Plný text
11 Zp 10/98
USNESENÍ
Předseda senátu Nejvyššího soudu Č. republiky JUDr. Antonín Draštík rozhodl ve věci navrhovatele V. Č. republiky proti odpůrci K. d. s. R., o rozpuštění politické strany, o návrhu soudem jmenovaného likvidátora JUDr. D. S., advokáta, na určení odměny a náhrady hotových výdajů t a k t o :
JUDr. D. S. se za provedení likvidace K. d. s. R. určuje odměna ve výši 10 000 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2927,50 Kč.
Odměna a náhrada hotových výdajů budou v plné výši uhrazeny státem.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud Č. republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl usnesením ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 11 Zp 10/98, podle § 13 odst. 6 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), tak, že rozpustil K. d. s. R. a současně jmenoval likvidátorem JUDr. D. S., advokáta.
Soudem ustanovený likvidátor JUDr. D. S. navrhl určení své odměny a náhrady hotových výdajů za provedenou likvidaci. V návrhu uvádí, že dne 20. 9. 1999 mu sdělilo Ministerstvo vnitra ČR, že dnem 17. 9. 1999 provedlo výmaz politické strany K. d. s. R. Domnívá se tedy, že jeho činnost jako likvidátora předmětného subjektu je tím skončená a proto požaduje odměnu za provedenou likvidaci. Dále uvádí, že náš právní řád nemá speciální ustanovení upravující odměnu likvidátorů ani speciální ustanovení o odměně likvidátorů politických stran. Proto je nutno použít analogii iuris a stanovit odměnu podle nejbližší příbuzné úpravy, kterou je nesporně vyhláška č. 476/1991 Sb., která upravuje mimo jiné i odměnu správce konkursní podstaty. Nejnižší odměna při hodnotě menší jak 1 mil. Kč je podle § 7 odst. 2 citované vyhlášky 10 000 Kč a podle § 7 odst. 3 vyhlášky 10 000 Kč, celkem 20 000 Kč. K tomu jsou připočteny hotové výdaje. Na základě uvedeného žádá, aby Nejvyšší soud s přihlédnutím k § 8a uvedené vyhlášky rozhodl o uplatňované odměně a přiznanou sumu mu poukázal. Přílohou tohoto podání je výše zmíněné sdělení Ministerstva vnitra ČR o výmazu K. d. s. R. ze seznamu politických stran a hnutí dnem 17. 9. 1999 a vyúčtování odměny a výdajů advokáta, jehož obsahem je přehled ve věci učiněných úkonů, vyčíslení již výše uvedené požadované odměny v celkové výši 20 000 Kč, stanovené s přihlédnutím k vyhl. č. 476/1991 Sb. a výdajů za použití osobního vozidla, stravné, ubytování a parkovné v celkové výši 4177,50 Kč. Celkem je tedy k úhradě požadováno 24 177, 50 Kč.
V dalším podání ze dne 31. 1. 2001 likvidátor poukázal na vyhlášku ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., která od 1. 1. 2001 upravuje odměnu likvidátora s tím, aby u této věci bylo postupováno podle této vyhlášky a sazeb v ní uvedených.
Nejvyšší soud přezkoumal předmětný návrh z hlediska splnění zákonných podmínek pro určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora a dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 13 odst. 6 věta druhá zákona v rozhodnutí o rozpuštění strany a hnutí určí soud současně likvidátora.
Podle § 12 odst. 4 zákona potom platí, že nestanoví-li zákon dále jinak, použijí se na likvidaci majetku a závazků zrušené strany a hnutí přiměřeně předpisy o likvidaci majetku a závazků obchodních společností. Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že majetek zrušené strany a hnutí je předlužen, je povinen navrhnout prohlášení konkursu. Skončí-li likvidace majetkovým zůstatkem, naloží s ním likvidátor způsobem určeným ve stanovách.
Likvidace obchodních společností je upravena v ustanoveních § 70 až § 75 obch. zák. Podle § 75 odst. 5, věta druhá obch. zák., ve znění účinném ke dni podání návrhu, byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu tento soud.
Obchodní zákoník ani jiná právní norma účinná v době podání návrhu přitom neobsahovala konkrétní úpravu pro určení odměny soudem jmenovaného likvidátora. Tu přinesla až změna obchodního zákoníku zákonem č. 370/2000 Sb., s účinností k 1. 1. 2001, kdy § 71 odst. 9 obch. zák. stanoví, že ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem , a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát. Touto vyhláškou je vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem. Uvedenou úpravu však v tomto konkrétním případě k určení odměny použít nelze, a to zejména s ohledem na ustanovení části sedmé, čl. VIII, bodu 7 zákona č. 370/2000 Sb., který stanoví, že v případech, kdy bylo rozhodnuto o zrušení společnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001), postupuje se podle dosavadních právních předpisů. Dále v § 11 zmíněné vyhlášky je uvedeno, že tato se vztahuje na odměnu a hotové výdaje likvidátora a člena orgánu společnosti, kteří byli jmenováni soudem ode dne nabytí účinnosti této vyhlášky, tj. od 1. 1. 2001. Proto nebylo možno přisvědčit právnímu názoru likvidátora obsaženému v jeho podání ze dne 31. 1. 2001.
Při nedostatku přímé právní úpravy je potom nezbytné za užití analogie iuris odměnu likvidátora určit podle nejbližší podobné úpravy v jiné právní normě téhož právního odvětví. Touto právní normou je podle Nejvyššího soudu vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni podání návrhu na určení odměny (dále jen „vyhláška“), konkrétně ustanovení § 6 až § 9, která upravují odměnu správců konkursní podstaty, vyrovnacích správců, zvláštních správců a zástupců správců v řízení o konkursu a vyrovnání. Dle uvedených ustanovení lze, v případě, že likvidace skončí majetkovým zůstatkem, na základě vyúčtování obsahujícího údaje potřebné pro určení odměny likvidátora podle hledisek blíže rozvedených zejména v ustanovení § 7, stanovit výši odměny likvidátora. Pokud nebude možno provést vyúčtování a stanovit odměnu dle těchto hledisek, lze postupovat podle § 8a, podle kterého stanoví výši odměny soud s přihlédnutím k rozsahu činnosti likvidátora.
Odměna likvidátora má být i v případě určení její výše soudem za situace, kdy likvidace skončila majetkovým zůstatkem, dle názoru Nejvyššího soudu zásadně hrazena z prostředků likvidovaného subjektu, zpravidla tedy ze zmíněného majetkového zůstatku po skončení likvidace. Právo na odměnu likvidátora je právem ze závazku vzniklého mezi likvidátorem a likvidovaným subjektem. Soud v tomto vztahu svým rozhodnutím toliko nahrazuje vůli likvidovaného subjektu ze zákonem stanovených důvodů a podmínek. Znovu je třeba zdůraznit, že v právní úpravě není zakotveno právo likvidátora jmenovaného soudem před 1. 1. 2001 na odměnu ze státních prostředků.
Uvedené by tedy znamenalo, že pokud likvidace provedená soudem jmenovaným likvidátorem skončí bez majetkového zůstatku, případně s majetkovým zůstatkem nedostačujícím k úhradě odměny likvidátora, tomuto by nebyla uhrazena odměna vůbec, popř. její část. Vzniká zde tedy situace, kdy skutečnost zda bude likvidátoru jmenovanému soudem vůbec uhrazena nějaká odměna, odvisí nikoliv od okolností upravených ve výše uvedených analogicky použitých ustanovení vyhlášky, ale od majetkové situace likvidovaného subjektu. Tuto situaci, kdy likvidátoru lze uhradit odměnu pouze do výše majetkového zůstatku, či dokonce mu neposkytnout žádnou odměnu, je však nutno označit za právní stav odporující právním normám vyšší právní síly. Vznikl by tak kupříkladu rozpor s čl. 28 Listiny základních práv a svobody, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Ještě zřetelněji však v tomto směru hovoří mezinárodní smlouvy zavazující Č. republiku. Již Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 23 odst. 2 stanovila, že každý má bez jakékoliv diskriminace nárok na stejný plat za stejnou práci. Podobně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech formuluje princip rovnosti před zákonem a zákaz jakékoliv diskriminace. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 7 hovoří o právu člověka na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty.
Z hlediska nezbytnosti respektování výše uvedených norem vyšší právní síly, kterými je Č. republika, potažmo soud rozhodující o určení odměny jím jmenovaného likvidátora vázán, tedy vyplývá, že soud rozhodující o odměně likvidátora je povinen i bez další zákonné úpravy rozhodnout tak, že pokud na určenou odměnu likvidátora nepostačují prostředky z majetkového zůstatku likvidovaného subjektu, odměna likvidátora, případně její neuspokojená část bude v plné výši uhrazena státem.
V souladu s výše uvedeným postupoval při určení výše odměny a způsobu její úhrady v tomto případě Nejvyšší soud. Jak se podává z návrhu likvidátora a závěrečné zprávy o průběhu likvidace politické strany ze dne 26. 8. 1999 (na č. l. 17 - 31 spisu), odměnu likvidátora nebylo lze určit podle kritérií uvedených v § 7 vyhlášky, tedy součtem odměn z částky, které bylo dosaženo zpeněžením aktiv společnosti a odměny z částky určené k uspokojení pohledávek věřitelů likvidovaného subjektu, a to z toho důvodu, že v průběhu likvidace nebyla zjištěna žádná aktiva, pasiva ani věřitelé likvidovaného subjektu. Této situaci odpovídá postup podle § 8a vyhlášky, tedy stanovení výše odměny soudem s přihlédnutím k rozsahu činnosti likvidátora.
Nejvyšší soud tedy uvedeným způsobem určil odměnu likvidátora ve výši uvedené ve výroku tohoto usnesení, jako odměnu dle jeho názoru odpovídající likvidátorem vykázanému rozsahu činností v přehledu provedených úkonů v rámci vyúčtování odměny (tj. dne 4. 1. 1999 převzetí a příprava věci, 13. 1. 1999 jednání na ministerstvu financí a ministerstvu vnitra, 21. 1. a 20. 4. 1999 doporučený dopis zástupci strany, 19. 4. 1999 dopisy na Policii ČR, Městskou policii a Městský úřad v Ostravě, 13. - 14. 4. 1999 jednání v Ostravě se zástupci strany, 26. 8. 1999, vyhotovení závěrečné zprávy, 27. 8. 1999 zaslání závěrečné zprávy Nejvyššímu soudu, 3. 9. 1999 návrh likvidátora na výmaz strany). Při určení výše odměny soud zejména porovnával minimální částku odměny likvidátora, kterou lze vypočíst způsobem uvedeným v § 7, tj. částku 10 000 Kč a složitost a časovou náročnost skutečně provedených úkonů likvidace.
Současně soud za situace, kdy likvidace K. d. s. R. skončila nulovým majetkovým zůstatkem, z důvodů výše rozvedených rozhodl o úhradě odměny v plné výši státem.
V rámci rozhodnutí o odměně likvidátora soud rozhodl též o náhradě hotových výdajů účelně likvidátorem vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace. I když obchodní zákoník v ustanovení § 75 odst. 5 otázku hrazení hotových výdajů výslovně nezmiňuje, jednoznačné je, že v případech jmenování likvidátora soudem, tedy za absence jiné dohody o hrazení či nehrazení nákladů souvisejících s likvidací, je nezbytné, aby soud o úhradě hotových výdajů rozhodl. Hotovými výdaji účelně vynaloženými v souvislosti s prováděním likvidace lze rozumět zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Jedná se tedy o náklady, které je likvidátor nucen vynaložit k zajištění řádného průběhu a ukončení likvidace, a je na místě aby byly likvidátorovi nahrazeny z prostředků subjektu, jehož likvidaci provádí. Není-li taková úhrada pro nedostatek majetku možná, platí to, co bylo uvedeno o úhradě odměny likvidátora státem ze státních prostředků. Z příkladmo uvedených výdajů se tyto hradí ve vynaložené výši, pouze pro náhradu cestovních výdajů je třeba analogicky použít ustanovení upravující určení jejich výše, a to příslušná ustanovení části druhé zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené určil náhradu hotových výdajů likvidátorovi ve výši stanovené ve výroku tohoto usnesení. Do hotových výdajů byly z návrhu likvidátora započteny požadovaná náhrada za použití silničního motorového vozidla ve dnech 13. 1. 1999 a 13.-14. 6. 1999 ve výši 2731,50 Kč a stravné ve výši 196 Kč. Naopak nebylo možné přiznat náhradu výdajů za ubytování a náhradu nutných vedlejších výdajů ve formě parkovného, neboť jejich vynaložení a výše nebyly likvidátorem žádným způsobem doloženy či prokázány.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík