Plný text
11 Zp 13/98
USNESENÍ
Předseda senátu Nejvyššího soudu Č. republiky JUDr. Stanislav Rizman rozhodl ve věci navrhovatele V. Č. republiky, proti odpůrci HZSD - SMS, zastoupenému soudem ustanoveným opatrovníkem JUDr. Z. D., advokátem, o rozpuštění politického hnutí, o návrhu soudem jmenovaného likvidátora JUDr. D. S., advokáta, na určení odměny a náhrady hotových výdajů t a k t o :
JUDr. D. S. se za provedení likvidace HZSD - SMS určuje odměna ve výši 10 000 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 1551,90 Kč.
Odměna a náhrada hotových výdajů budou v plné výši uhrazeny státem.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud Č. republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl usnesením ze dne 23. 12. 1999, sp. zn. 11 Zp 13/98, podle § 13 odst. 6 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), tak, že rozpustil HZSD - SMS a současně jmenoval likvidátorem JUDr. D. S., advokáta.
Dne 27. 3. 2001 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání JUDr. D. S., likvidátora, jehož obsahem je návrh na určení odměny a náhrady hotových výdajů za provedenou likvidaci. V návrhu uvádí, že dne 14. 3. 2001 mu sdělilo Ministerstvo vnitra ČR, že tentýž den provedlo výmaz politického hnutí - HZSD - SMS. Domnívá se tedy, že jeho činnost jako likvidátora předmětného subjektu je tím skončená a proto si ji dovoluje vyúčtovat. Dále uvádí, že pravidla, podle kterých náleží likvidátorovi jmenovanému soudem odměna, upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb. Žádá, aby soud určil odměnu podle § 4 této vyhlášky a aby ji vzhledem k okolnostem případu zvýšil na 5000 Kč, s tím, že pokud tak soud učiní, představovala by požadovaná částka, spolu s náhradou cestovného ve výši 1551,90 Kč, celkem 6551,90 Kč. Přílohou tohoto podání je výše zmíněné sdělení Ministerstva vnitra ČR o výmazu HZSD - SMS ze seznamu politických stran a hnutí dnem 14. 3. 2001 a vyúčtování výdajů za použití osobního vozidla ve dnech 10. 4. 2000, 26. 1. 2001, a 26.-27. 4. 2001 v celkové výši 1551,90 Kč.
Nejvyšší soud přezkoumal předmětný návrh i související spisový materiál z hlediska splnění zákonných podmínek pro určení odměny a náhrady hotových výdajů jím jmenovaného likvidátora a následně jejich úhrady a dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 13 odst. 6 věta druhá zákona v rozhodnutí o rozpuštění strany a hnutí určí soud současně likvidátora.
Podle § 12 odst. 4 zákona potom platí, že nestanoví-li zákon dále jinak, použijí se na likvidaci majetku a závazků zrušené strany a hnutí přiměřeně předpisy o likvidaci majetku a závazků obchodních společností. Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že majetek zrušené strany a hnutí je předlužen, je povinen navrhnout prohlášení konkursu. Skončí-li likvidace majetkovým zůstatkem, naloží s ním likvidátor způsobem určeným ve stanovách.
Likvidace obchodních společností je upravena v ustanoveních § 70 až § 75 obch. zák. Podle § 75 odst. 5 věta druhá obch. zák., ve znění účinném ke dni rozhodnutí o rozpuštění hnutí a jmenování likvidátora, byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu tento soud.
Obchodní zákoník ve znění účinném ke dni podání návrhu na určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, tedy po změně zákonem č. 370/2000 Sb. (od 1. 1. 2001), obsahuje konkrétní úpravu pro určení odměny a náhrady hotových výdajů soudem jmenovaného likvidátora. V § 71 odst. 9 obch. zák. stanoví, že ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát. Předmětnou vyhláškou je vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem. Uvedenou úpravu však v tomto konkrétním případě k určení odměny použít nelze, a to zejména s ohledem na ustanovení části sedmé, čl. VIII, bodu 7 zákona č. 370/2000 Sb., který stanoví, že v případech, kdy bylo rozhodnuto o zrušení společnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001), postupuje se podle dosavadních právních předpisů. Dále v § 11 zmíněné vyhlášky je uvedeno, že tato se vztahuje na odměnu a hotové výdaje likvidátora a člena orgánu společnosti, kteří byli jmenováni soudem ode dne nabytí účinnosti této vyhlášky, tj. od 1. 1. 2001. Je tedy nutno postupovat podle obchodního zákoníku ve stavu účinném před novelou zmíněným zákonem č. 370/2000 Sb., tzn. ve znění do 31. 12. 2000, kdy tento zákon ani jiná právní norma neobsahovala konkrétní právní úpravu pro postup soudu pro určení odměny a náhrady hotových výdajů jím jmenovaného likvidátora.
Při nedostatku přímé právní úpravy je potom nezbytné za užití analogie iuris odměnu likvidátora určit podle nejbližší podobné úpravy v jiné právní normě téhož právního odvětví. Touto právní normou je podle Nejvyššího soudu vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni podání návrhu na určení odměny (dále jen „vyhláška“), konkrétně ustanovení § 6 až § 9, která upravují odměnu správců konkursní podstaty, vyrovnacích správců, zvláštních správců a zástupců správců v řízení o konkursu a vyrovnání. Dle uvedených ustanovení lze, v případě, že likvidace skončí majetkovým zůstatkem, na základě vyúčtování obsahujícího údaje potřebné pro určení odměny likvidátora podle hledisek blíže rozvedených zejména v ustanovení § 7, stanovit výši odměny likvidátora. Pokud nebude možno provést vyúčtování a stanovit odměnu dle těchto hledisek, lze postupovat podle § 8a, podle kterého stanoví výši odměny soud s přihlédnutím k rozsahu činnosti likvidátora.
Odměna likvidátora má být i v případě určení její výše soudem, za situace kdy likvidace skončila majetkovým zůstatkem, dle názoru Nejvyššího soudu zásadně hrazena z prostředků likvidovaného subjektu, zpravidla tedy ze zmíněného majetkového zůstatku po skončení likvidace. Právo na odměnu likvidátora je právem ze závazku vzniklého mezi likvidátorem a likvidovaným subjektem. Soud v tomto vztahu svým rozhodnutím toliko nahrazuje vůli likvidovaného subjektu ze zákonem stanovených důvodů a podmínek. V současné právní úpravě není zakotveno právo likvidátora jmenovaného soudem před 1. 1. 2001 na odměnu ze státních prostředků.
Uvedené by tedy znamenalo, že pokud likvidace provedená soudem jmenovaným likvidátorem skončí bez majetkového zůstatku, případně s majetkovým zůstatkem nedostačujícím k úhradě odměny likvidátora, tomuto by nebyla uhrazena zbývající část jeho neuspokojeného nároku na odměnu za provedenou likvidaci. Vzniká zde tedy situace, kdy skutečnost zda bude likvidátoru jmenovanému soudem vůbec uhrazena nějaká odměna, odvisí nikoliv od okolností upravených ve výše uvedených analogicky použitých ustanovení vyhlášky, ale od majetkové situace likvidovaného subjektu. Tuto situaci, kdy likvidátoru lze uhradit odměnu pouze do výše majetkového zůstatku je však nutno označit za odporující právním normám vyšší právní síly. Vznikl by tak kupříkladu rozpor s čl. 28 Listiny základních práv a svobody, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Ještě zřetelněji však v tomto směru hovoří mezinárodní smlouvy zavazující Č. republiku. Již Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 23 odst. 2 stanovila, že každý má bez jakékoliv diskriminace nárok na stejný plat za stejnou práci. Podobně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech formuluje princip rovnosti před zákonem a zákaz jakékoliv diskriminace. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 7 hovoří o právu člověka na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty (srov. Pl. ÚS 89/94).
Z hlediska nezbytnosti respektování výše uvedených norem vyšší právní síly, kterými je Č. republika, potažmo soud rozhodující o určení odměny jím jmenovaného likvidátora vázán, tedy vyplývá, že soud rozhodující o odměně likvidátora je povinen i bez další zákonné úpravy rozhodnout tak, že pokud na určenou odměnu likvidátora nepostačují prostředky z majetkového zůstatku likvidovaného subjektu, odměna likvidátora, případně její neuspokojená část, bude v plné výši uhrazena státem.
V souladu s výše uvedeným postupoval při určení výše odměny a způsobu její úhrady v tomto případě Nejvyšší soud. Jak se podává z návrhu likvidátora a závěrečné zprávy o průběhu likvidace politického hnutí ze dne 15. 2. 2001, odměnu likvidátora nebylo možno určit podle kritérií uvedených v § 7 vyhlášky, tedy součtem odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením aktiv společnosti a odměny z počtu věřitelů likvidovaného subjektu, a to z toho důvodu, že v průběhu likvidace nebyly zjištěny žádná aktiva, pasiva ani věřitelé likvidovaného subjektu. Této situaci odpovídá postup podle § 8a vyhlášky, tedy stanovení výše odměny soudem s přihlédnutím k rozsahu činnosti likvidátora.
Nejvyšší soud tedy uvedeným způsobem určil odměnu likvidátora ve výši uvedené ve výroku tohoto usnesení, jako odměny dle jeho názoru odpovídající likvidátorem vykázanému rozsahu činností patrnému z předložené závěrečné zprávy likvidátora a jejích příloh. Při určení výše odměny tak soud hodnotil zejména složitost a časovou náročnost skutečně provedených úkonů likvidace.
Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že s ohledem na ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř., není vázán návrhem likvidátora pokud jde o výši určené odměny a může jej proto překročit.
Současně soud za situace, kdy likvidace HZSD - SMS skončila nulovým majetkovým zůstatkem, z důvodů výše rozvedených rozhodl o úhradě odměny v plné výši státem.
V rámci rozhodnutí o odměně likvidátora soud rozhodl též o náhradě hotových výdajů účelně likvidátorem vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace. I když obchodní zákoník v ustanovení § 75 odst. 5 otázku hrazení hotových výdajů výslovně nezmiňuje, jednoznačné je, že v případech jmenování likvidátora soudem, tedy za absence jiné dohody o hrazení či nehrazení nákladů souvisejících s likvidací, je nezbytné, aby soud o úhradě hotových výdajů rozhodl. Hotovými výdaji účelně vynaloženými v souvislosti s prováděním likvidace lze rozumět zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Jedná se tedy o náklady, které je likvidátor nucen vynaložit k zajištění řádného průběhu a ukončení likvidace, a je na místě aby byly likvidátorovi nahrazeny z prostředků subjektu, jehož likvidaci provádí. Není-li taková úhrada pro nedostatek majetku možná, platí obdobně výše uvedené o úhradě odměny likvidátora státem ze státních prostředků. Z příkladmo uvedených výdajů se tyto hradí ve vynaložené výši, pouze pro náhradu cestovních výdajů je třeba použít analogicky ustanovení upravující určení jejich výše, a to příslušná ustanovení části druhé zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění účinném ke dni vynaložení nákladů.
Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené určil náhradu hotových výdajů likvidátorovi ve výši stanovené ve výroku tohoto usnesení. Do hotových výdajů byly k návrhu likvidátora započteny: požadovaná náhrada za použití silničního motorového vozidla ve dnech 10. 4. 2000 ve výši 205,40 Kč, 26. 1. 2001 ve výši 218,10 Kč a 26.-27. 4. 2001 ve výši 1128,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 6. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman