Plný text
20 Cdo 1738/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Ing. J. P., zastoupeného advokátem, proti povinné S. K., zastoupené advokátem, pro 274 882,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 128 Nc 1126/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2006, č. j. 10 Co 1005/2006-35, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2006, č. j. 10 Co 1005/2006-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 1. 2006, č. j. 128 Nc 1126/2006-4, jímž okresní soud nařídil podle svého platebního rozkazu ze dne 4. 3. 1998, č. j. 28 Ro 12/98-27 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 274 882,- Kč, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil JUDr. M. V., soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce, včetně formální vykonatelnosti exekučního titulu; ke skutečnostem, že v rámci dalšího procesního postupu došlo usnesením okresního soudu k zamítnutí opožděně podaného odporu, následně pak ke zrušení tohoto usnesení odvolacím soudem a vrácení spisu k doplnění dokazování a následně k opětovnému doručení exekučního titulu povinné a zařazení celé věci k tzv. převedení do řízení sporného, odvolací soud při posuzování důvodnosti nařízení exekuce přihlížet nemůže a ani mu nepřísluší tento postup hodnotit. Podstatné je, že v době podání návrhu na nařízení exekuce byl exekuční titul vykonatelný.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – namítá povinná, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho zásadní právní význam spočívá v tom, že „řeší otázku formální vykonatelnosti exekučního titulu v rozporu s hmotným právem.“ Závěr soudů o formální vykonatelnosti exekučního titulu je nesprávný, neboť tento byl zrušen odporem ze dne 5. 12. 2005. O akceptování odporu svědčí to, že nalézací soud přesunul spor z agendy Ro do agendy sporných řízení (C). Má za to, že pokud odvolací soud v rámci odvolacího řízení zjistí, že exekuční titul není vykonatelný (byl zrušen odporem), je povinen napadené rozhodnutí o nařízení exekuce změnit a návrh na nařízení exekuce zamítnout. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že jej považuje za nepřípustné, neboť ke dni rozhodování o návrhu na nařízení exekuce byly splněny všechny zákonné požadavky. K námitce povinné, že nalézací spis okresního soudu byl převeden po osmi letech do civilní agendy, udává, že k tomu došlo omylem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2201 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), daný tím, že odvolací soud otázku nabídnutou k dovolacímu přezkumu posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dovolání je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že je-li titul opatřen (byť účastníkem v exekučním řízení zpochybňovanou) doložkou právní moci, bude – jedině – na odvolacím soudu, aby v nalézacím řízení posoudil včasnost odporu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Exekuční soud musí mít vždy postaveno najisto, zda k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné. Je-li proti němu podáno odvolání (popř. odpor), musí exekuční soud buď vyčkat rozhodnutí o odvolání (odporu) v nalézacím řízení anebo otázku včasnosti odvolání (odporu) posoudit v exekučním řízení ; suspenzivní účinek totiž má jen včasné odvolání a platební rozkaz ruší jen včas podaný odpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2005, pod poř. č. 166).
Názor odvolacího soudu, že exekučnímu soudu nepřísluší posuzovat, jakým způsobem bude naloženo s odporem povinné, proto není správný.
Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne podle výsledků dalšího řízení soud (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) nebo soudní exekutor (§ 88 zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu