Plný text
11 Tdo 800/2026-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2026 dovolání obviněného M. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2026, íp. zn. 6 To 21/2026, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 14/2025, a rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2026, č. j. 34 T 14/2025-598, byl obviněný M. Č. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 270/2025 Sb. Za jejich spáchání byl obviněný krajským soudem podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 270/2025 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 270/2025 Sb., zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň krajský soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 14.133 Kč (společně s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 27. 11. 2025 do zaplacení), zatímco se zbytkem nároku na náhradu škody poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. Č. odvolání, které zaměřil do výroku o vině i o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2026, č. j. 6 To 21/2026-621, tak, že podle § 256 tr. ř. předmětné odvolání zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se obviněný výše uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
nejméně od listopadu roku 2023 do 18. 3. 2025 v místě svého bydliště v areálu Tělocvičné jednoty Sokola XY u objektu čp. XY na ul. XY ve XY a v jeho blízkém okolí – srozuměn s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s psychotropní látkou metamfetamin, zvanou pervitin, využitelnou pro toxikomanii - opakovaně, nejméně však jednou měsíčně, tedy nejméně v 17 případech, za pomoci improvizované laboratorní techniky, tvořící provizorní zařízení určené k nedovolené výrobě pervitinu, a s využitím výchozích a pomocných chemických látek a farmaceutických přípravků s obchodním označením Cirrus, Apselan, Sudafed, Pseudoephedrine Espefa a Acatar Acit-tabs obsahujících účinnou látku – prekurzor pseudoefedrin, vyrobil nejméně 7 g směsi psychotropní látky pervitin o blíže nezjištěném množství účinné látky metamfetamin v jednom varu, tedy celkově vyrobil nejméně 119 gramů pervitinu, který z části užil pro svou vlastní potřebu a z části, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku s negativními účinky na lidský organismus, prodal či daroval jiným osobám nebo jej s jinými osobami směnil, a to tak, že
- L. K., v přesně nezjištěném období od léta roku 2024 do 18. 3. 2025 v místě svého faktického bydliště opakovaně zdarma poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu,
- D. V., nejméně v létě roku 2024 ve XY v XY v jednom případě poskytl 0,15 gramů pervitinu za světlo na jízdní kolo,
- M. B., v červnu nebo červenci roku 2024 pod silničním mostem poblíž Sokolovny ve XY prodal – prostřednictvím P. P. – nezjištěné množství pervitinu odpovídající jedné spotřební dávce za nezjištěnou částku a dne 28. 7. 2024 mu pak na témže místě stejným způsobem prodal 0,5 gramů pervitinu za částku 600 Kč,
- Z. G., v říjnu roku 2024 ve XY v XY v jednom případě prodal 0,5 gramů pervitinu za částku 600 Kč,
- J. V., v přesně nezjištěné době poskytl 0,6 gramů pervitinu, a
- P. P., od listopadu roku 2023 do dne 28. 7. 2024 nejméně v pěti případech prodal celkově nejméně 5 gramů pervitinu za celkovou částku 5.000 Kč, naposledy pak v době od 21:00 do 22:00 hodin dne 28. 7. 2024 pod silničním mostem poblíž Sokolovny ve XY, vědom si toho, že poškozený je dlouhodobým uživatelem pervitinu, jehož aplikací dlouhodobě podstupuje riziko vážných zdravotních následků, včetně možnosti náhlého úmrtí v důsledku reálně hrozící intoxikace organismu, kdy mu prodal cca 1 gram pervitinu za částku 1.300 Kč, který P. P. následně průběžně užíval, což vedlo k celkové intoxikaci jeho organismu touto látkou a k tomu, že dne 29. 7. 2024 kolem 11:15 hodin v přítomnosti své kamarádky zkolaboval, upadl na podlahu pokoje č. 26 nacházejícího se ve 12. patře XY na ul. XY ve XY a přes okamžitě poskytnutou laickou první pomoc a následnou odbornou pomoc poskytnutou přivolanou posádkou zdravotnické záchranné služby nejpozději v čase 12:07 hodin na místě zemřel v důsledku intoxikace metamfetaminem, kdy v jeho krvi byla zjištěna letální koncentrace metamfetaminu ve výši 1.092 ng/ml a amfetaminu ve výši 60 ng/ml,
přičemž tak jednal, aniž by byl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami podle § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a přestože metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2026, č. j. 6 To 21/2026-621, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2026, č. j. 34 T 14/2025-598, podal obviněný M. Č. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly jednoznačně dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Konkrétně dovolatel odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť tvrdí, že rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (způsobení smrti), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a zároveň – ve vztahu k třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu – namítl, že soudy nedůvodně neprovedly obhajobou navrhovaný podstatný důkaz. Vyjma toho dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť má za to, že „soudy zjištěný skutkový stav nesprávně podřadily pod kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 270/2025 Sb., ačkoliv v řízení nebyla bezpečně prokázána trestněprávně relevantní příčinná souvislost ani zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti“.
6. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě dovolatel namítl existenci zjevného rozporu mezi množstvím metamfetaminu, který od něho poškozený P. P. získal, a následkem v podobě náhlého úmrtí poškozeného. V této souvislosti namítl, že soudy fakticky nezohlednily klíčovou skutečnost (vyplynuvší z provedených důkazů), jíž je souběžná distribuce předmětného metamfetaminu ze strany poškozeného třetím osobám. V tomto smyslu obviněný tvrdí, že byl uznán vinným tím, že poškozenému P. prodal „nejméně 1 g pervitinu“, který poškozený následně „průběžně užíval“. Tento skutkový vztah je však ve zjevném rozporu s výpověďmi ve věci vyslechnutých svědků, jakož i s jeho konzistentní verzí o průběhu skutkového děje. 7. Obviněný svou klíčovou námitku dále konkretizoval tvrzením, že v předmětnou noc disponoval dvěma samostatnými plastovými sáčky s obsahem 0,5 g a 0,6 g metamfetaminu (celkem tedy 1,1 g této psychotropní látky), které prodal poškozenému P. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že sáček o hmotnosti 0,5 g poškozený postoupil svědkovi M. B., pročež mu zůstal pouze druhý sáček o hmotnosti cca 0,6 g, z něhož následně rozdával jednotlivé dávky svým přátelům Z. K., D. V. a J. V. Podle výpovědi svědka K. mu poškozený v průběhu inkriminované noci (ze dne 28. 7. na 29. 7. 2024) z tohoto sáčku odsypal přibližně 0,3 až 0,4 g pervitinu a svědci D. V. a J. V. shodně vypověděli, že jim poškozený (ze stejného sáčku) každému poskytl jednu uživatelskou dávku k okamžité spotřebě. Na tomto základě dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů z provedených důkazů odvodily, že na jedné straně poškozený získal od jeho osoby něco přes 1 g metamfetaminu, avšak na straně druhé zcela ignorují, že fakticky celou část zakoupeného objemu rozdistribuoval třetím osobám. 8. Za této situace dovolatel označil závěr, že poškozený P. „průběžně užíval 1 g pervitinu od obviněného“, za nepravdivý. K této námitce sice vrchní soud připustil, že v popisu skutku bylo vhodnější uvést, že „poškozený P. P. zkonzumoval pouze část takto získané drogy“ (viz bod 21 odůvodnění usnesení vrchního soudu), avšak i toto pochybení následně bagatelizoval. Předmětným postupem oba soudy nižších stupňů fakticky rezignovaly na povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozporu se zásadou in dubio pro reo obviněnému přičetly k tíži spotřebu celého objemu dodaného obviněným, což však nemá oporu v provedeném dokazování.
9. V této souvislosti dovolatel dále konkretizoval, že krajský soud postavil závěry o jeho vině na výpovědi svědka M. B., který účelově minimalizoval objem drogy předané třetím osobám a veškerou odpovědnost přenesl na obviněného, neboť se obával vlastního trestního stíhání pro distribuci drog. Krajský soud však jeho motivaci ignoroval a jeho výpověď vyhodnotil jako věrohodnou, zatímco výpověď svědkyně J. V., která potvrdila ze strany poškozeného rozsáhlejší manipulaci s pervitinem, jakož i jeho další dělení dalším osobám, vyhodnotil jako nevěrohodnou (a to přesto, že tato svědkyně neměla důvod vypovídat nepravdivě). Tímto postupem soudy nižších stupňů dopustily, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními stále přetrvává zjevný nesoulad ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu i judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 10. Za další pochybení, podřaditelné pod předmětný dovolací důvod v jeho třetí alternativě, dovolatel označil rezignaci soudů nižších stupňů na objektivizaci skutečného zdroje metamfetaminu, kterou P. P. v předmětnou dobu zkonzumoval. Obviněný tvrdí, že soudy se spokojily s pouhou časovou sousledností mezi získáním předmětného pervitinu a následným úmrtím poškozeného s tím, že se odmítly zabývat dalšími možnými dodavateli této látky.
11. Z provedeného dokazování vyplynulo, že po úmrtí poškozeného byl v kapse jeho kalhot nalezen plastový sáček se zbytkem krystalické látky o hmotnosti 0,14 g. Za této situace obviněný navrhoval doplnění dokazování o podrobné chemické a odborné analýzy této zajištěné látky, aby byla určena její kvalita a čistota za účelem jejího porovnání s chemickým profilem stop a látek zabezpečených policií přímo v improvizované laboratoři obviněného. Nicméně soud prvního stupně předmětný důkazní návrh zamítl a odvolací soud tento postup vyhodnotil jako správný, přestože obviněný považuje objektivizaci chemického profilu za jediný způsob, jak zjistit, zda látka, kterou měl poškozený u sebe (a kterou před smrtí nejspíše užíval), skutečně pocházela od jeho samotného.
12. Svévolným zamítnutím tohoto důkazu soudy zbavily obviněného možnosti vyvinit se z vytýkaného trestněprávního jednání – zvláště v situaci, kdy z provedených důkazů vyplynulo, že v ranních hodinách dne 29. 7. 2024 se poškozený na parkovišti u obchodního domu Penny Market setkal s další podezřelou osobou, konkrétně s D. B., který mu mohl zprostředkovat metamfetamin z jiného zdroje (tedy pervitin s potencionálně odlišným chemickým složením). Za této důkazní situace dovolatel považuje závěr o tom, že jím distribuovaný metamfetamin byl příčinou smrti poškozeného za krajně nepřesvědčivý, a navíc učiněný v rozporu se základní procesní zásadou in dubio pro reo.
13. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů odvodily jeho trestní odpovědnost za smrt poškozeného přesto, že v projednávané věci nebyla prokázána příčinná souvislost mezi prodejem metamfetaminu obviněným a následným úmrtím P. P.. Podle náhledu obviněného soudy tento nedostatek překlenuly extenzivním výkladem znaleckých závěrů z oboru toxikologie, které však tuto souvislost ve skutečnosti vyvracejí.
14. Klíčovým důkazem je zjištění vysoké posmrtné koncentrace metamfetaminu v krvi P. P., která činila 1.092 ng/ml. Soudy z této hodnoty dovodily, že poškozený musel užít enormní množství metamfetaminu, který mu dodal obviněný. Tento závěr je však v rozporu s tvrzením ve věci vyslechnuté znalkyně, která uvedla, že přesnou dávku látky, kterou poškozený užil, není možné zpětně určit z důvodu tzv. postmortální redistribuce, neboť po zastavení životních funkcí dochází k masivnímu uvolňování metamfetaminu z tělesných tkání zpět do krve. Výsledná koncentrace látky v krvi je proto vyšší než reálná koncentrace v krvi za života poškozeného, a proto z ní nelze zpětně určit gramáž zkonzumované látky. Navíc z lékařského hlediska nebylo možné určit, zda tato koncentrace vznikla aplikací jedné či více dávek od obviněného či zda šlo o kumulativní efekt látek pocházejících z různých zdrojů (např. v kombinaci s látkou získanou při ranní schůzce u Penny Marketu).
15. Pokud tedy znalkyně nedokázala potvrdit, že letální koncentraci způsobil metamfetamin, který získal poškozený od obviněného, nelze tuto skutečnost předpokládat. V této souvislosti dovolatel tvrdí, že soudy obou stupňů si vytvořily vlastní umělou právní konstrukci, podle níž za nález metamfetaminu v těle poškozeného odpovídá výhradně obviněný, a to přesto, že ve věci nebyl prokázán vztah příčiny a následku. Za tohoto stavu je podle názoru dovolatele hmotněprávní posouzení projednávaného skutku ve smyslu aplikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zjevně nesprávné.
16. Vyjma toho soudy nižších soudů nesprávně dovodily též naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu formou vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to pouze na základě paušálního předpokladu, že každý distributor „tvrdé drogy“ si musí být vědom toho, že její konzumace může vést ke zdravotním následkům i k náhlému úmrtí uživatele. Podle dovolatele však takový extenzivní přístup zakládá nepřípustnou objektivní odpovědnost za vzniklý následek, který však pomíjí individuální okolnosti skutku, jakož i subjektivní vztah pachatele k následku.
17. Dovolatel dále tvrdí, že aby mohlo jít o vědomou nedbalost, muselo by být prokázáno, že věděl, že svým jednáním může způsobit smrt P. P., a bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Sám měl nicméně důvody spoléhat se na to, že k tak fatálnímu následku nedojde, neboť poškozený P. P. byl osobou, která pervitin kontinuálně užívala po dobu více než dvaceti let, pročež bezpečně ovládal jeho přiměřené dávkování. Z pitevního protokolu i znaleckého posudku z oboru soudního lékařství současně vyplynulo, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl akutní infarkt myokardu, který nenastal v důsledku toxicity užité psychotropní látky, ale proto, že poškozený trpěl arteriosklerózou III. stupně, o které nevěděl. Podle názoru dovolatele tak nemůže nést odpovědnost za smrt poškozeného, ke které došlo v důsledku skryté anatomické dispozice, kterou nemohl předvídat.
18. Dovolatel rovněž upozornil na možné excesivní jednání samotného poškozeného, neboť smrtelná koncentrace v jeho těle (i při zohlednění postmortální redistribuce) nevznikla aplikací standardního množství drogy, ale tím, že si v průběhu noci a rána pravděpodobně svévolně aplikoval další dávky v extrémně krátkém časovém úseku. Takové jednání by mohlo představovat samostatnou příčinu, která by svojí intenzitou přerušila příčinnou souvislost mezi dodávkou metamfetaminu a následným úmrtím poškozeného. Za této situace měla být projednávaná trestná činnost právně kvalifikována toliko v základní skutkové podstatě § 283 tr. zákoníku.
19. Stran výroku o trestu soudy nižších stupňů podle obviněného dostatečně nezohlednily, že se k výrobě pervitinu doznal a při objasňování skutkového stavu spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Především však nelze přehlédnout, že v jeho jednání absentuje zavinění ve formě vědomé nedbalosti k těžšímu následku ve smyslu § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož měla být trestná činnost správně právně kvalifikována toliko podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace je nutné uložený trest odnětí svobody v celkové výši devíti let, pro jehož výkon byl navíc umístěn do nejpřísnějšího typu věznice, odmítnout jako „drakonický“, tedy nepřiměřeně přísný.
20. Jelikož výrok o vině je založen na nesprávných skutkových i hmotněprávních závěrech, jež následně aproboval i vrchní soud, dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2026, č. j. 6 To 21/2026-621, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2026, č. j. 34 T 14/2025-598, v celém rozsahu zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. K dovolání obviněného podanému prostřednictvím jeho obhájkyně bylo ještě připojeno další, vlastní rukou psané podání obviněného, které bylo obviněným vypracováno zvlášť, nikoli prostřednictvím jeho obhájkyně. V souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. však takové podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nýbrž přímo samotným obviněným, nelze považovat za součást řádně podaného dovolání, a proto k jeho obsahu Nejvyšší soud nemohl přihlédnout.
22. K předmětnému mimořádnému opravnému prostředku obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 6. 8. 2026, č. j. 1 NZO 611/2026-36, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který výše uvedené výhrady obviněného kategoricky odmítl. Námitky podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahující se k jím namítanému zjevnému rozporu mezi zjištěným množstvím metamfetaminu, který poškozený získal od obviněného, a náhlým úmrtím tohoto poškozeného za současného přehlížení paralelní distribuce třetím osobám, státní zástupce označil za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Stejně tak odmítl námitku obviněného stran úplnosti dokazování (resp. námitku tzv. opomenutého důkazu), neboť krajský soud se důkazním návrhem na provedení objektivizace účinné látky v pervitinu (který byl zajištěn u poškozeného v době jeho úmrtí) dostatečně zabýval a jeho odmítnutí řádně odůvodnil. Námitky podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce rovněž neakceptoval, neboť příčinná souvislost mezi zakoupeným metamfetaminem a následnou smrtí poškozeného, byla soudy dostatečně objasněna, stejně jako závěr o nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu ke smrtelnému následku ve smyslu naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto základě státní zástupce uzavřel, že v projednávané věci nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Z těchto důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud takto formulované dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.
23. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
25. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvody dovolání
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
27. Obviněný ve svém dovolání předně výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.
28. Předmětný dovolací důvod, jak bylo výše uvedeno, tedy umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (zjevným) vadám v rozhodných skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).
29. Obviněný ve svém podání současně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
30. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vytýkat i nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se trestu, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek § 39 tr. zákoníku. Námitky směřující výhradně proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, přitom nelze vznášet s odkazem na žádný zákonem vymezený dovolací důvod (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
31. V neposlední řadě obviněný odkázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod fakticky uplatnil v jeho druhé alternativě.
32. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
33. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného M. Č. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky věcně odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům toliko z menší části. Naopak většinou svých námitek dovolatel usiluje o prosazení vlastní obhajoby, jíž postavil na vytrvalém popírání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, v důsledku čehož vznesl námitku údajného zjevného nesouladu mezi určujícími skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů, jakož i porušení řady svých procesních práv (včetně ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces), aby následně zpochybnil i závěry hmotněprávní, stejně jako výši jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který hodnotí jako nepřiměřeně přísný.
34. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. jinak korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že to odůvodňuje jedna ze tří výše uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. V této souvislosti Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že Krajský soud v Ostravě odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady provedených důkazů, mezi nimiž vyjma výpovědi obviněného dominuje dlouhá řada svědků z prostředí „drogové komunity“, dále ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, protokolu o vyhodnocení telekomunikačního provozu, znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická kybernetika, specializace analýza dat a zkoumání nosičů dat, záznamů z kamerových systémů pořízených v hotelovém domu XY ve XY, obrazových záznamů z městského kamerového systému Statutárního města XY snímajících prostor kolem a před prodejnou Penny Market, kde se poškozený pohyboval, a řady dalších důkazů, které vzhledem k prokazovaným skutečnostem měly toliko doplňující charakter.
36. Všechna skutková zjištění krajský soud učinil na základě těchto řádně provedených důkazů, které vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté ke svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu právně kvalifikovaného podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 270/2025 Sb. (tj. ve znění tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026), byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní. Se skutkovými i hmotněprávními závěry učiněnými soudem prvního stupně se následně bez výhrad ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací.
V. 1. Námitky podřazené dovolatelem pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. V rámci svých námitek, které podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, obviněný rozporoval především skutková tvrzení soudů nižších stupňů, že poškozený P. P. „průběžně užíval 1 g pervitinu od obviněného“. V této souvislosti vyzdvihl výpověď svědkyně V., která potvrdila jeho skutkovou verzi a krajskému soudu vytkl, že své skutkové závěry vystavěl na výpovědi svědka M. B., která je podle jeho přesvědčení nevěrohodná. Za této situace tvrdí, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry stále přetrvává extrémní nesoulad ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, neboť z provedených důkazů nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že metamfetamin, který poškozený v inkriminovanou dobu u něho zakoupil, byl skutečnou příčinou jeho náhlého úmrtí.
38. V návaznosti na uvedené námitky obviněného Nejvyšší soud předně konstatuje, že nelze přehlédnout, že podané dovolání je ve svém rozsahu pouze opakováním argumentace obviněného, kterou uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení, včetně odvolání, a s níž se již soudy nižších stupňů beze zbytku vypořádaly (viz body 28 až 39 odůvodnění rozsudku krajského soudu, a body 16 až 23 odůvodnění usnesení vrchního soudu). Dovolání obviněného je přitom z větší části vystavěno na zpochybňování způsobu, kterým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. na zpochybňování skutkových závěrů, ke kterým oba soudy nižších stupňů dospěly. 39. Proti těmto závěrům dovolatel postavil vlastní (jak zdůrazňuje konzistentní) skutkovou verzi, v rámci které tvrdí, že poškozenému prodal dohromady jen 1,1 g pervitinu ve dvou sáčcích (po 0,5 g a 0,6 g), přičemž první sáček poškozený (pře)prodal svědkovi M. B. a takřka celý obsah druhého sáčku postupně poskytl ke konzumaci Z. K., D. V. a J. V. Na tomto základě vystavěl závěr, že poškozený nespotřeboval metamfetamin z jím prodaného sáčku, neboť množství pervitinu, které bylo identifikováno v jeho těle po smrti, v předmětném sáčku nebylo k dispozici. Z toho následně dedukuje, že poškozený si musel pro vlastní potřebu obstarat další pervitin od jiné osoby (tedy z jiného zdroje) a v tomto smyslu spekuluje o svědkovi D. B. jako o dalším možném dodavateli, se kterým se poškozený setkal téhož dne kolem deváté hodiny ranní a u kterého není vyloučen distribuční důvod tohoto jejich setkání.
40. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel vyzdvihl obsah výpovědi svědkyně J. V., která jako jediná z vyslechnutých svědků potvrdila jeho skutkovou verzi (tedy manipulaci poškozeného s větším množstvím metamfetaminu a jeho postupné rozdělování mezi své přátele z místní drogové komunity). Následně obviněný odmítl věrohodnost svědka M. B. z důvodu jeho údajné motivace k účelové výpovědi s odůvodněním, že by se sám ocitl v bezprostředním ohrožení trestního stíhání pro neoprávněné nakládání s omamnými a psychotropními látkami.
41. Tato obviněným prezentovaná verze skutkového děje je však v přímém rozporu se skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených důkazů. Krajský soud v Ostravě (za bezvýhradného souhlasu Vrchního soudu v Olomouci) na podkladě provedených důkazů v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku prezentoval, že obviněný svému dobrému známému a pravidelnému odběrateli – poškozenému P. P. – dne 28. 7. 2024 prodal nikoli 1,1 g metamfetaminu (rozděleného do dvou sáčků po 0,5 g a 0,6 g), ale 1,5 g pervitinu (rozděleného do dvou sáčků po 0,5 g a 1 g), přičemž první sáček poškozený prodal M. B. a obsah druhého sáčku zčásti rozdělil mezi Z. K., D. V. a J. V., a zčásti si z něho odebíral metamfetamin pro vlastní potřebu, a to postupně ve třech dávkách, přičemž cca dvacet minut po nasální konzumaci třetí dávky zkolaboval a i přes přivolanou pomoc poskytnutou rychlou záchrannou službou zemřel.
42. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu z přiloženého spisového materiálu ověřil, že oba soudy nižších stupňů skutečně vyhodnotily (dovolatelem zpochybňovanou) výpověď svědka B. jako věrohodnou a pravdivou, neboť plně koresponduje s výpověďmi dalších ve věci slyšených svědků Z. K. a D. V., kteří byli v inkriminovanou dobu s poškozeným P. v kontaktu.
43. Svědek M. B. potvrdil, že ve večerních hodinách dne 28. 7. 2024 si prostřednictvím poškozeného obstaral 0,5 g metamfetaminu (o kterém věděl, že jej ve své improvizované laboratoři vyextrahoval obviněný), přičemž poškozený mu v této souvislosti sdělil, že on sám si (od obviněného) zakoupil „jedničku“. Tímto slangovým výrazem (užívaným v drogové komunitě) tedy naprosto srozumitelně uvedl, že si pro vlastní potřebu zakoupil 1 g metamfetaminu. Z provedeného dokazování zároveň nevyplynul ani náznak důvodu, pro který by tento svědek ve vztahu k poškozenému uváděl stran tohoto množství nepravdu.
44. Svědek Z. K. k těmto skutečnostem sdělil, že na nádraží v Ostravici, kam se poškozený téhož dne dostavil (jedná se o dobu mezi 22.30 do 23.30 hod.) mu za jím poskytnuté hodinky ze svého sáčku odsypal odhadem 0,3 až 0,4 g metamfetaminu, což podle něj představovalo asi 1/2 nebo 1/4 z celkového množství, které měl poškozený k dispozici (podle tvrzení svědka byl sáček „plnější“). Následně si svědek i poškozený každý ze svých „zásob“ nasálně aplikovali jednu dávku. Z výpovědi tohoto svědka rovněž vyplynulo, že poškozený jiný pervitin (než ten, z něhož mu odsypal) u sebe neměl. Do Hotelového domu XY ve XY se poškozený vrátil společně s dalším (ve věci slyšeným) svědkem D. V., a to krátce před půlnocí. Svědek V. vypověděl, že na pokoji mu poškozený připravil „ze svého pervitinu“ jednu dávku, kterou užil nasálně a další dávku si připravil pro sebe za účelem okamžité konzumace. Podle jeho odhadu mohlo být v sáčku, z něhož poškozený odsypal obě dávky, „něco kolem 1 g, spíš míň“.
45. Přestože se v obou případech jedná toliko o uživatelský odhad množství užitého pervitinu, lze uvést, že oběma svědky zmiňované množství zjevně koresponduje se zakoupením 1 g pervitinu od obviněného (kterak o tom hovořil svědek B.) a nikoli s nákupem pouhých 0,6 g (kterak v rámci své skutkové verze konzistentně tvrdí obviněný). Naopak, pokud by obviněný poškozenému skutečně (nad rámec 0,5 g dané látky určené pro svědka B.) prodal pouze 0,6 g pervitinu, lze mít za to, že by si po předání části pervitinu svědku K. a po užití jedné dávky poškozeným tamtéž, následně mohli P. P. se svědkem V. jen stěží dát v hotelovém domě každý po jedné dávce, aby poškozenému ještě nějaký pervitin zbyl (neboť podle skutkových zjištění soudů bylo v sáčku u zemřelého poškozeného nalezeno cca 0,14 g pervitinu).
46. Obviněný v rámci své argumentace zcela pomíjí, že jeho tvrzení o prodeji dvou sáčků obsahujících 0,5 g a 0,6 g pervitinu byla souběžně vyvrácena údaji vyplývajícími ze zajištěné telefonické komunikace mezi poškozeným a jeho osobou, která proběhla v brzkých ranních hodinách dne 29. 7. 2024.
47. Sám obviněný v souvislosti s prodejem uskutečněným předchozího dne v době mezi 21:00 až 22:00 hod. uváděl, že poškozený od něj chtěl zakoupit celkem 1,5 g, on sám však již takové množství neměl a proto mu do jednoho sáčku dal 0,5 g a do druhého sáčku mu vysypal všechno, co zbylo, což po zvážení odpovídalo hmotnosti 0,6 g. Podle této skutkové verze tedy obviněný v daný okamžik již žádný další pervitin na prodej neměl, což musel poškozenému, který požadoval větší množství metamfetaminu, dát na vědomí. Za této – obviněným prezentované – situace je však zcela nelogické, aby se poškozený s odstupem cca čtyř hodin snažil prostřednictvím telefonického hovoru opětovně kontaktovat svého dodavatele (tj. obviněného) se záměrem získat od něj další pervitin (tentokrát pro svědkyni G. a její přátele C. a S.).
48. Za situace, kdy obviněný tvrdí, že při prodeji pervitinu dne 28. 7. 2024 poškozenému namísto jím požadovaného množství prodal menší množství s odůvodněním, že již víc nemá, tedy nedává žádný smysl, aby se jej poškozený (v souvislosti s potřebou obstarat pervitin pro třetí osoby) snažil nedlouho poté znovu kontaktovat, když mu bylo dostatečně známo, že obviněný „vařil“ pervitin zhruba jednou za měsíc. Tato skutečnost naopak svědčí o tom, že byl dostatečně obeznámen s tím, že obviněný má k dispozici i další pervitin. Na tomto základě soudy nižších stupňů oprávněně uzavřely, že předmětné tvrzení obviněného (že kromě 0,5 g v prvním sáčku poškozenému prodal už jen zbytek představující pouhých 0,6 g) je nepravdivé.
49. Pokud v této souvislosti dovolatel argumentoval navazující spekulativní úvahou, že další pervitin mohl poškozenému v ranních hodinách dne 29. 7. 2024 poskytnout svědek D. B., tak je nutné konstatovat, že ani tato domněnka nebyla důkazně potvrzena. Svědek B. svůj kontakt s poškozeným dostatečně objasnil, když uvedl, že od poškozeného zakoupil hodinky a věci ze stříbra za částku 2.000 Kč, přičemž jakýkoli prodej (ale i nákup) pervitinu vyloučil. Věrohodnost tohoto svědectví byla ověřena tím, že po předmětné schůzce poškozený (na rozdíl od předchozího stavu, kdy nedisponoval hotovostí) si odešel nakoupit do Penny Marketu, následně v hotelovém domě uhradil dlužné nájemné ve výši 1.650 Kč (což potvrdila vedoucí hotelu a svědkyně M. V., která mimo jiné zmínila, že v peněžence poškozeného zahlédla, že po úhradě nájemného mu zůstalo cca 200 Kč).
50. Jak bylo již uvedeno, dovolatel v rámci svých námitek vyzdvihl část výpovědi J. V., v níž se tato svědkyně vyjadřovala k množství pervitinu, se kterým poškozený disponoval. Konkrétně tato svědkyně uvedla, že do pokoje poškozeného vstoupila dne 29. 7. 2024 v 10:53 hod. a tvrdila, že u něho viděla sáček obsahující přibližně 1 g pervitinu, z něhož jí hned dal jednu dávku a sobě druhou, přičemž potvrdila, že poškozený již pod vlivem metamfetaminu byl. Dále svědkyně doplnila, že krátce po jeho vdechnutí upadl na zem, začal chrčet a spustila se mu z nosu krev, pročež volala „záchranku“, avšak i přes přivolanou odbornou lékařskou pomoc poškozený zemřel.
51. K tomuto svědectví (potvrzující výpověď obviněného) soudy nižších stupňů konstatovaly, že policejní orgán v rámci ohledání místa činu zajistil jediný sáček (tzv. dealerák) obsahující pervitin o hmotnosti 0,14 g, který měl poškozený při sobě v kalhotách, což výše uvedené tvrzení svědkyně vyvrací. Ostatně pokud by poškozený skutečně měl u sebe sáček obsahující cca 1 g pervitinu, musel by v přítomnosti svědkyně V. užít několikanásobně vyšší množství, než jaké odpovídá běžné uživatelské dávce (přibližně až 0,7 až 0,8 g), což soudy vyloučily, neboť jednorázové užití takového množství drogy nekoresponduje s tím, že byl poškozený „zkušený“, tedy dlouholetý uživatel pervitinu, který byl (podle tvrzení samotného obviněného) dostatečně znalý věci a navíc patřil mezi uživatele, kteří se podle potřeby průběžně užíváním drogy „dokrmovali“ (viz č. l. 570). Nelze podcenit, že pro zkušeného uživatele pervitinu by jednorázové užití tak enormního množství drogy bylo nejen neekonomické, ale z hlediska možného smrtelného následku by šlo o tzv. zlatou ránu, tedy zamýšlenou a cílenou intoxikaci, která by s velkou pravděpodobností vedla ke smrti uživatele.
52. Z výpovědi svědkyně J. V., jakož i z výpovědí dalších svědků, kteří se s poškozeným ve sledované době setkali, je tedy evidentní, že poškozený sice byl v inkriminované době pod vlivem pervitinu, nicméně se u něj jednalo o běžnou záležitost. Poškozený se jako dlouhodobý uživatel dokázal i v tomto stavu chovat „standardně“, komunikoval a jednal zcela racionálně (pohyboval se bez zjevných motorických problémů, cestoval vlakem i taxíkem, telefonoval, posílal SMS zprávy, bez problému prodal hodinky svědku B., nakoupil si v Penny Marketu, zaplatil dlužné nájemné). Svědci přitom připustili, že poškozený coby jejich dodavatel byl zjevně „pod vlivem“, avšak nikdo z nich nehovořil o skutečnostech, které by signalizovaly nějaký závažný či nestandardní psychický stav, který by poškozený zamýšlel řešit překotnou intoxikací či dokonce úmyslnou sebevraždou. Ostatně nikdo ze svědků nezmínil u poškozeného jakékoli suicidní sklony, které by sami jistě zaregistrovali, neboť se jednalo o jejich dealera drog, tedy pro jejich životní styl velmi důležitou osobu. Z uvedených důvodů soudy nižších stupňů tvrzení svědkyně J. V. o tom, že poškozený krátce před svou smrtí disponoval s pervitinem v množství odpovídajícím cca 1 g odmítly jako důkazně vyvrácené a účelově nepravdivé (viz odůvodnění rozsudku krajského soudu v bodě 23 a bod 19 odůvodnění usnesení vrchního soudu).
53. K námitce dovolatele, kterou směřoval proti části tzv. skutkové věty, ve které krajský soud deklaruje, že poškozenému prodal cca 1 g pervitinu za částku 1.300 Kč, který P. P. „následně průběžně užíval, což vedlo k celkové intoxikaci jeho organismu“, se dostatečně vyjádřil již vrchní soud jako soud odvolací (konkrétně v bodě 21 odůvodnění svého usnesení).
54. Byť lze připustit, že předmětná část výroku o vině mohla být – vzhledem ke stabilizovaným skutkovým zjištěním – formulována přesněji a výstižněji, neboť poškozený z prokázaného množství pervitinu skutečně zkonzumoval pouze část, nejedná se objektivně o tak zásadní pochybení, které by vyžadovalo následnou korekci ve smyslu nové formulace projednávaného skutku (v rámci přeformulovaného výroku o vině).
55. Ostatně z odůvodnění rozsudku jednoznačně vyplývá, že krajský soud při stanovení množství psychotropní látky užité poškozeným vycházel z výpovědí svědků Z. K., D. V. a J. V., kteří se v rámci svých svědectví pokusili odhadnout množství pervitinu, které od poškozeného obdrželi. Krajským soudem formulovaná skutková věta tedy bezprostředně odráží výsledky provedeného dokazování a jasně deklaruje, že obviněný poškozenému prodal (nad rámec 0,5 g dané látky určené pro svědka B.) nejméně 1 g pervitinu, poškozený tento pervitin (společně s dalšími osobami) průběžně užíval a po konzumaci třetí dávky, kterou nasálně užil kolem 11:15 hod., v přítomnosti své kamarádky J. V. nečekaně zkolaboval a po krátké době zemřel.
56. Hned na několika místech svého dovolání obviněný proti sobě postavil vlastní skutkovou verzi proti skutkové verzi, která vyplynula ze svědeckých výpovědí a dalších ve věci provedených důkazů, ke které se přiklonily soudy nižších stupňů, aby následně namítl, že soudy obou stupňů měly v projednávané věci postupovat podle zásady in dubio pro reo. V této souvislosti však zcela ignoruje, že aby alternativní (jeho osobou prezentovaná) varianta průběhu skutkového děje byla pro soud skutečně akceptovatelná a vedla k relevantním pochybnostem o jeho vině, musela by být možná a uvěřitelná, což v daném případě jednoznačně není. Obviněným prezentovaná skutková verze je naopak zjevně založena na prostém kličkování mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje.
57. Pokud dovolatel formuje vlastní skutkové závěry, které se zcela míjí se skutkovými zjištěními (vyplynuvšími z řádně provedených důkazů), souběžně přehlíží, že zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů lze dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, tedy pouze v situacích, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektují obsah provedeného dokazování. Takovou zásadní vadou však napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci nejsou zatížena. Jak je konstatováno výše, dovolací soud z přiloženého spisového materiálu naopak ověřil, že všechna zásadní skutková zjištění (na jejichž základě byl ustálen průběh skutkového děje) vyplynula z provedených a procesně použitelných důkazů, které krajský i vrchní soud hodnotily v souladu s principy elementární logiky. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud kategoricky odmítl přesvědčení dovolatele, že postupem soudů prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho ústavním pořádkem garantované právo na spravedlivý proces.
58. Na existenci zjevného či extrémního rozporu nelze usuzovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi, se kterou dovolatel nesouhlasí, neboť vyznívá v jeho neprospěch. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ještě samočinné porušení zásady in dubio pro reo, příp. porušení dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 892/2014 a sp. zn. 3 Tdo 1558/2019, nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02).
59. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně v nyní posuzované věci plně dostál, což potvrdil i odvolací soud, který rozsudek krajského soudu přezkoumal a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná. Dovolací soud v rámci svého přezkumu rovněž konstatuje, že hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně není nikterak tendenční či účelové. Je to naopak obviněný, který ve svém dovolání vědomě manipuluje s obsahy jednotlivých důkazů, přestože mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků projednávaného zločinu, nepanuje žádný, natož zjevný nesoulad. Je to tedy sám dovolatel, nikoli soudy nižších stupňů, kdo se ve svých námitkách ubírá cestou svévolného hodnocení provedených důkazů a otevírání dalších skutkových možností, kterým však neodpovídají žádná skutková zjištění.
60. Dovolatelovo prosté popírání účasti na spáchané trestné činnosti, doprovázené alternativní verzí, které však neodpovídají žádná skutková zjištění, nebylo možné akceptovat, nehledě na to, že předmětná námitka svým obsahem směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo totiž vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy procesní charakter, pročež jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod vyjma situace, kdy vygraduje do stavu zjevného nesouladu předpokládaného dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž v předmětné věci zjevně nedošlo].
61. Stran této námitky Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že v trestním řízení je třeba vždy vycházet z nejvyššího možného stupně jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1). Důvodné pochybnosti by se tak měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení jednotlivého či jednotlivých důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Řádně provedené důkazy je současně nezbytné hodnotit v souladu s principy vyjádřenými v § 2 odst. 6 tr. ř. ve vzájemných souvislostech, což je postup, kterým lze odstranit případné pochybnosti. Nutným předpokladem použití této zásady je přitom reálná existence důvodných pochybností ve vztahu k projednávanému skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Souběžně se musí jednat o pochybnosti závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Naopak svědčí-li důkazy o vině obviněného způsobem, že soud projednávající daný případ o jeho spáchání nemá žádné pochybnosti, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).
62. Jelikož soudy nižších stupňů neměly o skutkových závěrech, jež byly učiněny na základě řádně provedených důkazů, žádné pochybnosti, jednoznačně v projednávané věci nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Rovněž případné zrušení rozhodnutí vrchního i krajského soudu a nové projednání věci, které dovolatel v závěru svého dovolání požaduje, by muselo být založeno na zcela nelogickém a iracionálním úsudku těchto soudů, který však v nyní posuzované věci shledán žádným způsobem nebyl. Stávající argumentaci obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) je proto nutné označit za neakceptovatelnou, neboť uplatněné námitky podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Ve skutečnosti takto postavenou argumentaci nemohl podřadit pod žádný zákonem výslovně vymezený dovolací důvod, neboť svými námitkami pouze pokračuje ve své popěrné obhajobě, aniž by akceptoval zásadní důkazní argumenty obou soudů nižších stupňů obsáhle rozvedené v odůvodnění meritorních rozhodnutích těchto soudů, které se danou věcí pečlivě zabývaly.
63. Za další pochybení, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, označil údajnou „rezignaci soudů nižších stupňů na objektivizaci skutečného zdroje látky, kterou P. P. v předmětnou dobu užil“. Obviněný navrhl doplnění dokazování o provedení podrobné chemické analýzy u poškozeného zajištěného metamfetaminu, jehož malý zbytek (0,14 g) měl v době své smrti ve své kapse. Smysl, který dovolatel sledoval, měl spočívat v porovnání kvality a čistoty této látky s látkou zajištěnou v jeho improvizované laboratoři. Soud prvního stupně však tento důkazní návrh zamítl, a to přesto, že dovolatel tvrdí, že „objektivizace chemického profilu“ je jediným způsobem, kterak bylo možné potvrdit, zda látka, kterou měl poškozený u sebe, skutečně pocházela od něho samotného.
64. Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se soud provinil proti jiné procesní zásadě, již je zásada rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud má povinnost provést pouze takový (obhajobou nebo jinou stranou řízení navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Žádné dokazování tedy nemůže být „bezbřehé“, přičemž jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad soud byl povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhuje. Tento závěr zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy ČR, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Výkladem uvedeného principu lze dovodit (mimo jiné) skutečnost, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů procesních stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (podobně také nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS).
65. Tuto skutečnost dovolatel přehlíží a svojí námitkou se „pasuje“ do role toho, kdo je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden a jak má být posléze hodnocen. V trestním řízení však závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně tedy není povinností soudu prvního či druhého stupně akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožnit řádné a odůvodněné rozhodnutí. Pokud však soud (projednávající danou věc) odmítne provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Tomuto požadavku přitom Krajský soud v Ostravě v nyní posuzované věci nepochybně vyhověl a s návrhem obviněného se náležitě a podrobně vypořádal (v bodech 35 až 39 odůvodnění svého rozsudku).
66. Ve vztahu k námitce obviněného stran existence „jiného možného zdroje metamfetaminu“ Nejvyšší soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě velmi podrobně rekonstruoval všechny aktivity poškozeného realizované po dobu 24 hodin před jeho smrtí, neboť se mu podařilo shromáždit velké množství usvědčujících a vzájemně provázaných důkazů zahrnující zejména kamerové záznamy z Hotelového domu XY (z chodby ve 12. podlaží), obrazové záznamy z městského kamerového systému Statutárního města XY snímající prostor kolem a před prodejnou Penny Market, kde se poškozený v inkriminovanou dobu pohyboval (č. l. 155–162), protokol o vyhodnocení telekomunikačního provozu (č. l. 256–266), znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická kybernetika, protokol o vyhodnocení dat mobilního telefonu poškozeného (č. l. 209–213, 215–231), včetně dalšího odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická kybernetika a protokolu o vyhodnocení dat mobilního telefonu obžalovaného (č. l. 482–495).
67. Z žádného z výše zmíněných obrazových či telekomunikačních záznamů, stejně jako z dlouhé řady vyslechnutých svědků, se kterými se poškozený setkal – tedy nejenom s M. B., D. V., Z. K., D. B., ale i řadou dalších, kteří jsou účastníky místní „drogové komunity“ (vyjma svědkyně M. V., která jako vedoucí hotelového domu v pronajatém pokoji inkasovala dlužný nájem) – nevyplynul ani náznak toho, že by poškozený v inkriminované době od některého z vyslechnutých svědků (či od jiné neustavené osoby) zakoupil nějaký další pervitin.
68. Pro naprostou absenci jakékoli zmínky stran „jiného zdroje“ neměl krajský soud o původci poškozeným zakoupeného metamfetaminu žádnou pochybnost. Přestože dovolatel o takové osobě v rámci svých námitek rozsáhle spekuluje, zůstává v projednávané věci podstatné, že všichni svědci potvrdili skutečnost, že u poškozeného P. si chtěli metamfetamin pro svou osobu pořídit, a tedy že poškozený byl jejich dodavatelem. V žádném z prokázaných kontaktů tomu nebylo naopak. Lze tedy uzavřít, že poškozenému nikdo jiný (vyjma obviněného) v inkriminované době pervitin neposkytl, pročež dovolatelovy zavádějící spekulace o „jiném možném zdroji“ jím zkonzumovaného metamfetaminu zůstaly toliko ničím nepodloženými a důkazně vyvrácenými smyšlenkami.
V. 2. Námitka podřazená dovolatelem pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
69. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dále namítl, že soudy jeho osobě „přisoudily“ trestní odpovědnost za smrt poškozeného přesto, že nebyla objektivně prokázána příčinná souvislost mezi prodejem jím distribuovaného pervitinu a následnou smrtí poškozeného, přičemž ani znalkyně z odvětví soudního lékařství nedokázala potvrdit, že letální koncentraci způsobil metamfetamin, který poškozený získal právě od jeho osoby.
70. Nejvyšší soud konstatuje, že správnost skutkového posouzení stran medicínského hlediska garantuje soudem oslovená znalkyně, která se k otázce původu metamfetaminu nevyjádřila a ani vyjádřit nemohla, neboť pro takový závěr nedisponovala žádnými vstupními informacemi, a navíc nejde o závěr lékařský, nýbrž o závěr právní týkající se hodnocení důkazů, k čemuž však není oprávněna. Znalkyně MUDr. Bc. Lucia Ihnát Rudinská, Ph.D., LL.M. u hlavního líčení konaného dne 21. 1. 2026 formulovala okolnosti, které vedly k bezprostřední smrti poškozeného z hlediska medicínského. V tomto smyslu jasně konstatovala, že v krvi poškozeného (odebrané při soudní pitvě) byla zjištěna letální (smrtelná) hladina metamfetaminu 1.092 ng/ml a hladina jeho aktivního metabolitu amfetaminu 60 ng/ml, což jsou hodnoty odpovídající bezprostřední intoxikaci pervitinem. Jednoznačně se tedy jedná o úmrtí, ke kterému došlo v příčinné souvislosti s užitím množství metamfetaminu, který již organismus poškozeného nedokázal kompenzovat či metabolizovat stimulační účinek požité psychotropní látky (č. l. 182). Předmětný výsledek byl ověřen i výtěrem nosu, ve kterém byla prokázána přítomnost látek ze skupiny amfetaminů (prokazující nasální způsob užití). Znalkyně rovněž potvrdila, že na exitu poškozeného se nespolupodílela žádná na těle zjištěná poranění. Tyto úrazové změny si poškozený způsobil svým pádem, případně vznikly ze strany záchranářů během manipulace s jeho bezvládným tělem (zlomenina žeber, které byly způsobeny nepřímou masáží srdce). Rovněž žádné jiné onemocnění přirozené povahy se na smrti poškozeného podle znalkyně bezprostředně nepodílelo (č. l. 580–581).
71. Pokud dovolatel tvrdí, že z pitevního protokolu i znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vyplynulo, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl akutní infarkt myokardu, pak se jedná o ryze účelovou dezinterpretaci zásadních skutkových závěrů. Přestože u poškozeného byla (vyjma obezity) posmrtně diagnostikována arterioskleróza III. stupně (tedy těžký stupeň arteriosklerózy postihující srdečnici i tepny věnčité, které byly na mnoha místech nitkovitě zúženy) a ve svalovině levé komory se nacházela jizva po infarktu myokardu staršího data, tak toto onemocnění se na úmrtí poškozeného nikterak nepodílelo (viz pitevní diagnóza na č. l. 166, 182).
72. K obviněného prezentované námitce Nejvyšší soud ještě doplňuje, že správnost hmotněprávního posouzení skutku je vždy hodnocena výlučně optikou korektních skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Proto náležitost právního posouzení skutku nemůže být posuzována z hlediska závěrů, které činí dovolatel na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů činěného v návaznosti na formulování vlastní obhajoby. Právě to je věci obviněného zcela zásadní, neboť dovolatel v rámci své námitky zcela přehlíží meze jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť skutkové závěry krajského i vrchního soudu nerespektuje a svoji námitku (zpochybňující příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a škodlivým následkem v podobě smrti poškozeného) váže toliko na vlastní, ničím nepodložené tvrzení, že poškozenému prodal méně pervitinu, než tyto soudy prokázaly, a teprve na tomto základě spekuluje o tom, že poškozený „musel disponovat“ metamfetaminem „z jiného zdroje“, který předmětného dne užil, pročež dovolatel nemůže nést za jeho smrt žádnou odpovědnost.
73. Předmětnou argumentací tedy dovolatel účelově přehlíží jasný skutkový závěr a teprve na jejím manipulativním základě vznáší námitku hmotněprávní. Avšak soudy obou stupňů se otázkou naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem spočívajícím ve smrti poškozeného podrobně zabývaly, přičemž Nejvyšší soud považuje za nadbytečné jejich zcela správné a pravidlům elementární logiky odpovídající závěry opakovat, pročež pro stručnost toliko odkazuje na příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě (viz body 24 až 27 a 42), respektive na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci (viz body 25 a 26).
74. K další námitce, ve které dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů dovodily naplnění subjektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku toliko na základě „paušálního dogmatu“, že každý distributor tvrdé drogy si musí být vědom, že její konzumace je značně riziková a může vést k úmrtí uživatele, je nutné ve stručnosti uvést následující.
75. Nedbalostní následek ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve smrti poškozeného poté, co mu byla pachatelem poskytnuta omamná či psychotropní látka, je dán za situace, kdy pachatel věděl, že svým jednáním (v posuzovaném případě podáním pervitinu) může způsobit jiné osobě smrt, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takový následek nenastane. Z hlediska naplnění subjektivní stránky není rozhodné, zda obviněný měl konkrétní představu o účincích drogy na organismus poškozeného či nikoli. Obecně známou skutečností je, že užívání jakýchkoli omamných či psychotropních látek (které jsou k dostání na tzv. černém trhu) s sebou nese závažná zdravotní rizika, která mohou vést či vedou k vážným zdravotním potížím, případně i ke smrti – a to i u zcela zdravých (zejména mladých) osob. Proto stát usiluje o kontrolu nad nekontrolovaným užíváním takových látek, k čemuž dochází prostřednictvím zákonodárce, který závazně stanoví seznam takových nepovolených omamných a psychotropních látek i sankce, kterým se vystavuje ten, kdo se rozhodne s takovými látkami neoprávněně nakládat. S touto skutečností jsou obeznámeny nejen osoby přicházející s takovými látkami do přímého kontaktu (výrobci, konzumenti, distributoři), ale také široká veřejnost.
76. Vysoká škodlivost psychoaktivního metamfetaminu (pervitinu) je důvodem jeho zařazení do přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění podle § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. II Úmluvy o psychotropních látkách. Jedná se o návykovou psychotropní látku s vysokým rizikem vzniku závislosti i následných možných zdravotních komplikací při jeho opakovaném zneužívání, včetně smrti z předávkování. Proto je také k legálnímu zacházení s ním nutné odpovídající úřední povolení.
77. Současně je třeba připomenout, že dávka, kterou uživatel považuje za „běžnou“, může být za určitých okolností pro jejího konzumenta smrtelná. Působení metamfetaminu na lidský organismus je totiž spoluovlivňováno řadou činitelů, které ani zkušený uživatel (tedy dlouhodobý a zkušený narkoman) nemá či nemusí mít vždy pod kontrolou. Mezi takové faktory patří např. množství a koncentrace aplikovaného pervitinu (který bývá často „naředěn“ různými příměsemi), způsob jeho aplikace, fyzický a psychický stav konzumenta, proměnná tolerance organismu k této látce, současné užití/užívání dalších spolupůsobících látek – ať legálních či nelegálních, apod. Vysoké a časté dávky pervitinu (i v běžných uživatelských dávkách) postupně u konzumentů způsobují totální rozklad koordinačních a regulačních funkcí centrálního nervového systému, v důsledku čehož se může rozvinout stav podobný schizofrenii anebo stavy provázené sebevražednými sklony. K tomu je vhodné doplnit, že bezprostředně intoxikovaný jedinec má vždy zvýšenou teplotu a vysoký krevní tlak provázený srdeční arytmií. Později může dojít k selhání oběhového systému nebo krvácení do mozku, což vede k bezvědomí a následné smrti.
78. K problematice zavinění u obdobné trestné činnosti byla Nejvyšším soudem zveřejněna poměrně rozsáhlá a stabilní judikatura (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012, usnesení ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 11 Tdo 845/2023, usnesení ze dne 21. 4. 2022 sp. zn. 11 Tdo 352/2022, anebo usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 357/2015). S účelovým argumentem dovolatele, že stávající konstantní judikatura Nejvyššího soudu vychází z již „dávno překonaných dogmat“, čímž fakticky naznačuje její údajnou zastaralost a neaktuálnost, nelze nikterak souhlasit. I v tomto ohledu se jedná o improvizovanou smyšlenku, kterou ostatně dovolatel ani nijak neodůvodnil. Ostatně měl možnost se vyjádřit k tomu, na základě jakých jiných odborných závěrů by měly soudy při posuzování takových či podobných situací postupovat.
79. Pokud jde o obviněného (který v roce 2026 dosáhne věku 54 let), je vhodné shrnout, že je svéprávnou fyzickou osobou a navíc i letitým výrobcem a konzumentem pervitinu, který byl v minulosti (mimo jiné) odsouzen i za drogovou trestnou činnost. Proto si bezesporu byl vědom rizik pro zdraví i život člověka spojených s užíváním pervitinu, což ostatně sám u hlavního líčení připustil (byť smrtelný následek účelově negoval).
80. Stejně tak si musel být vědom toho, že poškozený P. P. je dlouhodobým uživatelem pervitinu, u kterého musel registrovat i další skutečnosti související s jeho zdravotní kondicí (rizikovými faktory jsou vyšší věk i obezita, stejně jako dlouhodobé – údajně dvacetileté – zneužívání této psychotropní látky). Právě u dlouhodobých uživatelů metamfetamin způsobuje svým působením pokročilou aterosklerózu (včetně jejího III. stupně, která byla při pitvě poškozenému diagnostikována), neboť tato látka masivně zužuje cévy (tzv. vazokonstrikce), čímž dochází ke zvýšené srdeční frekvenci a neustálému mechanickému tlaku krve na vnitřní výstelku cév, v důsledku které dochází k jejímu opakovanému poškozování a zvýšené pravděpodobnosti vzniku kardiovaskulárních chorob, včetně infarktu myokardu.
81. S přihlédnutím ke způsobu života osob dlouhodobě zneužívajících „tvrdé drogy“ dovolatel rozhodně nemohl vyloučit ani to, že poškozený P. P. se v důsledku svého škodlivého návyku dostane do život ohrožujícího stavu, když užije naráz větší množství pervitinu, nebo jej zkonzumuje opakovaně v krátkém časovém sledu, nebo když během jeho konzumace bude tato látka reagovat s jinou látkou v jeho organismu přítomnou, pročež se dostane do stavu, ve kterém již nebude mít základní životní funkce „pod kontrolou“.
82. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že sám dovolatel si ve své argumentaci protiřečí, když na jedné straně namítá, že poškozený byl jeho dlouhodobý kamarád, o kterém věděl, že je zkušeným uživatelem drog, a tedy měl dostatečnou zkušenost s dávkováním této psychoaktivní látky, zatímco na straně druhé spekuluje o jeho možném excesivním jednání, naznačujíc u jeho osoby případné suicidální tendence, pro které se zříká odpovědnosti a naznačuje své vyvinění ve vztahu k fatálnímu důsledku.
83. Za této skutkové situace je závěr o nedbalostním zavinění dovolatele ve vztahu ke smrtelnému následku poškozeného, který je znakem kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026), zcela v souladu s platnou právní úpravou, a i v tomto smyslu jsou obě výše uvedené námitky dovolatele zjevně neopodstatněné a z právního hlediska zcela irelevantní.
V. 3. Námitka vznesená dovolatelem proti uloženému trestu odnětí svobody
84. Stran výroku o trestu soudy nižších stupňů podle obviněného dostatečně nezohlednily, že se k výrobě pervitinu doznal a při objasňování skutkového stavu spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, pročež mu byl podle jeho přesvědčení uložen nepřiměřeně přísný (drakonický) trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl navíc umístěn do nejpřísnějšího typu věznice, a to přesto, že v jeho jednání nebyla prokázána příčinná souvislost se smrtí poškozeného, ani zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu výše uvedené argumentace.
85. V návaznosti na takto formulované námitky dovolatele Nejvyšší soud připomíná již dříve judikované závěry, podle kterých v zásadě platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o výrok o trestu, tak ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – na který obviněný v nyní posuzované věci rovněž výslovně odkázal, je možno relevantně namítnout vady spočívající v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Avšak pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Výše uvedené neplatí pouze v případě, že by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, což by implikovalo zásah Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).
86. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí, neboť tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována od samotné podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda. Proto je nutné si vždy klást otázku, zda zásah do osobní svobody obviněného (obecně ústavním pořádkem předvídaný) je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné, v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
87. O takovou situaci se však v posuzované věci obviněného M. Č. nejedná. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě je totiž patrné, že tento soud se individualizací ukládaného trestu ve vztahu k osobě obviněného zabýval velmi pečlivě. O tom svědčí celá část VIII. odůvodnění jeho rozsudku, v níž dostatečně objasnil, které skutečnosti vzal při svých úvahách o druhu a výměře trestu v úvahu. Nabízí se odkázat zejména na část, ve které tento soud prvního stupně konstatuje polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. l), m), o) tr. zákoníku, zejména částečné doznání obviněného, jeho spolupráci s orány činnými v trestním řízení i projevenou lítost nad úmrtím poškozeného, ačkoli s tím, že by ji zavinil, se obviněný neztotožnil. Stejně tak ale konstatoval okolnosti přitěžující uvedené v § 42 písm. b), k), m) tr. zákoníku, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil ze ziskuchtivosti, dopouštěl se jí po delší dobu a způsobil jí úmrtí poškozeného. Přitom konstatoval sklony obviněného k páchání protiprávního jednání, byť k jeho dvěma záznamům, které figurují v opise rejstříku trestů, nepřihlédl, neboť jsou ze zákona zahlazeny.
88. Pokud krajský soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let, tedy ještě trest při spodní hranici zákonné trestní sazby, která je stanovena rozmezím od 8 do 18 let, a pro jeho výkon jej v souladu se zákonem zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, nelze takto uložený trest považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce nezákonný nebo drakonický, kterak dovolatel namítl. Za těchto okolností Nejvyšší soud odmítl i výše uvedené výhrady proti uloženému trestu, neboť je nelze podřadit pod dovolatelem výslovně uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř.
V. 4. Námitka podřazená dovolatelem pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
89. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svém dovolání explicitně odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé procesní alternativě. Avšak i takto formulovaný důvod může být úspěšný pouze v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady, která by zatížila řízení před soudy nižších stupňů. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně v nyní posuzované věci nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani jím souběžně namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Závěr
90. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Krajský soud v Ostravě se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Následně se s těmito skutkovými i hmotněprávními závěry bezvýhradně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. Taktéž Nejvyšší soud po svém přezkumu provedeném na podkladě obviněným podaného mimořádného opravného prostředku neshledal, že by mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé existoval jakýkoli nesoulad, tím méně rozpor zjevný.
91. Obviněného výhrady tak mají ve svém souhrnu charakter svéhlavé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tedy představují pouhý výraz jeho nesouhlasu, jehož prostřednictvím však zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, zatímco zcela ignoruje závažná skutková zjištění, která jej z předmětné trestné činnosti usvědčují. Pokud obviněný soudům nižších stupňů vyčítá „svévolné hodnocení provedených důkazů“, pak nelze přehlédnout, že takové svéhlavé argumentace se naopak dopouští on sám. Předmětný způsob obhajoby obviněného je sice možný, avšak za daného skutkového stavu nemohly být jeho námitky vyhodnoceny jako oprávněné, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, na které ve svém podání výslovně odkázal.
92. Nejvyšší soud rovněž nezjistil žádný negativní zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších instancí se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Obviněným spáchaná trestná činnost byla rovněž ve všech ohledech přiléhavě právně kvalifikována, neboť jednáním jeho osoby byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026).
93. Po provedeném přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2026, č. j. 6 To 21/2026-621, ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2026, č. j. 34 T 14/2025-598, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku tak Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. Č. nedošlo ve smyslu jím uplatněných (ale ani žádných jiných zákonem vymezených) dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. k porušení zákona, pročež jím podané dovolání bylo v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 9. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu