Plný text
11 Tdo 620/2026-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného R. B., podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 7 To 34/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 86/2025, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 7 To 34/2026, a to v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění: I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 T 86/2025-79, byl obviněný R. B. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 5. 6. 2025 v době kolem 08:00 hodin v XY, okres XY, na adrese XY v 1. patře bytového domu č. p. XY vykopl vstupní dveře do bytu č. 2 své bývalé družky S. S., která mu nechtěla dveře otevřít, a přes její nesouhlas vstoupil do jejího bytu, kde nic neodcizil ani nepoškodil, chtěl vidět jejich společné děti, které však doma nebyly, a řešit jejich vzájemný vztah, aby se k sobě vrátili, po nějakou dobu z bytu odmítal odejít, což učinil sám až poté, co mu poškozená sdělila, že zavolá svého otce.
3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Lounech následně podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. V rámci řízení o odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 3. 2026, č. j. 7 To 34/2026-171, tak, že se podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obviněného.
II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2026, č. j. 7 To 34/2026-171, napadla dovoláním podaným v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupkyně (dále též pouze „státní zástupkyně“ nebo „dovolatelka“), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť podle jejího mínění bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Státní zástupkyně připomněla, že obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak odvolací soud trestní stíhání zastavil podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním ze strany poškozené S. S., družky obviněného, které bylo odvolacímu soudu doručeno společně s odůvodněním odvolání.
6. Dovolatelka rozporovala správnost tohoto závěru s tím, že poškozenou nebyla pouze uvedená družka obviněného, nýbrž také tři její nezletilé děti žijící v dotčeném obydlí, jejichž domovní svoboda měla být jednáním obviněného rovněž porušena. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, podle nějž mají u trestného činu porušování domovní svobody postavení poškozených všechny osoby oprávněně bydlící v obydlí, do něhož pachatel neoprávněně vnikl. Odvolací soud proto podle jejího názoru pochybil, pokud vyšel pouze ze zpětvzetí souhlasu jednou z poškozených osob a aplikoval § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž zohlednil postavení dalších poškozených.
7. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že souhlas s trestním stíháním nebyl ve vztahu ke všem těmto osobám vyžadován. Jedna z nezletilých nebyla dcerou obviněného, proto není jejího souhlasu třeba, zatímco další dvě děti byly mladší patnácti let, takže ani jejich souhlas s trestním stíháním nebyl podle § 163a odst. 1 písm. c) tr. ř. potřebný. Dovolatelka proto spatřovala rozpor v tom, že odvolací soud dovodil nepřípustnost trestního stíhání pouze ze zpětvzetí souhlasu jednou poškozenou osobou, ačkoli skutek zasahoval více osob oprávněně bydlících v obydlí a jejich procesní postavení takovému závěru neodpovídalo. K tomu doplnila, že ze znění ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. plyne, že je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas jednoho z nich.
8. Dovolatelka současně poukázala na to, že již ze skutkové věty lze dovodit, že se v případě jeho dětí jednalo o osoby obývající předmětnou domácnost, jelikož obviněný do bytu vstoupil s úmyslem je vidět, byť se v bytě v předmětný okamžik nenacházely. Přestože tyto osoby nebyly ve výroku rozsudku soudu prvního stupně výslovně označeny jako poškození, nic nebránilo tomu, aby odvolací soud skutková zjištění v tomto směru doplnil a zpřesnil. Dovolatelka v této souvislosti zdůraznila, že takový postup by nepředstavoval porušení zákazu změny k horšímu podle § 259 odst. 4 tr. ř., neboť by nevedl ke změně právní kvalifikace skutku, k rozšíření trestné činnosti ani ke zhoršení postavení obviněného (k tomuto viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2025), nýbrž pouze k promítnutí skutečností, které již byly z obsahu spisu patrné a které soud prvního stupně považoval za prokázané, avšak nevyjádřil je ve skutkové větě svého rozhodnutí. Uvedené doplnění by podle dovolatelky představovalo toliko zpřesnění skutkového popisu významné pro posouzení otázky okruhu poškozených a podmínek trestního stíhání.
9. Jednání obviněného tak podle státní zástupkyně nadále vykazuje znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odvolací soud měl namísto zastavení trestního stíhání doplnit dokazování a ve věci meritorně rozhodnout. Naopak zastavením trestního stíhání druhostupňový soud zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i na ně obsahově navazující rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
10. Obviněný prostřednictvím svého obhájce k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že nesouhlasí se závěry dovolatelky, podle nichž byly poškozenými vedle S. S. také tři nezletilé děti. Zpětvzetí jejího souhlasu s trestním stíháním tak založilo nepřípustnost trestního stíhání. Obviněný především zdůraznil, že odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vyjádřeného ve skutkové větě rozsudku. Z ní plyne pouze to, že obviněný vstoupil proti vůli S. S. do jejího bytu, přičemž společné děti se v době skutku v bytě nenacházely. Skutková zjištění neobsahují žádný závěr o tom, že by jednáním obviněného byla dotčena práva nezletilých dětí, že by byly skutku přítomny, byly jeho svědky nebo že by jim vznikla jakákoli újma. Odvolací soud tak podle obviněného správně vycházel z procesního stavu věci, v němž byla po celou dobu řízení za poškozenou považována pouze S. S.
11. Ve vztahu k judikatuře, na kterou dovolatelka odkazovala, obviněný rozporoval závěr, že každá osoba bydlící v obydlí se automaticky stává poškozeným ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. Poukázal na to, že procesní postavení poškozeného předpokládá existenci konkrétní újmy způsobené trestným činem. Dovolatelka však podle jeho názoru nijak nevysvětlila, jaká majetková či nemajetková újma měla jednotlivým nezletilým dětem vzniknout. Sama skutečnost, že v bytě bydlely, proto podle obviněného nepostačuje k závěru, že jim náleželo postavení poškozených, zvláště když v době skutku nebyly v obydlí přítomny.
12. Obviněný dále namítl, že dovolání vychází ze skutečností, které nebyly předmětem dokazování ani součástí skutkových zjištění soudů. Poukázal na to, že sama dovolatelka připouští potřebu doplnění dokazování, opatření dalších důkazů a ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým dětem. Tím podle něj fakticky potvrzuje, že skutkový základ pro její právní závěry nebyl v době rozhodování odvolacího soudu vytvořen. Dovolací argumentaci proto považoval za polemiku s rozsahem dokazování a skutkovými závěry, nikoli za relevantní námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
13. Obviněný současně zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení byla za poškozenou považována výhradně S. S. Jak již bylo zmíněno, nezletilé děti nevystupovaly v řízení jako poškození, nebyly zastoupeny kolizním opatrovníkem, neuplatňovaly žádná procesní práva ani vůči nim orgány činné v trestním řízení takto nepostupovaly. Konstrukce dalších poškozených osob se podle něj objevila až poté, co S. S. vzala souhlas s trestním stíháním zpět, což považuje za postup odporující principu právní jistoty.
14. V závěru vyjádření obviněný setrval na stanovisku, že odvolací soud správně vycházel ze skutkových zjištění obsažených v rozsudku soudu prvního stupně i ze skutečnosti, že osoba, jejíž souhlas byl podle dosavadního průběhu řízení pro vedení trestního stíhání rozhodný, tento souhlas účinně vzala zpět. Má proto za to, že byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně nepovažuje za důvodné a navrhnul jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, případně jej zamítnout podle § 265j tr. ř.
III.Přípustnost dovolání
15. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněného, splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatelkou vznesené dovolací námitky jsou nejen věcně podřaditelné pod jí detekovaný důvod dovolání, ale navíc je namístě je z níže rozvedených důvodů shledat zcela důvodnými.
17. Ze spisového materiálu plyne, že obviněný byl prvostupňovým soudem odsouzen za spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čehož se dopustil zjednodušeně řečeno tak, že vykopl vstupní dveře do bytu své bývalé družky S. S., která mu nechtěla dveře otevřít, a přes její nesouhlas vstoupil do jejího bytu, kde nic neodcizil ani nepoškodil, chtěl vidět jejich společné děti, které však doma nebyly, a řešit jejich vzájemný vztah, aby se k sobě vrátili, po nějakou dobu z bytu odmítal odejít, což učinil sám až poté, co mu poškozená sdělila, že zavolá svého otce. Soud druhého stupně ovšem podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného, tedy z důvodu, že mu bylo doručeno společně s odvoláním obviněného také zpětvzetí souhlasu poškozené S. S. s trestním stíháním obviněného.
18. Nejvyšší soud připomíná, že souhlas poškozeného, který je ve vztahu k pachateli osobou, vůči níž by měl právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. (tzn. příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner nebo druh anebo jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní), je podle § 163 odst. 1 tr. ř. podmínkou pro zahájení a pokračování ve vedení trestního stíhání u trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku. Pokud je poškozených více, postačí souhlas i jen jednoho z nich.
19. Nejen s ohledem na dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, je za poškozené nutno považovat i tři nezletilé děti, které ve společné domácnosti s poškozenou S. S. žily. Právní věta, která z předmětného rozsudku vzešla, udává: „Při posuzování podmíněnosti trestního stíhání vedeného pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (dnes § 178 tr. zákoníku) souhlasem poškozeného podle § 163a odst. 1 tr. ř. je nutno vzít v úvahu, že v případě uvedeného trestného činu mají postavení poškozeného podle § 43 odst. 1 tr.ř. všechny osoby, které oprávněně bydlí v obydlí, do něhož pachatel vnikl.“.
20. Pokud souhlas s trestním stíháním odvolala poškozená S. S., je třeba souhlas s trestním stíháním zkoumat u dalších osob, které žily v daném obydlí, a jsou tudíž poškozenými, přičemž postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Dětmi obývajícími společné obydlí s poškozenou S. byli AAAAA (pseudonym) (v době spáchání skutku 7letý), BBBBB (pseudonym) (v době spáchání skutku 12letá), a CCCCC (pseudonym) (v době spáchání skutku 16letá). Podmínka souhlasu s trestním stíháním obviněného se ale neuplatní v případě AAAAA a BBBBB, biologických dětí obviněného, jelikož podle § 163a odst. 1 písm. c) tr. ř. se souhlas poškozených mladších patnácti let nevyžaduje. To samo o sobě stačí pro pokračování vedení trestního stíhání obviněného.
21. Ačkoli soudy nezjišťovaly, zda poškozená CCCCC, šestnáctiletá v době spáchání skutku, považuje obviněného za osobu uvedenou v § 100 odst. 2 tr. ř., a zda byl proto k trestnímu stíhání zapotřebí její souhlas, nemůže mít tato okolnost na výsledek řízení vliv. Jak bylo uvedeno výše, mezi poškozenými byly rovněž děti mladší patnácti let, u nichž se souhlas (ať již udělený jimi samotnými nebo prostřednictvím jejich zákonného zástupce či opatrovníka) nevyžaduje. Již tato skutečnost sama o sobě vylučuje zastavení trestního stíhání, a to i přes zpětvzetí souhlasu poškozené S. S.
22. Státní zástupkyně ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. proto oprávněně namítla, že odvolací soud rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
23. Nejvyšší soud považuje za vhodné reagovat také na námitky uvedené obviněným ve vyjádření k dovolání státní zástupkyně. Obviněný tvrdí, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96) nelze vykládat tak, že každá osoba bydlící v obydlí se bez dalšího a automaticky stává poškozeným ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. bez ohledu na okolnosti konkrétního případu. Poškozeným je totiž podle § 43 odst. 1 tr. ř. osoba, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, případně na jejíž úkor se pachatel obohatil. Tato konstrukce obviněného ale odporuje samotné podstatě trestného činu porušování domovní svobody. Objektem trestného činu porušování domovní svobody je domovní svoboda ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod, tedy nedotknutelnost obydlí. Jedná se o součást práva na soukromí, přičemž právo na nedotknutelnost obydlí cílí na ochranu soukromí jednotlivce v prostorové dimenzi (srov. Kokeš, Marian. Čl. 12 [Nedotknutelnost obydlí]. In: Husseini, Faisal, Bartoň, Michal, Kokeš, Marian, Kopa, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 1. Dostupné na beck-online.cz.).
24. Objektivní stránka trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v neoprávněném vniknutí do obydlí jiného nebo v neoprávněném setrvání v tomto obydlí. Nezáleží přitom na způsobu, jakým tak pachatel učiní, ani na tom, zda to učiní s vědomím uživatele (proti jeho vůli), anebo bez jeho vědomí (například při bytové krádeži provedené v době, kdy poškozený není ve svém bytě). (srov. Ščerba, Filip, Kalvodová, Věra. § 178 [Porušování domovní svobody]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 2. Dostupné na beck-online.cz.).
25. Závěr, že nezáleží na skutečnosti, zda se uživatel obydlí v danou chvíli v tomto obydlí nachází či nikoli, je možno demonstrovat i na judikatuře, např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1437/2003, podle kterého se trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zákona (dnes § 178 odst. 1 tr. zákoníku) může pachatel dopustit i tehdy, jestliže neoprávněně vnikne do cizího domu nebo bytu, který je dočasně neobydlen v důsledku přírodní katastrofy (např. povodní), nebo také na rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gillow proti Spojenému království ze dne 24. 11. 1986, stížnost č. 9063/80, § 46, v němž soud uzavřel, že ochrany obydlí požívá i dům dlouhodobě neužívaný jeho vlastníky, jestliže si jej ponechali ve vlastnictví, hodlali se do něj vrátit a udržovali jej k tomuto účelu.
26. Z uvedeného plyne, že není rozhodné, zda se osoba v době jednání pachatele v obydlí nachází či nikoli, do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu obydlí je zasaženo nehledě na její fyzickou přítomnost. Poškozenou v předmětné věci proto není pouze S. S., nýbrž všechny osoby, které v předmětné době obydlí fakticky užívají, tedy i její tři nezletilé děti, neboť obviněný porušením nedotknutelnosti jejich obydlí zasáhl do jejich práva na soukromí.
27. Skutečnost, že nezletilým soudy nepřiřkly odpovídající procesní postavení, nemůže vyvinit obviněného ze spáchání trestného činu. Je pravdou, že skutková věta neobsahuje přesné informace o poškozených, jelikož jako poškozená je označená pouze S. S. Z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu (konkrétně vyjádření poškozené S. S. zaznamenané v úředním záznamu Policie České republiky z výjezdu hlídky přivolané do bytu poškozené, viz bod 4 rozsudku soudu prvního stupně) nicméně vyplývá, že obydlí užívaly také její tři nezletilé děti. Tento důkaz byl proveden před soudem.
28. Jak správně poznamenala dovolatelka, druhostupňový soud měl upravit skutkovou větu tak, aby odpovídala závěrům, které prvostupňový soud přijal a odrazil je v odůvodnění svého rozsudku. Namítá-li obviněný, že návrhu státní zástupkyně na změnu rozhodnutí nelze vyhovět, neboť soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení, je třeba uvést, že skutkový stav byl soudem prvního stupně řádně zjištěn. Jeho pochybení nespočívá v nedostatečných skutkových zjištěních, nýbrž v tom, že tato zjištění nebyla zcela promítnuta do formulace skutkové věty rozhodnutí. I toto pochybení lze překlenout, a to s odkazem na § 259 odst. 3 tr. ř., když odvolací soud může sám ve věci rozsudkem rozhodnout, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn a změněn. V této chvíli měl tedy odvolací soud vážit, zda lze z provedených důkazů dospět k závěru, že je poškozených vícero, anebo zda je k tomu zapotřebí doplnit dokazování, ať již například výslechem S. S., která referuje o tom, že v bytě žila se svými dětmi, případně lustrací centrální evidence obyvatel ke zjištění trvalého bydliště nezletilých.
29. Na základě výše uvedených okolností lze tedy shrnout, že Krajský soud v Ústí nad Labem v nyní posuzované věci nesprávně vyhodnotil podmínku souhlasu poškozených s trestním stíháním obviněného. V návaznosti na to nesprávně, resp. nejméně předčasně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného.
V. Způsob rozhodnutí
30. Nejvyšší soud shledal, že v předchozím řízení nebyly dány důvody pro postup odvolacího soudu podle § 257 odst. 2 tr. ř., neboť výše popsaná okolnost neodůvodňovala zastavení trestního stíhání. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně je tedy důvodné, jelikož bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, z důvodů shora uvedených. Nejvyšší soud svým usnesením napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu projednání a rozhodnutí.
VI. Další řízení
31. Tímto rozhodnutím se daná věc vrací zpět do stadia řízení před soudem druhého stupně. Úkolem odvolacího soudu tedy bude, aby vyhodnotil, zda z již provedeného dokazování lze spolehlivě uzavřít, že dotčený byt obývaly nejméně i nezletilé děti mladší 15 let. Pokud ne, bude na něm, aby dokazování doplnil a svá zjištění patřičně promítl do popisu skutku. Skutek pak nechť posoudí ve světle § 163a odst. 1 písm. c) tr. ř. a v návaznosti na to vyhodnotí, zda je v dané fázi řízení vůbec potřebné zajišťovat těmto dalším poškozeným kolizního opatrovníka anebo zda lze ve věci bez dalšího rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů
soudce