Plný text
20 Cdo 1746/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku města České Budějovice, a.s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Janem Kačerem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti povinnému J. S., pro 205,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 Nc 424/2005, o dovolání Mgr. K. K., soudního exekutora se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15.9.2009, č.j. 19 Co 2223/2009-28, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Usnesením ze 4.6.2009, č.j. 4 Nc 424/2005-18, okresní soud řízení – s odůvodněním, že povinný, aniž zanechal majetek, zemřel – řízení zastavil (výrok I.), usnesení, jímž byla nařízena exekuce, zrušil (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení oprávněné (výrok III.) a konečně rozhodl, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok IV.). K odvolání soudního exekutora, směřujícímu výhradně proti výroku o náhradě nákladů exekuce, krajský soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku „změnil“, avšak pouze tak, že soudnímu exekutorovi „nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce“; dále pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení krajského soudu napadl soudní exekutor dovoláním, jež směřoval výlučně proti výroku o náhradě nákladů exekuce.
Oprávněný ve svém vyjádření hodnotí dovolání jako „nedůvodné, protože dovolací soud ... nemůže řešit otázku nákladů řízení.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněnému, jenž by měl právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 věta první o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením z 30.12.2009 (č.l. 46) o rozsahu čtyř řádků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu