Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

11 Tdo 832/2026

Téma · generováno AIVydírání se zbraní drženou při násilném nátlaku

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 16. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.832.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Omezování osobní svobody Vydírání Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Zbraň

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl dovoláním odsouzení za nátlak na spoluvězně, při němž držel kovovou vidličku, a tvrdil, že ji jako zbraň nepoužil. Nejvyšší soud uzavřel, že držení vidličky při násilném nátlaku mohlo posílit obavu poškozeného a naplnilo znak spáchání vydírání se zbraní. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Zločin vydírání je podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchán se zbraní i tehdy, drží-li pachatel při násilném nátlaku zbraň v ruce tak, že tím nonverbálně zesiluje požadavky a obavu poškozeného z jejího použití. Kovová vidlička je zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku, protože může učinit útok proti tělu důraznějším; není nutné, aby jí pachatel máchal, bodal nebo výslovně hrozil jejím použitím.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Za pohrůžku násilím je možno považovat i situaci, kdy pachatel ve snaze dosáhnout svého záměru, k němuž poškozeného donutí a vede jej k tomu, aby se podrobil jeho vůli, což jinak poškozený odmítá, drží zbraň, kterou však nepoužije přímo proti poškozenému a ani výslovně nesděluje, že ji dříve či později užije, nýbrž s touto zbraní pouze manipuluje tak, aby bylo poškozenému zřejmé, že by ji mohl bez opodstatněného důvodu užít.
    Zobrazit v textu
  • Kovová vidlička, kterou měl obviněný u sebe, tedy mohla zcela nepochybně učinit útok vůči tělu poškozeného důraznějším a lze ji tedy považovat za zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku.
    Zobrazit v textu
  • Tím, že ji měl obviněný při útoku na poškozeného M. M. nejen při sobě, ale přímo ji držel v ruce, bylo toto jeho nonverbální jednání způsobilé k zesílení nátlaku na vůli poškozeného a ke zdůraznění jeho požadavků, aniž by bylo třeba, aby danou vidličku aktivně použil (tzn. bodal či máchal jí směrem k poškozenému nebo jej vidličkou přímo zasáhl), či výslovně poškozenému vyhrožoval jejím použitím.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

11 Tdo 832/2026-1221

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2026 dovolání obviněného P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, č. j. 13 To 88/2026-1108, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 92/2025, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 6 T 92/2025, byl obviněný P. N. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem II. přečiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a dále pod bodem III. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedená jednání a za sbíhající se zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, pro které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 1 T 180/2024, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 5 To 61/2025, a dále sbíhající se přečiny neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, pro které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 T 3/2025, jakožto i sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 a 3 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 32 T 48/2025, byl obviněný Okresním soudem v Kladně odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. To vše za současného zrušení výroků o trestu z výše označených rozsudků, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 6 T 92/2025, byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině i výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 13 To 88/2026, a to tak, že napadené rozhodnutí okresního soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak byl citovaným rozsudkem krajského soudu obviněný pod bodem II. nově uznán vinným přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedená jednání a za zločin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, ohledně něhož zůstal tento rozsudek pod bodem III. výroku o vině nedotčen, jakožto i za výše rekapitulované sbíhající se přečiny, pro které byl pravomocně již dříve odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 1 T 180/2024, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 5 To 61/2025, rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 T 3/2025, a rozsudkem Okresního soudu Praha- východ ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 32 T 48/2025, byl následně obviněný krajským soudem podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. To vše za současného zrušení výroků o trestu z výše označených pravomocných rozsudků, jimiž byl obviněný již dříve pravomocně odsouzen za sbíhající se přečiny a zločiny, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně, kteréžto v plné míře přejal taktéž Krajský soud v Praze ve výroku o vině pod bodem II., se obviněný P. N. shora uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:

II. společně se spoluobviněným M. G. v době od 8. 10. 2022 do 2. 2. 2023, v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY na oddíle XY, v ložnici XY, téměř denně fyzicky napadali a ponižovali poškozeného spoluvězně P. Š., pohrůžkami dalšího fyzického napadání jej nutili, aby jim pral prádlo, stlal postele, vařil kávu, připravoval pokrmy, zajišťoval úklid ložnice a sociálního zařízení, ukrýval pro ně nepovolené předměty, dále jej až na hodinu v kuse poutali pomocí izolační pásky k židli, přičemž mu zakrývali oči a bili jej po celém těle a ve třech případech jej pohrůžkami fyzického napadení donutili, aby prostřednictvím své matky J. Š. zajistil bezhotovostní převod peněžních prostředků v celkové výši 6.500 Kč ve prospěch družky spoluobviněného M. G., M. K., a v jednom případě převod částky ve výši 2.000 Kč ve prospěch známé spoluobviněného M. G., L. D., čemuž poškozený z obavy z dalšího napadání vyhověl a svou matku pod různými legendami požádal, aby platby realizovala, což dotyčná učinila,

III. v době od ledna 2023 do počátku února 2023 ve Věznici XY, na oddíle XY, v okrese XY, opakovaně záměrně nutil fyzickým napadáním a hrozbami fyzického útoku spoluvězně poškozeného M. M., aby mu prostřednictvím své matky, Ž. M., zajistil zaslání peněžních prostředků na obviněným udávané bankovní účty, a takto jednal v následujících případech

1) v lednu 2023, v přesně nezjištěné době do 12. 1. 2023, na ložnici XY, napadl poškozeného M. M. opakovanými údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy, přičemž v ruce svíral vidličku, čímž poškozeného nutil k zaslání částky 500 Kč na bankovní účet č. XY, 2) v přesně nezjištěné době od 12. 1. 2023 do počátku února 2023, nutil poškozeného M. M. hrozbami fyzického napadení k zaslání částky 500 Kč na bankovní účet č. XY,

3) v blíže nezjištěné době na počátku února 2023 nutil poškozeného M. M. opakovanými údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy a kopy do oblasti těla, aby mu zajistil zaslání částky 2.500 Kč na blíže nezjištěný bankovní účet.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 13 To 88/2026, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 6 T 92/2025, napadl obviněný P. N. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil ve všech výrocích týkajících se jeho osoby. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně má obviněný za to, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou opomenutých důkazů. Ačkoli totiž dovolatel po celou dobu stran jednání popsaného pod bodem III. výroku o vině rozsudku okresního soudu popíral své propojení s bankovními účty, na které matka poškozeného M. M. zasílala peníze, krajský soud přesto paušálně odmítl návrh na provedení listinných důkazů a výslech svědků E. J., Z. J., M. B., M. a D. H. a K. H. Z úředních záznamů o podání vysvětlení těchto osob přitom vyplývalo, že finanční prostředky a balíky byly určeny pro jiné odsouzené, nikoliv pro dovolatele.

6. Stran skutku popsaného pod bodem III. obviněný namítl rovněž existenci zjevného rozporu a účelovou dataci jednání popsaného v části označené pod číslem tři. K danému konkrétně poukázal, že obžaloba původně tvrdila, že k zde popsanému násilí došlo dne 3. 2. 2023, což bylo vyvráceno výkazy z věznice, jelikož s ním v tento den od rána vězeňské orgány prováděly úkony a následně byl izolován na uzavřeném oddělení. Okresní soud pak místo zproštění obžaloby svévolně z poukazované části výroku vypustil datum s konstatováním, že se jednání nestalo přesně dne 3. 2. 2023. Tento postup představuje podle obviněného extrémní deformaci dokazování a účelovou snahu zhojit nedostatky obžaloby, přičemž tato vada nebyla zhojena ani odvolacím soudem.

7. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav popsaný pod body II. a III. výroku o vině obou soudů nižších stupňů, obviněný souhrnně uvedl, že soudy nižších stupňů ignorovaly objektivní nevěrohodnost svědků, a to přes skutečnost, že se závěr o jeho vině opírá téměř výhradně o tvrzení poškozených, která stála proti výpovědi jeho osoby a nastala tedy situace „tvrzení proti tvrzení“. U poškozených pak soudy opomněly zohlednit jejich motivaci k nepravdivé výpovědi s ohledem na dluhy za tabák či drogy a jejich snahu dostat se z krizového oddělení.

8. Ohledně jednání popsaného pod bodem III. obviněný poukázal taktéž na skutečnost, že poškozený M. M. si při hlavním líčení na události nevzpomínal a působil dojmem, že vypovídá pod vlivem návykových látek. Soudy tedy podle jeho názoru zcela rezignovaly na kritické posouzení výpovědí závislých osob a neprovedly výslechy navrhovaných svědků, a to spolubydlících S. G. a J. S., kteří by podle přesvědčení dovolatele potvrdili jeho nevinu.

9. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku krajského soudu pak obviněný namítl, že v něm shrnutá skutková zjištění jsou založena rovněž na výpovědi svědka J. M. z přípravného řízení, kterou však tento svědek při hlavním líčení výslovně odvolal. Podle obviněného přitom neobstojí spekulace odvolacího soudu o tom, že pokud jmenovaný svědek ve věci u hlavního líčení „tváří v tvář obžalovaným“ vypovídal ve prospěch obviněného, tak tato výpověď mohla být ovlivněna jeho obavami z možných následků po návratu do věznice. K danému obviněný poukazuje na skutečnost, že jmenovaný svědek byl poučen o tom, že může vypovídat bez přítomnosti obžalovaných, čehož nevyužil, čímž dal najevo, že nemá žádné obavy. Pokud pak odvolací soud staví výrok o vině na spekulaci o motivech výpovědi tohoto svědka, a nikoliv na objektivních důkazech, a současně ignoruje fakt, že klíčoví svědci a poškození byli v průběhu přípravného řízení pravděpodobně sami pod vlivem omamných látek, vykazují skutková zjištění soudů extrémní nesoulad s obsahem provedených důkazů. Nadto obviněný namítl, že neobstojí ani tvrzení odvolacího soudu o tom, že je výpověď poškozeného P. Š. podporována i výpovědí jeho matky J. Š., když z její výpovědi před soudem prvního stupně naopak vyplynulo, že jí poškozený nikdy nesdělil, že by měl ve výkonu trestu jakékoliv potíže s násilím či šikanou ze strany spoluvězňů.

10. Dalšími svými námitkami obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporoval právní posouzení jednání popsaného pod bodem III. jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož podle jeho mínění soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru o tom, že toto jednání naplnilo znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu spočívající v jeho spáchání „se zbraní“. Pro právní závěr o naplnění tohoto znaku podle obviněného nepostačuje, že pachatel má předmět způsobilý učinit útok důraznějším pouze fyzicky u sebe. Pachatel totiž musí zbraň skutečně užít nebo k dosažení účelu trestného činu hrozit jejím užitím takovým způsobem, který reálně a bezprostředně zvyšuje intenzitu nátlaku na poškozeného. Sám poškozený M. M. však při svém výslechu před soudem prvního stupně výslovně uvedl že obviněný měl vidličku jen v ruce. Pokud se tedy dovolatel předmětnou vidličkou nikterak nenapřahoval, nemířil s ní, ani její prosté držení nedoprovodil žádnou explicitní slovní výhrůžkou jejího použití, chybí zde příčinná souvislost mezi zbraní a hrozbou násilí. Jelikož výskyt tohoto předmětu nebyl ani jakkoli objektivizován, vycházely soudy nižších stupňů ve svých úvahách, a to v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a pravidlem in dubio pro reo, pouze ze spekulace, že výskyt tohoto předmětu nelze vyloučit.

11. Obviněný konečně rozporoval též závěr o tom, že přečiny vydírání a omezování osobní svobody, jichž se dopustil jednáním uvedeným pod bodem II., spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Závěr o tom, že jednal ve společném úmyslu se spoluobviněným M. G., totiž podle dovolatele odporuje výsledkům dokazování. Již jen ze samotného výslechu poškozeného P. Š. v hlavním líčení totiž vyplynulo, že prakticky veškerou činnost a nátlak inicioval a prováděl jmenovaný spoluobviněný, útoky probíhaly primárně z jeho strany a platby směřovaly k osobám s ním spřízněným. Ohledně dovolatele poškozený P. Š. zmínil pouze jedno jediné napadení. Pokud soudy přesto dovolateli připsaly veškeré téměř každodenní jednání trvající čtyři měsíce jako spolupachateli, uplatnily princip kolektivní viny bez toho, aniž by byla prokázána existence společného úmyslu dovolatele a spoluobviněného M. G. vydírat poškozeného P. Š. k poskytování služeb či zasílání financí třetím osobám.

12. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 13 To 88/2026, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 6 T 92/2025, a to ve výrocích týkajících se jeho osoby, a následně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Opis dovolání obviněného P. N. byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření, které však nebylo do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání Nejvyššímu soudu nikterak předloženo.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř.

15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. N. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím výslovně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

18. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).

19. Obviněný ve svém podání výslovně odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

20. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

21. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného P. N. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně věcně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř., a to v rozsahu, jímž brojí proti závěrům soudů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Naopak prostřednictvím dalších námitek obviněný pouze polemizuje s úplností dokazování a hodnocením provedených důkazů, kterak bylo učiněno soudy nižších stupňů, a tímto způsobem usiluje o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu, přičemž od této vlastní verze následně odvíjí svou zbylou námitku, jíž podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř.

22. Jde-li o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn v jeho první a třetí alternativě. K první z obviněným namítaných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud úvodem znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

23. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní ty z dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry, jež následně v plné míře převzal při novém rozhodování o vině jednáním popsaným pod bodem II. rovněž krajský soud, měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Skutkové námitky vznesené obviněným v jeho dovolání se totiž opírají pouze o předložení vlastního hodnocení věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozených P. Š. a M. M., k nimž obviněný pouze zcela obecně tvrdí, že byly motivovány dluhy za drogy či tabák a snahou dostat se z krizového oddělení. K výpovědím svědka J. M. pak obviněný předkládá pouze své přesvědčení o tom, že se soudy měly oproti jeho usvědčující výpovědi z přípravného řízení přiklonit k výpovědi, kterou jmenovaný svědek učinil v hlavním líčení. Na základě toho pak dovolatel označuje za nevyvrácenou svoji obhajobu spočívající v tvrzení, že se žádných útoků a nátlaku na osoby poškozených P. Š. a M. M. nedopustil. Takové námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

24. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud toliko v obecné rovině konstatuje, že Okresní soud v Kladně v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán v bodech II. a III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v bodě II. výroku o vině v rozsudku soudu odvolacího, a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal, se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, když ke zrušení výroku o vině jednáním popsaným pod bodem II. rozsudku okresního soudu přistoupil výlučně z důvodů odlišného právního hodnocení zde popsaného skutku. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neopomenul opětovně přesvědčivě a logicky zdůvodnit, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém mimořádném opravném prostředku zopakoval své předchozí odvolací námitky mající (v převážné míře) ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil souladné závěry obou soudů nižších stupňů relevantním způsobem rozporovat.

25. Nejvyšší soud se přitom se závěry obou soudů nižších stupňů plně ztotožnil a ačkoli je není za výše naznačeného stavu třeba, a to již z důvodu procesní ekonomie, opětovně podrobně rekapitulovat, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že z přiloženého spisového materiálu ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily závěr o vině obviněného zejména ze svědeckých výpovědí poškozených P. Š. a M. M., kteří detailně popsali útoky a požadavky k zajištění plateb či služeb směřující vůči jejich osobám ze strany obviněného či spoluobviněného M. G. Jelikož byli jmenovaní poškození na vězeňském oddíle společně s obviněným a spoluobviněným M. G. ve stejnou dobu, byli schopni shodně popsat nejen jednání, jemuž byli vystaveni přímo oni sami, ale poškozený P. Š. nadto vypovídal též o průběhu šikanózního jednání, kterému byl vystaven poškozený M. M., a naopak. Tyto výpovědi pak byly shledány i přes jejich rozpor s výpovědí obviněného a spoluobviněného M. G. jako pravdivé, podrobné, souvislé a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodné, jelikož v podstatných dílčích souvislostech si odpovídaly nejen vzájemně, ale byly podpořeny také dalšími provedenými důkazy, a to zejména výpovědí svědka J. M. z přípravného řízení. V této své výpovědi jmenovaný svědek popsal, že několikrát viděl poškozeného P. Š. s tzv. monokly (tzn. krevními podlitinami kolem oka) a tento musel ve vězení posluhovat jak obviněnému, tak spoluobviněnému M. G., kteří se k němu chovali dlouhodobě agresivně a fyzicky jej napadali. Zároveň svědek J. M. vypověděl o tom, že viděl, jak šel dovolatel za poškozeným M. M., domáhal se po něm zaslání finančních částek a svůj požadavek doprovodil údery pěstí. Soudy nižších stupňů přitom neopomněly rovněž řádně odůvodnit, proč přes změnu výpovědi svědka J. M., který v hlavní líčení popřel skutečnosti, jež uvedl v řízení přípravném a nově vypovídal ve prospěch osoby dovolatele a spoluobviněného M. G., uvěřily čtené výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení, když danou výpověď shledaly velmi podrobnou a souladnou s dalšími shora uvedenými důkazy. Jmenovaný svědek přitom nad rámec popisu útoků obviněného a spoluobviněného M. G. na poškozené v přípravném řízení rovněž uvedl, že mu bylo ze strany jmenovaného spoluobviněného i obviněného v souvislosti s jeho ochotou vypovídat vyhrožováno, a to dokonce až uříznutím hlavy. S ohledem na tuto skutečnost bylo tedy možné chápat změnu výpovědi, k níž svědek J. M. přistoupil v hlavním líčení, jako důsledek jeho možné obavy z následků po návratu do věznice, přičemž tento závěr měl oporu taktéž v dalších poznatcích o problémovém chování a násilných tendencích spoluobviněného M. G. a obviněného, které oba jmenovaní ve vězeňském zařízení směřovali zejména vůči svým spoluvězňům.

26. Skutečnosti zjištěné na základě výše uvedených výpovědí poškozených a výpovědi svědka J. M. z přípravného řízení plně zapadly do kontextu dalších důkazů, a to zejména obsahu záznamů telefonních hovorů vedených prostřednictvím systému BVfon mezi obviněným, spoluobviněným M. G. a družkou jmenovaného spoluobviněného M. K. V této komunikaci se spoluobviněný M. G. vychloubal, že mu spoluvězni musí ve věznici platit nájem a hovoří o jejich mlácení. Obviněný pak v této komunikaci hovoří o tom, že „Š.“ ukopne hlavu, zmiňuje, že mu teprve teď ukážou, co to znamená „džípovat“ (tedy ve vězeňském slangu posluhovat spoluvězňům), a dále hovoří o nálezu drog v Kinder vajíčkách. Z denních hlášení a hodnocení osob obviněného i spoluobviněného M. G. dále vyplynulo, že se jednalo o problematické vězně, kteří ve věznici užívali návykové látky, odmítali vydat vzorky biologického materiálu a drželi nepovolené věci. K jednání popsanému pod bodem II. výroku o vině pak bylo z potvrzení o provedených platbách zjištěno, že matka poškozeného P. Š., J. Š., provedla platby bezhotovostním převodem peněžních prostředků ve prospěch osob blízkých spoluobviněnému M. G. Obdobně bylo k jednání popsanému pod bodem III. z poštovních poukázek zjištěno, že matka poškozeného M. M., Ž. M., odeslala ve shodě s tvrzeními jmenovaného poškozeného peněžní částky na blíže nezjištěný bankovní účet. Svědkyně J. Š. pak k odeslání peněžních prostředků vypověděla, že se jí syn sice nesvěřil se šikanou a požadavek na zaslání finančních prostředků jí v telefonním hovoru vysvětloval nutností úhrady škody způsobené na hodinkách spoluvězně, ale toto vysvětlení se jí zdálo podivné, jelikož do tohoto hovoru zasahovala ještě druhá, jmenované svědkyni neznámá osoba.

27. S ohledem na výše uvedené důkazy Nejvyšší soud konstatuje, že ve shodě se soudy nižších stupňů neshledal v projednávaném případě existenci žádných pochybností o věrohodnosti slyšených poškozených P. Š. a M. M., neboť jejich výpovědi obsahově zapadaly do kontextu prověřovaných skutkových zjištění, přičemž zejména okresní soud postupoval při hodnocení výpovědí svědků z řad vězňů se zvýšenou obezřetností a zabýval se též možností existence jejich alternativního motivu k podání usvědčující výpovědi. V této souvislosti však neshledal ničeho, z čeho by bylo možno shledat účelovost daných výpovědí. Za tohoto stavu tak v projednávaném případě nenastala procesní situace „tvrzení proti tvrzení“, kterak se snaží dovolatel naznačit. Naopak, mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními je patrná zjevná logická návaznost, na základě čehož bylo svědectví obou poškozených oprávněně vyhodnoceno jako konzistentní, dostatečně podrobné a věrohodné. Naproti tomu popis skutkového děje ze strany obviněného byl zjevně veden snahou o vyvinění se z projednávaných jednání konstrukcí jednak o motivačně mlhavém komplotu obou drogově závislých poškozených a svědka J. M. a jednak poukazem na jejich alternativní motivaci vyhnout se dluhům a dostat se z konkrétního vězeňského oddílu, a tedy z dosahu obviněného a spoluobviněného M. G. Tuto obhajovací variantu průběhu skutkového děje soudy nižších stupňů oprávněně vyhodnotily jako účelovou, a tedy nepravdivou, když z provedených důkazů naopak vyplynulo, že dovolatel i jmenovaný spoluobviněný své útoky směřovali proti svým spoluvězňům za účelem prosazení svého dominantního postavení, vynucení své vůle a zajištění si nejen různorodých služeb, ale rovněž finančních prostředků, což bylo spoluobviněným M. G. označováno jako „nájem“. Nejednalo se tedy o finanční prostředky, které měly sloužit k nákupu např. tabáku, jak uváděl ve své výpovědi obviněný, ale šlo o úplatu za to, že spoluvězni mohou s ním a spoluobviněným M. G. sdílet společnou ložnici. Za této situace nelze tvrdit, že by se soudy nižších stupňů dopustily svévolného hodnocení důkazů jenom proto, že dospěly k závěrům, které neodpovídají představám obviněného. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud jednoznačně odmítá, že by postupem soudů prvního a druhého stupně bylo porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.

28. V kontextu výše uvedeného je třeba označit za zcela irelevantní rovněž námitku, v níž obviněný vyjádřil své přesvědčení, že pokud bylo vyvráceno tvrzení obžaloby o tom, v který konkrétní den mělo dojít k jednání popsanému pod bodem III. 3), tak mělo dojít bez dalšího k jeho zproštění viny ohledně předmětného skutku. Existence extrémního nesouladu totiž nemůže být tvrzena ve vztahu ke skutkovým okolnostem popsaným v žalobním návrhu a učiněným na podkladě provedených důkazů, přičemž obviněný v této námitce nikterak netvrdí, že by těmto důkazům odporovala rozhodná skutková zjištění okresního soudu. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud soud s ohledem na výsledek dokazování při projednávání věci v hlavním líčení přistoupí k úpravě skutkového stavu, musí být ve vztahu k obžalobě zachována totožnost skutku, tedy shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou naopak odpadnout. Tento postup tedy nelze v souladu s tvrzením obviněného označit za „extrémní deformaci dokazování“. Totožnost skutku je přitom zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) vyjma jiných případů i tehdy, pokud je dána úplná shoda alespoň v jednání pachatele při rozdílném následku, nebo je naopak dána úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné. Shoda však musí být dána v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.

29. K takové situaci, při níž by nebyla dodržena totožnost skutku, však v nyní projednávané věci nedošlo. Nejvyšší soud totiž z přiloženého spisového materiálu ověřil, že okresní soud na podkladě provedených důkazů oproti podané obžalobě toliko upravil popis části pokračujícího jednání obviněného uvedeného ve výroku o vině pod bodem III. 3). Ve srovnání s podanou obžalobou k úpravě přistoupil tak, že beze změny podstaty projednávaného skutku z popisu označené části pouze vypustil přesnou dataci, jelikož ta neměla oporu v provedeném dokazování, což v žádném případě nezakládalo jakoukoli povinnost (kterak se v je v podaném dovolání domáhá sám obviněný) odhlédnout od všech skutkových zjištění učiněných na podkladě usvědčujících důkazů a dospět k závěru o neprokázání předmětného jednání.

30. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

31. Jedná-li se o třetí ze zákonných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že ji obviněný uplatnil ve vztahu ke svým námitkám směřujícím proti úplnosti provedeného dokazování. Ani tyto námitky ovšem Nejvyšší soud neshledal za věcně podřaditelné pod obviněným zvolenou alternativu citovaného důvodu dovolání, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jeho tvrzení fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání rozhodných skutečností nezbytné, aby byl soudem prvního stupně na návrh obhajoby proveden důkaz výslechem svědků S. G., J. S. Zároveň pak podle obviněného měl být odvolacím soudem akceptován návrh na provedení důkazu výslechem svědků E. J., M. B., Z. J., M. a D. H., K. H. a úředními záznamy o podání vysvětlení těmito osobami.

32. K daným námitkám obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s popěrnou obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě pouhé nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným (nebo jinou stranou trestního řízení) navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

33. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, načež rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, ježto skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným (nebo jinou stranou trestního řízení) navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nelze tedy než zopakovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v nyní posuzované věci zamítly obviněným v dovolání označené návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, a to pro jejich nadbytečnost. Již okresním soudem byla totiž přesvědčivě vyvrácena obhajoba obviněného založená na tvrzení, že si poškození P. Š. a M. M. celou svou výpověď vyfabulovali, neboť k žádným útokům a nátlaku na jejich osoby nedošlo. Tento závěr soud prvního stupně řádně odůvodnil v kontextu vlastního hodnocení obsahu jednotlivých důkazů a následně se s ním ztotožnil taktéž krajský soud, který opětovně shrnul důvody vedoucí k tomuto závěru při vypořádání odvolacích námitek obviněného. Nejvyšší soud se s tímto závěrem okresního soudu plně ztotožnil, přičemž jej obviněný ve svém dovolání jakýmkoliv relevantním způsobem nezpochybnil, když poukázal pouze zcela obecně na to, že by jím u soudu prvního stupně navrhovaní svědci S. G. a J. S. mohli prokázat jeho nevinu, zatímco z výpovědí svědků E. J., M. B., Z. J., M. a D. H., K. H. a z úředních záznamů o podání vysvětlení těmito osobami by mohlo být odvolacím soudem ve vztahu k jednání popsanému pod bodem III. zjištěno, pro koho byly určeny „finanční prostředky a balíky“. Obviněný ve svém dovolání nenamítl, že by tyto důkazní návrhy zůstaly soudy nižších stupňů zcela opomenuty. Relevantní argumentací ani nerozporoval důvody, pro které byly jeho důkazní návrhy zamítnuty a neuvedl ničeho k tomu, proč se v případě každého jednotlivého jím navrhovaného důkazu jednalo o důkaz podstatný a co konkrétního by z něj mohlo být zjištěno, tedy z jakých důvodů se jednalo o důkazy, který by mohly ovlivnit rozhodná skutková zjištění.

34. Nad rámec argumentace nižších soudů k nadbytečnosti předmětných důkazů lze tedy dodat snad jen tolik, že stran návrhů na provedení výslechu svědků S. G. a J. S. bylo možno hypoteticky připustit, že v obecné rovině tyto důkazy mohly mít potenciál objasnit rozhodná skutková zjištění a mohly by být i důkazy podstatnými. Právě za účelem ověření tohoto předpokladu se tedy soud prvního stupně jmenované svědky pokusil k hlavnímu líčení předvolat, resp. předvést za pomoci policie, přičemž až po selhání těchto pokusů shledal, že tyto důkazy je namístě považovat za nadbytečné, neboť v řízení byly opatřeny jiné důkazy, jejichž náležitým vyhodnocením lze zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro soudní rozhodnutí. Současně poukázal na to, obviněný přes své tvrzení o tom, že by jmenovaní svědci měli vypovídat v jeho prospěch, nejprve sám odmítl návrh na čtení jejich výpovědí učiněných v přípravném řízení. Ačkoli následně s tímto postupem souhlasil, spoluobviněný M. G. setrval na svém nesouhlasném stanovisku, v důsledku čehož tyto výpovědi okresní soud nečetl. Obviněný sám k těmto důkazním návrhům ve svém dovolání neuvádí ničeho konkrétního a zásadního, co by z jejich výpovědí mělo být zjištěno, a to nad rámec obecné deklarace toho, že by svědci potvrdili jeho obhajobu, čímž však nemohl relevantně zpochybnit závěr o jejich nadbytečnosti. Jak již přitom bylo zdůrazněno výše, ustálená judikatura vylučuje, aby se v případě nadbytečnosti určitého důkazu jednalo o tzv. opomenutý důkaz (k tomu srovnej např. již výše poukazované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Za tohoto stavu by tyto neprovedené důkazy bylo možno označit za opomenuté a naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze tehdy, pokud by došlo k neprovedení těchto důkazů bez náležitého odůvodnění, což však není situace nyní projednávaného případu.

35. Identické pak bylo možno shledat i stran navrhovaných důkazů výslechem svědků E. J., M. B., Z. J., M. a D. H., K. H. a úředními záznamy o podání vysvětlení těmito osobami. Ani v tomto případě obviněný ve svém dovolání řádně neodůvodnil, že by se jednalo o důkazy, bez jejichž provedení by nebylo možno bez důvodných pochybností v dané věci o otázce viny řádně rozhodnout, či že by odvolací soud zamítnutí k nim vztahujících se návrhů řádně neodůvodnil. Nad rámec právě uvedeného tak lze pouze doplnit, že za situace, kdy byly výše rekapitulovanými důkazy prokázány útoky obviněného na poškozeného M. M. popsané pod bodem III., jakož i s nimi spojené požadavky na zaslání peněžních prostředků, pak rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů nemohla být vyvrácena případnými tvrzeními dalších osob o tom, kdo s těmito peněžními prostředky dále nakládal a jakým způsobem tak činil.

36. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí důkazních návrhů obhajoby je namístě označit za zcela irelevantní, jelikož obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany soudů nižších stupňů zcela opomenut (nepovšimnut) a ani relevantním způsobem nepoukazuje na jakákoli závažná pochybení v úvahách, kterými soudy nižších stupňů odůvodnily zamítnutí jím vznesených důkazních návrhů. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení se obviněný v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně dožadoval, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů bylo vždy dostatečně odůvodněno.

37. K právním námitkám obviněného Nejvyšší soud předně zdůrazňuje (a to opětovně), že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiné hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a jsou blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)].

38. Výše uvedené je třeba zdůraznit zejména ohledně argumentace obviněného, v níž namítá, že nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně toho, jakým způsobem se zapojil do jednání popsaného pod bodem II., vedla k nesprávnému závěrů o tom, že se tímto jednáním dopustil přečinů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným M. G. Obviněný totiž v této námitce – a to opětovně – vznáší výlučně argumentaci, jíž neguje rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl okresním soudem ustálen skutkový stav, který následně ve svém rozhodnutí zcela převzal i soud odvolací. Nejvyšší soud tedy na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítá-li tedy obviněný, že se jednání popsaného pod bodem II. fakticky dopouštěl pouze spoluobviněný M. G., jelikož dovolatel se sám dopustil toliko jediného útoku a nelze mu přičítat jednání jmenovaného spoluobviněného, nelze podle dovolacího soudu tyto jeho námitky považovat za relevantní ve vztahu k jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani ve vztahu k žádnému jinému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Obviněný totiž tuto námitku směřuje proti hodnocení výpovědi poškozeného P. Š., nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti. Předmětná námitka se tak neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž od obviněným předestřené (vlastní) varianty skutkového děje, v důsledku čehož tato námitka nenaplňuje žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tedy z tohoto důvodu považuje – nad rámec poukazu na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného – za dostačující konstatovat, že Okresní soud v Kladně řádně odůvodnil svůj závěr o tom, že se obviněný nedopustil ojedinělého útoku na poškozeného P. Š., nýbrž se zapojil do dlouhodobého nátlaku na jeho osobu. Byť byl hlavním agresorem spoluobviněný M. G., tak i obviněný jmenovaného poškozeného nejméně jednou napadl sám a dlouhodobě na něj směřoval svou agresi, přičemž si tímto vynucoval, aby pro něj poškozený plnil úkoly. Nad rámec toho pak byl osobně přítomen napadání poškozeného P. Š. ze strany spoluobviněného M. G., při čemž mu asistoval, když zejména v případě nejintenzivnějšího z útoků, v jehož průběhu byl tento poškozený přivázán k židli, kopán a mlácen, poškozeného držel, aby se „necukal“. V kontextu těchto zjištění je pak zcela zjevné, že se obviněný dopustil obou pod bodem II. přisouzených trestných činů v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

39. Bez opodstatnění zůstává též tvrzení dovolatele, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož čin nespáchal se zbraní. Námitka obviněného, že přítomnost kovové vidličky, která byla užita jako zbraň, se nepodařilo prokázat, totiž vybočuje z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zcela postrádá na relevanci, poněvadž užití této vidličky bylo zjištěno z podrobné, souvislé a celkově uvěřitelné svědecké výpovědi poškozeného M. M. Přitom prostá obviněným poukazovaná skutečnost, že se jednalo o předmět, který neměli vězni povoleno mít ve věznici u sebe, nemá sílu tuto výpověď jakkoli vyvrátit. V této souvislosti nelze pominout, že z vlastní výpovědi obviněného i listinných důkazů vyplynulo, že on sám ani spoluobviněný M. G. zákazy platící ve věznici nerespektovali a nebylo pro ně problematické obstarat si a přechovávat ve společné ložnici i jiné zakázané předměty jako např. mobilní telefon, psychotropní látky či stříkačku. Navzdory této skutečnosti obviněný nad rámec obecného poukazu na zákaz přechovávání kovové vidličky ve věznici nikterak netvrdí ničeho k tomu, proč by opatření právě tohoto předmětu mělo být nemožné a závěr o jeho přechovávání jeho osobou byl odporující provedeným důkazům.

40. Naopak za relevantní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky, jimiž obviněný vytýká nesprávné právní posouzení svého jednání popsaného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to z důvodu, že podle jeho přesvědčení nebyl naplněn zákonný znak dané skutkové podstaty podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za spáchání trestného činu vydírání „se zbraní“ totiž podle obviněného nelze považovat takové jednání, v rámci něhož kovovou vidličku pouze držel v ruce, nikterak se s ní vůči poškozenému M. M. nenapřahoval, nemířil s ní na poškozeného a ani mu nevyhrožoval, že mu s ní ublíží.

41. Obecně přitom platí, že zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl a tento čin spáchá se zbraní. Zbraní se pak podle § 118 tr. zákoníku rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023). Za pohrůžku násilím je možno považovat i situaci, kdy pachatel ve snaze dosáhnout svého záměru, k němuž poškozeného donutí a vede jej k tomu, aby se podrobil jeho vůli, což jinak poškozený odmítá, drží zbraň, kterou však nepoužije přímo proti poškozenému a ani výslovně nesděluje, že ji dříve či později užije, nýbrž s touto zbraní pouze manipuluje tak, aby bylo poškozenému zřejmé, že by ji mohl bez opodstatněného důvodu užít. Je-li zbraň použita v takto uvedených souvislostech, není pochyb o tom, že čin je pachatelem spáchán se zbraní.

42. Nejvyšší soud ve vztahu k jednání, jak bylo soudy zjištěno a popsáno pod bodem III. 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i se zřetelem na výše rozvedené další skutečnosti, které z obsahu spisového materiálu vyplynuly, shledal, že obviněný vyvíjel na poškozeného M. M. po delší dobu nátlak, v jehož rámci vůči tomuto poškozenému užíval fyzické násilí a opakovaně jej nutil k zaslání finančních prostředků na jím určené bankovní účty. V rámci toho pak v přesně nezjištěné době do 12. 1. 2023 ve společné ložnici ve Věznici XY poškozeného M. napadl údery pěstí do oblasti hlavy a nutil jej k zajištění zaslání částky 500 Kč na blíže nezjištěný bankovní účet, přičemž v průběhu tohoto jednání držel v ruce kovovou vidličku. Ačkoli se obviněný brání tím, že tuto vidličku technicky vzato vůči poškozenému nepoužil a nevyhrožoval mu s ní, je nutno na celý incident nahlížet v jeho celistvosti, tedy v kontextu celkového chování obviněného vůči poškozenému. Obviněný svým jednáním a útoky směřovanými vůči poškozenému soustavně projevoval svoji dominanci nad jeho osobou, přičemž se choval násilně nejen k němu samotnému, ale i k dalším spoluvězňům. Předmětnou kovovou vidličku měl u sebe v ložnici i přes přísný zákaz platící ve věznici právě proto, že se jedná o kovový předmět s hroty, který lze využít jako zbraň k napadení spoluvězňů či dozorců. Kovová vidlička, kterou měl obviněný u sebe, tedy mohla zcela nepochybně učinit útok vůči tělu poškozeného důraznějším a lze ji tedy považovat za zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku. Tím, že ji měl obviněný při útoku na poškozeného M. M. nejen při sobě, ale přímo ji držel v ruce, bylo toto jeho nonverbální jednání způsobilé k zesílení nátlaku na vůli poškozeného a ke zdůraznění jeho požadavků, aniž by bylo třeba, aby danou vidličku aktivně použil (tzn. bodal či máchal jí směrem k poškozenému nebo jej vidličkou přímo zasáhl), či výslovně poškozenému vyhrožoval jejím použitím. Dané jednání obviněného totiž bylo způsobilé v poškozeném vzbudit obavu, že si (obviněný) opatřil ve věznici přísně zakázaný předmět právě proto, že je připraven jej eventuálně použít k útoku. Právě touto svojí povahou mohlo jednání obviněného zesílit vliv na svobodu rozhodování poškozeného. Právnímu posouzení dovolatelova jednání jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tedy nelze ničeho vytknout, pročež námitky obviněného směřující vůči tomuto závěru shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

VI. Závěr

43. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný P. N. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

44. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky obviněného správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.

45. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 13 To 88/2026, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku, dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. N. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h), ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 9. 2026

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací