Plný text
11 Tdo 534/2026-860
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 dovolání obviněného D. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, č. j. 19 To 3/2025-791, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265l odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby rozhodl o chybějícím výroku spočívajícím v rozhodnutí o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2024, č. j. 57 T 8/2023-530.
O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) ze dne 16. 8. 2024, č. j. 57 T 8/2023-530, byl obviněný D. J. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. rozsudku uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest jednak trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest propadnutí věcí, a to směnky vlastní ze dne 29. 1. 2010. Stejným rozsudkem, pro stejný skutek, byla uznána vinnou i obviněná D. V. Obviněný M. H. byl uznán vinným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku popsaným pod bodem II. rozsudku. Obviněným V. a H. byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 19 To 3/2025-600, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce (podané v neprospěch obviněných D. J. a D. V.), jakož i odvolání obviněných D. J., D. V. a M. H. jako nedůvodná.
3. Protože prvostupňový rozsudek tak nabyl právní moci, mohl Okresní soud v Rokycanech v jiné trestní věci dovolatele rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 1 T 23/2025 (dále též jen „rokycanský rozsudek“), schválit dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi obviněným D. J. a státním zástupcem, na základě níž byl obviněný D. J. uznán vinným podvodem podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným v období od 1. 1. 2023 do 31. 1. 2024 a spočívajícím ve vylákání náhrad ve výši 1, 71 mil. Kč za ubytování uprchlíků podle tzv. lex Ukrajina. Podle schválené dohody o vině a trestu bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu právě vůči postihu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2024, sp. zn. 57 T 8/2023. Rokycanský rozsudek nabyl právní moci ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 7 To 256/2025.
4. Usnesení odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č. j. 19 To 3/2025-600) napadli dovoláním jednak nejvyšší státní zástupkyně, která tak učinila v neprospěch obviněných J. a V., a jednak obviněný D. J. Nejvyšší soud o nich rozhodl usnesením ze dne 16. 12. 2025, č. j. 11 Tdo 1086/2025-724, jímž na straně jedné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné D. V. i dovolání obviněného D. J., a naproti tomu na straně druhé k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného D. J. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 19 To 3/2025, ohledně obviněného D. J. v části, která se ho dotýká a současně i další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu zrušené části znovu projednal a rozhodl. Současně podle § 265l odst. 4 tr. ř. obviněného J. nevzal do vazby.
5. Důvodem kasace dovolacím soudem byl závěr, že jednání obviněného D. J. má být vedle již shledaných právních kvalifikací posouzeno též jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku.
6. Vrchní soud v Praze v návaznosti na kasační část dovolacího rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 3. 3. 2026, č. j. 19 To 3/2025-791, z podnětu odvolání státní zástupkyně částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2024, sp. zn. 57 T 8/2023, ve výroku ohledně obviněného D. J. a nově jej uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku a zločinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a), b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto zločiny a dále za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soud v Rokycanech ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 1 T 23/2025, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 7 To 256/2025, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 6 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž mu uložil trest propadnutí věci, a to směnky vlastní ze dne 29. 1. 2010. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
7. Stalo se tak na základě skutkových zjištění ustálených již ve shora popsaných etapách trestního řízení a spočívajících zkráceně v tom, že
dne 20. 5. 2020 dovolatel do notářské kanceláře JUDr. Ivany Kruškové, v úmyslu neoprávněně zkrátit dědické právo oprávněného dědice J. V., a na jeho úkor se neoprávněně obohatit o majetek po zůstaviteli M. B., doručil v rámci probíhajícího dědického řízení, vedeného výše uvedenou notářkou coby soudní komisařkou pod sp. zn. 26 D 313/2020, dne 20. 5. 2020 e-mail z e-mailové adresy XY s nepravdivým sdělením, že má pohledávku za zůstavitelem z titulu smlouvy, kterou označil jako smlouvu o zápůjčce, následně podáním ze dne 11. 9. 2020 učiněným prostřednictvím právního zástupce Mgr. A. D., doručeným soudní komisařce téhož dne, nazvaným Přihlášení pohledávky do dědického řízení, uplatnil jako pasivum pozůstalosti pohledávku za zůstavitelem ve výši nejméně 15 000 000 Kč s tím, že přesnou výši pohledávky následně upřesní, což se stalo podáním ze dne 16. 9. 2020, doručeným soudní komisařce dne 17. 9. 2020, jímž pohledávku vyčíslil na částku 16 957 000 Kč, přičemž pohledávku uplatnil z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29. 1. 2010, mezi ním jakožto věřitelem a M. B. jakožto dlužníkem, jejímž předmětem je půjčka 20 000 000 Kč, kteroužto má dlužník splatit částečně ve splátkách a částečně v hotovosti včetně fixního úroku ve výši 2 000 000 Kč do konce února 2020, kterou si dovolatel opatřil v přesně nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem, stejně jako směnku vlastní ze dne 29. 1. 2010 výstavce M. B., za kterou měl tento zaplatit do dne 29. 1. 2020 bez protestu na řad D. J., částku 22 000 000 Kč, přičemž jak smlouva, tak směnka obsahovaly padělané podpisy M. B., D. B. M. a J. J., přičemž na výše uvedenou smlouvu o půjčce svůj podpis za úplatu 5 000 Kč připojila a smlouvu vlastnoručně podepsala již odsouzená D. V., což tato učinila i když si musela být od počátku vědoma, že M. B. vůči D. J. žádný takový závazek neměl, přičemž následně dne 14. 1. 2021 dovolatel vyzval prostřednictvím svého právního zást. Mgr. A. D. výzvou k plnění J. V., doručenou blíže nezjištěného dne, k úhradě dlužné částky ve výši 16 957 000 Kč, což tento odmítl, pročež mu dovolatel prostřednictvím svého právního zástupce zaslal předžalobní výzvu k plnění ze dne 9. 2. 2021, doručenou blíže nezjištěného dne, spočívající v úhradě závazku ve výši 16 957 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 957 000 Kč ode dne 1. 2. 2020 do zaplacení, a poté, co závětní dědic J. V. popřel uplatněnou pohledávku co do důvodu a výše a Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2021, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2021, č. j. 26 D 313/2020-402, pohledávku při vypořádání dědictví nezohlednil, tak dne 3. 8. 2021 dovolatel podal prostřednictvím svého právního zástupce k Okresnímu soudu v Bruntále, který věc následně postoupil k Okresnímu soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 22 C 411/2021, žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, které se domáhal z titulu pohledávky na podkladě shora uvedené smlouvy o půjčce a směnky vlastní, kterou společně s žalobou doručil soudu, přičemž v průběhu řízení již odsouzená V. dne 4. 5. 2022 nepravdivě vypovídala jakožto svědek o okolnostech podepsání zmíněné smlouvy a směnky, ačkoli musela vědět, že k událostem jí popisovaných v rámci její svědecké výpovědi nikdy nedošlo, přičemž rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 11. 2022, č. j. 22 C 411/2021-511, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2022, byla žaloba dovolatele zamítnuta, čímž chtěl způsobit škodu ve výši 16 957 000 Kč, avšak k vylákání částky na úkor poškozeného J. V. nedošlo.
II. Dovolání, vyjádření k němu a replika
8. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2026 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které směřoval proti všem jeho výrokům. Uplatnil dovolací důvody zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jím předkládanou otázkou časové působnosti trestních zákonů a nereagoval na jeho argumenty spočívající v tom, že v případě majetkové trestné činnosti je podle nové právní úpravy třeba uvažovat primárně o majetkovém trestu, a to zejména trestu peněžitém. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na jeho poměry (dosavadní řádný život, péče o rodinu s 3 malými dětmi, která je na něm existenčně závislá, sebereflexe spočívající v doznání se v „druhém kole“ odvolacího řízení) a povahu trestné činnosti, lze dosáhnout nápravy uložením samostatného peněžitého trestu ve výši 2,5–2,6 mil. Kč, který by nebyl na úkor poškozeného, jež činem neutrpěl žádnou škodu, ani na úkor státu, který nebude muset nést náklady na jeho věznění. Jako druhou alternativu umožněnou novou právní úpravou v § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2026 navrhl uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby tak, aby tento trest ještě bylo možné podmíněně odložit na zkušební dobu s tím, že toto snížení trestu odnětí svobody bude vyváženo odpovídajícím peněžitým trestem. Odvolací soud nijak nevysvětlil, jak pozdější právní úpravu trestního zákoníku z hlediska její celkové příznivosti pro obviněného posoudil, zvláště za situace, kdy na to byl obhajobou výslovně upozorněn a obviněný se aplikace pozdější právní úpravy jako příznivější explicitně domáhal. Navíc odvolací soud zřejmě řešil tuto otázku zcela izolovaně jen vzhledem k jedinému ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, a to § 209 tr. zákoníku. Dovolatel v těchto souvislostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 187/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/1990. Pakliže odvolací soud nezodpověděl základní otázku, které znění trestních předpisů použil a proč, v tomto ohledu se jedná o rozhodnutí nezdůvodněné, čímž došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces a k odmítnutí spravedlnosti.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje obviněný za naplněný z důvodu nesprávné aplikace ustanovení o souhrnném trestu.
11. Jednak vytkl odvolacímu soudu, že napadeným rozsudkem znovu (duplicitně) rušil výrok z rokycanského rozsudku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť tento výrok byl již zrušen kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jestliže totiž kromě části původního odvolacího rozsudku došlo ke zrušení i dalších rozhodnutí na zrušenou část navazujících, pak do této kategorie spadal právě i výrok rokycanského rozsudku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť tento výrok navazoval na zrušené výroky původního odvolacího rozhodnutí, jimiž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání jak obviněného, tak státního zástupce. Odvolací soud tak v nyní posuzovaném případě zrušil výrok o upuštění od potrestání učiněný na podkladě dohody o vině a trestu schválené rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 1 T 23/2025, přestože sám současně dovodil, že tentýž výrok již zrušil Nejvyšší soud svým usnesením.
12. Dále pak odvolací soud při ukládání nynějšího souhrnného trestu porušil princip neoddělitelnosti výroku o vině a výroku o trestu sjednaných v dohodě o vině a trestu schválené rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 9. 2025, č. j. 1 T 23/2025-2493. V rámci ukládání nynějšího souhrnného trestu odvolacím soudem byl trest odnětí svobody obviněnému zpřísněn o jeden rok v souvislosti s novým rozhodnutím o trestu za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným podle soudem schválené dohody o vině a trestu, přestože se v této dohodě strany dohodly, že od uložení souhrnného trestu bude upuštěno. Z právní úpravy i judikatury vyplývá, že při ukládání souhrnného trestu podle § 43 tr. zákoníku soud v nově rozhodované věci zruší výrok o trestu z dřívějšího rozsudku a uloží za sbíhající se činy nový, souhrnný trest. Pokud byl trest uložen na základě schválené dohody o vině a trestu, soud je ve vztahu k této dohodě zásadně vázán jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Z uvedeného vyplývá, že uzavřená dohoda o vině a trestu je závazná a soud nesmí ukládat přísnější (ale ani mírnější) tresty, než na jakých se strany dohodly. Při kombinaci souhrnného trestu a předchozí schválené dohody o vině a trestu se aplikuje zásada, že souhrnný trest nesmí být mírnější než ten, který byl uložen rozsudkem, jímž byla schválena dohoda. Zároveň ale nesmí být obviněnému touto konstrukcí ukládán přísnější trest proto, že byl souzen i za čin, kde byla dříve schválena dohoda. Zásada zákazu reformationis in peius se vztahuje i na tuto situaci a v daném případě byla odvolacím soudem porušena.
13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítal, že Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu (pozn. první rozhodnutí odvolacího soudu) ve všech výrocích, které se jej týkaly. Kasační výrok se tak nevztahoval pouze na část výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně, ale na celý výrok týkající se obviněného, tedy včetně části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného. Jinými slovy se odvolací soud dostal znovu do pozice soudu rozhodujícího v druhém stupni v řízení o řádných opravných prostředcích proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného, a to jak o odvolání státního zástupce, tak i o odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy řádně nevymezil předmět svého přezkumu a zabýval se nikoli oběma uvedenými opravnými prostředky, ale toliko jediným, a to státního zástupce (to vyplývá jak z návětí tímto dovoláním napadeného rozsudku, tak i ze samotného jeho výroku, jakož i z jeho odůvodnění). Odvolací soud tak zcela pominul rozhodnout i o odvolání obviněného, kterým se v tomto druhém odvolacím řízení vůbec nezabýval.
14. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve všech částech zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, č. j. 19 To 3/2025-791, stejně tak i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. rozhodl, že věc bude projednána v jiném složení senátu.
16. Obviněný rovněž učinil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis s návrhem na přerušení výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody Nejvyššímu soudu. Vůči předsedovi senátu Nejvyššího soudu vznesl podnět, aby v případě, že nedojde k přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
17. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Praze si byl vědom novelizace trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb., účinné od 1. 1. 2026. Tuto skutečnost výslovně promítl do výroku rozsudku ze dne 3. 3. 2026, v němž uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve znění účinném do 31. 12. 2025. Tomu odpovídá také použitá právní věta, podle níž obviněný uvedl jiného v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby byla do 31. 12. 2025 zakotvena v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zatímco od 1. 1. 2026 je obsažena v § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Uvedená změna však nemá původ ve změně závažnosti takového jednání ani v úpravě trestní sazby, nýbrž vyplývá ze systematického přečíslování jednotlivých odstavců po vypuštění ustanovení o tzv. speciální recidivě, dříve obsaženého v § 209 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní sazba za způsobení škody velkého rozsahu přitom zůstala i po novele zachována v rozpětí pěti až deseti let odnětí svobody. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání, ledaže pozdější zákon je pro pachatele příznivější. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Novější právní úprava není pro obviněného potenciálně příznivější, neboť rozhodné kvalifikační okolnosti i zákonná trestní sazba odnětí svobody zůstaly zachovány v nezměněné podobě. Nejsou tudíž splněny podmínky pro aplikaci pozdějšího zákona ve smyslu zásady vyjádřené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Taktéž nelze považovat za pochybení, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí již místy výslovně neuváděl, že vychází ze znění trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2025, například v bodě 18 odůvodnění rozsudku.
18. Dovolatel především poukazoval na skutečnost, že uvedená novela ve větší míře akcentuje ukládání peněžitých trestů jako alternativy k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a tento trend se snaží zprostředkovaně vztáhnout i na svůj případ. Taková argumentace přehlíží, že v rámci právní úpravy trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku nedošlo k avizované změně, která by mohla být ve vztahu k posouzení jeho trestnosti považována za příznivější. Obviněný opouští rovinu námitek ryze hmotněprávní povahy a oklikou směřuje k polemice s druhem a výměrou uloženého trestu. Samotná skutečnost, že obviněný považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný a za vhodnější považuje uložení samostatného peněžitého trestu, podle státního zástupce žádný dovolací důvod nezakládá a zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu neodůvodňuje. Obdobně je tomu i v případě výhrady, že soudy nižších stupňů nevyužily fakultativní možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, tedy pouze nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, která činila pět let, zatímco její horní hranice dosahovala deseti let. Uložený trest se tak pohybuje v dolní části zákonného rozpětí, a to dokonce pod hranicí jedné čtvrtiny celé trestní sazby. Navíc šlo o trest ukládaný za souběh trestných činů, a nadto o trest souhrnný. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by uložený trest byl zjevně nepřiměřený, excesivně přísný či jinak nespravedlivý.
19. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je rozhodnutí založeno ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ve vztahu k výroku o trestu podle státního zástupce považovat toliko takové vady spočívající v porušení hmotného práva, které se netýkají samotného druhu nebo výměry uloženého trestu. Tímto směrem obviněný částečně směřuje, když zpochybňuje podmínky pro uložení souhrnného trestu s poukazem na sbíhající se trestnou činnost projednávanou Okresním soudem v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 23/2025, byť ji dále rozvíjí opět do roviny přísnosti trestání. Jestliže byl obviněnému nově uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, představuje to logický důsledek změny právního posouzení skutku, který byl nově kvalifikován též jako zločin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a), b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Navýšení trestu o jeden rok odráží podle státního zástupce rozšíření trestní odpovědnosti o další zločin a nepředstavuje žádný exces při ukládání trestu.
20. V další části dovolací argumentace, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný zpochybňuje rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Tomu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho odvoláním, v důsledku čehož v napadeném rozsudku absentuje výrok, z něhož by bylo zřejmé, jak s tímto opravným prostředkem naložil. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V nyní posuzované věci je procesní situace specifická. Při hodnocení výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nelze ponechat bez zřetele skutečnost, že tento soud rozhodoval opětovně poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu zrušeno z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného. Rozsah nového projednání věci byl proto vymezen právě obsahem kasačního rozhodnutí a závazným právním názorem v něm vysloveným. Zároveň nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud v citovaném usnesení odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Toto dovolání přitom představovalo pokračování obhajoby uplatněné již v odvolacím řízení, v němž Vrchní soud v Praze dříve odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Za této popsané situace proto podle státního zástupce nebyl po vrácení věci dán prostor k opětovnému otevírání námitek, které byly již předmětem odvolacího i následného dovolacího přezkumu a o nichž bylo materiálně rozhodnuto. Předmětem nového řízení před Vrchním soudem v Praze byly toliko otázky vyvolané kasačním zásahem Nejvyššího soudu, tedy doplnění právní kvalifikace skutku o zločin maření spravedlnosti a nově navazující rozhodnutí o trestu. Z tohoto pohledu nelze absenci nového, samostatného výroku o odvolání obviněného hodnotit jako vadu zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který by měl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou. Vytkl mu, že argumentaci jeho dovolání dílem zlehčoval a dílem nevyčerpal. Nerozporoval, že Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat své vlastní rozhodnutí, upozornil ovšem, že to platí jen při nezměněných skutkových okolnostech a za nezměněné právní situace.
23. Zdůraznil, že jádro jeho námitek spočívá ve sporu, který z časově účinných trestních zákonů měl být použit a odmítl argumentaci státního zástupce, že odvolací soud vždy mínil trestní zákoník účinný do 31. 12. 2025 a pouze u některých právních kvalifikací opomněl uvést tuto časovou značku. Uzavřel, že odvolací soud neaplikoval zákon jako celek a svůj postup ani nijak nevysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Státnímu zástupci vyčetl, že postupoval ve svém vyjádření k dovolání stejně, neboť se soustředil na otázku, zda podvodné jednání zůstalo i po novelizaci trestné se stejnou trestní sazbou, ačkoli tím se otázka příznivosti té či oné hmotněprávní právní úpravy nevyčerpává, neboť příznivost úpravy je třeba posuzovat z hlediska jak zvláštní, tak i obecné části zákona. Nelze proto vystačit jen s porovnáním trestních sazeb, ale je nutno srovnávat tresty, které by pachateli podle jedné i druhé právní úpravy byly za konkrétních posuzovaných okolností uloženy. Takto obviněný argumentoval s požadavkem na užití právní úpravy účinné od 1. 1. 2026 před odvolacím soudem, který však jeho námitky ignoroval a ve věci tedy absentuje soudní dialog, v rámci něhož by obviněný dostal odpověď na svou argumentaci. Tu pominul i státní zástupce ve svém vyjádření, neboť ji nepřiléhavě posoudil jako výhrady proti druhu a výměře trestu, ačkoli jde o námitku, kterou obviněný brojí proti chybné aplikaci § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud k této argumentaci ani nenastínil směr svých úvah, pak je těžko může nahradit dovolací soud.
24. Obviněný dále státnímu zástupci vytkl, že nepochopil jeho výhrady ke zostření souhrnného trestu. Obviněný nesporuje oprávněnost ukládání souhrnného trestu, ale podstatou jeho výhrad je, že souhrnný trest byl ukládán k výroku, jímž bylo rokycanským rozsudkem upuštěno od souhrnného trestu na základě schválené dohody o vině a trestu. Její podstatou bylo, že původní pětiletý trest odnětí svobody nebude navyšován, a pouze za této podmínky obviněný v tamní věci rezignoval na svou obranu. Odvolací soud však podstatu této dohody nerespektoval a zostřil dříve vyměřený trest odnětí svobody z 5 na 6 let, kdy hlavním důvodem tohoto zostření bylo i trestání za skutek řešený rokycanským rozsudkem. Samotné přidání nové právní kvalifikace nynějšího skutku coby trestného činu maření spravedlnosti totiž nijak podstatu skutku nezměnilo, navíc v odvolacím řízení přibyly nové polehčující okolnosti v podobě upřímné lítosti a doznání, a jediným relevantním důvodem pro navýšení trestu z 5 na 6 let se tak jeví odsouzení rokycanským rozsudkem. Odvolací soud tak jednal v rozporu s uzavřenou dohodou o vině a trestu, kterou zcela narušil a dovolateli vzal jakoukoli možnost se bránit, v důsledku čehož se obviněný cítí být podveden státem. Dovolatel uzavřel, že odvolací soud měl sice souhrnný trest uložit, ovšem při jeho výměře neměl k trestnému činu z rokycanského rozsudku přihlížet.
25. Obviněný rovněž v zásadě zopakoval svou dovolací argumentaci k chybějícímu výroku odvolacího rozhodnutí ohledně jím podaného odvolání.
26. V replice konečně snesl další výtky k formulaci právních vět. Jde o novou argumentaci rozšiřující po uplynutí dovolací lhůty původní rozsah dovolacích námitek (na což obviněný sám korektně i upozornil), kterou vzhledem k době jejího uplatnění zde netřeba rozvádět, neboť Nejvyšší soud na ni nemůže věcně nijak reagovat (viz § 265f odst. 2 tr. ř.).
III. Přípustnost dovolání
27. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
28. Stojí za zmínku, že dovolání je přípustné nejen formálně, ale s ohledem na vymezení dovolacích námitek též materiálně. Obviněný totiž nyní neopakuje žádnou z námitek svého dřívějšího dovolání, které již byly v rámci předchozího rozhodování Nejvyšším soudem posouzeny a jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1086/2021).
29. Naproti tomu, jak naznačeno již shora, za nepřípustné je třeba pokládat námitky k formulacím právních vět, které obviněný uplatnil až po uplynutí dovolací lhůty (29. 5. 2026) ve své replice (podané Nejvyššímu soudu dne 18. 7. 2026). Podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Pojem ůvody dovolání podle tohoto ustanovení přitom nelze vykládat jen z hlediska formálního (tedy jako jednotlivé dovolací důvody katalogizované v § 265b tr. ř.), nýbrž i materiálního (tedy jako konkrétní námitky, o které dovolatel opírá naplnění některého formálního dovolacího důvodu ve smyslu § 265b tr. ř.). Tak jako tedy není přípustné po uplynuté dovolací lhůtě dovolání „doplnit“ o další dovolací důvod ve formálním slova smyslu (důvod uvedený pod některým z písmen § 265b odst. 1 tr. ř.), tak stejně nelze po uplynutí dovolací lhůty rozšířit již uplatněný dovolací důvod v materiálním slova smyslu o další námitky, které v dovolání učiněném v dovolací lhůtě nezazněly. Opačný výklad by vedl k destrukci charakteru dovolání coby mimořádného opravného prostředku, neboť by rozvolňoval prvek koncentrace řízení k zákonem stanovenému momentu uplynutí dovolací lhůty. To by z dovolání nepřípustně činilo standardní třetí stupeň opravného řízení, v němž lze argumentaci měnit či rozšiřovat až do okamžiku odebrání se druhostupňového soudu k závěrečné poradě.
30. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v rámci podaného dovolání se lze zaobírat toliko námitkami vznesenými obviněným v původním dovolání, a to v té kvalitě a konkretizaci, v jaké tam byly vzsneseny. Naopak námitky k formulaci právních vět rozvedené až v replice představují materiální změnu (resp. rozšíření) dovolacích důvodů, která je podle § 265f odst. 2 tr. ř. zapovězená. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 555/2024 i 4 Tdo 1399/2019 a na posledně uvedené navazující rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 692/20.
IV. Důvodnost dovolání
31. Obviněný fakticky založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], a - v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
32. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal námitky stran chybějícího výroku opodstatněnými, přistoupil k mezitímnímu rozhodnutí směřujícímu k nápravě této vady. V rámci takového rozhodnutí by pak bylo předčasným námitky kategorizované dovolatelem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vypořádávat, neboť tak se stane, až bude toto dovolání znovu předloženo dovolacímu soudu poté, co odvolací soud rozhodne o chybějícím výroku.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
33. Pod tento dovolací důvod spadá námitka obviněného k chybějícímu výroku odvolacího rozsudku a současně jde o námitku důvodnou. Jak je patrné z výše popsané geneze této trestní věci, kasačním zásahem Nejvyššího soudu bylo zrušeno odvolací usnesení ohledně obviněného v části, která se jej dotýká. Kasační výrok tedy nebyl formulován zúženě, např. tak, že se odvolací usnesení zrušuje jen v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného. Pokud by tomu tak bylo, pak by předmětem tzv. druhého kola odvolacího řízení bylo skutečně jen odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného a nynější výrok odvolacího soudu by byl úplný a vyčerpávající předmět řízení. K takovému omezení kasačního zásahu však Nejvyšší soud nepřistoupil a předmětem navazujícího (druhokolového) odvolacího řízení bylo jak odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, tak odvolání obviněného samotného. To platí i přes to, že osud odvolání obviněného byl do značné míry předurčen výsledkem prvého dovolacího řízení (sp. zn. 11 Tdo 1086/2025), v němž jeho námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí
34. Důvodná námitka chybějícího výroku nevyžaduje kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť tento nedostatek lze zhojit doplněním chybějícího výroku. Proto Nejvyšší soud k tomuto dovolání takový postup odvolacímu soudu přikázal. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
35. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, aby věc pro další řízení přikázal jinému odvolacímu senátu.
36. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k přerušení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresoval Nejvyššímu soudu, zabýval se jím však i soud prvého stupně, který nedospěl k potřebě učinit návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud proto nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)přerušení výkonu rozhodnutí podle posledně citovaného ustanovení. Dovolatelův podnět tak Nejvyšší soud vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., nerozhodl však o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal zákonné důvody. Za této situace rovněž nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
VI. Další řízení
37. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby rozhodl o chybějícím výroku týkajícím se odvolání, které podal obviněný proti rozsudku prvostupňového soudu. K takovému rozhodnutí nechť nařídí veřejné zasedání, v němž naváže na procesní úkony odvolacího řízení již provedené jednak ve veřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2025 (stran obou odvolání podaných ohledně obviněného J.) a jednak ve veřejném zasedání dne 3. 3. 2026 (stran odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného).
38. Rozhodnutí o chybějícím výroku nechť následně prvostupňový soud doručí všem oprávněným osobám. Po uplynutí nové dovolací lhůty, jež poběží od takového doručení, pak nechť soud prvního stupně věc znovu předloží dovolacímu soudu – buď jen s již podaným dovoláním ze dne 15. 5. 2026 (č. l. 827), které kromě námitky chybějícího výroku nebylo tímto rozhodnutím dovolacího soudu věcně vypořádáno, anebo též i s doplněním stávajícího dovolání obviněného, popř. s „novým“ dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, pokud budou taková některou z oprávněných osob podána proti již nechybějícímu výroku odvolacího rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).