Plný text
2 Skno 3/2008
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky ve složení předseda JUDr. Stanislav Rizman, soudce JUDr. František Hrabec a přísedící JUDr. M. V., JUDr. P. S. a JUDr. S. P. projednal v ústním jednání konaném dne 3. března 2009 odvolání nejvyšší státní zástupkyně a okresní státní zástupkyně Plzeň-město, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2008, sp. zn. 3 Ds 18/2007, podané v neprospěch kárně obviněného Mgr. R. M., státního zástupce Okresního státního zástupce Plzeň-město a rozhodl t a k t o :
Podle § 21 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném a účinném do 30. 9. 2008 se rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Ds 18/2007 ze dne 7. května 2008, z r u š u j e , a současně se rozhoduje t a k t o :
Kárně obviněný Mgr. R. M. je vinen, že:
v rozporu s povinností státního zástupce postupovat svědomitě a bez zbytečných průtahů při vyřizování agendy, stanovenou v § 24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství v platném znění a současně povinností, plynoucí z ustanovení § 12 e) odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství v platném znění, podle něhož je povinen se řídit pokyny vedoucího státního zástupce nebo jím pověřeného státního zástupce, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem, jako státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město,
1. Při výkonu dozoru ve věci 2 ZT 521/2004, týkající se podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zákona obviněným L. B. v rozporu s výslovným pokynem, daným mu vedoucí státní zástupkyní JUDr. A. Z. k vyřízení této trestní věci formou ústního i písemného pokynu v zápise z pracovní porady ze dne 21. 9. 2007, jímž mu bylo uloženo ve věci řízení ukončit jako proti uprchlému a neakceptovat návrh PČR na přerušení trestního řízení s ohledem na délku řízení, dne 10. 10. 2007 rozhodl o přerušení řízení z důvodu nepřítomnosti obviněného dle § 173 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když nedostatky při výkonu dozoru v uvedené trestní věci mu již byly vytýkány na základě výsledku výkonu dohledu ze strany Krajského státního zastupitelství v Plzni v zápise doručeném pod sp. zn. 2 KZT 376/2007 dne 28. 8. 2007, který mu byl dán na vědomí s pokynem, aby zjednal nápravu v této trestní věci.
2. V řízení, vedeném pod sp. zn. 1 ZN 2781/2006, týkající se pod. B. H., která se měla dopustit trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, v níž byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení dne 14. 2. 2006, opakovaně nerespektoval pokyny vedoucí státní zástupkyně JUDr. A. Z., která již při pravidelném projednávání vyřizování agendy všem ukládala respektovat povinnosti k provádění prověrek stavu prověřování či vyšetřování, což bylo poprvé zjištěno a vytknuto mu formou záznamu o kontrole spisu dne 29. 3. 2007, při další prověrce dne 21. 5. 2007 mu pak bylo uloženo, pokud věc nebude ukončena ke 30. 6. 2007 meritorním rozhodnutím, aby prováděl prověrku každý měsíc a usilovat o dokončení prověřování v rozporu s tímto pokynem od uvedeného data do dne následné kontroly dne 13. 9. 2007, provedené náměstkem OSZ Plzeň-město Mgr. T., neprovedl ani jednu prověrku a nereagoval ani na žádost policejního orgánu o prodloužení lhůty k dokončení prověřování, došlou 24. 7. 2007, která byla plánována až do 31. 12. 2007,
tedy zaviněně porušil povinnosti státního zástupce,
čímž spáchal kárné provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění změn a doplňků.
Podle § 30 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb. ve znění platném do 30. 9. 2008, se mu ukládá kárné opatření s n í ž e n í p l a t u o 10 % na dobu d v o u m ě s í c ů .
Odůvodnění:
Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Ds 18/2007 ze dne 7. května 2008 byl kárně obviněný Mgr. R. M. podle § 19 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců zproštěn viny pro skutky uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí, neboť dle závěrů kárného senátu tyto skutky nejsou kárným proviněním.
Pro úplnost je třeba ještě uvést, že kárný senát vrchního soudu v této věci rozhodoval poté, co k odvolání navrhovatelky a nejvyšší státní zástupkyně bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí s pokynem, aby dokazování v potřebném rozsahu doplnil.
Včas podanými odvoláními navrhovatelky a nejvyšší státní zástupkyně bylo rozhodnutí kárného senátu napadeno. Navrhovatelka ve svém odvolání rekapituluje dokazování, které provedl kárný senát vrchního soudu v novém řízení s tím, že ve stanovisku kárného senátu oproti prvnímu rozhodnutí shledává posun v tom, že zjištěné nerespektování pokynu nadřízeného hodnotil z hlediska formálních znaků skutkové podstaty kárného provinění jako naplněné. Nesouhlasí však se závěrem, podle kterého ojedinělé nerespektování pokynu nadřízeného nemůže naplňovat materiální znaky kárného provinění zvláště pokud se kárně obviněný subjektivně domnívá, že jedná správně a k žádnému podstatnému ani nevratnému následku nedošlo.
Podle jejího přesvědčení podstatným následkem je, že za dlouhodobé neplacení výživného nebyl pachatel postižen a oprávněná osoba tím získává dojem o bezzubosti trestního řízení. Za zásadní však považuje fakt, že napadené rozhodnutí dává vlastně najevo, že je beztrestné, a to i opakovaně, neplnit pokyny vedoucího státního zástupce. To se týká jak jednání uvedeného pod bodem 1, tak jednání pod bodem 2, kde se kárný senát soustředil na otázku, zda kárně obviněný pracoval se spisem, ale pominul, že nerespektoval pokyn k provedení prověrky spisu.
Přitom vedoucí státní zástupce disponuje pro řízení podřízených státních zástupců fakticky jediným oprávněním uvedeným v § 12e zákona o státním zastupitelství. Při výkladu, který zaujal kárný senát vrchního soudu, by šlo o oprávnění ryze formální.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém odvolání rovněž vyslovuje nesouhlas s názorem podle něhož jednání obviněného nenaplnilo materiální znak skutkové podstaty kárného provinění. Zdůrazňuje, že z popisu skutků v návrhu na zahájení kárného řízení i z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že kárně obviněný státní zástupce opakovaně nesplnil pokyn své nadřízené, ačkoliv byl povinen jej splnit svědomitě a bez průtahů. Nejednalo se o ryze formální opomenutí, ale o úmyslné ignorování pokynu nadřízené. Jednání kárně obviněného nelze klást na roveň drobných nedostatků a poklesků ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství.
Nelze přisvědčit ani úvahám kárného senátu o „materiálním znaku tohoto skutku“, a tomu, že „skutek nedosahuje nebezpečnost kárného provinění“, a to nejen proto, že zákon o státním zastupitelství nemá ve vztahu ke kárnému provinění ustanovení obdobné § 3 odst. 2, odst. 4 tr. zákona, ale zejména proto, že důvody zprošťujícího výroku nemají oporu ve výsledcích dokazování. Z těchto důvodu navrhla, aby kárný senát Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil kárnému senátu Vrchního soudu v Praze k novému projednání.
Kárný senát Nejvyššího soudu na podkladě podaných odvolání s přihlédnutím k § 25 zákona č. 7/2002 Sb. a § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí proti kterým bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: kárný senát Vrchního soudu v Praze po doplnění provedeného dokazování zjistil skutkový stav, který je uveden ve výroku jeho rozhodnutí. Dospěl však k závěru, že tato jednání kárně obviněného naplňují pouze po formální stránce znaky skutkové podstaty kárného provinění, neboť „zaviněně porušil povinnosti státního zástupce“ (jen na margo v této části odůvodnění rozhodnutí kárného senátu prvního stupně vzhledem k polemické poznámce ve vztahu k rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu, kterou obsahuje, se dodává, že ohrozit důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu samozřejmě lze i zaviněným porušením povinností státního zástupce. Tento moment naopak může sehrát významnou roli při posuzování závažnosti takového zaviněného porušení povinností). Podle jeho názoru však ojedinělé nerespektování pokynů nadřízeného nemůže naplňovat materiální znak skutkové podstaty kárného provinění zejména za situace, kdy se obviněný subjektivně domnívá, že jedná správně.
Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2 výroku kárný senát uvedl, že kárně obviněný se spisem pracoval a spis „pouze“ neobsahuje záznam o provedení dvou prověrek. Přihlédl také k obhajobě obviněného, že v kritické době zastupoval kolegu a jednalo se o letní měsíce, dobu čerpání dovolených. Z tohoto důvodu podle jeho názoru skutek nedosahuje nebezpečnosti kárného provinění a není kárným proviněním.
S tímto právním hodnocením jednání obviněného jak bylo zjištěno soudem prvního stupně se odvolací kárný senát nemohl ztotožnit. Argumentace ohledně nedostatku jednání obviněného není na místě.
Podle § 12e odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. v platném znění, je vedoucí státní zástupce oprávněn vykonávat dohled nad postupem státních zástupců a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování konkrétních věcí. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení je státní zástupce povinen řídit se pokyny vedoucího státního zástupce s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem (postup, který může státní zástupce odmítnout splnění pokynu a výjimka ze závaznosti pokynu jednání před soudem jsou upraveny v odstavci 3 a 4 tohoto ustanovení, ale z hlediska projednávaného případu jsou bez významu). Oprávnění k výkonu tzv. vnitřního dohledu a k vydávání pokynů jsou nejvýznamnějším a vlastně jediným přímým řídícím nástrojem vedoucího státního zástupce umožňující mu státní zastupitelství v jehož čele stojí a za jehož chod nese odpovědnost efektivně řídit. K této skutečnosti však napadené rozhodnutí vůbec nepřihlíželo, argumentuje „subjektivním přesvědčením o správnosti postupu“.
Rovněž tvrzení o ojedinělosti takového jednání není přesné, jak plyne z jednání obviněného popsaného pod bodem 2 výroku. Kárný senát vrchního soudu i v případě tohoto skutku při hodnocení jeho nebezpečnosti jednání kárně obviněného zúžil tak jako by předmětem kárné žaloby bylo, že opomenul sepsat záznam o prověrce. V tom však neleží podstata jednání kárně obviněného, podstatné totiž je, že i když mu bylo výslovně uloženo, aby prováděl pravidelně prověrky konkrétní věci, a to prověrky ve smyslu trestního řádu, tak tyto prověrky neprovedl. Obsahem prověrky ve smyslu trestního řádu určitě není sepsání dožádání na peněžní ústav, čímž argumentuje kárný senát vrchního soudu, ale na základě spisu provedená kontrola činnosti a uložení úkolu příslušnému policejnímu orgánu. Přitom v konkrétní trestní věci, kde tuto svoji povinnost kárně obviněný ignoroval, se nejedná o bagatelní trestní činnost, jak plyne z přípisu vedoucí státní zástupkyně.
Lze tedy uzavřít, že kárně obviněný skutečně opakovaně úmyslně ignoroval zákonné pokyny své nadřízené týkající se konkrétních trestních věcí. Kárný senát Nejvyššího soudu se ztotožnil s názorem kárné žalobkyně, že výklad, který zaujal kárný senát prvního stupně, by vlastně vedoucího státního zástupce výrazně omezil v jeho možnosti řídit příslušné státní zastupitelství tak, že by z oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 12e zákona o státním zastupitelství udělal oprávnění ryze formální, jehož nerespektování by bylo vlastně nevynutitelné a dáno na úvahu adresáta pokynu.
Tyto úvahy vedly kárný senát Nejvyššího soudu k závěru, že jednáním kárně obviněného byly naplněny nejen formální znaky skutkové podstaty kárného provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., ale i materiální stránka, a proto i z hlediska nebezpečnosti činu je třeba jeho jednání považovat za kárné provinění.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 21 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců ve znění platném a účinném do 30. 9. 2008, zrušil. Ve vztahu k dalšímu postupu Nejvyšší soud zvažoval, zda vycházeje do jisté míry ze své předchozí judikatury nemá věc vrátit k novému projednání kárnému soudu prvního stupně anebo má ve věci rozhodnout sám. Zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců ve znění platném a účinném do 30. 9. 2008, v § 21 odst. 3 stanovuje, že nezamítne-li odvolací soud odvolání, napadené rozhodnutí zruší zcela nebo zčásti a sám ve věci rozhodne. V případě zprošťujících výroků Nejvyšší soud sice vycházel v minulosti z analogie trestního řádu, avšak v tomto konkrétním případě, když byl soudem prvního stupně řádně zjištěn skutkový stav věci a vadnost rozhodnutí spočívá pouze v nesprávné právní kvalifikaci jednání, tedy ve vadném právním posouzení správně zjištěného skutku, dospěl k závěru, že je možné vycházet z jednoznačného znění zmíněného ustanovení § 21 odst. 3. Kromě toho novelizovaný zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, který je již účinný koneckonců počítá pouze s jednostupňovým řízením. Vycházeje z těchto úvah dospěl kárný senát Nejvyššího soudu k závěru, že je namístě, aby ve věci rozhodl sám, a proto kárně obviněného uznal vinným tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Pokud jde o uloženou sankci, s ohledem na osobu kárně obviněného, s ohledem na fakt výchovného působení samotného kárného řízení, považuje senát za přiměřené kárné opatření snížení platu (§ 30 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb.) cca v 1/3 zákonné sazby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 3. března 2009
Předseda kárného senátu:
JUDr. Stanislav Rizman