zkušenosti s násilím, kterého se na ni poškozený dopouštěl v minulosti. 9. Z výše uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. 10. K dovolání obviněné zaslal své písemné stanovisko ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 649/2025-16, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněné je rozšířením její obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se však oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K vlastním námitkám uplatněným obviněnou státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno podřadit námitky stran nesouladu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy, jelikož jsou v nich vznesené výhrady založeny výlučně na vlastním hodnocení provedených důkazů. Státní zástupce přitom upozorňuje, že z provedeného dokazování nevyplynula naprosto žádná jiná reálná varianta vzniku zranění poškozeného než ta, jakou vzal soud prvního stupně za prokázanou, tedy že jej obviněná bodla, či po něm hodila či vrhla nůž na velmi krátkou vzdálenost. 11. Podle názoru státního zástupce lze ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku existence údajně opomenutého důkazu, nicméně navrhovaný důkaz v podobě rekonstrukce činu nelze v dané věci považovat za důkaz podstatný, jelikož nebyl nezbytný pro řádné zjištění skutkového stavu. Byť lze odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu soudem prvního stupně podle státního zástupce považovat za poměrně stručné, je i přes tuto skutečnost rozhodné to, že v nyní projednávané věci nevzniklo žádné podezření o tom, že by ke zranění poškozeného mohlo dojít jinak než bodnutím, vržením nebo hozením nože proti jeho tělu na velmi krátkou vzdálenost osobou obviněné. Oba soudy nižších stupňů tedy nemohly nikterak pochybit, pokud neshledaly doplnění dokazování podle požadavků obviněné potřebným a opodstatněným. 12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak podle státního zástupce nelze podřadit námitky, v nichž dovolatelka namítá vadné posouzení znaku zavinění, jelikož tyto námitky vychází ze skutkového stavu předkládaného její osobou, jež je však v rozporu se skutkovým stavem tak, jak jej procesně korektně a úplně zjistil soud prvního stupně a následně beze zbytku přijal soud odvolací. Podle státního zástupce by přitom závěr o úmyslu obviněné nebyl vyloučen dokonce ani při přijetí jí prosazované, dokazováním však bezpečně vyloučené, verze průběhu skutkového děje. Pokud by totiž obviněná hodila ve vzteku nůž do prostoru, ve kterém se bezprostředně předtím pohyboval poškozený a do kterého v podstatě neviděla, musela být ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku přinejmenším smířena s tím, že jej zasáhne. 13. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce naopak považovat námitku obviněné, v rámci které namítá chybné vyhodnocení podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto podmínky ovšem nemohly být v posuzované věci splněny, neboť podle provedených skutkových zjištění obviněná s nožem v ruce následovala poškozeného, který před ní utekl, tzn. že se ze strany poškozeného nejednalo o útok, který by její osobě bezprostředně hrozil či který by trval, a ona se mu jen účinně bránila. Sama obviněná přitom uvedla, že nůž hodila ve vzteku a z pomsty. Tato námitka tak za daného stavu nemůže být podle státního zástupce důvodná. 14. S ohledem na výše uvedené státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že dovolací námitky obviněné, lze-li je vůbec obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 15. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 17. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou T. S. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 19. V souvislosti s obviněnou uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jí namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 20. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nikterak nedošlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních. 21. Obviněná ve svém podání odkázala též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněnou vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jí podaném mimořádném opravném prostředku obviněná vystavěla pouze na své polemice s úplností provedeného dokazování a se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se následně beze zbytku ztotožnil i soud odvolací, kterážto - při zdůraznění jí tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Obviněná tak tímto způsobem převážnou částí svých dovolacích námitek pouze opětovně usiluje o prosazení pro ni příznivějšího skutkového stavu, přičemž k tomuto alternativnímu skutkovému stavu vztahuje i podstatnou část svých námitek hmotněprávního charakteru. 24. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zároveň shledal, že všechny v dovolání deklarované námitky obviněná uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom na takovýto případ pamatuje např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. 25. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn v jeho první a třetí alternativě. K první z alternativ daného dovolacího důvodu - spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů - Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněné, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 26. Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněná nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněná se ve svém dovolání převážnou většinou své argumentace omezila pouze na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení jejích vlastních výpovědí, svědecké výpovědi poškozeného a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítla rozhodná skutková zjištění stran jí páchané trestné činnosti jako chybná, jelikož podle jejího mínění nebylo jakkoli prokázáno, že by v rámci jednání popsaného ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bodla poškozeného a nezasáhla jej pouze nešťastnou náhodou při vyhození nože pootevřenými dveřmi do prostoru, do nějž neviděla. Takovéto námitky obviněné však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto tak nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněné nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o její vině přisouzeným přečinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro její osobu příznivější) variantu skutkového děje. 27. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Mělníku v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se tento soud v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněné. Svým povinnostem následně dostál též Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněné řádně přezkoumal, se všemi jejími námitkami se vypořádal a taktéž tento v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněnou. 28. Nejvyšší soud se přitom s jejich závěry plně ztotožnil. Ačkoli tyto není třeba již z důvodu procesní ekonomie opětovně podrobně rekapitulovat, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že z přiloženého spisového materiálu ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněné především ze svědecké výpovědi poškozeného, jíž tento učinil v přípravném řízení, přičemž jím vypovězené skutečnosti byly potvrzeny i svědeckou výpovědí syna poškozeného a obviněné A. S., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, včetně doplňujícího výslechu znalce MUDr. Václava Horáka, protokolu o ohledání místa činu, včetně pořízené fotodokumentace, protokolu o ohledání věci, včetně fotodokumentace, lékařských zpráv a protokolu o prohlídce těla, jakož i – byť jen částečně - též vlastní výpovědí obviněné. Výpovědi poškozeného a výše jmenovaného svědka se vzájemně shodovaly ohledně vzniku okolností konfliktu dne 31. 3. 2024, když podle těchto svědků byla jejich iniciátorem obviněná, která pod vlivem alkoholu začala podnikat fyzické útoky na poškozeného, při nichž využívala postupně věci, které jí v domácnosti přišly pod ruku, přičemž po odchodu poškozeného z domu jej následovala s kuchyňským nožem, načež v závěru konfliktu poškozeného tímto nožem zranila. Z výpovědi poškozeného bylo přesněji zjištěno zejména to, že na něj obviněná v průběhu konfliktu útočila postupně cihlami, jehlami na špízy, pánvičkou, inkubátorem s vejci a notebookem, načež se vyzbrojila postupně dvěma kuchyňskými noži. První z nich ji poškozený odejmul, avšak z druhým z nich jej obviněná pronásledovala v prostoru domu, kdy se před ní poškozený nejprve zavřel v předsíni a držením dveří se jí pokusil zabránit v přístupu ke své osobě. Na to obviněná ze vzteku reagovala tak, že nožem interiérové dveře probodla, přičemž málem poškozeného nožem zasáhla. V důsledku této skutečnosti se poškozený následně přesunul za pevnější vchodové dveře, přičemž i tyto dveře držel (zvenčí) ve snaze zamezit fyzickému kontaktu obviněné s jeho osobou. Poté co dveře pustil, je obviněná otevřela, načež jej z bezprostřední blízkosti zasáhla kuchyňským nožem do hrudi. 29. Přibraný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Václav Horák, MBA přitom konstatoval, že kromě bodné rány do hrudníku utržil poškozený pouze drobná a nezávažná poranění, jejichž charakter odpovídá zasažení různými předměty tak, jak je popisoval poškozený, přičemž nejzávažnějším z těchto poranění byla bodná rána v oblasti hrudníku. Tato rána vznikla mechanismem násilí malé až střední intenzity a odpovídá útoku kuchyňským nožem, a to buď při držení nože v pravé ruce útočníka za jeho natočení čelem k poškozenému, či nožem drženým v levé ruce útočníka při natočení poškozeného levou stranou k němu. Současně není vyloučeno ani to, že poškozený mohl stát níže na schodu, ani to, že nůž útočník nedržel, ale tento letěl vzduchem. V takovém případě by ovšem nůž musel letět pouze malou vzdálenost, a to s ohledem na přímý průchod bodného kanálu a absenci rotační energie, o níž svědčila skutečnost, že nůž ani přes nehluboké zapíchnutí nevypadl z rány, když naopak zůstal zabodnutý v hrudníku poškozeného. K výpovědi obviněné znalec uvedl, že pootevření dveří na pouhých patnáct centimetrů a vyhození nože mezerou proti poškozenému, který by se nacházel pod schody, neodpovídá trajektorii nože, přičemž teoreticky nelze vyloučit, že by si poškozený mohl dané zranění způsobit sám, nicméně tato možnost se podle znalce jeví jako nepravděpodobná. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetiky bylo dále zjištěno, že na zajištěné mikině obviněné byl detekován profil DNA shodný s profilem poškozeného, přičemž z protokolu o ohledání věci, včetně pořízené fotodokumentace vyplynulo, že vchodové dveře domu byly částečně proskleny, pročež bylo i při jejich zavření viditelné, zda se za nimi někdo nachází. Dechovými zkouškami pak byla podle jejich záznamu u obviněné po činu zjištěna hladina alkoholu v krvi přesahující dvě promile. 30. Za této situace vzaly soudy nižších stupňů správně za zcela vyvrácenou obhajobu obviněné založenou na tvrzení, že se poškozený mohl nacházet dále od vchodových dveří do domu, jelikož jej obviněná po pootevření těchto dveří neviděla, přičemž nožem jej zasáhla při jeho odhození, a to nešťastnou náhodou. Jak totiž oba soudy nižších stupňů logicky správně uzavřely, z provedených důkazů jasně vyplynulo, že obviněná v inkriminované době postupně stupňovala své útoky vůči poškozenému, které završila zásahem jeho osoby kuchyňským nožem z bezprostřední vzdálenosti, v důsledku čehož došlo k vystříknutí krve na její oblečení (konkrétně mikinu, na níž byly stopy krve poškozeného prokazatelně zjištěny). I pokud by tedy obviněná nůž vrhla z prostoru vchodových dveří směrem ven z domu, mohl by letět pouze velice krátkou vzdálenost, a pokud by v daném okamžiku na poškozeného přímo neviděla, musela vědět, že se nachází v těsné blízkosti vchodových dveří. Poškozený totiž krátce před svým zásahem nožem tyto dveře držel v zavřené poloze za účelem zabránění průchodu poškozené, přičemž jej obviněná při tomto musela vidět (nebo alespoň jeho siluetu) skrz jejich částečně zasklenou plochu. Za této situace zůstal popis skutkového děje ze strany obviněné po ověření její výpovědi vnitřně rozporný a celkové nepřesvědčivý, když situaci popsala tak, že se pouze snažila poškozeného vyhnat z domu ze strachu z možnosti jeho útoku, přičemž poté, co opustil dům, pouze pootevřela vchodové dveře. Tím podle obviněné vznikla mezera asi patnácti centimetrů, kterou odhodila nůž do venkovního prostoru, do něhož neviděla a tudíž netušila, že se zde nachází poškozený. Obviněná totiž v rámci této své verze o průběhu skutkového děje nikterak věrohodně nevysvětlila zejména to, jakým způsobem by se na její oblečení mohla při zásahu poškozeného na delší vzdálenost dostat jeho krev, když tento neměl kromě bodné rány v oblasti hrudníku jiné krvácející zranění a obviněná se bezprostředně po jeho zásahu nožem vrátila do domu, uzamkla dveře a nepřišla s ním již dále do fyzického kontaktu. Současně obviněná nad rámec prostého poukazu na to, že jednala v afektu, nepředložila jakékoliv logické vysvětlení toho, proč se po vyhnání poškozeného z domu před uzamčením vchodových dveří snažila tyto otevřít. Jeví se přitom absurdní, že by ve strachu z poškozeného tohoto pronásledovala až z domu ven a snažila se k němu získat přístup jen proto, aby se mohla zbavit kuchyňského nože jeho prostým odhozením. 31. Za daného stavu tak nelze shledat žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že oba soudy nižších stupňů označily výpověď poškozeného z přípravného řízení za věrohodnou a souladnou zejména s výpovědí svědka A. S. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Zejména soud prvního stupně se při hodnocení důkazů neopomenul věnovat v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku též důkazům, z nichž vyplynula zjištění ohledně disharmonického vztahu obviněné a poškozeného, načež v jejich kontextu neshledal, že by přicházela v úvahu jakákoli jiná varianta průběhu skutkového děje. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani tvrzení obviněné ohledně skutečnosti, že se výpověď poškozeného z hlavního líčení odchýlila od jeho výpovědí z přípravného řízení, neboť tento posun byl zcela logicky vysvětlen soudy nižších stupňů, které shledaly, že se poškozený jakožto manžel obviněné snažil svojí výpovědí učiněnou v hlavním líčení této pomoci. Ani absence řezných zranění na dlaních obviněné neodporovala žádnému z rozhodných skutkových zjištění, neboť jak uvedl znalec ve své výpovědi, útok byl veden pouze střední intenzitou a nikoli vší silou, přičemž nelze akceptovat tvrzení obviněné, že při útoku bodnutím by se musela bezpochyby sama pořezat. Nadto již odvolací soud zdůraznil, že za bezpečně prokázaný může být označen pouze závěr, že obviněná zasáhla poškozeného nožem z bezprostřední blízkosti, když nebylo vyloučeno, že nožem poškozeného nebodla, nýbrž při pohybu ruky jej pustila z dlaně a tento krátce bez rotace letěl vzduchem, načež se zabodl do hrudníku poškozeného. Absenci přesného zjištění mechanismu vzniku zranění poškozeného, tedy zda se jednalo o přímé bodnutí nožem či zásad nožem po jeho odhození na velmi krátkou vzdálenost ve směru stojící poškozeného, nelze považovat z hlediska závěrů o vině obviněné za zásadně rozhodující. 32. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně svědecké výpovědi poškozeného, důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny, jakož i základní zásady trestního řízení vyjádřené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnou v rámci jejího mimořádného opravného prostředku nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 33. Jedná-li se o námitku obviněné směřující proti úplnosti provedeného dokazování, nelze ani tuto podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněná vznesla pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a tato fakticky představuje toliko prosté zopakování jejího přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání možnosti toho, že poškozený byl pobodán, nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden důkaz rekonstrukcí činu podle § 104d tr. ř. 34. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněnou navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. 35. Nadto je podle zjištění Nejvyššího soudu s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněnou navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněné s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž zcela ztotožnil se způsobem, jímž již okresní soud v bodě 35. odůvodnění svého rozsudku vypořádal veškeré obhajobou navrhované důkazy, když vysvětlil, proč je považuje za nadbytečné. Nelze tedy než zopakovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud zamítly návrh obhajoby obviněné na doplnění dokazování rekonstrukcí podle § 104d tr. ř., neboť skutkový stav byl zjištěn v rozsahu umožňujícím rozhodnout o vině obviněné nade vší pochybnost. Pro závěr o vině obviněné přitom nebylo rozhodující, zda v okamžiku zasažení poškozeného nožem z bezprostřední blízkosti tento nůž držela či zda jí hozený nůž (ve směru nedaleko ní stojícího poškozeného) krátce letěl vzduchem. Odvolací soud tedy shledal tento důkazní návrh nadbytečným, a to s ohledem na dosavadní výsledky provedeného dokazování. Nad rámec toho Nejvyšší soud jen ve stručnosti k danému akcentuje, že účelem daného důkazního prostředku (tj. rekonstrukce ve smyslu § 104d tr. ř.) je prověřit výpovědi dotčených osob na základě obnovení situace a okolností, za nichž byl projednávaný čin spáchán. Obviněná přitom tvrdila, že na poškozeného neviděla, nůž vyhodila úzkou škvírou v pootevřených vchodových dveřích a poškozený se nacházel od těchto dveří v okamžiku hodu dále, přičemž stran délky letu nože nemohla rekonstrukce skutku přinést ničeho nového. 36. S ohledem na výše uvedené je tak na místě námitky obviněné stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování označit za zcela irelevantní, jelikož obviněná ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jí učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany příslušného soudu zcela opomenut. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu z předloženého spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení obviněná (popř. jiná procesní strana) v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádali, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů dostatečně odůvodnily. 37. K právním námitkám obviněné Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolací soud se tedy v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto dovolacího důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)]. 38. Výše uvedené je třeba zdůraznit zejména ve světle argumentace obviněné, v níž tato namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily okolnosti, za nichž zasadila poškozenému ránu nožem, přičemž nebyla vyloučena jí tvrzená alternativa o hodu nože z pootevřených dveří a nešťastném zásahu poškozeného na větší vzdálenost, což vedlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku. Obviněná totiž v této námitce – a to opětovně – vznáší primárně argumentaci, jíž neguje rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl okresním soudem ustálen skutkový stav, který zcela potvrdil i soud odvolací. Nejvyšší soud tedy na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněné a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítá-li tedy obviněná, že poškozenému neměla v úmyslu ublížit, jelikož nemohla předpokládat, že jej při prostém odhození nože tímto zasáhne, nelze podle dovolacího soudu tyto její námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní. Obviněná totiž těmito námitkami ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a skutkovému základu výroku o vině a nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti. Hmotněprávní námitky obviněné se tak neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž od jí předestřené (vlastní) varianty skutkového děje, v důsledku čehož tyto námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. 39. Jelikož dovolatelka údajnou absenci úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví dále neodůvodnila žádnou jinou námitkou vztahující se k hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku, lze pro doplnění konstatovat, že soudy nižších stupňů bylo důvodně shledáno, že daným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty jí za vinu kladeného přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byť se přesně nepodařilo zjistit, zda ke vzniku bodného poranění poškozeného v oblasti hrudníku došlo bodnutím nože drženým obviněnou či hodem jí drženého nože proti jeho tělu na velmi krátkou vzdálenost. Oba v úvahu přicházející mechanismy zranění totiž mohly být způsobeny pouze dynamickou manipulací obviněné s kuchyňským nožem směřujícím do prostoru před vchodovými dveřmi, přičemž obviněná s ohledem na předchozí útěk poškozeného do tohoto prostoru a držení vchodových dveří tak, aby je nemohla otevřít, jednoznačně věděla, že se zde poškozený nachází. 40. Obviněná dále namítla, že její jednání naplňovalo zákonné podmínky nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se tímto jednáním snažila předejít pokračování útoku poškozeného vůči své osobě a vyhnat jej z domu. K danému Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovanou námitku sice lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak s ohledem na níže uvedené je na místě ji označit za zcela nedůvodnou. Současně je namístě konstatovat, že i v rámci této námitky Nejvyšší soud výhrady obviněné týkající se vadnosti právního posouzení skutku hodnotil jen podle toho, kterak byla soudy přijatá skutková zjištění uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a nikoliv podle toho, co v rozporu s nimi tvrdí sama obviněná. 41. V souvislosti s dovolací argumentací obviněné Nejvyšší soud předně připomíná, že podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem, přičemž jde o závěr právní, byť založený na skutkovém základě po provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 57/1998 Sb. rozh. tr.). 42. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem bezprostředně směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Fakticky se tak jedná o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájmu či zájmů útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl útok odvrácen. Obecně lze tedy konstatovat, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů – srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014). Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku, není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660, 661). V návaznosti na výše uvedené tak platí, že základním předpokladem nutné obrany je existence určitého útoku vedeného vůči zájmům chráněným trestním zákoníkem, a proto se její důvodnost odvíjí od okamžiku, kdy tento útok začal přímo hrozit. Naopak neexistuje-li žádný takový hrozící, popř. trvající útok, pak se o nutnou obranu nemůže vůbec jednat. 43. Útokem se přitom rozumí jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a určitou měrou (nikoli zcela nepatrnou) nebezpečné pro společnost. Útok zpravidla vykazuje znaky trestného činu, byť tomu tak nemusí vždy nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší, resp. méně intenzivní útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Současně platí, že útok musí bezprostředně hrozit, přímo se realizovat nebo trvat. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že při posuzování hranic počátku přímo hrozícího a ukončení trvajícího útoku je třeba vycházet z následujících obecných úvah, nicméně vždy je třeba přihlížet i k rozhodným konkrétním okolnostem daného případu. Přímo hrozícím útokem je takové jednání, z něhož plyne důvodné očekávání, že k útoku určitě bezprostředně a bez prodlení dojde, avšak ještě nebyl zahájen. Podle okolností případu tak musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou (vyjádřenou výslovně nebo i jen konkludentně), přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba může, ale nemusí být vyslovena, ježto postačí, pokud z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Za rozhodující počáteční časovou hranici provádění útoku je tedy nutno považovat okamžik, kdy se z hrozícího útoku stane přímo hrozící útok. Z toho vyplývá, že není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 663, 664). 44. Neexistuje-li takový útok, pak nelze o nutné obraně z žádných hledisek uvažovat, protože je to právě přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, jenž je důvodem vylučujícím protiprávnost (nedovolenost) činu i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Privilegující podmínky nutné obrany vyplývají z toho, že nutná obrana postihuje útočníka (je proti němu namířena), tedy toho, kdo nebezpečí úmyslně vyvolal (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 661). 45. Nejvyšší soud po vymezení těchto obecných hledisek vztahujících se k podmínkám, za kterých může být o nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku uvažováno, plně v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že v nyní posuzované trestní věci bylo na podkladě výsledků provedeného dokazování zjištěno, že obviněná dne 31. 3. 2024 vyvolala konflikt s poškozeným (svým manželem), v němž sice i ona utržila zranění při pádu na postel, avšak tento konflikt byl gradován útoky z její strany, jež byly realizovány za užití předmětů nacházejících se v domácnosti. Přitom nejpozději od okamžiku, kdy poškozený za účelem ukončení konfliktu s obviněnou odešel do předsíně domu, zavřel za sebou dveře a držel je, aby se tak dostal mimo dosah obviněné, žádný aktuální fyzický útok proti tělesné integritě obviněné fakticky nehrozil. Přesto jej obviněná agresivně následovala s kuchyňským nožem v ruce a hrozbu touto zbraní umocnila tím, že nůž zabodla do interiérových dveří takovým způsobem, že jimi jeho čepel projela naskrz v blízkosti poškozeného. Jelikož se poškozený následně přemístil za vchodové dveře mimo dům, a i tyto držel, byl tímto obviněnou naplněn jí tvrzený úmysl vyhnat poškozeného z domu a v případě, že by se přesto obávala nežádoucího budoucího jednání ze strany poškozeného, pak jí stačilo toliko zamknout vchodové dveře a zabránit mu tímto v návratu do domu, ve kterém se v tu chvíli sama nacházela. Přesto obviněná zamknula vchodové dveře až poté, co je sama otevřela a z bezprostřední blízkosti zasadila poškozenému ránu nožem. Poškozený tedy v okamžiku vzniku bodného zranění na obviněnou fyzicky neútočil, nevyhrožoval jí útokem ani takový nadcházející útok nikterak nenaznačil. 46. Z uvedených důvodů není možné přisvědčit obviněné, že by její psychické rozrušení a obavy z možnosti dalšího napadení s ohledem na své předchozí zkušenosti s fyzickým násilím ze strany poškozeného mohlo naplňovat znaky hrozícího útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť takový závěr nekoresponduje s tím, co se za hrozící nebo trvající útok podle tohoto ustanovení považuje pro to, aby se mohlo jednat o nutnou obranu. Z její strany se totiž nejednalo o jednání, jímž by odvracela bezprostředně hrozící, popř. trvající útok ze strany svého manžela, jelikož se poškozený po vzájemném konfliktu za soustavného napadání ze strany obviněné při odchodu z domu držením dveří snažil zamezit vzájemnému fyzickému kontaktu, nicméně obviněná tyto překážky překonala, aktivně jej se zbraní v ruce pronásledovala a ve svém útoku pokračovala. O nutnou obranu se přitom nemůže jednat ani v důsledku tvrzení obviněné o tom, že strach, že by na ni poškozený mohl zaútočit, měla v důsledku dlouhodobého násilí, jemuž byla z jeho strany v minulosti vystavována či pro předchozí útoky, kterým měla být podle svých tvrzení vystavena v rámci konfliktu popsaného ve skutkové větě. K danému je třeba opětovně zdůraznit, že obviněné bezprostředně před (z její strany vedeným) útokem nožem od osoby poškozeného žádné nebezpečí objektivně nehrozilo a za situace, kdy již sama poškozeného zahnala na útěk, nelze za nutnou obranu směřující proti poškozenému považovat preemptivní útok obviněné na poškozeného, a to i kdyby tento navazoval na již ukončený (předcházející) útok vedený proti ní právě ze strany jejího manžela (tj. poškozeného). 47. Pakliže jednání obviněné s ohledem na výše prezentované závěry nevykazuje zákonné znaky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku coby okolnosti vylučující protiprávnost, bylo zcela na místě shledat námitku obviněné v tomto směru za nedůvodnou. VI. Závěr 48. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelky je třeba opětovně zdůraznit, že obviněná T. S. veškeré své dovolací námitky uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněné považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněné). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 49. Oba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněné v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení jejího práva na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jí vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného usnesení krajského soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého usnesení sice stručně, avšak dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami obviněné. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96). V tomto směru lze poukázat rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj. 50. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní (bezbřehé). Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněné v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněné oběma soudy nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn. 51. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 11 To 131/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné T. S. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jí uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněné z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jí podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 12. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu