Plný text
20 Cdo 1705/2026-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu pro Zlínský kraj, se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti povinnému A. T., zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] pro 10 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 29 E 7/2025, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. prosince 2025, č. j. 59 Co 291/2025-117, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 12. 2025, č. j. 59 Co 291/2025-117, potvrdil k odvolání povinného usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 25. 6. 2025, č. j. 29 E 7/2025-67, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 1. 2024, č. j. 69 T 4/2022-8897, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, č. j. 6 To 19/2024-9005 (dále „exekuční titul“), za účelem uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000 000 Kč, a to prodejem nemovitých věcí povinného - pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [č.p.], rodinný dům, a pozemku parc. č. XY, zahrada, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“), se všemi jejich součástmi a příslušenstvím (výrok I). Současně soud prvního stupně uložil povinnému povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení (výrok II) a České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (výrok III); vyslovil dále, že se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje na vymožení pohledávky a nákladů předcházejícího řízení, náhrady nákladů výkonu rozhodnutí, soudního poplatku, jakož i dalších nákladů, které budou oprávněnému v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinnému přiznány (výrok IV), povinnému a manželce povinného zakázal, aby po doručení tohoto usnesení nemovité věci převedl/a na někoho jiného nebo aby je zatížil/a (výrok V), uložil povinnému a manželce povinného, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení oznámil/a podepsanému soudu, zda a kdo má k nemovitým věcem předkupní právo, výhradu zpětné koupě, právo odpovídající věcnému břemeni, výměnek nebo nájemní či pachtovní právo, jde-li o práva nezapsaná v katastru nemovitostí, s tím, že nesplní-li povinný či manželka povinného tuto povinnost, odpovídá za škodu tím způsobenou (výrok VI), uložil povinnému a manželce povinného, aby soudu do 15 dnů od doručení tohoto usnesení oznámil/a, zda nemovité věci, nabyl/a jako substituční jmění, a pokud jde o takové nemovité věci, zda má právo s nimi volně nakládat, dále zda jsou výkonem rozhodnutí vymáhány zůstavitelovy dluhy nebo dluhy související s nutnou správou věcí nabytých jako substituční jmění, a doložil/a tyto skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře (výrok VII), a povinnému a manželce povinného zakázal, aby po doručení tohoto usnesení odmítl/a nemovité věci, pokud ji koupil/a na zkoušku nebo aby se vzdal/a práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku (výrok VIII).
2) Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že nemovité věci jsou ke dni zahájení řízení o výkonu rozhodnutí ve vlastnictví povinného a že na nemovitých věcech váznou věcná práva, konkrétně zástavní právo smluvní ve výši 2 000 000 Kč a budoucí pohledávky podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 4. 2006 pro Modrou pyramidu stavební spořitelnu, a. s., a zástavní právo smluvní pro dluh ve výši 3 000 000 Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 10. 9. 2018 a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 12. 6. 2020 pro společnost PMHC Company, s. r. o. Nemovité věci jsou dále zajištěny na základě usnesení Policie ČR ze dne 18. 9. 2019, č. j. KRPZ-41476-771/TČ-2015-150081-BRU, a jejich hodnota činí podle oprávněného 8 až 10 mil. Kč, což koresponduje s odhadem povinného, jenž hodnotu uvádí v částce cca 8 mil. Kč.
3) Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li hodnota nemovitých věcí s výší pohledávky srovnatelná, nelze z tohoto důvodu dovodit „zřejmou nevhodnost“ způsobu výkonu rozhodnutí ve smyslu § 264 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější předpisů (dále „o. s. ř“). Povinný ani neuvádí jiný způsob výkonu rozhodnutí, kterým by bylo možné pohledávku oprávněného uspokojit v podobném rozsahu a v přiměřené době. Bez existence takové alternativy nelze dovozovat, že prodej nemovitých věcí je zjevně nevhodný. Ani zatížení nemovitých věcí zástavními právy není samo o sobě překážkou jejich prodeje v rámci výkonu rozhodnutí, přičemž rovněž úprava rozvrhu výtěžku s tímto případným zatížením počítá. Povinný neuvádí a nedokládá žádné konkrétní aktuální údaje, z nichž by bylo možné s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že by souhrn zajištěných zástavních pohledávek a nákladů výkonu vyčerpal předpokládaný výtěžek, aniž by zbylo na částečné uspokojení oprávněného. Důvodem, aby výkon rozhodnutí nebyl nařizován, nepředstavuje ani zajištění nemovitých věcí jako náhradní hodnoty podle § 79g zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. řád“). Zajištění dosud formálně nebylo zrušeno, ačkoli trestní řízení vedené proti povinnému již bylo pravomocně skončeno a zajištěné nemovité věci nebyly jako náhradní hodnota k uloženému majetkovému trestu nebo propadnutí využity. To však nepředstavuje důvod k tomu, aby jejich zajištění trvale bránilo uspokojení věřitelů včetně oprávněného cestou nuceného výkonu rozhodnutí.
4) Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně otázek a/ „zda je civilní soud při posuzování zřejmé nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí podle § 264 odst. 1 o. s. ř. povinen zohlednit jako jednu z relevantních okolností skutečnost, že trestní soud v odsuzujícím rozsudku, jehož adhezní výrok je exekučním titulem, výslovně odmítl uložit trest propadnutí týchž nemovitostí z důvodu ochrany bydlení manželky a nezletilých dětí povinného“, a b/ „zda je soud při posuzování zřejmé nevhodnosti dle § 264 odst. 1 o. s. ř. povinen hodnotit okolnosti snižující efektivitu výkonu rozhodnutí (zástavní práva třetích osob, zásah do práva na bydlení nezletilých dětí, soudní poplatky a náklady výkonu) v jejich kumulativním působení, nebo postačí jejich izolované posouzení s tím, že žádná z nich „sama o sobě“ nevhodnost nezakládá“.
5) V podrobnostech dovolatel k předestřeným otázkám poukázal na skutečnost, že mu trestní soud neuložil trest propadnutí nemovitých věcí. Stát prostřednictvím tohoto rozsudku (exekučního titulu) současně ukládá povinnost k náhradě škody a výslovně chrání bydlení rodiny povinného tím, že odmítá nemovitosti postihnout majetkovým trestem. Civilní soud, který mechanicky nařídí prodej týchž nemovitostí bez jakéhokoli zohlednění této výslovné ochrany, jedná v rozporu s principem konzistence rozhodování státních orgánů a s principem proporcionality. Nucený prodej nemovitostí sloužících jako rodinné obydlí představuje závažný zásah do těchto ústavně chráněných práv, který vyžaduje důsledný test proporcionality. Skutečnost, že trestní soud tento zájem výslovně zohlednil a dal mu přednost před majetkovým trestem, představuje významnou okolnost, kterou civilní soud nemůže při posuzování vhodnosti způsobu výkonu podle § 264 odst. 1 o. s. ř. jednoduše ignorovat. Dovolatel v této souvislosti (na podporu zvoleného předpokladu přípustnosti dovolání) odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve znění usnesení sp. zn. 20 Cdo 1779/2002, sp. zn. 20 Cdo 24/2003, a sp. zn. 20 Cdo 339/2002, vyžadující komplexní zhodnocení vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí.
6) Oprávněný se k dovolání vyjádřil tak, že v okolnosti trestním soudem nevyužitých nemovitých věcí povinného pro majetkový trest nelze spatřovat jakoukoliv překážku pro následné exekuční postižení nemovitých věcí. Polemika povinného o ochraně bydlení rodiny nemá ve vztahu k povinnosti zaplatit přiznanou náhradu škody žádný význam a argumentace povinného ohledně efektivity výkonu rozhodnutí je předčasná. Existence starších zástavních práv věřitelů nemá vliv na samotnou vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitých věcí.
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř. a contrario), resp. není pro vady obsahu „projednatelné“ (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
8) Dovolatel vznáší oponenturu vůči usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí ve smyslu § 264 o. s. ř., dovozuje-li, že zvolený způsob výkonu rozhodnutí je v jeho poměrech zřejmě nevhodný. Pomíjí však, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zpravidla nejde v této fázi vykonávacího řízení o obranu účelnou. Námitka zřejmé nevhodnosti způsobu výkonu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř. je totiž při nařízení výkonu rozhodnutí relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost podle § 253 odst. 1, 2 o. s. ř. předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen. Při nařízení výkonu rozhodnutí tudíž není pro takovou obranu povinného prostor a její skutečné prosazení se přesouvá až do fáze zastavení výkonu rozhodnutí, kterou podle § 269 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 179/2003 a sp. zn. 20 Cdo 182/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 398/2003, ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, ze dne 25. května 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 3091/2005, ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 20 Cdo 988/2006, ze dne 19. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 2405/2006, sp. zn. 20 Cdo 2407/2006, sp. zn. 20 Cdo 2082/2006, a sp. zn. 20 Cdo 665/2007, ze dne 11. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 3359/2006, ze dne 24. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 2668/2006, ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 20 Cdo 2403/2006, ze dne 29. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 1435/2008, ze dne 20. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3428/2007, ze dne 26. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3214/2007, ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 3591/2007, a ze dne 22. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2999/2009 a sp. zn. 20 Cdo 3976/2009).
9) Zcela totožný závěr Nejvyšší soud přijal v dovolatelem ohlášených usneseních ze dne 23. října 2003, sp. zn. 20 Cdo 24/2003, a ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1779/2002, z čehož plyne, že uvedená rozhodnutí nemohou povinným zvolený předpoklad přípustnosti dovolání naplnit, resp. podpořit. Obdobný závěr platí i pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002, které bylo přijato na základě odlišných procesních poměrů, neboť připouští možnost, aby povinný námitku zřejmé nevhodnosti uplatnil v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí výjimečně tehdy, jestliže k nařízení výkonu rozhodnutí došlo až po slyšení povinného podle § 253 odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že oprávněný navrhl takový způsob výkonu rozhodnutí, jež sám exekuční soud měl za zřejmě nevhodný.
10) Nejsou-li další námitky dovolatele (byť se jimi odvolací soud poněkud nadbytečně věnoval) v této exekuční fázi způsobilé usnesení exekučního soudu zpochybnit z hlediska podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí, je nadbytečné a neúčelné (se zřetelem k procesní ekonomii a k podstatě vykonávacího řízení) se jimi zabývat v dovolacím řízení (nejde tedy o otázky, na jejichž řešení napadené usnesení odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.). Povinnému nic nebrání v tom, aby tyto námitky uplatnil v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 o. s. ř.
11) Nejvyšší soud proto dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12) Již jen jako obiter dictum dovolací soud poznamenává, že pokud pohledávka oprávněného nebude uspokojena v přiměřeném čase jiným než navrženým způsobem výkonu, přičemž povinný adekvátnější způsob výkonu ani neoznačí, nemůže být ve světle přijaté rozhodovací praxe dovolacího soudu rozporovaný prodej nemovitých věcí zřejmě nevhodným způsobem provedení výkonu rozhodnutí.
13) Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
14) Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu