Plný text
20 Cdo 1378/2026-380
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované VDGS a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2828/151, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 105/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2025, č. j. 53 Co 274/2025-349, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2025, č. j. 53 Co 274/2025-349, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2025, č. j. 15 C 105/2020-320, vyloučil z exekučního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 49 EXE 909/2019 ve věci oprávněné společnosti VDGS a. s., identifikační číslo osoby [IČO], proti povinné OPZ PLUS, a. s., identifikační číslo osoby [IČO], dva křovinořezy Hecht, motorovou pilu Hecht, ruční vysavač Electrolux, klávesy Keyboard, kladku - bez označení, vysavač Zelmer, Set-top-box O2 TV (DVB T2), skartovačku United Office, mobilní telefon Maxcom s příslušenstvím, 2 kusy fotoaparátů Olympus, fotoaparát Panasonic, notebook Lenovo 100S bez zdroje + obal, 5 kusů pánských hodinek různých značek, notebook Lenovo YDNOB8A03004, mobilní telefon Huawei, keramickou sochu - sedící ženu, zamčený příruční trezor (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ve výroku I označené věci, které byly pojaty do soupisu soudního exekutora při vyklizení nemovité věci, jež žalobce dlouhodobě užíval a měl tam hlášený trvalý pobyt, jsou ve vlastnictví žalobce, a proto je třeba je vyloučit z exekuce.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2025, č. j. 53 Co 274/2025-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně 2 křovinořezů Hecht, motorové pily Hecht, kláves Keyboard, kladky bez označení, Set top boxu O2 TV (DVB T2), 2 kusů fotoaparátů Olympus, fotoaparátu Panasonic, notebooku Lenovo 100S bez zdroje + obalu, 5 kusů pánských hodinek různých značek a keramické sochy – sedící ženy tak, že žalobu na vyloučení těchto věcí z exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 909/2019 zamítl, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně opomněl provést důkaz sdělením soudního exekutora, ze kterého vyplývá, že některé z vyloučených věcí ve výroku I shora označeného rozsudku soudu prvního stupně se nenacházejí v místě uskladnění (byly ztraceny či odcizeny). Uvedl, že neexistence věcí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobce domáhá, brání tomu, aby bylo žalobě vyhověno, jelikož již nemůže dojít k naplnění účelu excindační žaloby, tj. k vydání vyloučených věcí. K tomu poznamenal, že na řešenou věc je třeba vztáhnout závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 3484/2009, v němž dovolací soud vysvětlil, že v případě prodeje věci sepsané soudním exekutorem v dražbě provedené v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) se osoba, která k věci uplatňuje své právo, nemůže domáhat vydání této věci po vydražiteli, nýbrž se může domáhat pouze vydání výtěžku z prodeje této věci po oprávněném, jemuž byl tento výtěžek vyplacen, a to na základě tzv. žaloby z lepšího práva. Podle odvolacího soudu i zde žalobci náleží jiné instrumenty k ochraně svého práva jako například žaloba o náhradu škody, o níž žalobce se soudním exekutorem již jednal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, konkrétně zda je možné zamítnout žalobu na vyloučení věcí z exekuce ve smyslu § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, pouze z důvodu, že věci byly v průběhu řízení odcizeny či ztraceny ze skladu soudního exekutora, ačkoliv tyto věci jsou stále součástí soupisu movitých věcí a nebyl podán návrh na jejich vyškrtnutí. Odkaz odvolacího soudu na případ prodeje věci ze soupisu v dražbě považoval za zcela nepřípadný, neboť při dražbě dochází k legálnímu a definitivnímu přechodu vlastnického práva na vydražitele a věc je ze soupisu soudního exekutora řádně vyřazena na základě zákona, kdežto v projednávané věci nebyly zpeněženy (byly ztraceny či někým odcizeny) a jsou stále vedeny v soupisu movitých věcí. Účelem excindační žaloby je ochrana vlastníka před neoprávněným postihem jeho majetku, což stále trvá, dokud je věc v soupisu soudního exekutora vedena. Odvolací soud svým rozhodnutím fakticky „posvětil“ stav, že je majetek třetí osoby formálně zahrnut v exekuci vedené proti někomu jinému. Takový právní výklad je v rozporu se zásadou spravedlnosti a ochrany vlastnického práva. Pokud by se navíc věci v budoucnu našly (např. v rámci trestního řízení), zůstaly by v moci soudního exekutora, protože žaloba na jejich vyloučení byla zamítnuta. Žalobce výrok o vyloučení věcí ze soupisu shledává zásadním, protože je klíčovým důkazním prostředkem v následném řízení o náhradě škody proti soudnímu exekutorovi, který nese plnou odpovědnost za věci, jež pojal do soupisu. Žalobce rovněž poznamenal, že jej soudní exekutor nepoučil o možnosti podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu, čímž mu znemožnil dosáhnout nápravy méně nákladnou cestou, proto je nepřípustné, aby následky dalšího pochybení soudního exekutora v podobě ztráty věcí z úschovy nesl opět žalobce. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť otázka, zda nemožnost vydat věci vedené v soupisu soudního exekutora brání vyhovění excindační žalobě podle § 267 o. s. ř., dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
V citovaném ustanovení je upravena tzv. excindační (vylučovací) žaloba. Jejím smyslem je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden, a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 339/2012).
Za nejčastěji uplatňované právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze považovat vlastnické právo. O takový případ se jedná i v nyní řešené věci. Soudy nižších stupňů vyšly ze závěru, že žalobce prokázal své vlastnictví ke všem věcem navrženým k vyloučení ze soupisu soudního exekutora, nicméně odvolací soud žalobě vyhověl pouze částečně, a to z důvodu, že některé z věcí byly ze skladu soudního exekutora odcizeny, příp. ztraceny. Odvolací soud své rozhodnutí přitom založil na právní argumentaci, že „neexistence“ těchto věcí brání vyhovění vylučovací žalobě, jelikož již nemůže dojít k naplnění jejího účelu – vydání vylučovaných věcí. Vindikační charakter excindační žaloby však ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu neplyne. Excindační žaloba je svou povahou určovací žaloba (naléhavý právní zájem žalobce je dán již ze zákona) a rozhodnutí, kterým soud žalobě vyhověl, je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postihujícího tento majetek (srov. § 268 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále též jen „e. ř.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2016, sp. zn. 26 Cdo 3140/2015, či V. Kůrka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 822). Výrok rozhodnutí, jímž bylo vyhověno excindační žalobě, v sobě proto nezahrnuje rovněž povinnost vydat vyloučené věcí, ta plyne až z rozhodnutí o (částečném) zastavení exekuce.
Odvolací soud proto založil své rozhodnutí chybně na tom, zda lze vylučované věci vydat či nikoliv. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že není najisto postaveno, jestli věci zanikly. Vlastnické právo k věci zaniká zánikem věci, nikoliv však bez dalšího jejím odcizením, popř. ztrátou. Odlišná situace by nastala v případě, že věci by již nebyly součástí soupisu soudního exekutora, neboť by tím odpadl předmět žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3420/2012). V současné chvíli jsou však v soupisu soudního exekutora vedeny věci (prokazatelně) ve vlastnictví žalobce, soudní exekutor je ex officio nevyškrtl, proto je třeba žalobu podanou podle § 267 o. s. ř. věcně vyřídit, jelikož žalobce nemá jiný právní prostředek obrany (proti neoprávněnému vedení jeho majetku v soupisu soudního exekutora). Vyhovění této žalobě přitom nikterak nebrání v podání žaloby o náhradu škody.
Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 3484/2009, na projednávanou věc nelze užít, protože tam přešlo vlastnické právo na jinou osobu – vydražitele, kdežto zde stále svědčí žalobci.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu