Plný text
20 Cdo 1369/2026-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné Metrostav Vackov a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné E. B., zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3330/220a, pro 11 761 117 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 491/2023, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2025, č. j. 118 Co 59/2025-382, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 9. ledna 2025, č. j. 16 EXE 491/2023-240, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, eventuálně na částečné zastavení exekuce v rozsahu specifikovaného exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věci povinné (výrok I.), a zamítl návrh povinné na odklad provedení exekuce (výrok II.). Ohledně návrhu na zastavení exekuce jako celku soud uvedl, že exekučním titulem je zde rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2020, č. j. 8 To 39/2021-18050, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, a zdůraznil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Co se týče návrhu na částečné zastavení exekuce, soud uvedl, že špatný zdravotní stav povinné nepředstavuje sám o sobě důvod pro zastavení exekuce. Trvalé bydliště má povinná v jiné nemovitosti než v domě postiženém exekučním příkazem. Soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřenosti exekuce, neboť exekuci neshledal rozpornou s ustanoveními § 58 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), ani s § 336i odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Přesahuje-li vymáhaná pohledávka 11 000 000 Kč, je podle soudu prodej nemovitých věcí naprosto přiměřeným a zákonným způsobem provedení exekuce. Bez právního významu shledal soud námitku, že dluh není zároveň vymáhán i po spoludlužníkovi povinné, neboť je zcela na vůli věřitele, po kterém spoludlužníkovi bude svou pohledávku vymáhat.
Krajský soud v Praze k odvolání povinné usnesením ze dne 12. prosince 2025, č. j. 118 Co 59/2025-382, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shrnul, že povinná se zastavení exekuce, eventuálně částečného zastavení exekuce, domáhala z důvodu, že exekuční titul vychází z nesprávně provedeného soudního řízení, kde bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť nelze dovodit, že vymáhaná škoda vznikla v důsledku jejího jednání. Druhý důvod spočíval v tom, že způsob vedení exekuce je pro zdravotní stav povinné a trvalé bydliště v předmětných nemovitých věcech nemorální a nepřiměřený. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se řádně vypořádal se všemi námitkami povinné, odkázal na přiléhavou judikaturu a závěry pro své rozhodnutí vystavěl pouze a výlučně na dostatečných podkladech obsažených v soudním spisu a ve spisu soudní exekutorky. Při svém posouzení podrobně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že nelze uzavřít, že jsou dány důvody pro částečné či úplné zastavení exekuce nebo pro její odklad. Své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho závěry jsou logicky, jasně a srozumitelně vysvětleny. Soud prvního stupně též podřídil projednávané návrhy správným zákonným ustanovením exekučního řádu a občanského soudního řádu, která v rozhodnutí citoval.
Po provedeném dokazování ani odvolací soud nezjistil žádný zákonem předvídaný důvod pro zastavení či odklad exekuce vedené na základě trestních rozsudků. Odvolací soud vysvětlil, že exekuční soud zásadně není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, je jeho obsahem vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet. Otázka hodnocení existence škody a způsob určení její výše je výsledkem procesu, který byl prováděn v rámci dokazování soudem v trestním řízení ve věci sp. zn. 45 T 9/2019. Povinná jako obžalovaná měla možnost proti závěrům soudu o způsobené škodě a její výši v trestním řízení brojit, podávat řádné i mimořádné opravné prostředky, což se také opakovaně stalo.
Následně se odvolací soud podrobně zabýval tím, zda na nyní řešený případ nedopadá některá z výjimek dovozená judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně možností prolomení zásady zákazu věcného přezkumu exekučního titulu ve vykonávacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nikoliv, neboť neshledal žádné mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi vyplývajícími z uvedené judikatury. Zcela mimořádné možnosti revize exekučního titulu, jak jsou judikovány Ústavním soudem, musí dle odvolacího soudu jasně z provedeného dokazování vyplývat (např. výše úroků z prodlení, trestný čin oprávněného v souvislosti se získáním exekučního titulu, nemožnost dopuštění se protiprávního jednání na straně povinného pro jeho subjektivní vlastnosti, zneužití práva apod.). V exekučním řízení není dán prostor pro „opětovné“ provádění dokazování, činění nových skutkových závěrů, zde o platnosti směnné smlouvy, správnosti vkladu do katastru nemovitostí atd. Úvahu o vlivu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“), na nemovité věci, které byly ovlivněny předběžným opatřením vydaným povinnou nelze učinit bez rozsáhlého dokazování, skutkových závěrů a právního hodnocení. Požadavkem na přezkoumání možného dopadu § 5 a § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. prosince 2012, a na škodu způsobenou oprávněné se povinná de facto domáhá zásadního nového hodnocení svého jednání, za které byla uznána vinnou trestním rozsudkem. Odvolací soud proto uvedl, že exekuční soud zcela jistě nemůže (nově) vést „nalézací řízení“ ohledně platnosti převodů dotčených nemovitostí, provádět dokazování k otázce, zda exekuční titul nevychází z právně neplatných úkonů, a činit závěry o protiprávnosti jednání osob obžalovaných z trestného činu, tedy o jejich vině či nevině. Odvolací soud byl přesvědčen, že tato situace nemůže spadat pod závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Námitky povinné a polemika nad tím, zda její jednání popsané v trestním rozsudku lze hodnotit jako porušení povinností řádného hospodáře a zda byla správně určena výše škody způsobené oprávněné, totiž výrazně přesahují rámec už tak výjimečných možností přezkumu exekučního titulu. Revize rozhodnutí trestního soudu z hlediska platnosti smluv a převodů nemovitostí v rozporu s tzv. blokačním ustanovením není podle odvolacího soudu zjevnou vadou, popř. vadou jednoznačně vyplývající z obsahu exekučního titulu. Nadto i Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti povinné dospěl k závěru o absenci ústavněprávně relevantních pochybení v průběhu trestního řízení a rovněž se vyjádřil i k formě zavinění povinné, rozsahu a obsahu provedeného dokazování a k právním závěrům nalézacího soudu. Otázkou přiznání náhrady škody oprávněné v trestním řízení se v dovolacím řízení podrobně zabýval rovněž Nejvyšší soud. Odvolací soud nepovažoval exekuční návrh oprávněné za nemorální, šikanózní či podaný s cílem povinné uškodit.
Odvolací soud dále vysvětlil, že nejsou splněny zákonné předpoklady ani pro částečné zastavení exekuce v rozsahu specifikovaného exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věci, neboť s ohledem na výši vymáhaného dluhu by nebylo akceptovatelné uspokojení oprávněné prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek, které navrhovala. Ze stejného důvodu nelze aplikovat ani ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že špatný zdravotní stav povinné ani obecně uváděné skutečnosti o možných negativních důsledcích na její celkový somatický stav nenaplňují žádnou zákonnou možnost pro zastavení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, které odůvodnila tím, že podle jejího názoru se odvolací soud při řešení 4 otázek hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, popř. je posoudil neúplně.
První dovolací otázka zní, zda může exekuční soud, resp. odvolací soud v řízení o zastavení exekuce, odmítnout námitku, že výkon trestního exekučního titulu vede ke zjevné nespravedlnosti, pouze s poukazem na zákaz přezkumu věcné správnosti titulu, aniž by skutečně posoudil, zda v poměrech konkrétní věci nejde o mimořádný případ ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Druhá dovolací otázka zní, zda je právní posouzení úplné, jestliže odvolací soud sice rozsáhle cituje judikaturu k § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., avšak nepodrobí konkrétní námitky povinné samostatnému testu zjevné nespravedlnosti a pouze je podřadí pod obecnou tezi o nemožnosti přezkoumávat exekuční titul.
Třetí dovolací otázka zní, zda může být za ústavně souladné považováno vedení exekuce pro náhradu škody přisouzenou v trestním řízení za výkon veřejné moci tehdy, jestliže povinná doložila, že postupovala v rámci blokačního režimu dle zákona o půdě, že předběžné opatření bylo potvrzeno nadřízeným orgánem, a že tedy nejde jen o polemiku se skutkovými závěry trestního soudu, nýbrž o tvrzení, že výkon titulu je v konkrétních poměrech věci neslučitelný s principy spravedlnosti.
Čtvrtá dovolací otázka zní, zda odvolací soud při posuzování návrhu na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitosti dostál požadavku proporcionality, jestliže zjištěný zdravotní stav dovolatelky, její faktické bydlení v dotčené nemovitosti, dosavadní úhrady na pohledávku a nevratnost následků dražby nezvážil individuálně, ale převážně formálně odkázal na výši vymáhané pohledávky a evidovaný údaj o trvalém pobytu.
Ohledně prvních tří dovolacích otázek dovolatelka uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, a ze dne 1. listopadu 2016, II. ÚS 2230/16) jsou obecné soudy povinny se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vedl-li by výkon rozhodnutí ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo byl-li by v rozporu s principy demokratického právního státu. Nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16, a ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16, současně zdůrazňují, že soudy nesmějí zůstat u mechanického formalismu, jestliže mají před sebou podklady pro závěr, že vymáhaná povinnost v konkrétních poměrech odporuje smyslu spravedlivého procesu. Podle judikatury dovolacího soudu (usnesení ze dne 20. února 2024, sp. zn. 20 Cdo 3827/2023), neposoudí-li odvolací soud při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce, zda s ohledem na konkrétní uplatněné námitky provádění exekuce případně nevede ke zcela zjevné nespravedlnosti, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Podle dovolatelky je napadené usnesení odvolacího soudu s uvedenou judikaturou v rozporu, neboť odvolací soud „obešel“ přezkum jejích námitek optikou zjevné nespravedlnosti svým závěrem, že by takový přezkum vyžadoval rozsáhlé dokazování. Dovolatelka považuje vedení předmětné exekuce za zjevnou nespravedlnost, přičemž odvolací soud nevysvětlil, proč nastalá situace stav zjevné nespravedlnosti nezakládá.
Ohledně čtvrté dovolací otázky dovolatelka uvádí, že odůvodnění odvolacího soudu neodpovídá požadavku individualizovaného posouzení zásahu do základních práv povinné. Dovolatelka netvrdila jen obecnou sociální obtíž, ale konkrétní a doloženou hrozbu závažné újmy na zdraví i bydlení. Dražba nemovitosti je přitom zásah nevratný. Má-li být soudní ochrana reálná, musí soud obzvlášť pečlivě vážit, zda je již v dané procesní situaci přiměřené přistoupit právě k tomuto nejtvrdšímu způsobu provedení exekuce. Dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 5. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017), která připomíná zdrženlivost při pokračování dražby v době, kdy dosud nebyly vyřešeny relevantní procesní obrany povinného. Nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2019, sp. zn. II. ÚS 4072/18, pak zdůrazňuje, že existoval-li v době dražby důvod pro zastavení exekuce, o němž soud či exekutor věděl nebo vědět měl, musí být tato námitka v řízení o příklepu meritorně posouzena. Tím spíše má být ochrana poskytnuta předem, je-li dovolací přezkum otevřen a zpeněžení nemovitosti by dovolatelce mohlo způsobit újmu jen stěží reparovatelnou.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně (v napadeném výroku) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Předně je třeba uvést, že napadla-li povinná dovoláním usnesení odvolacího soudu výslovně „v celém jeho výroku“, přičemž uvedeným výrokem byl potvrzen jak výrok I. (o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce), tak i výrok II. (o zamítnutí návrhu na odklad exekuce) usnesení soudu prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné v rozsahu, v němž se týká odkladu exekuce. Nejvyšší soud se proto dále dovoláním zabýval pouze v rozsahu výroku ohledně zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
Co se týče čtvrté dovolací otázky, dovolatelka neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlit, resp. pouze okrajově zmínila, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, a v navazujících rozhodnutích připomíná zdrženlivost při pokračování dražby v době, kdy dosud nebyly vyřešeny relevantní procesní obrany povinného, a nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2019, sp. zn. II. ÚS 4072/18, pak zdůrazňuje, že existoval-li v době dražby důvod pro zastavení exekuce, o němž soud či exekutor věděl nebo vědět měl, musí být tato námitka v řízení o příklepu meritorně posouzena. Odkazy na uvedená rozhodnutí jsou však zcela nepřípadné, neboť ta se vůbec nezabývají dovolatelkou formulovanou dovolací otázkou ani vymezeným dovolacím důvodem. Napadené usnesení odvolacího soudu se tak od jejich závěrů neodchyluje a tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Z formulace prvních tří dovolacích otázek je zjevné, že dovolatelka usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Judikatura Ústavního soudu (např. dovolatelkou odkazované nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, sp. zn. II. ÚS 2357/16 či sp. zn. I. ÚS 2456/16) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Je proto třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Exekučním titulem v nyní řešené věci jsou soudní rozhodnutí vydaná na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. V takovém případě lze dojít k závěru o nutnosti exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pouze zcela výjimečně, jestliže by exekuce vedla ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16).
V nyní řešené věci se odvolací soud podrobně zabýval námitkami povinné směřujícími k prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu z důvodu shora uvedených ústavněprávních hledisek, a podle názoru Nejvyššího soudu dospěl ke správnému závěru, že v nyní řešeném případě se oproti očekávání dovolatelky mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, nepodávají. Z tohoto důvodu není případný odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024, sp. zn. 20 Cdo 3827/2023, který v tehdy řešené věci dospěl k závěru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce nijak nereflektoval shora zmíněný názor Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a neposoudil, zda s ohledem k vyjádřeným námitkám povinné provádění exekuce případně nevede ke zcela zjevné nespravedlnosti kolidující se základními principy demokratického právního řádu.
Dovolatelka se mýlí, vyčítá-li odvolacímu soudu, že „obešel“ přezkum jejích námitek optikou zjevné nespravedlnosti svým závěrem, že by takový přezkum vyžadoval rozsáhlé dokazování. I kdyby totiž hypoteticky byl exekuční titul vůči dovolatelce nespravedlivý (tuto skutečnost Nejvyšší soud nepřezkoumával), v případě, kdy prokázání takové nespravedlnosti vyžaduje rozsáhlé dokazování, se z podstaty věci nemůže jednat o zcela zjevnou nespravedlnost, která by mohla v souladu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu prolomit zásadu zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu ve vykonávacím řízení. Jak již bylo řečeno shora, nespravedlnost plnění přisouzeného exekučním titulem by musela být již s ohledem na základní okolnosti případu zcela zjevná, neboť k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán.
Nadto, jak rovněž správně uvedl odvolací soud, v rámci nalézacího řízení byl exekuční titul přezkoumán Nejvyšším soudem a rovněž i Ústavním soudem, který ústavní stížnost povinné odmítl. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že napadené řízení není postiženo ústavněprávně relevantními pochybeními a vyjádřil se též k formě zavinění povinné, rozsahu a obsahu provedeného dokazování, jakož i k právním závěrům nalézacího soudu. Tím spíše tak v nyní řešené věci nelze dospět k závěru o nutnosti prolomit zásadu zákazu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení.
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu), přičemž není žádný důvod, aby byla daná právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem povinné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 7. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu