Plný text
11 Tdo 224/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2011 dovolání podané obviněným I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 139/2009, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. M. H.
odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 7 T 139/2009, byl Ing. M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který byl podle § 250 odst. 1, § 53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené společnosti Budějovický Budvar, n. p. Následně byl obviněný zproštěn obžaloby pro další jednání, v němž byly spatřovány útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Na základě odvolání obviněného pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celé odsuzující části a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., za který mu stejně jako soud prvního stupně uložil peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč, shodně stanovil i náhradní trest odnětí svobody. Uložil také obviněnému povinnost k náhradě škody. Následně jej zprostil obžaloby pro jednání, ve kterém byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že v době od 8. 10. 2008 do 28. 1. 2009 v Českých Budějovicích jako vedoucí obchodního střediska pro region Jižní Čechy společnosti Budějovický Budvar, n. p., K. S. 4, České Budějovice, IČ [IČO], se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch v rozporu s uzavřenou pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2003, pracovním řádem ze dne 3. 8. 2007 a směrnicí ředitele č. 3/95 ze dne 29. 12. 1994 neoprávněně předkládal k proplacení daňové doklady za neuskutečněné výdaje vzniklé při údajných jednáních obžalovaného s obchodními partnery společnosti Budějovický Budvar, n. p., a takto předložil k proplacení doklady restauračních zařízení:
· P. R. D., paragon bez čísla ze dne 8. 10. 2008 na částku 2 580 Kč, · Z. H., paragon č. ….. ze dne 24. 10. 2008 na částku 2 820 Kč, · G. – B. a., paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 na částku 7 450 Kč,
ačkoli obchodní jednání v předmětnou dobu neproběhla a nedošlo k finanční úhradě za občerstvení, přičemž na základě shora uvedených dokladů byla obviněnému vyplacena jeho zaměstnavatelem neoprávněně částka v celkové výši 12 490 Kč ke škodě společnosti Budějovický Budvar, n. p., K. S. 4, České Budějovice, IČ [IČO].
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Žáka dovolání, kterým napadl výrok o vině pod bodem I v jeho plném rozsahu a uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích neměl v řízení podklad pro svůj právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu, neboť skutkový stav pro zásadní procesní pochybení zakládající vícečetné zásahy do ústavně garantovaných práv obviněného nemůže obstát. Obviněný dále cituje z judikatury Ústavního soudu a dovozuje, že s ohledem na nesprávné skutkové závěry nemůže obstát ani jejich právní posouzení. Odvolací soud podle něj opomněl relevantní důkazy svědčící v jeho prospěch. Jednalo se o neprovedené důkazní návrhy na výslech tří svědků, které učinil v doplnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Důkazy přitom měly svědčit pro jeho nevinu stran útoku č. 3, svědci měli potvrdit, že obchodní jednání v restauraci Z. H. dne 24. 10. 2008 se uskutečnilo. Krajský soud se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, v odůvodnění svého rozhodnutí je ani nezmínil. Dalšími opomenutými důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, ale ani jeden za soudů se s nimi nevypořádal, jsou podle obviněného protokoly o svědeckých výpovědích z přípravného řízení, které byly se souhlasem stran čteny v hlavním líčení, a to výpověď K. K. ze dne 17. 9. 2009, J. S. ze dne 25. 9. 2009 a T. S. ze dne 2. 10. 2009. Dále obviněný podotýká, že odvolací soud nijak nereagoval na jeho námitky ohledně věrohodnosti výpovědi svědka A. a dále tyto námitky rozvádí.
Nelogičnost spatřuje obviněný i v hodnocení důkazů v té části rozhodnutí, která se zabývá vyplacením peněz z tzv. „reprefondu“, a připomíná, že některé výdajové doklady nejsou opatřeny jeho podpisem. V poslední části svého dovolání shrnuje, že soudy nezohlednily zvláštní povahu trestního řízení, během kterého byl zproštěn obžaloby ohledně patnácti z osmnácti útoků. Obviněný má za to, že obžaloba se nesoustředila na prokázání skutečností vyvracejících jeho obhajobu, ale vyčkávala, zda se obviněnému podaří prokázat existenci obchodních jednání a nákupů pochutin.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v té části, ve které tento soud rozhodl o vině, trestu a náhradě škody, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pokud dovolací soud nerozhodne sám o zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se do doby konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, napadá rozsah provedeného dokazování a předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011
Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch