Plný text
20 Cdo 1696/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CP Inkaso s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem [adresa] proti povinnému J. Č., o nařízení exekuce, pro 20.998,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 EXE 581/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. 19 Co 20/2013 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 20. 8. 2012, č. j. 6 EXE 581/2012 - 24, zamítl návrh oprávněné, aby soud nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 20.998,55 Kč, úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 20.934,78 Kč od 22. 2. 2011 do zaplacení, úroků ve výši 21,90 % ročně z částky 18.513,12 Kč od 22. 2. 2011 do zaplacení, nákladů rozhodčího řízení ve výši 14.259,- Kč a nákladů exekučního řízení podle rozhodčího nálezu sp. zn. K/2011/02913 ze dne 31. 10. 2011 vydaného rozhodcem JUDr. J. K. (výrok I.), současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů (výrok II.) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, náhradu nákladů 1.200,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
Krajský soud v Praze shora označeným usnesením k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech exekuce změnil tak, že soudní exekutor nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů exekuce, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález navržený oprávněnou k exekuci. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. ledna 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, a dospěl k závěru, že dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z dikce posledně citovaného ustanovení „ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2“ vyplývá, že tato výjimka se vztahuje pouze pro nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory (vyplývající např. ze vztahů ze spotřebitelských smluv) nebo upravuje práva a povinnosti účastníků v jiné právní věci autoritativním způsobem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2061). Exekuční řízení je přitom řízení zcela samostatné a na nalézacím řízení nezávislé. Z obsahového hlediska představuje exekuční řízení souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení (zejména oprávněným a povinným) na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností (srov. V. K. a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 9).
Dovolání oprávněné směřuje (podle námitek obsažených v dovolání) proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu oprávněné na nařízení exekuce. Protože v této části výroku odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu