Plný text
20 Cdo 1373/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. A. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti povinné M. M., zastoupené advokátem, pro 23.103,- Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 Nc 5328/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 28 Co 398/2007-73, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, č. j. 28 Co 398/2007-73, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 2. 2007, č. j. 1 Nc 5328/2007-31, tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, č. j. 28 Co 398/2007-73, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 19. 2. 2007, č. j. 1 Nc 5328/2007-31, rozhodl, že „soud nařizuje podle vykonatelného a pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 38 C 353/96 vydaného dne 4. 6. 1997, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 23.103,- Kč a náklady řízení ve výši 3.835,- Kč a dále náklady vyplývající z usnesení ve věci výkonu rozhodnutí vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod č.j. 45 E 447/2000 ve výši 464,- Kč a k vymožení povinnosti uhradit náklady oprávněného v částce celkem včetně DPH 19 % ve výši 7.378,- Kč, že povinný je povinen uhradit náklady exekuce, že provedením exekuce se pověřuje soudní exekutorka JUDr. I. Š., a že povinný je povinen po doručení tohoto usnesení zdržet se nakládání se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku“, s tím, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2007, č. j. 28 Co 398/2007-73, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „návrh na nařízení exekuce podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 38 C 353/96 ze dne 4. 6. 1997 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 23.103,- Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 3.835,- Kč, nákladů výkonu rozhodnutí vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 45 E 447/2000 ve výši 464,- Kč a nákladů oprávněného ve výši 7.378,- Kč“ zamítl. Dále rozhodl, že „oprávněná je povinna zaplatit soudní exekutorce JUDr. I. Š., na nákladech exekuce 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že oprávněná je povinna zaplatit povinné na nákladech odvolacího řízení částku 6.126,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“. Odvolací soud k námitce povinné, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný, neboť jí byl doručen až dne 2. 4. 2007 a dne 6. 4. 2007 proti němu podala odvolání, vyžádal zprávu Městského soudu v Praze, z níž zjistil, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 38 C 353/96, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2007, č. j. 58 Co 477/2007-60, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dospěl proto k závěru, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nařízení exekuce, a to pravomocný a vykonatelný exekuční titul [§ 37 odst. 2 a § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Usnesení odvolacího soudu napadl ve všech výrocích oprávněný dovoláním, v němž namítá, že „odvolací soud mu odňal řádný opravný prostředek k odvolání, když přímo návrh na nařízení exekuce zamítl, zatímco v ústavní zásadě spravedlivého procesu by odpovídalo zrušit usnesení I. stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení návazně na výsledek znovu pokračujícího nalézacího řízení v exekučním titulu u Obvodního soudu pro Prahu 4“. Poukazuje na to, že vycházel z vykonatelného rozsudku jako exekučního titulu, že nemohl předpokládat, že právní moc byla vyznačena nesprávně, a nemohl tak mít pochybnosti o vyznačené doložce právní moci. Pokud však tato doložka byla vyznačena „neprávem“, jedná se o nesprávný úřední postup (R 42/98), zakládající odpovědnost státu za způsobenou škodu; náklady řízení ve výši 7.735,- Kč a 6.126,- Kč tak nemohou jít k jeho tíži, neboť „postupoval v dobré víře“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k „novému rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, a že proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé není důvodné a jinak není přípustné.
Namítá-li dovolatel, že „vycházel z vykonatelného rozsudku jako exekučního titulu, že nemohl předpokládat, že právní moc byla vyznačena nesprávně, a nemohl tak mít pochybnosti o vyznačené doložce právní moci“, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůraznil, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně nikoliv), zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti, resp. je-li vykonatelnost rozhodnutí potvrzena přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 2, 3 o. s. ř.), jestliže její správnost je účastníkem zpochybněna. Vyvstanou-li pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl řádně doručen povinnému, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod poř. č. 25).
Opodstatnění postrádá též výtka, že odvolací soud „odňal oprávněnému řádný opravný prostředek k odvolání“. Z § 213 odst. 1 a § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud je za podmínek upravených v § 213 odst. 4, část věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. oprávněn rozhodnout o věci (a případně změnit usnesení soudu prvního stupně) též na základě jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil soud prvního stupně. O možnost příslušné právní argumentace nebyl oprávněný zkrácen, neboť bylo-li odvolání povinné založeno především na námitce, že vykonávané rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci a stát se vykonatelným, když jí bylo doručeno až v souvislosti s exekučním řízením, kdy získala kopii rozsudku soudu prvního stupně, a že dne 6. 4. 2007 proti němu podala odvolání, měl oprávněný možnost se k této její odvolací námitce vyjádřit.
Jestliže tedy bylo v řízení zjištěno, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 38 C 353/96, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2007, č. j. 58 Co 477/2007 - 60, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je správný závěr odvolacího soudu, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nařízení exekuce, a to existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu [§ 37 odst. 2 a § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb.]. Namítá-li oprávněný, že mu v souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 38 C 353/96, vznikla škoda, spočívající ve vynaložených nákladech v exekučním řízení, může se její náhrady domáhat žalobou v nalézacím řízení.
Protože usnesení odvolacího soudu je v měnícím výroku o věci samé správné a protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání oprávněného v tomto rozsahu § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů exekuce, není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení a o nákladech exekuce není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům v něm vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů exekuce není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti nákladovým výrokům podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný na jejich náhradu s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo a povinné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu