Plný text
11 Tdo 1152/2025-3555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovoláních obviněných 1. I. L., dříve N., dříve A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava – objekt Karviná, 2. L. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc a 3. I. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2025, č. j. 4 To 63/2023-3382, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 10/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. L., L. S. a I. J. odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 10. 2023, č. j. 43 T 10/2022-2742, byli v záhlaví tohoto usnesení označení obvinění uznáni vinnými následujícími trestnými činy.
2. Obviněný I. L. (dále jen „obviněný L.“) byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 4. výroku o vině), přečinu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku (bod 5. výroku o vině) a přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 6. výroku o vině). Za uvedené trestné činy mu soud prvního stupně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu dále tomuto obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 125 Kč, tj. celkem tedy 112 500 Kč, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
3. Obviněná L. S. (dále jen „obviněná S.“) byla uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [bod 1. výroku o vině, vyjma bodu e)] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině). Za uvedené trestné činy jí soud prvního stupně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu dále obviněné uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 52denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tj. celkem tedy 26 000 Kč, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let.
4. Obviněný I. J. (dále jen „obviněný J.“) byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a za tento trestný čin mu soud prvního stupně podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak soud prvního stupně tomuto obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L., S. i J. odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 4. 2024, č. j. 4 To 63/2023-2963, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Proti tomuto usnesení následně podali všichni obvinění dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 11 Tdo 711/2024-3265, tak, že pod bodem I. výrokové části podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných L. a J. odmítl, pod bodem II. z podnětu dovolání obviněné S. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně této obviněné a s přiměřeným použitím § 261 tr.ř. také ohledně obviněných L. a J. usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2024, č. j. 4 To 63/2023-2963, zrušil v celém rozsahu, pod bodem III. podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a v bodě IV. podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalších bodech V. až VIII. pak rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněných. 6. Následně odvolací soud opětovně rozhodl o odvoláních všech obviněných, a to rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 4 To 63/2023-3382, tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání všech obviněných napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1. ohledně všech obviněných a v celém výroku o trestu, pod bodem II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněné vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. 7. Za tento zvlášť závažný zločin a za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 4), přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku (bod 5) a přečin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 6), ohledně nichž zůstal výrok o vině obviněného nezměněn, uložil odvolací soud obviněnému L. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 125 Kč, tj. celkem 112 500 Kč, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Obviněné S. uložil odvolací soud za tento zvlášť závažný zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 3), ohledně něhož zůstal výrok o vině obviněné nezměněn, podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Vedle tohoto trestu dále obviněné uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 52denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tj. celkem tedy 26 000 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Obviněnému J. odvolací soud za tento zvlášť závažný zločin uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak odvolací soud tomuto obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.
II.Dovolání a vyjádření k nim
8. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2025, č. j. 4 To 63/2023-3382, podávají nyní všichni tři obvinění dovolání.
9. Obviněný L. tak činí prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Poledníka, advokáta, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř. Úvodem svého dovolání konstatuje, že si je vědom toho, že jím formulované dovolací námitky do značné míry odpovídají námitkám, které uplatnil již v odvolání. Podle jeho názoru však tato okolnost nemůže mít vliv na jejich projednatelnost, přičemž trvá na tom, že jsou důvodné. Ani skutečnost, že odvolací soud těmto námitkám nevyhověl, podle něj nevylučuje jejich přezkum v dovolacím řízení.
10. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný připomíná, že soud prvního stupně ještě před rozhodnutím o jeho vině a trestu schválil dohody o vině a trestu sjednané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně s obviněnými B., B., V. a H. (pozn. Nejvyššího soudu: srov. pro upřesnění body 90 a 91 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, č. j. 11 Tdo 711/2024-3265). Součástí těchto dohod bylo prohlášení uvedených spoluobviněných o tom, že spáchali skutek, který jim byl kladen obžalobou za vinu, a to i v těch částech, které se týkaly údajné trestné činnosti obviněného. Podle obviněného byl tímto prohlášením senát soudu prvního stupně objektivně ovlivněn i následně při posuzování jeho viny a nemohl tak nestranně rozhodnout, když ve světle schválených dohod o vině a trestu v podstatě předjímal posouzení jeho trestní věci. Z tohoto důvodu tak měl být ve věci rozhodující senát podle § 30 tr. ř. z projednávání a rozhodování jeho trestní věci vyloučen. Obviněný následně rozporuje argumentaci odvolacího soudu, který se s touto jeho námitkou neztotožnil, s tím, že přístup tohoto soudu má za ryze formalistický a opomíjející navíc hrozbu vysokého trestu. Obviněný v této souvislosti namítá, že pouhým „pečlivým“ odlišením trestně stíhaných osob, a to např. rozdělením trestního stíhání na více samostatných řízení, nelze dospět k závěru, že si senát nevytvořil představu o vině ostatních obviněných a rozhodoval ve věci zcela nestranně. Pouhými slovními konstrukcemi o tom, že „pečlivým odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a o jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována“, které jsou uvedeny v trestním spisu, nelze docílit toho, že senát je objektivně vnitřně schopen tyto osoby odlišit a mít současně vytvořenou představu o vině části obviněných a „prozatímní nevině“ zbylé části obviněných. Podle obviněného je nutné dbát nejen na písemný popis stavu řízení jednotlivých obviněných, ale i na samotnou schopnost senátu toto odlišit. Pro soud by přece nemělo být složité a náročné zajistit, aby o trestní věci obviněného rozhodoval jiný senát, o jehož nevyloučenosti a nestrannosti nelze mít pochyby. Nadto má obviněný za to, že v jeho trestní věci došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tj. práva na spravedlivý proces, k čemuž poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, které lze ve věci aplikovat a jež stručně rekapituluje.
11. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. obviněný uvádí, že nesouhlasí s právní kvalifikací jednání obviněných jako trestné činnosti mezinárodní organizované skupiny. Připomíná, že soudy zřejmě vyšly z toho, že trestná činnost byla páchána s dosud nezjištěnou osobou, patrně ze Srbské republiky, která měla obviněnému dodávat léčiva z lékáren v Bělehradu. Žádná taková osoba se však podle něj trestného činu dopustit nemohla, neboť léčivý přípravek Rinasek je v Srbsku zcela legální a prodejný bez jakéhokoliv omezení. Proto lze jen stěží dovozovat trestní odpovědnost dosud nezjištěného farmaceuta a současně zakládat jeho spoluúčast na trestné činnosti údajné mezinárodní organizované skupiny. Obviněný dále namítá, že pokud soud prvního stupně poukazoval co do vymezení znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, a ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019, platí, že daný znak nebyl v této trestní věci naplněn, protože nebyl splněn požadavek ohledně reálné existence takové osoby a její vzájemné spolupráce s dalšími členy skupiny. V tomto směru obviněný odkazuje na zamítnuté důkazní návrhy na výslech řidičů kamionů B. R. a S. S. Obviněný dále s odkazem na bod 35 napadeného rozsudku odvolacího soudu namítá, že závěr tohoto soudu o zapojení lékárníka do mezinárodní organizované skupiny nemá oporu v provedených důkazech. Samotná odborná způsobilost lékárníka ani skutečnost, že objednaná léčiva zajistil z jiných lékáren, podle obviněného neprokazují, že znal účel jejich nákupu a zamýšlený způsob dalšího nakládání s nimi. Odvolací soud navíc nezjišťoval obvyklý rozsah odběru těchto léčiv ani právní úpravu jejich prodeje v Srbsku a lékárníka k rozhodným okolnostem nevyslechl. Podle obviněného proto nebylo prokázáno, že lékárník věděl o existenci mezinárodní organizované skupiny a úmyslně se na její činnosti podílel. Lékárník pouze plnil své pracovní povinnosti a nedopustil se ničeho nezákonného. Závěr odvolacího soudu je tak podle obviněného založen pouze na domněnkách a spekulacích.
12. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. obviněný namítá, že podle jeho názoru by měl být odsouzen pouze za trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku, neboť neexistuje ani nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že z léčiv byl získán prekursor efedrin, jenž měl sloužit k výrobě drog. Tuto skutečnost podporuje i nesprávně zvolená právní kvalifikace, podle níž se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ve stadiu přípravy. Žádným způsobem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že z efedrinu nebyly vyráběny drogy. Opět jde pouze o domněnky a spekulace odvolacího soudu. Obviněný je toho názoru, že nemůže nést odpovědnost za to, jakým způsobem jednotliví kupci s danou látkou naložili, ani mu tato skutečnost nemůže být dávána k tíži. Stejně tak mohla být látka využita například k výrobě přípravku na hubnutí. Obviněný doplňuje, že dosud nebylo prokázáno, komu tuto látku prodal ani jak s ní bylo následně naloženo. V trestním řízení o tom nebyl proveden jediný důkaz. Tuto skutečnost považuje za stěžejní součást své obhajoby. Dále poukazuje na skutečnost, že v rámci svého výslechu uvedl, komu danou látku prodával. Odvolací soud se však touto skutečností bez dalšího nezabýval, danou osobu nevyslechl ani jiným způsobem nedoplnil dokazování, které by mohlo objasnit okolnosti spáchání trestného činu. Údajný úmysl obviněného připravit výrobu drog nebyl žádným jiným způsobem prokázán.
13. S ohledem na výše uvedené vyjadřuje obviněný přesvědčení, že se nedopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ve stadiu přípravy, nýbrž trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku.
14. Obviněná S. svůj mimořádný opravný prostředek podává prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Peši, advokáta, a uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř. Dále tvrdí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené články 36 Listiny a 6 Úmluvy s tím, že ochranu jejích ústavně garantovaných práv je třeba zajistit i v rámci dovolacího řízení. Připomíná rovněž, že její dovolací námitky se obsahově shodují do značné míry s těmi, které již uplatnila v rámci odvolání, ale jimž, přes jejich důvodnost, odvolací soud nevyhověl. Sama skutečnost, že tyto již dříve v řízení uplatnila, tudíž nemá vliv na jejich přezkum v dovolacím řízení. Obviněná si je současně vědoma toho, že se dovolací soud k její věci již jednou vyjádřil v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí. Jelikož však se závěry dovolacího soudu, které neodpovídají jejímu přesvědčení, nadále nesouhlasí, uvedené námitky uplatňuje opětovně.
15. Ve vztahu k prvému dovolacímu důvodu obviněná tvrdí, že soud prvního stupně předtím, než vynesl rozsudek v její trestní věci a obviněných L. a J., rozhodl o dohodách o vině a trestu vůči dalším původně spoluobviněným (viz výše). Do těchto dohod, jakož i do následujících rozsudků, jimiž byly schváleny, pojal popis skutku, ze kterého vyplývá, že tito spoluobvinění se měli vytýkaného jednání dopustit mj. společně s obviněnou, která je v těchto dohodách výslovně jmenována. Takový postup podle obviněné zavdává příčinu úvahám o podjatosti, resp. předpojatosti soudního senátu, který si v tomto případě již předem učinil závěr o její vině. Postup soudu prvního stupně má nejen za rozporný s judikaturou ESLP označenou výše v rámci rekapitulace dovolání obviněného L., ale rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jeho usneseními ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, a ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022. Obviněné je znám přístup některých českých soudů, které závěry rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, interpretují tak, že v případě uzavření dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a jiným obviněným postačí, je-li v této uvedeno, že o vině jiných v této dohodě zmíněných spoluobviněných nebylo dosud rozhodnuto, či že jejich vina nebyla dosud prokázána a schválení takové dohody soudem nemůže založit jeho podjatost. Takový výklad však podle obviněné není správný, což dále – s odkazem na rozsudek ESLP ze 27. 2. 2014, Karaman proti Německu, č. 17103/10 – rozvádí tak, že z rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, se podává, že i v případě, kdy byl stěžovatel v dohodě o vině a trestu uveden toliko svými iniciálami, muselo být soudu nade vši pochybnost zřejmé, že se v této hovoří právě o něm, čímž byl při svém uvažování ovlivněn do té míry, že pokud schválí dohodu o vině a trestu spoluobviněného, nemůže již nestranně hodnotit trestní věc stěžovatele, který takovou dohodu neuzavřel, a o němž je následně rozhodováno. To, že se soud neodchýlí od závěrů, k nimž dospěl v dohodě o vině a trestu, lze předpokládat již jen z toho důvodu, že by tím znevěrohodnil svůj postup při schvalování takové dohody (srov. bod 64 daného rozsudku ESLP). K tomu obviněná upozorňuje na bod 25 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které poukazuje na závěry rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, s tím, že „odsuzující rozsudky, schvalující dohody o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele byly vzhledem ke svému znění na újmu stěžovatelovy presumpce neviny, neboť obsahovaly podrobný popis skutků, které měli procesně dosud „nevinní obvinění“ spolupachatelé trestné činnosti spáchat, včetně role, kterou v nich hrál stěžovatel jako spolupachatel, dále proto, že přesný popis některých jimi spáchaných trestných činů byl shodný s přesným skutkovým popisem trestných činů připisovaných stěžovateli. Ačkoli rozsudek, schvalující dohody o vině a trestu neobsahuje samotný závěr o vině stěžovatele, je třeba na něj pohlížet se zřetelem ke znakům skutkových podstat trestných činů. ESLP dále rozsudku, schvalujícímu dohodu o vině a trestu, vytkl, že se v něm nikde neobjevuje žádná formulace ani jiné vysvětlení v tom smyslu, že stěžovatelova vina nebyla dosud pravomocně prokázána“. Následně podle obviněné odvolací soud sice vyzdvihl rovněž i formulaci týkající se viny následně odsouzených obviněných, avšak jak obviněná připomenula, tento závěr byl dovozen už dřívější judikaturou ESLP, na kterou podle něj rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, argumentačně navazuje a rozvíjí ji. Sám odvolací soud pak v bodu 32 odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že "Jelikož je v uvedených rozsudcích uvedeno, že odvolatelé jsou "stíháni samostatně", nedošlo tak k porušení principu presumpce neviny, i když konstatování, "že jejich vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána", je uvedeno jen v odůvodnění jedno z nich (myšleno ze tří rozsudků ve věci tří spoluobviněných), a to č. j. 43 T 3 /2023-35". Odvolací soud tedy podle obviněné sám konstatuje, že zmínka o tom, že o vině mj. obviněné nebylo dosud rozhodnuto, byla pojata toliko do jednoho ze tří relevantních rozsudků. Odkazuje pak rovněž na to, že postačuje, pokud do oněch relevantních rozsudků bylo pojato konstatování, že (spoluobvinění) jsou "stíháni samostatně". Takový závěr je podle obviněné nutno označit snad až za absurdní. K tomu obviněná dodává, zda lze tedy vůbec předpokládat, že by stejný soudní senát, který v dané věci již rozhodl ve vztahu ke třem spoluobviněným rozsudkem schvalujícím dohodu o vině a trestu, obsahujícím podrobný popis skutku a role jednotlivých obviněných (včetně obviněné, obviněných L. a J.), který ani neuvedl, že o jejich vině není dosud rozhodnuto, a který uvedl toliko, že jsou stíháni samostatně (což vyjadřuje, s ohledem na ustálenou praxi orgánů činných v trestním řízení toliko to, že jsou stíháni v samostatném řízení – pod jinou spisovou značkou), jakkoliv zvažoval, že by obviněnou, obviněné L. a J. mohl obžaloby zprostit či podstatně upravit popis skutku? V souvislosti s otázkou podjatosti soudu obviněná považuje za relevantní, jak se možnost předpojatosti soudu o rozhodnutí jeví navenek. V této věci je podle obviněné zřejmé, že i naprostý laik by dospěl k závěru, že soud měl o vině obviněné, obviněných L. a J. jasno již v době vyhlašování rozsudků o schválení dohod o vině a trestu ve věci spoluobviněných. Žádný jiný závěr by podle obviněné nemohl přijmout, neboť by tím diskreditoval svá předchozí rozhodnutí při schvalování dohod o vině a trestu. Ze všech těchto důvodů má proto za to, že na projednávání a rozhodování věci se podíleli vyloučený předseda senátu, resp. přísedící, čímž bylo také zasaženo její právo na spravedlivý proces.
16. Dále soudu prvního stupně obviněná vytýká, že učinil nesprávná skutková zjištění jsoucí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním v tom smyslu, že k prokázání některých relevantních skutečností (co do její trestní odpovědnosti) nebyly v řízení provedeny žádné důkazy, ze kterých by bylo lze tyto zjistit, přičemž odvolací soud této námitce nepřisvědčil a závěry soudu prvního stupně potvrdil. V tomto pochybení obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž za extrémně rozporná považuje následující tři skutková zjištění soudu prvního stupně. Předně je to závěr, že měla do České republiky dovážet léčiva použitelná pro výrobu metamfetaminu, která měla zakoupit na území Srbské republiky (o čemž není žádného důkazu). Dále je to závěr, že takto měla činit jako členka organizované skupiny tvořené obviněnými L. a J. a dosud neustanovenou osobou působící na území Srbské republiky, která měla prodávat potřebná léčiva, coby potřebné třetí osoby v souvislosti s naplněním znaku organizované skupiny [v tomto obviněná spatřuje současně i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Obviněná připomíná, že tuto skupinu měli tvořit obviněný L., ona a blíže neurčená třetí osoba (v případech, kdy měla být léčiva zakoupena v lékárnách v Srbsku), popřípadě obviněný L., ona a obviněný J. (v případech, kdy léčiva měl dopravovat do České republiky obviněný J.). Zdůrazňuje, že totožnost oné třetí osoby nebyla z žádného z důkazů zjištěna a odvolací soud se navíc nevypořádal s její právní námitkou (čím zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces), zda tuto osobu lze považovat za člena organizované skupiny působící ve více státech či nikoliv. Ona třetí osoba, by se totiž nedopustila žádného protiprávního jednání, neboť bylo v řízení zjištěno, že prodej uvedených léků není na území Srbské republiky nijak omezen či dokonce zakázán, pročež by taková třetí osoba nemohla být trestně odpovědným členem organizované skupiny (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, uveřejněné pod č. 10/1976 Sb. rozh. tr. a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr. a dodává, že nezjištění totožnosti všech osob, které tvořily organizovanou skupinu působící ve více státech, nebrání závěru o její existenci, ale to pouze tehdy, kdy byla dostatečně zjištěna totožnost alespoň tří trestně odpovědných osob působících ve více státech, čímž vyvrací obecný odkaz odvolacího soudu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, či ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019). Současně obviněná poukazuje na to, že v posledních dvou zmiňovaných rozhodnutích je mj. konstatováno, že "Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu". V řízení nebylo podle přesvědčení obviněné jakkoliv prokázáno, že neustanovená srbská osoba měla „vzájemně spolupracovat, přičemž mělo dojít k určité součinnosti na realizování trestné činnosti“. Úvahy odvolacího soudu o tom, co si mohla tato neustanovená osoba myslet při prodeji léčiv (bod 35 odůvodnění napadeného rozsudku) jsou podle obviněné pouhými ničím nepodloženými domněnkami. V této souvislosti dále poukazuje na to, že úmysl i takto neztotožněné osoby je třeba dokazováním prokázat, a nikoliv pouze předpokládat (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433 /02). V odvolacím soudem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 267 /2017 a 11 Tdo 1055 /2019, šlo v obou případech o situaci, kdy se neustanovená zahraniční osoba podílela na nakládání s vyrobenými drogami, nikoliv s léčivy, jejich prodej není v místě působení takové osoby, jakkoliv nelegální. K této právní, nikoliv skutkové otázce je podle obviněné třeba se podrobně vyjádřit. Opačný závěr (o dostatečnosti třetí – zahraniční – osoby, u níž nebylo jakkoliv prokázáno, že by se úmyslně podílela na páchání trestné činnosti) by mohl podle obviněné vést za použití argumentu ad absurdum až k závěru, že např. na činnosti organizované skupiny působící ve více státech, jejíž činnost by měla vést k páchání násilné činnosti na území České republiky, se bude podílet i nic netušící zahraniční prodavač nožů, které budou následně použity k páchání trestné činnosti.
17. Na okraj obviněná namítá, že odvolací soud se nevypořádal ani s její procesní námitkou stran nedostatečné procesní aktivity orgánů činných v trestním řízení tuto třetí osobu zajistit, důsledkem čehož nedošlo k řádnému zjištění skutkového stavu. Nadto pokud se měla trestné činnosti dopouštět spolu s obviněným J., je tento spoluobviněný prvně zmíněn v bodu 1. písm. n) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kdy s ním měla jet vyzvednout jeho zásilku do depa v XY a poté jej měla odvést zpět do Brna na adresu XY. Co do komunikace mezi ní a obviněným J., byla zjištěna toliko ta, která se týkala ubytování obviněného ve wellnessu, o jehož chod se obviněná starala; odvolací soud tak rezignoval na to, aby odkázal na konkrétní důkaz potvrzující, že v případě jednání obviněných L. a J. nešlo o samostatné jednání vně organizované skupiny, ale o jednání rovněž zahrnuté jejím zaviněním. Takový důkaz totiž nebyl v řízení proveden a jakékoliv propojení obviněné a obviněného J., resp. obviněné a jednání, kterého se měli dopustit obvinění L. a J., se z provedeného dokazování podle obviněné nepodává. Tato námitka obviněné byla v původním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmě ne zcela správně pochopena, zřejmě pro její nejasnost. Proto obviněná uvádí svoji námitku podrobněji. Podle obviněné není možné veškerá typově obdobná jednání (drogová trestná činnost) považovat za trvající trestný čin v případě, že osoby na něm zúčastněné byly stejné jen v určité omezené množině (v tomto případě obviněný L.); podoba jednání se do značné míry lišila, mezi jednáními byl i časový odstup. Jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu tak podle obviněné mělo být rozděleno, vnímáno jako dva samostatné skutky (nákup léčiv na území Srbské republiky, zřejmě v lékárnách, a dopravování léčiv obv. J. do České republiky). U obou těchto dílčích skutků pak mělo být zjišťováno, zdali z provedeného dokazování vyplývá účast alespoň tří osob (přičemž podle přesvědčení obviněné v prvním případě není možno jako třetí osobu brát v potaz neztotožněnou osobu v Srbské republice; v případě druhém pak mohlo jít toliko o jednání obviněných L. a J., se kterým obviněná neměla nic společného, přičemž ani v jednom případě by neměl být učiněn závěr o zjištění tří osob tvořících organizovanou skupinu). 18. Konečně obviněná nesouhlasí s tím, že měla prodávat metamfetamin opatřený obviněným L. koncovým uživatelům. V bodu 1. písm. k) až n) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je totiž uvedeno, že obviněný L. měl pervitin zajistit od obviněného H., a právě tento konkrétní pervitin měl obviněný L. spolu s obviněnou dále distribuovat. Že však šlo právě o tentýž pervitin se ze žádného z důkazů nepodává. Obviněná následně cituje z bodu 109 kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, č. j. 11 Tdo 711/2024-3265, a se závěry tam obsaženými vyjadřuje nesouhlas. Namítá, že časová období koupě a prodeje se ani nepřekrývají. Za správný nepovažuje ani závěr, že není relevantní, kdo obviněným pervitin prodával, neboť v konečném důsledku pervitin, pokud již měl být distribuován, nemusel být nabyt vůbec koupí. Obviněná v této souvislosti doplňuje, že není přípustné, aby do skutkové věty odsuzujícího rozhodnutí byla pojata skutková zjištění nemající oporu v provedeném dokazování.
19. Další pochybení soudů nižších stupňů obviněná spatřuje v jejich nesprávném právním závěru o tom, že veškeré jednání popsané pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně lze považovat za jediný skutek, který ve svém souhrnu lze podřadit pod jednání organizované skupiny působící ve více státech [k čemuž odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Soud prvního stupně podle jejího názoru nepřípustně do výroku o vině svého rozsudku zahrnul i jednání, které mělo být posuzováno jako samostatný skutek, jehož se mohly dopustit pouze některé z osob vyjmenovaných v návětí výroku pod bodem 1. Obžaloba totiž rozšiřuje vymezení fungování organizované skupiny na všechna dílčí jednání tam uvedená, aniž by se skutečně zabývala jednotlivými dílčími znaky organizované skupiny, zejména jde-li o společný záměr jednotlivých osob [obecně i ve vztahu k dílčím jednáním uvedeným pod písmeny a) až r)]. Soudy tak podle obviněné rezignovaly na to, aby její jednání rozdělily na ty části, ve kterých měla jednat jako členka organizované skupiny působící ve více státech (dovoz léčiv do České republiky) a ve kterých takto jednat neměla [bod 1. písm. k), l), m), o), II. až V. a písm. r)], když její jednání podle skutkové věty ani odůvodnění není podřaditelné pod společný úmysl a záměr členů organizované skupiny. Stejně tak nemělo být podle obviněné posuzováno i některé další jednání spoluobviněných L., J. či V. Zvláště se pak z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává, z čeho lze usuzovat na její účast a společný záměr jde-li o dovoz léčiv obviněným J. do České republiky pro obviněného L. Rovněž podle obviněné mělo být z popisu skutku vyčleněno jednání týkající se obviněného L. a spoluobviněných B., B., V. a H., když tyto nelze považovat za členy organizované skupiny působící na území více států, s nimiž by měla cokoliv společného. A konečně obviněná upozorňuje, že posledně jmenovaní spoluobvinění – ačkoliv jsou uváděni pod bodem 1. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – nebyly v rámci dohod o vině a trestu uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a je tedy zřejmé, že státní zástupce i soud prvního stupně akceptovali právní kvalifikaci jednání těchto spoluobviněných nikoliv jako členů organizované skupiny působící ve více státech, narozdíl od obviněné. 20. Obviněná dále naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a porušení jejího práva na spravedlivý proces shledává v tom, že odvolací soud pokřiveně vnímal možnosti své přezkumné činnosti, jde-li o skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle obviněné, která k tomuto poukazuje na bod 20 rozsudku odvolacího soudu, tento nesprávně uvedl, že je hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vázán a v podstatě při hodnocení jejich správnosti aplikoval mírnější kritéria. K tomu obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, v němž Nejvyšší soud takovéto vnímání koncepce odvolacího řízení a vymezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu odmítl a jasně deklaroval, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně. 21. Poslední námitka obviněné stran její viny se týká konstatování soudu prvního stupně, že měla pro jiného přechovávat omamnou a psychotropní látku a prekursor ve velkém rozsahu. Není totiž zřejmé, v jakém domnělém jednání je taková forma spáchání trestné činnosti obviněnou spatřována, přičemž neodpovídá vymezení skutku ve skutkové větě výroku rozsudku daného soudu. Odvolací soud této námitce nepřisvědčil, když uvedl, že obviněný L. a obviněná u sebe přechovávali omamné a psychotropní látky s tím, že s ohledem na jejich množství je zřejmé, že tyto byly přechovávány pro další distribuci. Podle obviněné ale znak „přechovává pro jiného“ nedopadá na takový případ a bylo by jej možné dovodit jen tehdy, pokud by obviněné takové látky byly svěřeny jinou osobou k tomu, aby se o ně starala a posléze je vydala zpět takové osobě. Z tohoto důvodu se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Obviněný J. dovolání podává prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marcely Štraitové, advokátky, přičemž má za to, že v dané trestní věci jsou ve vztahu k jeho osobě naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), h) tr. ř.
23. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvádí, že v jeho trestní věci rozhodoval vyloučený senát, neboť z výroku 1. o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že pro tam popsanou trestnou činnost byl odsouzen společně mj. i s již odsouzenými B., B., V. a H. Obviněný – shodně jako ostatní obvinění – připomíná způsob, jakým soud prvního stupně rozhodl ve věci těchto osob, poukazuje na shora uvedenou judikaturu ESLP a namítá, že odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal správně. Má za to, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 3/2023-35 (na rozdíl od skutkové věty výroku o vině rozsudku téhož soudu ze dne 14. 2. 2023, č. j. 43 T 4/2023-43), postrádá ve vztahu k jeho osobě (a obviněným L. a S.) formulaci „o jejichž vině nebylo doposud pravomocně rozhodnuto“. Tento nedostatek přitom podle něj nelze zhojit jakoukoliv formulací obsaženou v samotném odůvodnění takového rozhodnutí, popř. z prosté formulace „společně se samostatně stíhanými“ nelze dovodit, že ke dni vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně o vině těchto dalších spoluobviněných nebylo dosud rozhodnuto, jak ale činí odvolací soud. Připomíná účel rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, jímž je zajistit, aby v obdobných věcech nerozhodoval soudce či senát, který je ve svých úvahách již ovlivněn schválením dohod o vině a trestu uzavřených s jinými spoluobviněnými. Obviněný je přesvědčen, že danou vadu nelze zhojit jiným způsobem, než zrušením napadeného rozsudku odvolacího soudu a všech rozhodnutí na tento navazující a přikázáním věci zpět soudu prvního stupně v jiném složení senátu. Ohledně vyloučení senátu soudu prvního stupně opakovaně poukazuje (stejně jako ve svém předchozím dovolání) na usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky Zlín ze dne 13. 8. 2024, č. j. 61 T 6/2024-8532, ze kterého je patrné, že totožný soud, který ve věci obviněného rozhodoval jako soud prvního stupně, zaujímá v jiné trestní věci zcela odlišné procesní stanovisko, a to zcela shodné s argumentací obviněného obsaženou v jeho odvolání i dovolání. Za dané situace považuje obviněný svoji námitku podjatosti senátu soudu prvního stupně za plně důvodnou a odpovídající judikatuře Krajského soudu v Brně v jiných trestních věcech.
24. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvádí, že mu, jakožto občanu Srbské republiky, který dostatečně neovládá český jazyk, nebylo zajištěno řádné tlumočení do jeho rodného jazyka, k čemuž došlo u prvních dvou hlavních líčení v dané trestní věci, tedy ve dnech 31. 1. a 1. 2. 2023. Následně obviněný podrobně vysvětluje, kterak tlumočnice Ing. E. N. nesprávně tlumočila obsah jeho výpovědi, což obhajoba namítla, avšak soud prvního stupně neakceptoval a dále pokračoval v hlavním líčení. Následně obviněný nechal přeložit své poznámky, podle nichž vypovídal, tlumočníkem Mgr. P. P., Ph.D., a takto je založil do spisu, avšak soud prvního stupně tyto k důkazu, ač o to obviněný požádal, neprovedl. Při hlavním líčení tak vycházel z nepřesně a nesprávně tlumočené výpovědi obviněného, čímž porušil ustanovení o přítomnosti u hlavního líčení. Dále namítá, že řada listin, které jsou součástí spisu a které tvořily podklad pro soudní rozhodnutí, nebyla přeložena a pro neznalost českého jazyka se s nimi nemohl seznámit, ačkoliv o to opakovaně žádal. Konečně obviněný poukazuje na další zásadní procesní pochybení ve věci, když mu nebylo umožněno klást tlumočníku Mgr. P. P., Ph.D., při jeho výslechu otázky ve vztahu k nepřesnostem předchozích překladů.
25. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že nebyl členem organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ani osobou, která by s takovou skupinou byla ve spojení. Rovněž brojí proti závěru o rozsahu jemu přisouzené trestné činnosti co do množství účinných látek obsažených v dopravených léčivých přípravcích a množství drogy, které by z těchto šlo vyrobit. Ohledně prvého obviněný poukazuje na vybranou judikaturu věnující se vymezení znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a akcentuje požadavek na existenci zavinění na straně pachatele ohledně tohoto znaku, a to přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Zdůrazňuje, že v řízení nebyl proveden ani konkretizován žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že byl členem takové skupiny a s tímto členstvím byl srozuměn a není ani zřejmé, jaká úvaha soudy k tomuto závěru vedla. V této souvislosti uvádí, že pokud jde o jeho znalost role obviněné, zde i soud prvního stupně správně v bodu 59 odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že mezi těmito dvěma osobami v podstatě žádná komunikace neprobíhala. Podle obviněného však jistá komunikace probíhala, např. 4. 12. 2021, kdy komunikovali o okolnostech ubytování, parkování atd. Podle obviněného však je zřejmé, že neprobíhala komunikace týkající se trestné činnosti, a to právě proto, že obviněný J. neměl žádné povědomí o zapojení obviněné S. do takové činnosti. Oproti tomu nesouhlasí s tím, že z komunikace mezi obviněným J. a obviněným L. lze dovodit nějakou informaci o nelegální činnosti obviněné S. Takový závěr je podle obviněného zcela v rozporu s danou komunikací a dokazováním – o ničem takovém žádný záznam neexistuje. Zbývající osoby, které měly skupinu tvořit, pak obviněný nikdy ani osobně nepotkal, ani o jejich existenci neměl sebemenší ponětí. Obviněný sám z hlediska volního nechtěl a ani nebyl srozuměn s tím, že by cokoliv páchal jako člen organizované skupiny – pro něj byla veškerá relevantní jednání vedena jen a pouze s obviněným L. a jen a pouze tuto osobu považoval za svého partnera. Podle závěrů obviněného tedy nebyl proveden a ani soudy obou stupňů označen jakýkoliv důkaz, který by tuto skutečnost vyvracel, respektive by prokazoval cokoliv jiného.
26. V rámci další dovolací argumentace, kterou obviněný výslovně nepodřazuje pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, především poukazuje na to, že měl distribuovat humánní léčiva, nikoliv omamné či psychotropní látky. S danou námitkou se již podle jeho názoru vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 4. 2025, č. j. 11 Tdo 711/2024-3265, stejně tak jako odvolací soud v nyní napadeném rozsudku, avšak nedostatečným způsobem. Obviněný se domnívá, že ve vztahu k jeho osobě nebylo prokázáno, že by distribuci, respektive dovoz předmětných léčiv na území České republiky zajišťoval v návaznosti na úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu jinou osobou, a to v podobě opatřování prostředků k jeho spáchání. Obviněný prohlašuje, že se sice na dovozu léčiv podílel, ale neměl povědomí o tom, k čemu budou ze strany obviněného L. využity a ani to pro něj nebylo podstatné, neboť se sám na výrobě prekursoru ani omamné nebo psychotropní látky nepodílel. Vzhledem k jejich možnému (nelegálnímu) využití i ve sportu nelze obviněnému přičítat, že měl úmysl vytvářet podmínky pro jiného pro výrobu pervitinu, případně že byl s takovou alternativou srozuměn. Podstatou jednání obviněného byl podle jeho názoru dovoz léčiv, byť nelegální a konspirační, nikoliv prekursorů. Současně sám obviněný podle svého přesvědčení nevytvářel pro jiného podmínky pro výrobu omamných a psychotropních látek, léčiva dodával obviněnému L., který s nimi dále obchodoval, tedy tyto dále distribuoval v podobě humánních léčiv, nikoliv prekursoru či omamné nebo psychotropní látky. V návaznosti na uvedené obviněný konstatuje, že ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, respektive nařízení Rady (ES) č. 111/2005, se prekursorem rozumí látka uvedená v příloze těchto nařízení, respektive směsi a přírodní produkty, které takové látky obsahují, nevztahuje se však na léčivé přípravky. Dále pak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 896/2023, z jehož závěrů vyplývá, že léčivé přípravky s obsahem pseudoefedrinu nelze považovat za prekursory ve smyslu výše uvedeného nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 2. 2004 č. 273/2004 o prekursorech drog. V daném kontextu pak má obviněný za to, že na „samotná léčiva Rinasek apod., tj. humánní léčiva“ lze nahlížet nikoliv jako na prekursor, ale nejvýše (zda vůbec) jako na předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, tj. nakládání s nimi lze posuzovat nejvýše podle § 286 tr. zákoníku.
27. Vzhledem k výše uvedenému pak všichni tři obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (jakož i další na ně navazující rozhodnutí) zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, a to v jiném složení senátu.
28. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. M. P. (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněných k této uvádí zejména následující. 29. S ohledem na aktuální procesní situaci považuje státní zástupce za významné zjištění, že Nejvyšší soud se již se všemi dovolacími námitkami obviněných obsáhle vypořádal. Reagoval tedy jednak na ty, jež byly zjevně neopodstatněné, dále na ty, které se s uplatněnými dovolacími důvody zcela míjely (a tedy podřadit je pod ně nešlo), a konečně i na ty dovolací námitky obviněné S., jež byly opodstatněné a z nichž jedna svědčila také obviněným L. a J. Z aktuálně podaných dovoláních je podle státního zástupce zcela zjevné, že obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích v naprosté většině jen opakují námitky vytýkané v předchozích dovoláních, o nichž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 11 Tdo 711/2024. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud jednoznačně odmítl v prvé řadě to, že by s ohledem na nastalou procesní situaci existovaly důvody pro vyloučení senátu soudu prvního stupně pro možnou podjatost a porušení zásady presumpce neviny. Stejně tak nevyslyšel výhrady obviněného J. proti údajně chybnému tlumočení. Dokazování soudu prvního stupně pak shledal úplným a bezvadným, rovněž skutková zjištění popisující zapojení obviněných do trestné činnosti označil za souladná s provedenými důkazy, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně považoval za naplněné také znaky „přechovávání pro jiného“ a „organizovaná skupina působící ve více státech“.
30. V další části svého vyjádření státní zástupce akcentuje skutečnost, že odvolací soud nyní rozhodoval na podkladě totožných skutkových zjištění soudu prvního stupně a do těchto tedy nijak nezasáhl. Z tohoto důvodu je toho názoru, že ty námitky obviněných, s nimiž se již Nejvyšší soud vypořádal ve svém předchozím usnesení ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 11 Tdo 711/2024, jsou nyní materiálně nepřípustné. Uvedený závěr přitom opírá o dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně o závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1086/2021. Za přípustné považuje státní zástupce pouze výhrady obviněných L. a J. v tom smyslu, že jednání pod bodem 1. mělo být posouzeno jen jako trestný čin podle § 286 tr. zákoníku, respektive takovou výhradu obviněné S., v níž zpochybnila posouzení jednání pod bodem 1. jako jednoho skutku. Obě tyto námitky však podle jeho názoru postrádají opodstatnění. 31. V této souvislosti státní zástupce především odkazuje na odstavec 43 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž jsou shrnuty úvahy vedoucí k odlišné právní kvalifikaci (v porovnání s původním posouzením věci soudem prvního stupně). Tyto právní závěry týkající se mimo jiné otázky vyloučení jednočinného souběhu trestných činů podle § 283 tr. zákoníku a § 286 tr. zákoníku považuje za správné a odpovídající skutkovým zjištěním, které v projednávané trestní věci učinil soud prvního stupně. 32. K dovolací námitce obviněné S. týkající se nesprávného právního závěru o tom, že veškeré jednání popsané pod bodem 1. lze považovat za jediný skutek, státní zástupce uvádí, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, a určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek. Obdobně je tomu i tehdy, pokud pachatel obstarává (pro jiného) prostředky pro výrobu metamfetaminu, a současně též s metamfetaminem, ale i dalšími omamnými či psychotropními látkami, neoprávněně nakládá vůči třetím osobám. I takové jednání je podle státního zástupce nutno právně posoudit jako jediný trvající trestný čin, přičemž odkazuje na konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nad rámec uvedené argumentace státní zástupce vyslovuje názor, že obviněnou S. naznačované posouzení jednání pod bodem 1. jako nikoli jednoho trvajícího trestného činu by fakticky znamenalo zhoršení postavení obviněných. Pokud by totiž bylo odděleno jednání spočívající v obstarávání léčiv s obsahem efedrinu (pseudoefedrinu) určených k výrobě metamfetaminu a jednání spočívající v distribuování drogy, zřejmě by, s ohledem na zjištěný rozsah, bylo nutné kvalifikovat taková jednání jednak jako přípravu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (a to ve vztahu k obstarávání léčiv ve spojení s osobou ze Srbska), a jednak jako další trestný čin podle § 283 tr. zákoníku (a to ve vztahu k distribuci drog). Podle státního zástupce přitom platí, že obviněný může podat dovolání jen ve svůj prospěch a nemůže tedy z podnětu vlastního dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru jeho postavení zhoršila.
33. Závěrem svého vyjádření státní zástupce shledal podaná dovolání zjevně neopodstatněnými a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 34. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám, které však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných L. a J. a obviněné S. splňují všechny shora uvedené zákonné podmínky a náležitosti. Část dovolacích námitek však shledal nepřípustnou, neboť se s nimi již vypořádal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí.
36. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem zjistil, že všichni obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích opakují zejména stěžejní námitky, které již uplatnili v předchozích dovoláních a jimiž se Nejvyšší soud zabýval a řádně je vypořádal ve svém předchozím kasačním usnesení ze dne 29. 4. 2025, č. j. 11 Tdo 711/2024-3265 (dále jen „kasační usnesení Nejvyššího soudu“). Jde především o námitku všech obviněných, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to senát soudu prvního stupně, který již dříve rozhodoval ve věci spoluobviněných B., B., V. a H. Tímto postupem měla být podle všech obviněných porušena též zásada presumpce neviny (srov. body 78 až 91 kasačního usnesení Nejvyššího soudu). Všichni obvinění dále namítli, že svým jednáním nenaplnili zákonný znak uvedený v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že se jednání uvedeného pod bodem 1. výrokové části rozsudku odvolacího soudu nedopustili ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tuto dovolací argumentaci podepřeli tvrzením, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, který jim byl přisouzen, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (srov. body 101 až 106, 108 až 110 a 116 až 119 kasačního usnesení Nejvyššího soudu). Mezi opakovaně uplatněné námitky patří rovněž námitka obviněné S. týkající se naplnění zákonného znaku „pro jiného přechovává“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (srov. body 92 až 96 kasačního usnesení Nejvyššího soudu) a konečně námitka obviněného J. týkající se nesprávného tlumočení a nedostatečného překladu (srov. body 97 až 100 kasačního usnesení Nejvyššího soudu). 37. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že důvodem pro zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2024, č. j. 4 To 63/2023-2963, byla v zásadě dvě pochybení. První se týkalo právního posouzení jednání všech obviněných pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to ve vztahu k výkladu znaku prekursor obsaženého v § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Druhé pochybení se pak vztahovalo k nesouladu mezi vyhlášeným výrokem o trestu uloženém obviněné S. soudem prvního stupně a jeho písemným vyhotovením. 38. Nejvyšší soud konstatuje, že závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích § 265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další dovolací senát (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení v téže věci a nezmění-li se rozhodná skutková zjištění (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, publikované pod č. T 686 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, C. H. Beck, 2004). Uvedený právní závěr vychází z nastavení právní úpravy mimořádných opravných prostředků, neboť proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opravné prostředky přípustné, vyjma obnovy řízení. To vyplývá především z § 265n tr. ř. pro rozhodnutí o dovolání, jakož i z § 266 odst. 1 in fine tr. ř., podle něhož zásadně není přípustná proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ani stížnost pro porušení zákona. Není tak možné se ani prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona domáhat u senátu Nejvyššího soudu přezkumu rozhodnutí jiného či dokonce téhož senátu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Pokud tedy dojde opětovně k dovolacímu řízení ve věci, v níž již předtím Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, nemůže dovolací soud znovu přezkoumávat svůj vlastní dříve vyslovený právní názor, námitky proti němu směřující jsou tak nepřípustné, a proto je třeba takové dovolání postavené výlučně na nepřípustných námitkách odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle § 265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. 39. Jestliže tedy obvinění ve svých nyní projednávaných dovoláních zopakovali některé námitky, přestože si byli vědomi toho, že se s nimi Nejvyšší soud již vypořádal ve svém předchozím kasačním usnesení, a v projednávané trestní věci přitom nedošlo ke změně rozhodných skutkových zjištění, jde o námitky nepřípustné [srov. zejména body 13 a 42 (s. 58) odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu]. 40. Dovolání všech obviněných však kromě námitek, s nimiž se Nejvyšší soud již dříve vypořádal ve shora uvedeném smyslu, obsahují i další námitky. U nich je třeba posoudit, zda je lze podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, a pokud tomu tak je, zabývat se jejich důvodností.
IV. Důvodnost dovolání obviněných
Obecná východiska 41. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž pouze z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. K naplnění konkrétního dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení trestního řádu, aniž by dovolatel řádně vymezil vady vytýkané napadenému rozhodnutí. Uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními námitkami, které mu svým obsahem odpovídají.
42. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
43. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně a s průběhem řízení, které jejich vydání předcházelo, dospěl k závěru, že z námitek uplatněných dovolateli, které nebyly shledány nepřípustnými z důvodu jejich předchozího vypořádání, jedna neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům uvedeným v § 265b tr. ř., zatímco ostatní jsou zjevně neopodstatněné. 44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
IV. 1 K dovolací námitce obviněných L. a J. týkající se nesprávného právního posouzení skutku
45. Obvinění L. a J. ve svých dovoláních mimo jiné namítají, že jednání uvedené pod bodem 1. výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno jako příprava zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 tr. zákoníku, ačkoli mělo být správně právně posouzeno toliko jako trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku (srov. bod IV. dovolání obviněného L.). Obviněný J. tuto dovolací argumentaci doplňuje v tom směru, že podstatou jeho jednání byl dovoz léčiv, byť nelegální a utajený, nikoli prekursorů. Je přesvědčen, že pro jiného nevytvářel podmínky ke spáchání trestného činu výroby omamných nebo psychotropních látek, neboť léčiva dodával obviněnému L., který je distribuoval jako humánní léčivé přípravky, nikoli jako prekursory nebo omamné či psychotropní látky. Také z těchto důvodů se obviněný J. domnívá, že nakládání s humánními léčivými přípravky je třeba právně posoudit „nanejvýše“ podle § 286 tr. zákoníku (srov. s. 5 a 6 dovolání tohoto obviněného).
46. Uvedenou námitku obviněných L. a J. lze podle Nejvyššího soudu podřadit pod první alternativu jimi uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná.
47. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že hlavním důvodem pro zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2024, č. j. 4 To 63/2023-2963, bylo nesprávné právní posouzení jednání všech obviněných popsaného v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud následně aproboval, a to v důsledku nesprávného výkladu znaku prekursor ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Ve svém kasačním usnesení se Nejvyšší soud touto problematikou podrobně zabýval a uzavřel, že jednání obviněných spočívající v dovozu a dalším nedovoleném nakládání s léčivými přípravky Rinasek, Clarinase a Defrinol je s ohledem na učiněná skutková zjištění a závěry obsažené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, nutné právně posoudit jako přípravu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (srov. zejména bod 70 kasačního usnesení Nejvyššího soudu). Pokud tedy odvolací soud v novém řízení rozhodl tak, že jednání obviněných L., S. a J. posoudil jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, nelze v jeho postupu shledat žádného pochybení, neboť byl vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním usnesení ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. V tomto ohledu lze dále odkázat zejména na bod 42 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento soud zevrubně věnuje právnímu posouzení jednání obviněných popsaného v bodu 1 výrokové části jeho rozsudku.
48. Ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci obviněných L. a J. uvádí následující. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, se mimo jiné podává, že neoprávněným nakládáním s léčivým přípravkem obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin, zejména jeho použitím k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek, lze za splnění dalších podmínek naplnit zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 tr. zákoníku nebo přípravy k tomuto trestnému činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku, popř. účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 tr. zákoníku. Stejně se tato ustanovení uplatní, dojde-li k neoprávněnému dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo pseudoefedrin za účelem jejich použití ke konkrétní nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek. Jednání pachatele nelze posoudit jako trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku, neboť v těchto případech je trestný čin podle § 286 tr. zákoníku ve vztahu subsidiarity k trestnému činu podle § 283 tr. zákoníku, a je tak vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů.
49. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém kasačním usnesení ze dne 29. 4. 2025, č. j. 11 Tdo 711/2024-3265, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, byť všichni obvinění s tímto závěrem setrvale nesouhlasí, že uvedené léčivé přípravky dovezli na území České republiky za účelem jejich dalšího prodeje k výrobě pervitinu (srov. zejména bod 106 kasačního usnesení Nejvyššího soudu). Z uvedených důvodů nelze jednání obviněných právně kvalifikovat jako trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku, neboť skutková podstata tohoto trestného činu se uplatní pouze subsidiárně ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle § 283 tr. zákoníku [srov. též ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3750]. Nejvyšší soud proto dovolací argumentaci obviněných L. a J. neshledal důvodnou.
IV. 2 K dovolací námitce obviněné S. týkající se chybného posouzení jejího jednání jako jednoho skutku
50. Obviněná S. ve svém dovolání uplatňuje též námitku, která přímo souvisí s právním posouzením jejího jednání uvedeného v bodu 1. výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že její jednání nemělo být právně posouzeno jako jeden skutek, spáchaný navíc ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, nýbrž jako dva samostatné skutky. Podle obviněné nelze veškerá typově obdobná jednání představující drogovou trestnou činnost považovat za trvající trestný čin v případě, že okruh osob na nich zúčastněných byl shodný pouze v omezeném rozsahu, v daném případě pouze v osobě obviněného L. Jednotlivá jednání se navíc podle ní do značné míry lišila a byl mezi nimi i časový odstup. Jednání popsané ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu tak mělo být podle obviněné rozděleno do dvou samostatných skutků, a to nákupu léčivých přípravků na území Srbské republiky, zřejmě v lékárnách, a dále jejich dopravy obviněným J. do České republiky. Ve vztahu ke každému z těchto skutků pak mělo být samostatně zjišťováno, zda z provedeného dokazování vyplývá účast alespoň tří osob. Podle přesvědčení obviněné nelze v prvním případě za třetí osobu považovat neztotožněnou osobu v Srbské republice. Ve druhém případě pak mohlo jít toliko o jednání obviněných L. a J., s nímž obviněná neměla nic společného. Ani v jednom z těchto případů proto podle ní nebylo možné dospět k závěru o účasti tří osob tvořících organizovanou skupinu.
51. Uvedenou námitku obviněné S. lze podle Nejvyššího soudu podřadit pod první alternativu jí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná. 52. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud předmětnou námitkou obviněné zabýval a též ji řádně vypořádal (srov. bod 42 na s. 58 jeho rozsudku). Ničeho na tomto správném právním závěru odvolacího soudu nemůže změnit skutečnost, že obviněná i nadále popírá svoji účast na jednání jako celku, snaží se je rozdělovat a činí vlastní skutkové závěry o svém podílu na jí přisouzené trestné činnosti. S ohledem na povahu uplatněné argumentace, která vykazuje do značné míry skutkový charakter, Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že již v předchozím dovolacím řízení neshledal ve věci žádný, natož zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění některého ze znaků přisouzeného trestného činu a obsahem provedených důkazů, který by případně odůvodnil jeho kasační zásah v dovolacím řízení (srov. zejména body 108 až 110 kasačního usnesení Nejvyššího soudu). 53. Na tomto základě lze tedy uzavřít, že pro správné právní posouzení jednání obviněných jsou určující závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k jednotlivým formám drogových trestných činů, v případě projednávané trestní věci pak k trestnému činu trvajícímu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008; dále též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1021/2021, body 38 až 41; a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1019/2021, bod 44). Podle těchto závěrů je třeba za jediný skutek považovat případy, kdy pachatel v určitém období, specifikovaném časovým rozpětím, distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky určitému okruhu odběratelů, kteří si od něj podle své potřeby drogu opakovaně obstarávají. Nejinak by tomu podle Nejvyššího soudu mělo být i tehdy, pokud pachatel obstarává pro jiného prostředky k výrobě metamfetaminu a současně neoprávněně nakládá vůči třetím osobám jak s metamfetaminem, tak s dalšími omamnými či psychotropními látkami. Pokud tedy odvolací soud jednání obviněných právně kvalifikoval jako jediný trvající trestný čin, považuje Nejvyšší soud tento závěr za správný, a především zákonný. Z tohoto důvodu neshledal námitku obviněné důvodnou.
IV. 3 K dovolací námitce obviněné S. týkající se porušení jejího práva na spravedlivý proces
54. Obviněná spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že odvolací soud nesprávně vymezil rozsah své přezkumné činnosti ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. S odkazem na bod 20 rozsudku odvolacího soudu namítá, že odvolací soud chybně uvedl, že je vázán hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a při přezkumu jejich správnosti tak v podstatě uplatnil mírnější kritéria. V této souvislosti obviněná cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, v němž Nejvyšší soud takové pojetí koncepce odvolacího řízení a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu odmítl a konstatoval, že předmětem odvolacího přezkumu je jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně.
55. Nejvyšší soud k takto vymezené námitce obviněné předně konstatuje, že ji nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Přesto se jí Nejvyšší soud zabýval, neboť postup vytýkaný odvolacímu soudu mohl mít za následek porušení práva obviněné na spravedlivý proces. 56. Obviněné lze přisvědčit v tom směru, že odvolací soud v bodu 20 odůvodnění svého rozsudku obecně poukazuje na omezené možnosti při přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně. Současně však v tomto bodě také uvádí, což obviněná opomíjí, že soudu prvního stupně nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem, pravidly formální logiky nebo v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srov. bod 20 na s. 38 napadeného rozsudku odvolacího soudu). 57. Pokud jde o rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu, lze s obviněnou souhlasit, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uveřejněném pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr., poukázal na nesprávnou praxi některých odvolacích soudů, které (často s poukazem na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.) uvádějí, že hodnocení důkazů je „doménou“, „výsostným právem“ apod. soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán. Některé odvolací soudy zase (zaměňujíce odvolací a dovolací řízení) konstatují, že neshledaly „extrémní rozpor“ mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, proto nemohou zasáhnout do skutkových závěrů soudu prvního stupně. Taková argumentace je však podle Nejvyššího soudu v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně. 58. Nejvyšší soud se však s argumentací obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces nemůže ztotožnit, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud nebyl při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně pasivní. Naopak zejména z bodu 23 a bodu 35 a násl. napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud řádně přezkoumal jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně. Postupu odvolacího soudu proto nelze v tomto ohledu nic relevantního vytknout. S ohledem na způsob, jakým obviněná tuto dovolací námitku vymezila, lze z důvodu procesní ekonomie toliko odkázat na uvedené části odůvodnění napadeného rozsudku a uzavřít, že tato námitka není důvodná.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
59. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněných neshledal důvody pro svůj kasační zásah. Část dovolací argumentace obviněných posoudil jako nepřípustnou. Z ostatních dovolacích námitek obviněné S. jedna neodpovídala uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř., zatímco druhá byla zjevně neopodstatněná. V případě obviněných L. a J. shledal Nejvyšší soud jejich námitky zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání těchto obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu