Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

11 Tdo 777/2026

Téma · generováno AIPronesení psychotropních léků do věznice

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 10. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.777.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Subsidiarita trestní represe

Shrnutí · generováno AI

Odsouzený podle soudu z věznice řídil pokus o pronesení sedmi tablet Suboxonu při návštěvě. Nejvyšší soud potvrdil, že takové plánované a utajené jednání bylo závažným mařením účelu výkonu trestu, a dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Za „závažné jednání“ podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2025 lze považovat organizované opatření a skryté pronesení sedmi tablet s buprenorfinem do věznice odsouzeným v řídící roli; takové jednání narušuje převýchovný proces a maří účel trestu, i při nízkém množství účinné látky. Subsidiarita trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku se neuplatní, nejde-li o čin pod spodní hranicí typové trestnosti.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ze všech těchto hledisek je třeba s ohledem na zjištěné okolnosti provázející výkon trestu jednání obviněného považovat za natolik „závažné“, že jím již byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 [když od 1. 1. 2026 je tato alternativa skutkové podstaty označeného přečinu v identickém znění zařazena pod bodem j) téhož odstavce předmětného ustanovení] .
    Zobrazit v textu
  • Závažnost tohoto jednání přitom nikterak nesnižuje ani nízké množství účinné látky obsažené v lécích, o jejichž získání obviněný usiloval, neboť se v prostředí věznice nejedná o množství jakkoli bagatelní a obviněný zásadním způsobem porušil zákaz daný pravidly pro výkon trestu odnětí svobody, což se projevilo v nerespektování povinností, jež byly na něho jako vězně kladeny.
    Zobrazit v textu
  • Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

11 Tdo 777/2026-243

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2026 dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, č. j. 9 To 61/2026-200, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 75/2025, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 1 T 75/2025, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku [pozn. Nejvyššího soudu: od 1. 1. 2026 je tato alternativa skutkové podstaty označeného přečinu v identickém znění zařazena pod bodem j) téhož odstavce předmětného ustanovení], spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině i výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 9 To 61/2026, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně se obviněný J. H. shora uvedené trestné činnosti dopustil společně se spoluobviněnou M. Ř. (dále též jen „spoluobviněná“) v podstatě tím, že:

v přesně nezjištěné době, nejméně od 16. 11. 2024 do 23. 11. 2024, jakožto odsouzený vykonávající v té době trest odnětí svobody ve Věznici Vinařice v okrese Kladno, prostřednictvím telefonních hovorů ve vězeňském telefonním systému BVfon neoprávněně organizoval distribuci omamných a psychotropních látek do věznice, v úmyslu zajistit si tyto látky nejméně pro vlastní potřebu, tím způsobem, že požádal svou družku M. Ř. o opatření drog, konkrétně o 7 tablet léku Suboxone s instrukcemi, ať tablety uschová do prezervativu, který pronese přes vstupní kontrolu na plánovanou návštěvu dne 23. 11. 2024 do Věznice Vinařice a při návštěvě mu prezervativ s tabletami předá z úst do úst a on jej následně spolkne a takto s sebou pronese z návštěvy zpět do ubytovacích prostor Věznice Vinařice, přičemž dne 23. 11. 2024 ve 13:20 hodin byl u M. Ř. během vstupní prohlídky na strážním stanovišti č. 1 nalezen zauzlovaný prezervativ s obsahem tablet, kdy následnou chemickou expertízou bylo zjištěno, že v zauzlovaném prezervativu se nacházelo celkem 7 ks bílých hexagonálních tablet léku Suboxone o celkové hmotnosti 2,8098 gramů, ve kterých byla prokázána přítomnost látky buprenorfin v celkovém množství 56 mg, přičemž látka buprenorfin je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaném na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

1. Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 9 To 61/2026, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 1 T 75/2025, napadl obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil ve všech výrocích týkajících se jeho osoby. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, přičemž bylo zároveň rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

2. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že stěžejním důkazem pro závěr o jeho vině byly telefonní hovory mezi jeho osobou a spoluobviněnou M. Ř., obsahující také světský argot, který je odlišný od romštiny, je proměnlivý a kontextový. Z tohoto důvodu navrhla obhajoba výslech tlumočníka Mgr. Rubena Pellara, Ph.D., a to k podstatným otázkám stran toho, jakým způsobem tlumočník rozlišoval romštinu od tzv. světštiny, zda má odbornou kompetenci ke světskému argotu, jakou metodologii při překladu smíšené komunikace použil, jaká je míra jistoty u sporných výrazů a zda připouští alternativní významy klíčových pasáží, zejména pokud jde o výrazy „mihaji“, „gumáky“, „pneumatiky“, „válečky“ a „ševengráci“. Podle obviněného v nyní posuzované věci nebyla splněna žádná z podmínek pro neakceptování tohoto důkazního návrhu, jelikož otázka správnosti, metodiky a významových alternativ překladu měla přímou relevanci k rozhodným skutkovým zjištěním. Výslech tlumočníka byl způsobilý tato zjištění ověřit nebo zpochybnit. Okresní soud v Kladně tedy pochybil, pokud tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný.

3. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav, obviněný dále namítl existenci zjevného rozporu mezi nimi a obsahem provedených důkazů. Podle dovolatele totiž soudy nižších stupňů pominuly, že v řízení existovala racionální alternativní verze, podle níž spoluobviněná do věznice nesla své vlastní substituční léky, které jí byly předepisovány. Komunikace z nahrávek telefonních hovorů se pak mohla týkat způsobu, jak s těmito léky nakládat a jak je užívat. Obviněný v hlavním líčení při přehrávání telefonních hovorů vysvětloval jejich alternativní význam odpovídající této verzi a tyto výklady nebyly v rozsudku vyvráceny konkrétní analýzou jednotlivých nahrávek. Shoda mezi hovory a nálezem tablet může být vysvětlena tím, že spoluobviněná uvedla, že si dávky balí po sedmi a že jde o její léky, což odpovídá zjištěním soudů. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestných činů tedy byla učiněna bez odstranění zásadní interpretační nejistoty a bez provedení důkazu, který byl k jejímu odstranění navržen.1.

2. Dalšími svými námitkami obviněný rozporoval závěr o spáchání trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o tom, že zosnoval a řídil jednání spoluobviněné, byl totiž podle dovolatele vystavěn převážně na procesně neověřené interpretaci telefonické komunikace a na její shodě s pozdějším nálezem léků. Soudy nižších stupňů nadto neprovedly dostatečné rozlišení mezi tím, zda hovořil nevhodně či zmateně o léčbě a zacházení s léky spoluobviněné, nebo zda skutečně řídil její trestnou činnost.

3. Obviněný následně namítl nesprávné hmotněprávní posouzení subjektivní stránky, které je podle něj založeno tím, že soudy nižších stupňů rezignovaly na prověření významných okolností, jelikož odmítly jím navrhovaný výslech vychovatelů, směřující ke zpochybnění záměru získat přípravek Suboxone do věznice. Obviněný k danému poukazuje na skutečnost, že od počátku tvrdil, že léky nebyly určeny pro něj, sám omamné a psychotropní látky neužívá, nebyl ve věznici pozitivně testován na jejich přítomnost, nebyly u něj nalezeny zakázané látky a předmětná komunikace se týkala zdravotního stavu a substituční léčby spoluobviněné. Jestliže tedy obhajoba navrhovala důkazy směřující právě ke zpochybnění tohoto motivu a úmyslu, nešlo o důkazy bez relevance, nýbrž o důkazy vztahující se k jednomu z rozhodných znaků skutkového děje. 4. Obviněný zároveň namítl, že již před soudem prvního stupně vznesl argumentaci stran nutnosti posoudit společenskou škodlivost svého jednání a uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Navzdory tomu ovšem soudy nižších stupňů řádně neposoudily, zda individuální okolnosti případu odůvodňují použití trestní represe v rozsahu, v jakém byla použita, a to s ohledem na léčebný charakter přípravku, který není klasickou pouliční drogou. Dále pak nebylo zohledněno množství tohoto přípravku, jeho vztah ke spoluobviněné a neprokázání jeho distribuce dalším osobám. V tomto kontextu obviněný poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 Tdo 25/2024, podle nichž sice není stran látky buprenorfin ustanovením § 283 odst. 1 tr. zákoníku stanoveno žádné minimální množství omamné nebo psychotropní látky, nicméně v určitých případech je nutné zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu s ohledem na subsidiaritu trestní represe, zejména druh a účinnost látky, způsob nakládání, její množství, způsobilost ovlivnit psychiku člověka nebo ohrozit jeho zdraví a pohnutky jednání.

5. Obviněný konečně namítl též nesprávné právní posouzení přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jelikož pro právní závěr o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nestačí obecná teze, že jakýkoli kontakt odsouzeného s psychotropní látkou ve věznici narušuje účel výkonu trestu. Podle obviněného bylo třeba konkrétně posoudit, zda zjištěný skutek, zejména s ohledem na množství látky, vztah ke spoluobviněné a neprokázání další distribuce, skutečně dosahoval intenzity „závažného jednání“, které maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnuti. Soudy nižších stupňů současně zcela nedostatečným způsobem odůvodnily, v čem konkrétně měla spočívat kvalifikovaná intenzita maření účelu trestu nad rámec tvrzeného neoprávněného nakládání s psychotropní látkou.

6. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 9 To 61/2026, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 1 T 75/2025, a to ve výrocích týkajících se jeho osoby, a následně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.1.

2. K dovolání obviněného zaslala své písemné stanovisko ze dne 4. 8. 2026, č. j. 1 NZO 598/2026-10, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně konstatuje, že totožně formulované námitky uplatňoval dovolatel již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž ty se s těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí je vypořádaly. Státní zástupkyně se pak s nosnými body jejich argumentace ztotožňuje a konstatuje, že Okresní soud v Kladně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. 3. Konkrétně k námitkám obviněného státní zástupkyně uvádí, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Pokud se jedná o dovolatelem navrhované důkazy, je zjevné, že se s jejich neprovedením vypořádal krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž státní zástupkyně se s jeho závěry ztotožňuje a poukazuje na existenci řady přímých a nepřímých důkazů, které společně tvoří ucelený řetězec zcela jednoznačně směřující k závěru o prokázání skutku, pro nějž byl obviněný postaven před soud a následně i odsouzen. Jednání obviněného tak bylo podle státní zástupkyně provedenými důkazy zcela prokázáno, když za naprosto přiléhavou považuje i použitou právní kvalifikaci daného skutku.

4. Závěrem svého vyjádření s ohledem na výše uvedené státní zástupkyně shrnula, že má ve shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Za tohoto stavu proto navrhla, aby takto podané dovolání obviněného Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

5. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř.1.

2. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

3. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným J. H. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

4. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím výslovně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

5. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná). 6. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 1.

2. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný ve svém podání rovněž výslovně odkázal, je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo ač byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. V nyní posuzované věci obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě (variantě). 3. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

4. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. H. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně věcně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v rozsahu, jímž brojí proti závěrům soudů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku a namítá nedostatečné posouzení společenské škodlivosti svého jednání s ohledem na možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Naopak prostřednictvím dalších námitek obviněný pouze polemizuje s úplností dokazování a hodnocením provedených důkazů, kterak bylo učiněno soudy nižších stupňů, a tímto způsobem usiluje o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu, přičemž od této vlastní verze následně odvíjí své zbylé námitky, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř.

5. Jde-li o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn v jeho první a třetí alternativě. K první z obviněným namítaných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud úvodem znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 1.

2. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní ty z dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněný J. H. nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Skutkové námitky vznesené obviněným v jeho dovolání se totiž opírají pouze o předložení vlastního hodnocení důkazu v podobě záznamů telefonních hovorů z vězeňského systému BVfon. Na základě toho pak dovolatel označuje za nevyvrácenou svoji obhajobu spočívající v tvrzení, že se obžalobou vymezeného skutku nedopustil, jelikož spoluobviněná M. Ř. si nesla do věznice pouze vlastní léky určené pro její potřebu a on sám ji v tomto ohledu nikterak neúkoloval. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

3. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud toliko v obecné rovině konstatuje, že Okresní soud v Kladně v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém mimořádném opravném prostředku zopakoval své předchozí odvolací námitky mající (v převážné míře) ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil souladné závěry obou soudů nižších stupňů relevantním způsobem rozporovat.1.

2. Nejvyšší soud se přitom se závěry obou soudů nižších stupňů plně ztotožnil. Ačkoli tak za tohoto stavu není třeba, a to již z důvodu procesní ekonomie, tyto závěry opětovně podrobně rekapitulovat, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že z přiloženého spisového materiálu ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněného zejména ze záznamů telefonních hovorů z vězeňského systému BVfon. Ty byly přeloženy tlumočníkem Mgr. Rubenem Pellarem, Ph.D., jelikož v nich obsažená komunikace mezi obviněným a spoluobviněnou M. Ř. byla sice dominantně vedena v českém jazyce, přesto se v ní vyskytly taktéž výrazy z tzv. světského argotu a slovenské romštiny. Obviněný přitom ve svém dovolání nikterak nerozporuje, že v této komunikaci hovořil se spoluobviněnou o léku Suboxone obsahujícím psychotropní látku buprenorfin, o způsobu zabalení jeho tablet do kondomu a následném předání ústy při návštěvě ve věznici. Naopak se fakticky spokojil s poukázáním na skutečnost, že překladem komunikace nebylo možno s jistotou určit význam klíčových pasáží, zejména pokud jde o výrazy „mihaji, gumáky, pneumatiky, válečky a ševengráci“, a bez bližšího odůvodnění uvádí, že nebylo vyloučeno, že se tato komunikace mohla týkat způsobu užívání léku Suboxone spoluobviněnou, které byl tento lék předepisován v rámci její léčby. K danému lze nad rámec poukazu na komplexní hodnotící úvahy soudu prvního stupně ve shodě s tímto dodat, že pokud některý z výrazů tlumočník nemohl přeložit s ohledem na svoji specializaci na romský jazyk, transparentně takové výrazy označil a ponechal je bez překladu. Absence určitého a přesného překladu přitom v žádném ohledu nezkreslovala obsah tohoto usvědčujícího důkazu, v němž je zachycena podrobná komunikace obviněného se spoluobviněnou, kterou dovolatel v období sedmi dnů před její návštěvou ve věznici instruoval, ať dá do řady sedm „kousků“, které přetáhne a natěsno stáhne „gumákama“ do ruličky. Současně spoluobviněnou naváděl k tomu, ať si to dá za prsa, načež jí před vlastní návštěvou uskutečněnou dne 23. 11. 2024 sdělil, ať mu to dá do úst až mu dá pusu. Poté co spoluobviněná vyjádřila nejistotu, ji obviněný uklidňoval, že budou mít na to tři hodiny, že mu to může předat až třeba půjde na záchod. Obviněným tvrzenou nemožnost aplikace ryze jazykového překladu na jím užité výrazy tedy bylo možno překonat logickým výkladem jako v kterýchkoli jiných případech drogové trestné činnosti, v nichž je běžně užíváno konspirativních výrazů, jejichž význam je nutno dovodit z kontextu obsahu komunikace jako takové či z dalších provedených důkazů. Nejvyšší soud se přitom plně ztotožňuje se soudy nižších stupňů v tom, že již z pohledu elementární logiky je podstata obsahu komunikace z vězeňského systému BVfon zřejmá a je vyloučeno, že by se týkala způsobu užívání a přechovávání léčiv spoluobviněnou pro její vlastní potřebu.

3. Skutečnosti zjištěné na základě výše uvedených záznamů telefonních hovorů z vězeňského systému BVfon současně plně zapadly do kontextu dalších důkazů. Konkrétně z výpovědi svědkyně R. Š., příslušnice vězeňské služby, která kontrolovala spoluobviněnou M. Ř. při jejím vstupu do věznice za účelem návštěvy obviněného, vyplynulo, že spoluobviněná byla nervózní a bylo jí nutno opakovat pokyny. Při kontrole pak svírala v ruce předmět, který nechtěla odevzdat s tvrzením, že se jedná o kapesník či kapky do nosu. Až po výzvě k odložení svědkyně identifikovala, že se jedná o lék smotaný ve válečku. Z uvedeného je tedy zjevná snaha spoluobviněné utajit svou snahu o pronesení léčiva obsahujícího psychotropní látku do věznice i poté, co si jmenovaná svědkyně povšimla, že jej spoluobviněná schovává ve dlani. Výpověď této svědkyně přitom odpovídala kamerovému záznamu o vstupu spoluobviněné do prostor Věznice Vinařice a přehledu návštěv z vězeňského informačního systému. Z úředního záznamu o vydání věci a fotografické dokumentace, jakožto i z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie pak vyplynulo, že spoluobviněnou vydaný váleček obsahoval sedm tablet s psychotropní látkou buprenorfin zabalených do dvou prezervativů a části plastového sáčku. Tento balíček s léčivem obsahujícím psychotropní látku tak zcela odpovídal telefonickým pokynům obviněného, a to jak s ohledem na množstvím tablet, tak i způsobem jejich zabalení, který naopak zcela neodpovídal tomu, že by spoluobviněná léky, jež skrývala v dlani při kontrole před návštěvou obviněného ve věznici, měla u sebe výhradně pro vlastní potřebu, byť jí bylo léčivo Suboxone podle zprávy Státního ústavu pro kontrolu léčiv předepisováno v rámci její léčby.1.

2. S ohledem na výše uvedené důkazy Nejvyšší soud konstatuje, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých bylo namístě provedené usvědčující důkazy vnímat a posuzovat ve vzájemném kontextu, přičemž tyto důkazy spolu byly v souladu, navzájem plně korespondovaly a zcela vyvrátily omezenou popěrnou obhajobu obviněného, který v řízení před soudem prvního stupně (stejně jako spoluobviněná M. Ř.) nepředložil vnitřně možnou, koherentní a uvěřitelnou alternativu skutkového stavu.

3. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

4. Jedná-li se o třetí ze zákonných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že ji obviněný uplatnil ve vztahu ke svým námitkám směřujícím proti úplnosti provedeného dokazování. Ani tyto námitky ovšem Nejvyšší soud neshledal za věcně podřaditelné pod obviněným zvolenou alternativu citovaného důvodu dovolání, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jeho tvrzení fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání rozhodných skutečností nezbytné, aby byl odvolacím soudem proveden důkaz výslechem tlumočníka k metodice a spolehlivosti jím pořízeného překladu telefonické komunikace. Identické lze konstatovat rovněž stran námitky, v níž obviněný poukazuje na zamítnutí svého návrhu na provedení výslechu vězeňských vychovatelů ke svému chování ve výkonu trestu. Ačkoli obviněný tuto námitku formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., své tvrzení o pochybení soudů při posuzování naplnění subjektivní stránky jím spáchaných přečinů odůvodnil rovněž argumentací, v níž brojí proti zamítnutí důkazního návrhu obhajoby.1.

2. K daným námitkám obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s popěrnou obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě pouhé nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

3. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, načež rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, ježto skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb, a následně s ohledem na skutečnost, že obviněný v rámci řízení před odvolacím soudem zopakoval důkazní návrhy, které již učinil v řízení před soudem prvního stupně, poukázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který již důsledně vypořádal veškeré obhajobou navrhované důkazy a vysvětlil, proč považuje obviněným opakovaně přednesené důkazní návrhy za nadbytečné.1.

2. Nelze tedy než zopakovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud zamítly návrh obhajoby obviněného na doplnění dokazování výslechem tlumočníka Mgr. Rubena Pellara, Ph.D., a to pro jeho nadbytečnost. Okresním soudem byla totiž přesvědčivě vyvrácena obhajoba obviněného založená na tvrzení, že komunikace vedená jeho osobou z vězeňského systému BVfon se spoluobviněnou neobsahovala pokyny k pronesení léku s psychotropní látkou do věznice, nýbrž se týkala pouze způsobu, jakým spoluobviněná tyto léky užívá v rámci své vlastní léčby. V této souvislosti lze opětovně poukázat na skutečnost, že ačkoli předmětná komunikace byla vedena převážně v češtině s užitím výrazů ze slovenské romštiny a tzv. světského argotu, tak tlumočník na tuto skutečnost sám upozornil a přistoupil pouze k překladu výrazů, jež pokrývala jeho specializace. Výrazy pocházející z tzv. světštiny pak ponechal v původním znění a řádně je vyznačil. Provedený překlad přitom z obsahového hlediska korespondoval i s ostatními zjištěnými skutečnostmi, přičemž nevznikly žádné pochybnosti o jeho správnosti. Tento závěr soud prvního stupně řádně odůvodnil v kontextu vlastního hodnocení obsahu zaznamenaných telefonických hovorů, v jehož rámci dovodil, že spoluobviněná byla v této komunikaci obviněným instruována k zabalení sedmi tablet léčiva Suboxone, jakož i stran toho, jakým způsobem má tento lék obsahující psychotropní látku do prostor věznice skrytě pronést a předat jej obviněnému. Nejvyšší soud se s těmito závěry okresního soudu plně ztotožnil, přičemž je obviněný ve svém dovolání relevantním způsobem nezpochybnil, když poukázal pouze na hypotetickou možnost existence alternativního významu úzké výseče výrazů užitých v komunikaci, jejichž skutečný význam bylo ovšem možno logicky dovodit z kontextu vlastního obsahu hovorů a zbylých provedených důkazů. Z tohoto důvodu lze uzavřít, že s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že v případě odůvodněného zamítnutí návrhu obhajoby na provedení důkazu výslechem tlumočníka Mgr. Rubena Pellara, Ph.D., se o tzv. opomenutý důkaz nejedná a jednat ani nemůže, přičemž se nejednalo ani o důkaz, bez jehož provedení by nebylo možno bez důvodných pochybností v dané věci o otázce viny řádně rozhodnout.

3. K důvodnosti zamítnutí návrhu obviněného na provedení důkazu výslechem vychovatelů k jeho chování ve výkonu trestu považuje Nejvyšší soud za dostatečné odkázat na výše uvedené závěry rekapitulované v rámci vypořádání skutkových námitek obviněného stran existence důkazů, z nichž byly bez důvodných pochybností zjištěny okolnosti pokusu spoluobviněné pronést do věznice léčivo s psychotropní látkou, jakož i skutečnost, že jmenovaná byla k danému instruována právě obviněným, jemuž bylo předmětné léčivo určeno. Výslech vychovatelů k chování obviněného ve výkonu trestu přitom neměl směřovat k objasnění skutkového stavu věci, nýbrž toliko k prověření tvrzení obviněného stran toho, že ve výkonu tresty neužívá omamné a psychotropní látky a plní své povinnosti. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené výsledky komplexního dokazování a přesvědčivé odůvodnění závěrů stran hodnocení usvědčujících důkazů ve shodě se závěry soudů nižších stupňů neshledal žádných indicií svědčících o existenci důvodných pochybností o tom, že obviněný skutečně usiloval o získání psychotropní látky, přestože se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Z tohoto důvodu byl i tento obhajobou obviněného opakovaně navrhovaný důkaz soudy nižších stupňů důvodně shledán za nadbytečný.

4. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného J. H. stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí důkazních návrhů obhajoby je namístě označit za zcela irelevantní, jelikož obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany soudů nižších stupňů zcela opomenut (nepovšimnut) a ani relevantním způsobem nepoukazuje na závažná pochybení v úvahách, kterými soudy nižších stupňů odůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení se obviněný v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně dožadoval, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů bylo dostatečně odůvodněno.1. 2. K právním námitkám obviněného Nejvyšší soud předně opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiné hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a jsou blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)].

3. Výše uvedené je třeba zdůraznit zejména ohledně argumentace obviněného, v níž tento namítá, že nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně toho, zda v rámci telefonické komunikace se spoluobviněnou M. Ř. jmenovanou instruoval k pronesení sedmi tablet léku Suboxone obsahujících psychotropní látku buprenorfin do věznice, vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku. Obviněný totiž v této námitce – a to opětovně – vznáší výlučně argumentaci, jíž neguje rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl okresním soudem ustálen skutkový stav, který zcela potvrdil i soud odvolací. Nejvyšší soud tedy na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Brojí-li tedy obviněný s poukazem na vlastní verzi skutkového stavu proti závěru o naplnění subjektivní stránky obou mu přisouzených trestných činů, jakož i proti skutečnosti, že se přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku dopustil ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze podle dovolacího soudu tyto jeho námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní. Obviněný totiž těmito námitkami ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a skutkovému základu výroku o vině a nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti. Předmětné námitky obviněného se tak neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, ale od jím předestřené (vlastní) varianty skutkového děje, v důsledku čehož tyto námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tedy z tohoto důvodu považuje - nad rámec poukázání na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného – za dostačující konstatovat, že Okresní soud v Kladně řádně odůvodnil nejen svůj závěr o tom, že se obviněný s ohledem na plánovitost svého jednání dopustil obou přisouzených trestných činů v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale rovněž i závěr o tom, že se obviněný přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku dopustil ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 1.

2. Naopak za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky, jimiž obviněný vytýká nesprávné právní posouzení svého jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá, že ne každý kontakt s drogou v rámci výkonu trestu odnětí svobody maří účel tohoto trestu, neboť se musí jednat o „závažné jednání“, přičemž úvahy v tomto směru v rozhodnutích soudů nižších stupňů podle dovolatele absentují.

3. K danému je namístě v prvé řadě konstatovat, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu, přičemž od 1. 1. 2026 došlo pouze k prosté změně označení písmenného označení této alternativy skutkové podstaty předmětného přečinu bez jakéhokoliv vlivu na jeho podstatu či výši a druhu trestu, který lze za tento trestný čin uložit, pročež soud prvního stupně v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku správně posuzoval trestnost činu obviněného podle zákona účinného v době, kdy byl předmětný čin obviněným spáchán. 4. Mařením nebo podstatným ztěžováním výkonu rozhodnutí se přitom rozumí takové jednání, které vede k tomu, že rozhodnutí, o jehož výkon jde, buď v dané době vůbec není možné vykonat, nebo jen se značnými obtížemi. Jde však o maření, nikoli úplné zmaření výkonu rozhodnutí, neboť vždy ještě může přicházet v úvahu výkon daného rozhodnutí, alespoň ve většině případů. Současně se musí jednat o závažné jednání směřující ke zmaření výkonu trestu nebo jeho účelu. K tomu lze uvést, že pojem „závažné jednání“ není zákonem definován, nicméně jej u tohoto trestného činu vymezuje především judikatura Nejvyššího soudu, která se opírá zásadně o dopad daného jednání na účel trestu. Tím se vedle ochrany společnosti rozumí také zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti, a jde-li o výkon trestu odnětí svobody, je jím vedení osoby odsouzeného prostřednictvím převýchovných programů a dalších uplatňovaných metod k tomu, aby v budoucnu vedl řádný život. K samotnému zmaření výkonu trestu nebo účelu trestu tedy nemusí vůbec dojít, neboť stačí, že pachatel jedná s cílem výkon trestu nebo účel trestu zmařit (v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023).

5. V případě nepodmíněného trestu odnětí svobody výše uvedenému odpovídají i povinnosti, které dopadají na odsouzeného v rámci výkonu tohoto trestu ve věznici. Takto je podle § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odsouzený povinen jednak dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, jakož i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. Zásadní význam má v projednávané věci § 28 odst. 3 písm. b) citovaného zákona, podle něhož je odsouzeným zakázáno mj. vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.

1. Jestliže obviněný brojil proti naplnění zákonného znaku uvedené skutkové podstaty spočívajícího v „závažném jednání“, je třeba poukázat na to, že soudy obou stupňů se tomuto znaku věnovaly, byť pouze implicitně, v rámci komplexního hodnocení jednání obviněného a spoluobviněné. Ačkoli je tedy odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru poněkud kusé, je z něj možno shledat, že se tímto znakem zabývaly a chování obviněného, které vedlo k jeho naplnění, z hlediska jeho právního vymezení ze všech těchto hledisek posuzovaly. K danému zejména soud prvního stupně zdůraznil intenzitu jednání obviněného, přičemž vyšel i z celého komplexu zjištěných skutečností, které se týkaly jak osoby obviněného, tak i způsobu jeho dosavadního chování ve výkonu trestu, když měl na paměti všechny skutkové i právní souvislosti, které bylo třeba brát do úvahy. V tomto ohledu soud prvního stupně zdůraznil zejména skutečnost, že obviněný opatření celkem sedmi tablet léku s obsahem psychotropní látky zosnoval a spoluobviněnou instruoval ohledně způsobu pronesení tablet do věznice, čímž podstatně ztěžoval výkon trestu odnětí svobody, jehož účelem je mimo jiné zabránit odsouzeným v přístupu k omamným a psychotropním látkám. Rovněž Nejvyšší soud v posuzované věci zvažoval povahu jednání obviněného, přičemž shledal, že z rozhodnutí soudů obou nižších stupňů jednoznačně vyplynulo, že se v posuzované věci nejednalo o ojedinělý, méně intenzivní akt či exces, nýbrž o čin narušující převýchovný proces a vysoce závadové chování, u něhož vystupuje do popředí způsob jeho spáchání, jelikož obviněný, který byl v řídící roli, neváhal do své trestné činnosti v důsledku svého uvěznění zapojit spoluobviněnou jako osobu jemu blízkou. Dovolatel si přitom byl zcela zřejmě vědom protiprávnosti svého jednání, jelikož právě z tohoto důvodu instruoval spoluobviněnou ke skrytému pronesení drogy do věznice, načež se v zaznamenaném hovoru ze dne 24. 12. 2024 na ni obrátil s dotazem, zda ji příslušníci vězeňské služby léky vzali. Nadto nelze pominout skutečnost, že sám byl v minulosti již celkem osmkrát ve výkonu trestu odnětí svobody a coby odsouzený tak byl velice dobře obeznámen se svými povinnostmi spojenými s výkonem tohoto trestu. Navzdory tomu vědomě znemožňoval vytváření podmínek vedoucích k jeho nápravě a schopnosti i možnosti vést v budoucnu řádný život, a tedy mařil účel trestu. Závažnost tohoto jednání přitom nikterak nesnižuje ani nízké množství účinné látky obsažené v lécích, o jejichž získání obviněný usiloval, neboť se v prostředí věznice nejedná o množství jakkoli bagatelní a obviněný zásadním způsobem porušil zákaz daný pravidly pro výkon trestu odnětí svobody, což se projevilo v nerespektování povinností, jež byly na něho jako vězně kladeny.

2. Ze všech těchto hledisek je třeba s ohledem na zjištěné okolnosti provázející výkon trestu jednání obviněného považovat za natolik „závažné“, že jím již byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 [když od 1. 1. 2026 je tato alternativa skutkové podstaty označeného přečinu v identickém znění zařazena pod bodem j) téhož odstavce předmětného ustanovení]. Námitky dovolatele týkající se absence zákonných znaků předmětného přečinu jsou tak za tohoto stavu zjevně neopodstatněné. 3. Za relevantní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně zcela neopodstatněné, Nejvyšší soud shledal rovněž námitky obviněného, jimiž zpochybnil, zda byla soudy nižších stupňů respektována zásada subsidiarity trestní represe, resp. zda bylo jeho jednání posouzeno v souladu s principem ultima ratio. 4. V souvislosti s dovolací argumentací obviněného Nejvyšší soud předně připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 1. 2. Zároveň je namístě zdůraznit, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. 3. Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, nýbrž ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestných činů a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 4. Předně je ve světle těchto obecných hledisek třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů se subsidiaritou trestní represe v nyní posuzované věci implicitně zabývaly a k její aplikaci neshledaly podmínky, což je zjevné nejen z jejich úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného, ale rovněž ze závěrů, které učinily v rámci úvah při ukládání trestu stran povahy a závažnosti jím spáchaných trestných činů. Z jejich závěrů je zcela zjevné, že nikterak neshledaly společenskou škodlivost trestných činů obviněného, jejímž obvyklým znakem je i určité výjimečné vybočení z jinak řádného života, za abnormálně nízkou. Soudům nižších stupňů nelze v tomto směru než zcela přisvědčit, neboť jednání obviněného v projednávané věci ani z pohledu dovolacího soudu nevykazovalo žádné výjimečné rysy, které by odůvodňovaly závěr, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti u typově shodné trestné činnosti, a že by proto bylo uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě nepřiměřené. 5. Pokud pak obviněný argumentuje množstvím účinné látky a charakterem léku Suboxone s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 Tdo 25/2024, neshledal dovolací soud tento poukaz přiléhavým s ohledem na zcela odlišné okolnosti označené věci. V té Nejvyšší soud shledal, že byť jednání spočívající v ojedinělém pouličním prodeji jedné čtvrtiny tablety obsahující psychotropní látku buprenorfin z vlastních zásob jejího uživatele formálně naplňovalo znaky skutkové podstaty přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, daný případ se lišil od jiných obdobných trestných činů. V nyní projednávané věci oproti tomu obviněný zosnoval z věznice opatření psychotropní látky v nikoli zcela zanedbatelném množství pro uspokojení vlastní nespecifikované neléčebné potřeby a za tímto účelem do trestné činnosti zapojil z řídící pozice spoluobviněnou, kterou v tomto ohledu podrobně úkoloval. Tímto jednáním pak naplnil skutkovou podstatu rovnou dvou úmyslných trestných činů. Jak již přitom bylo konstatováno výše, obviněný tímto svým jednáním závažným způsobem porušil zákon o výkonu trestu odnětí svobody vědom si toho, že účelem výkonu trestu je mimo jiné zabránit odsouzeným v přístupu k omamným a psychotropním látkám. Ani výkon trestu odnětí svobody jako objektivně nejpřísnějšího možného trestu jej tedy neodradil od páchání trestné činnosti. Uvedené pak svědčí o jeho trvalém pohrdání zájmy chráněnými trestním zákoníkem, které je zjevné rovněž z toho, že již byl před odsouzením v nyní projednávané věci trestán celkem 28krát a osmkrát na něj bylo bezvýsledně působeno trestem odnětí svobody. Ve světle těchto skutečností shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele stran nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, a to v důsledku jím tvrzené nízké společenské škodlivosti spáchaných přečinů, za zjevně neopodstatněné.1.

2. Obviněný v rámci svého dovolání v neposlední řadě uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, když poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Okresního soudu v Kladně však takovými vadami zatížen není, pročež nemohl být naplněn ani dovolatelem souběžně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

3. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný J. H. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

4. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněného správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

5. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 9 To 61/2026, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. H. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.1.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2026

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací