Plný text
11 Zp 5/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud Č. republiky rozhodl dne 26. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana ve věci navrhovatele V. Č. republiky, proti odpůrci A. 2000, o pozastavení činnosti politické strany t a k t o :
Činnost politické strany A. 2000 s e p o z a s t a v u j e.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odpůrce je povinen zaplatit státu na účet Nejvyššího soudu Č. republiky částku 1000 Kč jako soudní poplatek do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud Č. republiky obdržel dne 13. 2. 2001 návrh navrhovatele na pozastavení činnosti politické strany A. 2000. Navrhovatel odůvodnil výše uvedený návrh jednak tím, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon\"), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu Č. republiky výroční finanční zprávy za rok 1998 a 1999. V tomto směru navrhovatel poukázal na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu Č. republiky ze dne 20. 5. 1999, č. 275 a ze dne 30. 5. 2000, č. 1063. Dále pak uvedl, že odpůrce nesplnil ani povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 10 ve spojení s § 6 odst. 5 zákona, neboť od svého vzniku dne 30. 3. 1998 do podání návrhu neoznámil Ministerstvu vnitra údaje týkající se jména, příjmení a trvalého pobytu osob, které jsou jejím statutárním orgánem, a to přestože byl na tuto povinnost upozorněn dopisem ministerstva ze dne 1. 12. 1998 a 8. 6. 1999. Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, která porušují ústavu a zákony. Proto se navrhovatel domáhal, aby Nejvyšší soud rozhodl o pozastavení činnosti odpůrce.
Odpůrce se k návrhu, který mu byl doručen dne 16. 3. 2001, nevyjádřil. Navrhovatel v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 2. 2002 sdělil, že ze strany odpůrce v mezidobí k nápravě ani jednoho z v návrhu konstatovaných pochybení nedošlo a návrh je proto i nadále aktuální. Obdobné sdělení učinil ještě podáním doručeným dne 14. 11. 2002.
Jednání před Nejvyšším soudem dne 26. 11. 2001 se navrhovatel ani odpůrce neúčastnil. Předvolání k jednání bylo doručeno navrhovateli dne 31. 10. 2001 a odpůrci dne 30. 11. 2002.
Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu Č. republiky z 13. schůze ze dne 20. 5. 1999, č. 275, odpůrce nepředložil v zákonné lhůtě výroční finanční zprávu za rok 1998 /viz. bod II písm. c) č. 41 citovaného usnesení/. Stejná skutečnost vyplývá i z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu Č. republiky z 25. schůze ze dne 30. 5. 2000, č. 1063, pokud jde o nepředložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1999 /viz. bod II. písm. c) č. 44 usnesení/.
V usneseních Poslanecké sněmovny Parlamentu Č. republiky z 36. schůze ze dne 25. 5. 2001, č. 1628 /viz. bod II písm. c) č. 54 usnesení/ a z 49. schůze ze dne 3. 5. 2002, č. 2299, se pak podává, že odpůrce nepředložil výroční finanční zprávu ani za roky 2000 a 2001.
Uvedené skutečnosti, týkající se nepředložení výročních finančních zpráv odpůrcem (a to ani dodatečně) za léta 1998, 1999, 2000 a 2001, byly poté potvrzeny i zprávou rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny ze dne 21. 11. 2002.
Pokud jde o namítané neoznámení údajů týkající se jména, příjmení a trvalého pobytu osob, které jsou statutárním orgánem odpůrce Ministerstva vnitra, pak z návrhu, z vyjádření Ministerstva vnitra - úseku sdružování, doručeného Nejvyššímu soudu dne 21. 11. 2001, z podání navrhovatele doručeného Nejvyššímu soudu dne 11. 2. 2002, dopisů navrhovatele z 1. 12. 1998, 8. 6. 1999, jimiž vyzýval odpůrce k napravení těchto nedostatků a z výpisu z rejstříku stran a hnutí vedeného podle § 9 zákona vyplývá, že politická strana A. 2000 vznikla dne 30. 3. 1998. Ustavení statutárních orgánů (příp. jejich konkrétních členů) Ministerstvu vnitra však neoznámila, i když byla na tuto povinnost přípisy ministerstva ze dne 1. 12. 1998 a 8. 6. 1999 upozorněna.
Podle § 4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Podle § 6 odst. 5 věty druhé a třetí zákona musí být orgány strany a hnutí ustaveny nejpozději do 6 měsíců od vzniku strany a hnutí. Nejsou-li orgány v této lhůtě ustaveny, dá Ministerstvo vnitra podnět k návrhu na pozastavení činnosti strany a hnutí.
Podle § 10 zákona jsou povinny strana a hnutí oznámit písemně Ministerstvu vnitra údaje uvedené v § 9 odst. 3 písm. b), d) a e) [tj. mimo jiné identifikační údaje statutárních orgánů či jejich členů s uvedením způsobu, jakým jménem strany jednají] do 15 dnů ode dne, kdy bylo příslušným orgánem strany a hnutí ve věci rozhodnuto. Oznámení musí být doloženo usnesením těchto orgánů.
Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu Č. republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení.
Podle § 14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 zákona, nebo se stanovami.
Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením § 200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud návrh projednal a shledal jej důvodným, neboť jak z údajů v něm obsažených, ze zpráv a usnesení vyžádaných ve věci Nejvyšším soudem, tak i z vyjádření navrhovatele bylo zjištěno, že odpůrce skutečně nesplnil zákonem uložené povinnosti. Odpůrce totiž opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tj. Poslanecké sněmovně Parlamentu Č. republiky výroční finanční zprávu, a to za léta 1998 a 1999. O jeho postoji k plnění této zákonné povinnosti ostatně svědčí i to, že výroční finanční zprávu nepředložil ani za roky 2000 a 2001. Nadto nesplnil ani další povinnost stanovenou mu zákonem, a to povinnost oznámit Ministerstvu vnitra jako orgánu vedoucímu rejstřík stran a hnutí informace týkající se ustavení jeho statutárních orgánů (příp. jeho konkrétních členů). Neučinil tak ani v době rozhodování Nejvyššího soudu (srov. § 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.)
Odpůrce tedy nesplnil zákonné povinnosti stanovené v § 10 a § 18 odst. 1 zákona. Nejvyšší soud v souvislosti s porušením ustanovení § 10 zákona již dále nezkoumal, zda současně nedošlo i k porušení § 6 odst. 5 zákona, tj. zda vůbec došlo k ustavení orgánů strany ve lhůtě šesti měsíců od jejího vzniku či nikoliv, neboť tato okolnost a s ní související porušení zákona již nebyly součástí návrhu.
Již nesplnění povinnosti stanovené v § 18 odst. 1 zákona přitom představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti strany či hnutí.
Podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona závěr, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a když se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona opodstatňuje pozastavení činnosti strany nebo hnutí. Nejvyšší soud se přitom opíral i o nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl US 26/94, podle kterého je možno opakované porušování zákona v ustanovení § 18 odst. 1 považovat za důvod pro pozastavení činnosti hnutí. Opakované porušování uvedených povinností stanovených zákonem je totiž podle závěrů Ústavního soudu protiprávním jednáním ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona, které je určeno na ochranu demokratických základů státu.
Proto Nejvyšší soud rozhodl na podkladě návrhu oprávněného subjektu o pozastavení činnosti politické strany A. 2000, a to z důvodů uvedených v ustanoveních § 18 odst. 1 a § 4 písm. a) ve spojení s § 10 zákona.
Pro úplnost lze také dodat, že při pozastavení činnosti mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§ 14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí.
Navrhovatel měl sice v řízení ve věci úspěch, avšak je zřejmé, že mu žádné náklady nevznikly. Proto Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení podaného navrhovatelem, který je od soudního poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se opírá o ustanovení § 2 odst. 3 větu první a § 7 odst. 1 tohoto zákona a o položku 2 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou tohoto zákona. Soudní poplatek přitom činí částku 1000 Kč, a proto bylo rozhodnuto o povinnosti odpůrce zaplatit na soudním poplatku tuto částku na účet Nejvyššího soudu Č. republiky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch